Retro: Totes Gebirge aneb jak dvakrát nedojít na Albert Appel Haus - část 1

To jsme jednou jeli se Sovičkou do Totes Gebirge... Předpověď počasí slibovala první část prodlouženého víkendu škaredé počasí od Totes Gebirge na východ, na druhou část škaredé počasí od Totes Gebirge na západ. Co nám tedy zbylo než jet přímo do Totes Gebirge, nočním vláčkem přes Wien Westbahnhof a Attnang-Puchheim. Na Wien West jsme si dali opravdu pikantní dürüm, udělali chybu, že nejeli vlakem 22:20 a čekali až na ten 23:30, který měl ale půl hodiny zpoždění a ještě nás přehnali z rumunských do maďarských vagónů. Po několikahodinovém pokusu o spánek ve vlaku jsme byli v Attnangu a vydali se hledat čekárnu, ve které strávíme zbytek noci. Naštěstí mě ale zaujala jedna tabule na nástupišti, na které byl už (4 hodiny před odjezdem) nalistován náš vlak. Tak jsme to riskli a vlezli do něj. Sovička se rozložila přes sedadla, já jsem si natáhl karimatku do uličky, prostě skvělý homeless. Ráno se ukázalo, že vlak byl nalistovaný správně a kupodivu ani průvodčí na nás moc překvapeně nezíral.

Cesta kolem Grundlsee (zámecký hotel Orth jsme neviděli) a Millstätter See byla dlouhá a pohodlná, Sovička ještě pochrupkávala, nicméně když jsme kolem osmé hodinky zastavili v Bad Aussee, tak se spánkem byl konec a před námi úkol - dostat se do Altaussee, což je asi 7km po silnici. Autobus jel až někdy kolem poledne a tak jsem měl blbý nápad zkusit taxíka, za kolik by nás jako odvezl... Za 10 Euro. Tak jsme podlehli a za chvíli jsme se už procházeli kolem jezera Altaussee. Kupodivu jsme našli i správnou značku, cesta se nejdřív klikatila kolem jezera, potom začala zvolna nabírat směr vzhůru - nejdřív jen tak letmo, po čase přišlo na serpentýny v kleči a postupně se začaly otevírat pohledy na jezero necelý kilometr pod námi. Pár suťových úseků, jeden úsek se zábradlíčkem, kousek po sněhu a už jsme nahoře u rozcestí na Trisselberg. Sovičce nedělají výhledy dobře a tak jen tak nalehko jdeme na vrchol (1755) a poté se rozhodujeme, co dál. Trošku se kazí počasí, cesta dál k Albert Appel Haus není z tohoto místa až tak jednoznačná, tak váhám, co dál. Navíc jsem zapomněl kompas (ano, jsem blbec a diletant), naneštěstí si ani nevšimnu salaší v polovině cesty, které by se daly využít jako dobrý orientační bod. A tak padá rozhodnutí, ze kterého někteří členové nejsou dvakrát nadšeni - cesta zpět. Nicméně daří se, občas přidržím ručku, nicméně Sovička jako kdyby dostala křídla zvládá cestu zpět pomalu lépe něž já. V sedle už hodně dole jdeme odbočkou k jednomu penzionu, kde dáváme limču, nabíráme vodu a po chvíli zase pokračujeme k jezeru a jdeme dál na jeho druhý konec. Nocleh máme naplánovaný u salaše, která se ukazuje jako naprosto noclehu nepřispůsobitelná, spaní v krmelci raději nezkoušíme a tak u jednoho plotu rozděláváme pláštěnky a bivakujeme jako pod celtou. V noci neprší a tak (naštěstí) nemáme možnost vyzkoušet, jak moc voděodolné je naše přístřeší.