Ranoc

Jojo... Jsou ctyri rano, sedim v kopuli, CT2 opravdu prekvapila a prinesla Crescendo s Psim vojskem a Uzjsmedomaky. A protoze mi odesel technik, tak si to muzu pusit docela nahlas...

Moje droga...

Asi jsem přišel na to, co je mojí drogou, na čem jsem nejspíš závislý...

Je to toulání se o samotě v pustině, nejlépe horách. Jen já a vítr.

Za duhou

Tam někde za duhou
vysoko, vysoko nahoře
tam někde je země
o které jsem slyšel
v jedné písničce.

Tam někde za duhou,
tam kde je obloha modrá,
se tvoje odvážné sny
opravdu splní.

Někdy si přeju,
když padá hvězda,
ať se vzbudím tam,
kde mraky budou daleko za mnou
kde starosti mizí jak kyselé kapky stékající střechou,
a tam mě najdete.

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

A šťastní modří ptáčci
letí na druhou stranu duhy
proč jen,
proč nemůžu já?

(Ano, volný, amatérský překlad písně století Over the Rainbow. Díky Lie, že mě přenesla přes jednu řádku.)

Mám toho dost!

Jsem otrokem své práce. Pořád. Neustále. I o víkendu, i v noci. I teď ,,běžím" u počítače, abych stihl ještě před odjezdem na akademii spočítat ještě alespoň jednu várku modelů. A plány, ty velkolepý plány v hlavě zatím chřadnou pod náporem slůvek "ještě ne". Sakra! Vymyslel jsem si úžasný plán, jak se dostat na Zugspitzi a finančně nevykrvácet, kupodivu vycházelo úplně na pohodu jak z hlediska časového, tak z hlediska prostorového i finančního. A zazpívat si můžu akorát Rédlovo "Zase nic...". A proč tohle vlastně píšu? Abych se vyvztekal a zase se zapřáhl do toho nekonečného chomoutu...

Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?

Ve zkratce

Znáte takové to pořekadlo: jsou lži, velké lži, nestydaté lži a statistika? Nu, tak přesně na tu statistiku teď ve své práci spoléhám. Pro jistotu jsem do ní zamíchal ještě trošku náhody a tak se modlím...

Vrátil jsem se z Rumunska, kde jsem byl se Sovičkou. Velké jihovýchodní dobrodružství se nekonalo, všechno bylo úplně napohodu, možná až příliš na pohodu :) Ale jo, užil jsem si to, bylo to moc fajn - škoda jen, že ta cesta tam je tak dlouhá. Ale rumunská lehátka i vlaky byly moc pohodlné, až jsem litoval, že jsme nejeli nějakým normálním odrbaným osobákem (jediným osobák, kterým jsme jeli, byla také pěkná souprava Siemens).

Byl jsem v Górách Stolowych. Sám. Původně si jen tak zafotit, no, baterka ve foťáku vypověděla službu u druhého snímku. Co s tím? Asi bych měl popřemýšlet na téma nový fotoaparát, ale kde vzít peníze? Navíc mě i láká nějaká ta digizrcadlovka, jak jsem byl šíleně dlouho proti ní, tak mě reklamy a okolí docela udolává... (Ale nic nebude, teda, možná bude autoškola a nájem, takže na foťák jednoduše nezbydou peníze.)

Což mi připomíná, že jsem chtěl i fotit Perseidy. Půjčil jsem si na to taťkův foťák, vylezl jsem na kopec, našteloval stativ, na něj foťák, zapnul jsem ho - a ejhle, chyběla datová karta. Tak nic, na kopci jsem vydržel do plusmínus půl druhé, viděl jsem pěkných pár kousků a šel jsem spát. Nicméně toto byly snad první Perseidy, které nezklamaly - ale na Geminidy to prostě nemá.

Byl jsem taky v Totes Gebirge. Vylezl jsem na Grosser Priel normálkou a na Spitzmauer ferratou. Počasí vyšlo úplně nádherně a když jsem potom viděl předpověď na další týden, tak jsem ani nelitoval, že jsem tak trošku zdrhl ze školy. Pár fotek je na Picase...

A ještě jsme byli se Sovičkou v Javorníkách, odkud jsme zdrhli před deštěm. I tam bylo pěkně.