Sestra mladší milenná se rozhodla zůčastnit se jarního soustředění evropského orchestru a tak tráví 14 dní v Garmish Partenkirchenu, městečku pod nejvyšší horou Německa, Zugspitze. A co bych to byl za bratra, abych ji nenavštívil, že? Nicméně přiležitost je třeba chytit za pačesy a tak jsem si i naplánoval výlet na nějaký ten kopeček... Zugspitze ne, ta je moc drsná, tady na Westlicher Karwendelspitze píšou něco o ferratě, Hohe Munde je šíleně drsná, ejhle, Reither Spitze, s použitelným přístupem od vlaku, cesta by měla vést víceméně po temeni, takže by to měla být docela bezpečná cesta, co víc si přát. A tak si koupím jízdenku do Vídně, rakouskou jízdenku a potom ještě místenku na vlak EuroNacht, od kterého nějak nevím, co mám čekat.
pátek 13:15, neodolatelně brzo, vyrážím autobusem směr Vídeň. Tak nějak se těším, že si ani neuvědomím, že cesta k Prateru trvá přes dvě hodinky oproti hodince a kousek vlakem. Cesta se trošku táhne, ale naštěstí si zabavuji hned několik novin, takže i mám co dělat. Dokonce ani sudoku nestihnu vyřešit. 15:30 jsem ve Vidni, času mám dost a tak se jdu podívat k planetáriu a potom pěšky ke Stephansdomu. Cestou se stavuji v pobočce ÖTK, bohužel mají už zavřeno a tak se přesunuji metrem k Wien Westbahnhof a potom tramvají číslo 5 na Westbahnstrasse, kde se nachází obchůdek s mapami a průvodci Alpin Aktuell. Pán je jako obvykle nedůvěřivý, tentokrát mě jeho nabídka vyloženě zklamala a tak si kupuji jen jednu mapu Sonnblickgruppe. Asi budu muset najít jiný obchod s mapami. Mezitím se přiblížil večer, nicméně do odjezdu vlaku ještě chvíle zbývá a tak si zajdu na Kebap, který jím ve stínu lazaretního kostela. I dovnitř si zajdu, chvilku si pomlčet a ač nevěřící, tak poprosit za zdárný návrat. Přece jen jedu někam, kde to vůbec neznám...
Už je skoro osm a čekání na vlak už je dlouhé. Možná jsem mohl jet později. A tak obíhám všechny možné obchůdky na Westbahnhof, objevuji poštu a v ní i krásnou knížečku se známkou s pravým meteorickým prachem, kupuju si jedno uspávací pivo a konečně nacházím přistavený vlak, do kterého zalézám. Kupé se postupně zaplňuje, ještě že jsem si koupil tu rezervaci, naštestí dvě místa v našem kupé obsazují malé děti, takža tam bude o chlup víc prostoru. Naštěstí jsem unavený, takže se i trošku vyspím. Jedeme objižďkou přes Zell am See a tak do Innsbrucku přijíždíme asi s půlhodinovým zpožděním. Mě to nevadí, vlak do Reithu am Seefeld mi jede až v 6:34 a tak si dávám v nádražní kavárně čaj a dvě výborné koblihy. Seznamuji se s místními bezdomovci a přes mírnou únavu rozeznávám okolní kopce. V mezičase objevuji skříňky na uložení zavazadel a tak do nich odkládám nepotřebné oblečení, jídlo a časopisy. I tak se mi batoh zdá být těžký až moc.
Konečně Reith! Je něco málo po sedmé hodině a já najednou nevím, kde začíná turistická značka. A tak jdu víceméně náhodou k mostku, kde nějakou objevuji. Cesta se nejprve vine podél tratě, potom zabočuje do lesa, kde začíná stoupat. Víceméně pořád bloudím - a přesto jdu správně. Pár rozcestí a potom už očekávané serpentýny v relativně strmém svahu. Sem tam sníh, ale do takových 1700m to jde normálně pěšky. Jen ta kondička už není to co bývala.... Zhruba v těch 1700m nacházím malou zasněženou loučku s výhledem a tak dofocuji černobílý film a nasazuji sněžnice. Nejsou sice bezpodmínečně nutné, ale sněhu už přeci jen přibylo. Po chvilce docházím na další loučku, tady někde by měla odbočovat cesta do sedla k první chatě... Jenže traverz nějak nemůžu najít a tak se rozhoduju to vzít přes kopec Rauhenkopf, těch 150 výškových metrů mě přece nezabije. Podle vrstevnic to nevypadá nějak strmě...
Stoupám na Rauhenkopf, svah jde ,,trošku do kopce", nicméně na sněžnicích s hůlkama to bude snad v pohodě... Možná tam jedno místo bude takové strmější, ale to snad zvládnu i se sněžnicema... A tak se pomalu blížím k onomu strmému místu, svah se naklání, sníh tvrdne, zuby na sněžnicích se do sněhu nezakusují a já začínám tušit nepříjemnost... Zanadávám si, snažím se zavrtat se do toho zledovatělého sněhu, v pokleku opatrně vyrovnávaje rovnováhu skládám hůlky a šmátrám na batohu po cepínu. Nakonec se daří, a tak si cepínem vyrábím pár stupů a jak mlátím kolem sebe bez rukavic, tak mi zmrzlý sníh rozbíjí ruky. Jen male ranky, ovšem tající sníh způsobuje, že za sebou zanechávám trošku červené stopy. Uf, uf, ještě pár máchnutí cepínem a už jsem z nejhoršího venku, odtud je to na Rauhenkopf už jen chvilka. Po pár krocích jsem na vršku a mám toho už docela dost. Navíc ta Reither Spitze se zdá býti jako docela obtížný oříšek... Kam jsem se to jen vydal... Pro sestup z Rauhenkopfu volím směr do sedla, až budu tam, tak uvidím, co dál.
V sedle je chata, zavřená, nad sedlem svah. Tedy, tady bych nechtěl být ve chvíli, kdy nejsou sněhové vrstvy nějak stabilizované... Naštěstí teď je lavinovka 1, takže by snad neměl být problém... Stoupám strmým pololedovatým svahem v kombinaci sněžnice + cepín, možná jsem je už tady měl vyměnit za mačky... Jde to pozvolna, síla a elán mě už dávno opustili, nicméně si říkám, že k Nördlinger hütte to snad vyšlápnu. Po prvním strmém svahu už je to relativně pohoda, jen já musím každých 20 kroků odpočívat. Až těsně před chatou se zase dostanu tam kam nemám a musím cepínem tvořit stupy, naštěstí už mám rukavice, ruce jsou ušetřeny.
U chaty asi 150 metrl pod vrcholem je fajn, sluničko svítí, uši mě pálí, sundávám batoh a říkám si, že na celý přechod až do Seefeldu opravdu nemám. Nicméně když už jsem tady... tak bych tu Reither Spitze mohl zkusit. Cedulka sice varuje před tím, že se vsrupuje do ,,alpine gebiet" ale alespoň začátek cesty vypadá poměrně schůdně... Nu co, kdyžtak se vrátím... A tak překonávám první sněhový výšvih, druhý sněhový výšvih, mírný traverz, nakonec objevuji i pomocné lano, které je ale z větší části pod sněhem, takže jej stejně nepoužiji. Přicházím ke žlábku, sakra, co teď? Ale když už jsem tady... Krok, dva, no fuj, koho to napadlo, to je opravdu hnusné, směs šutrů a hlíny je pokryta tak 10 - 20 cm zmrzlého sněhu, bez maček se to jít nedá, s mačkami zase cítím na předních hrotech, jak se dostávám až na půdu, cepín nejde pořádně zarazit... Naštěstí je tento úsek jen desetimetrový, ale případný pád by asi byl o hooodně delší... Překonal jsem jej, další traverz a potom už vidím vrchol, od kterého mě dělí ještě takových 20m stmého svahu už naštěstí s hodně sněhem. Kop, kop, ťuk, kop, ťuk, kop, ťuk, fuj, tady bych se taky proletět nechtěl, navíc na vrchol před chvílí došel jakýsi rakušák, tak mě snad i filmuje, no fuj... Kop, kop, ťuk, kop, ťuk a už jsem na vršku, mají tu krásný vrcholový kříž a spoustu kavek, fuj, tak jsem se sem přeci jen vyškrábal... Rozhlížím se po tom širém světě, v dálce defilují Zillertalské, Stubaiské a Ötztalské Alpy, dole teče Inn, naproti Hohe Munde (v slabších chvílich výletu překřtěna na Hohe Kunde), Wetterstein s i Zugspitze, Mittenwald a konečně nejbližší kopečky Karwendelu... Teda, to jsou opravdu pořádné stěny, myslím si, dá se tam vůbec chodit?
Udělám pár fotek a pro jistotu ještě napíšu domů kde jsem - přece jen, kdybych se zklouzl... Ve žlábku mám pořád nepříjemné pocity, ale naštěstí to zvládám docela v pohodě, během traverzů si uvědomuju, jaké je štěstí, že netrpím závratí... Přece jen, takhle skluzavka má přes půl kilometru. Výškového.
U chaty zjištuji kolik je hodin a poměrně mě netěší, že abych stihl vlak za sestrou, tak budu muset docela pohnout. V mačkách naštětí nemám moc problémů, jen poslední svah před chatou v sedle váhám, kterou stranou to sejít. Nakonec vybírám dobře (ostatně i ta druhá varianta byla správně) a k chatě se dostávám. Chvilka na pauzu, nějak se mi už nechce šplhat zpátky na Rauhenkopf a tak zkouším traverzovat po kamzičích stopách. Jde to blbě, navíc cestou míjím jeden žlábek, kterým laviny opravdu jezdí, naštěstí se mi podařilo ho proběhnout docela rychle... Netuším, kudy tudy vede cesta, celé je to strmé, naštěstí kamzičí stopy vyznačují alespoň trochu schůdnou variantu. Nakonec nacházím svoje stopy a přes otlaky nohou se pouštím do stíhacího závodu s časem odjezdu vlaku. Moc to nejde, únava je znát, tentokráte jdu variantou přes Reith, kde mají krásný kostelík, vyfotil bych si ho, ale není čas - na nádraží docházím 15:46, vlak jede za 5 minut... V Innsbrucku kupuju jízdenku na německou část mé cesty, vyzvedávám věci z úschovny a sladce se zhroutím do vlaku... V GaPa se kupodivu ihned srážím se sestrou, právě se vrátila z Zugspitze, tak jí vrazím spacák, ať je naše pašování se do hotelu opravdu nenápadné. Potom ještě zajdeme na čaj, kde potkáváme českou obsluhu. Večer jsem docela vděčný za teplo, sprchu a tak všechno, během výletu jsem si uhnal trošku svalovku.
Ráno se probouzíme docela včas, sestra jde na snídani a já balím na výlet okolo Eibsee. V těch botech to bude s otlaky skutečně zážitek! A skutečně, sestra jde asi tak 3x rychleji než já. Nicméně pod záminkou focení se mi daří ji zdržovat, tak se kocháme ještě zmrzlým Eibsee a občas si přeložíme nějakou tu cedulku. Počasí už dnes není až tak ideální, nicméně pořád se to ještě dá. Po kolečku se vracíme do GaPa a jdeme do pizzerie na oběd. Pizza byla dobrá, sestra si na špagetách také pochutnala. Potom ještě na vařiči v hotelu načerno vaříme čaj, já se sbalím a vydám se na dlouhou cestu zpátky za povinnostmi. Ještě malý výlet do Innsbrucku, opět cesta nočním vlakem (tentokráte náádherný spánek na skoro lehátku), přestup ve Vídni a pokec s američankou a nakonec čekání v Břeclavi, kde jsem to už nevydržel a šel raději na autobus.
Večer potom píšu pohledy se zasněženými vrcholky alpskými a uvědomuji si, že jsem zase v tom. Ach, hory!
