Ukradli mi poklad

Už je to tak. Šel jsem po městě na oběd do města, když mi padl do oka inzerát ,,Östchergraben - 535 Kč". Hned mne bodlo u srdce - tohle jsem nečekal.

Ötscher - to byl můj první loňský větší výlet do ,,opravdové" ciziny. Jel jsem tam začátkem dubna, pár dní po smrti babičky (ale je úplně irelevantní informace). Do soutěsky Ötschergraben jsem zavítal víceméně náhodou, původně jsem chtěl jít z Mariazell po hřebínku Gemeindealpe. Proč jsem se rozhodl jít soutěskou, to mi je dnes záhadou.

Bylo začátek jara - a to i tam, v podhůří Alp, ze zimní výbavy jsem si bral akorát cepín a mačky, které jsem ovšem téměř nepoužil. Všude (i ve Wienerbrucku, který má snad kolem 900m n. m.) mě vítaly rozkvetlé louky. Když jsem přišel k začátku sestupu do soutěsky, zarazila mě cedule bis 1 Mai geschlossen - a tak jsem se vydal po druhé značce po druhém, neuzavřeném břehu soutěsky. Došel jsem k jakémusi statku, k vyhlídce Kaiserthron, od které cestička prudce klesala... do soutěsky. Nejdřív kolem vodopádu, potom skrz strmá pole zledovatělého sněhu (kde jsem měl trošku strach a naštěstí i cepín), skrz sněhem ucpaná kamenná okna (které jsem musel prokopávat) až dolů ke Kraftwerk. A potom už opravdu soutěskou, po dřevěných můstcích nad říčkou až k (zavřenému) stánku Ötscherhias. A potom dál, kolem úchvatného Mirafalle až na úplný konec soutěsky. Sice jsem neviděl slibované převisy, zato jsem měl k dispozici celou soutěsku plné krásné jarní přírody ve které se vzdávaly poslední ostrůvky mokrého sněhu.

Po projití soutěsky už jsem stoupal směrem k sedlu mezi Malým a Velkým Ötscherem. Tady už zima také prohrávala, ale dávala vědět, že ještě dlouhou dobu potrápí. Projevovalo se to tak, že jsem zapadával až po pás do rozbředlého sněhu (opravdu má tuhnoucí konzistenci, párkrát jsem se musel doslova vykopávat) a třista výškových metrů (kilometr na vzdálenost) jsem šel přes hodinu, během které padlo víc než málo sprostých slov.

V sedle už na mě bohužel dýchla civilizace. Sjezdovka, rolba, pár osamělých lyžařů. Došel jsem k zavřené chatě, ustlal si na zápraží a sledoval západ Slunce, abych během noci zjistil, že s mým spacákem to už není tak slavné, jaké to bylo ještě před rokem. Jak jsem nemohl dospat, napadlo mě, že bych vyrazil na východ Slunce na vrchol Ötscheru - a dobře jsem udělal. Východ mě sice zastihl ještě pod vrcholem, nicméně už jsem byl dostatečně vysoko na to, abych se mohl obdivovat celé severovýchodní části Alp. Hory nádherně zmodraly, pak zežloutly vycházejícím sluncem a já viděl jedno z nejkrásnějších představení, jaká jsem v životě shlédl.

A potom návrat do reality, sestup do Lackehofu, chotické neúspěšné pokusy o stop, nakonec cesta autobusem do Kienberg a odtama vlakem na Wien Westbahnhof, pěšky kolem Einsteinhausu na Südbahnhof a odtama domů, EuroCity Zug Nummer vierundsiebzig von Wien Südbahnhof nach Brno Hauptbahnhof und Prag Hauptbahnhof...

...

A teď cestovka.


...

Neváhejte. Za 535Kč pět a čtvrt hodiny v soutěsce, které se přezdívá Grand Canyon Rakouska. Jen cesta mě vyšla na 1200Kč, takže se to opravdu vyplatí. A určitě budete mít tiché spolucestující, které v soutěsce ani nepostřehnete.