Zas jednou na blogspotu (po osmasedmdesate)

Vcera v noci se splin objevil az kolem pulnoci, dnes uz prichazi z vecera. A tak brouzdam po internetu, po harddisku a v jeho hlubinach nachazim...

,,Nekde si najdu malej byt
a tam si budu jen tak zit
a snit.

To je muj utajeny svet
jedna plus jedna tam a zpet
a zpet."
--- Ready Kirken, 1+1


Jednou z otazek je take to, co podniknout o nasledujicich dnech volna. Jestli se zvrhnout a risknout ze se vsechno podari domluvit anebo vsadit na jistotu (nikoli desetinasobku). Nebo alespon toho, ze se dostanu tam, kam chci.

Nightview

Nightview znamena v prekladu neco jako nocni pohled a je to nazev programu na jedne pozorovatelne, na ktere uz jsem par let nebyl. A vy jste mezitim pochopili, ze dneska si poctete bez diakritiky.

Je krasna, tepla, letni noc a ja sedim u pocitace, hvezdy na dosah. Ale presto jsem pred chvilkou vysel ven, abych je mel daleko a mohl po nich touzit. A objevovat pro mne poslednich par let neznamy pojem a to nespechat. A tak bych o vikendu mozna zajel ne pod chatu, ale pod sirak, spolehaje se na to, ze v noci neprijde bourka. Kam? Skoro kamkoli, kde budou svitit hvezdy. Co kdo na to? Nepredpokladany utek do Ondrejova s sebou prinasi mnoho krasneho. Krom hvezd treba i nejedouci vlaky, ujete autobusy a krasnou krajinu v plne sile. A taky stesky a touhy, ktere na naplneni budou muset jeste chvilku pockat. ...aby se bylo na co tesit.

Kulturni vyziti pomohla uspokojit Lia svym literarnim tipem. Nebe pod Berlinem zaujalo, zejmena zacatek byla pastva pro oci. Prvnich par stranek me dokonce napadaly takove kycove slogany jako poezie mesta v proze - a to se jeste hlavni postava neseznamila s postavou opacneho pohlavi. Behem cesty do Prahy a dale jsem se noril hloub a hloub a hloub... az jsem se vynoril. Jojo... (ale na Hrabeteho Horecku to stejne nema)

Co s nacatou noci? Nevim... Pozorovat a touzit?

Sobotní výlet

Vzpomněl jsem si na jednu z glos ještě ze starého zápisníku: ,,Silniční cylkista se od toho horského liší zejména tím, že nevypadá pokaždé jak prase." Sobotní výlet toho byl důkazem.

Tatry! Tatry? Tatry...

Tak nějak by se ve stručnosti dal charakterizovat můj vztah k nejkrásnějším a nejmenším velehorám na světě. Mimochodem, s těmi nejkrásnějšími - to nepřeháním, to je fakt. Nemůžu tedy srovnat, jak to vypadá třeba v Andách a v Himalájích, nicméně srovnání s východními Alpami vychází docela jednoznačně... Ale paradoxně to není dílo samotných Tater, to spíš široká a plochá Podtatranská brázda dává vyniknout kráse tatranských štítů. Oproti tomu většina alpských velikánů je chráněna před obdivnými pohledy věncem menších hor, případně je žádostivý fotograf schován v hlubokém údolí, takže k tomu, aby se člověk mohl pokochat krásou vrcholů musí vystoupat relativně vysoko, kde ztratí přehled o těch spodních patrech hor... Takže Tatry opravdu jsou nejkrásnější velehory.

Tatry! To je pojem! A navíc pár příběhů, o které se taťka rozdělil. A rozhodně ne nezajímavých příběhů... Těžko říct proč, ale přes to, že taťka je z těch lidí, kteří se rádi pochlubí, těch vzpomínek je opravdu jen pár. I přesto v mých očích udělal Tatrám jméno, před kterým Grossglockner (na který taky vylezl) bledne závistí. A tak jsem ve svých mladých letech jen tak zvolna brousil kolem Vysokých Tater, nejdřív ve Slovenském ráji, potom v Nízkých Tatrách, lačně se zrakem upřeným k severu. A potom, konečně, už docela pozdě (tuším rok 2003 (nebo 2002?)) jsme se odhodlali. Pro taťku velký návrat, pro mě a bráchu krok do neznáma, který přinesl několik příjemných i nepříjemných zážitků. Nepříjemný třeba fakt, že žlutá přes Strelecká polia je opravdů hodně dlouhá, že slunko ve vysokých horách opravdu svítí a že se vyplatí mít něco na hlavě. Ale ty příjemné skutečnosti zastínily ty nepříjemné, konfrontace s vysokými horami nedopadla nejhůř a rozhledy z Východné Vysoké opravdu stály za to.

Tatry? V následujících letech jsem se v Tatrách docela zabydlel, sice pořád zůstaly jen takovým bonbónkem na dortu, ale už jsem věděl, co a jak, kudy vede jaká značka, co se schovává za kterým sedlem a který štít je který. A začaly vyvstávat problémy - člověk věděl o spoustě cest, kam by se dalo jít, ale co když potká ochranáře? Vzpomínám si, jak ve mě při úžasném výletu na Baranie rohy hrklo, když najednou přede mnou vyskočilo pár lidí.. Naštěstí to byli jen nějací VHTáci z Prahy... Anebo kličkování mezi Spišskými plesy s asi paranoickým strachem, že z Téryho chaty vykoukne velmi známá tatranská postava a že bude zle. A tak jsem začal pochybovat o tom, jestli má smysl jezdit do Tater. Navíc v té době jsem začal tak trochu obejvovat Alpy a všechnu tu volnost, neomezenou žádnými vyšlapanými cestičkami. Jistě, i v Tatrách by se dalo, ale kdo má pořád trnout strachy z pokuty?

Tatry... Už jsem tam dlouho nebyl. Poslední roku se už courám jen po Alpách, ze slovenských hor jsem zavítal akorát na Fatry. Je to o kousek dražší, ale přesto se to myslím vyplatí. Ale i tak, když se řekne Tatry, tak pocítím příjemné mrazení v kolenech a vybavím si ten úžasný pocit, když stojím v chladivém ránu ve Smokovci u električky a rozhoduju se, kam jít. (A to je také jedna z výhod Tater - vyznám se v nich.)

Resumé? Asi žádné. Nebo jen jednou větou - Tatry jsou citovka, ale když si chci užít hor, tak raději do Alp.

Můj modrý život

Tak jsem na třetím dnu mého modrého života. Necvičím, neběhám, jen se snažím nevyužívat skutečnosti, že můj žaludek toho snese mnohem víc, než žaludek vetšiny kačen (nebo kachen? ...teď vážně nevím) Už dlouho jsem si říkal, že by nebylo špatné něco podniknout, poslední kapkou bylo prohlášení mamky, jestli jsem nějak nepřibral. Nu, nevím, zvážit se jsem se neodvážil. Nicméně pro jistotu jsem si řekl, že se budu alespoň trošku krotit a jíst pravidelně a v přiměřeném množství.

A tak jsem na třetím dnu a zatím je to pohoda. Uvidíme za měsíc.

Optimismus! (zn. asi ho bude třeba)

Snaha o pěstování bílého vánočního kaktusu zatím neskončila neúspěchem! Dnes jsem zjistil, že těch pár lístků, které jsem strčil do květináče ozdobilo několik malých výhonků kořenovitého typu... Stáj tůně! (Stay tuned - zůstaňte naladěni!)

Retro: Totes Gebirge aneb jak dvakrát nedojít na Albert Appel Haus - část 1

To jsme jednou jeli se Sovičkou do Totes Gebirge... Předpověď počasí slibovala první část prodlouženého víkendu škaredé počasí od Totes Gebirge na východ, na druhou část škaredé počasí od Totes Gebirge na západ. Co nám tedy zbylo než jet přímo do Totes Gebirge, nočním vláčkem přes Wien Westbahnhof a Attnang-Puchheim. Na Wien West jsme si dali opravdu pikantní dürüm, udělali chybu, že nejeli vlakem 22:20 a čekali až na ten 23:30, který měl ale půl hodiny zpoždění a ještě nás přehnali z rumunských do maďarských vagónů. Po několikahodinovém pokusu o spánek ve vlaku jsme byli v Attnangu a vydali se hledat čekárnu, ve které strávíme zbytek noci. Naštěstí mě ale zaujala jedna tabule na nástupišti, na které byl už (4 hodiny před odjezdem) nalistován náš vlak. Tak jsme to riskli a vlezli do něj. Sovička se rozložila přes sedadla, já jsem si natáhl karimatku do uličky, prostě skvělý homeless. Ráno se ukázalo, že vlak byl nalistovaný správně a kupodivu ani průvodčí na nás moc překvapeně nezíral.

Cesta kolem Grundlsee (zámecký hotel Orth jsme neviděli) a Millstätter See byla dlouhá a pohodlná, Sovička ještě pochrupkávala, nicméně když jsme kolem osmé hodinky zastavili v Bad Aussee, tak se spánkem byl konec a před námi úkol - dostat se do Altaussee, což je asi 7km po silnici. Autobus jel až někdy kolem poledne a tak jsem měl blbý nápad zkusit taxíka, za kolik by nás jako odvezl... Za 10 Euro. Tak jsme podlehli a za chvíli jsme se už procházeli kolem jezera Altaussee. Kupodivu jsme našli i správnou značku, cesta se nejdřív klikatila kolem jezera, potom začala zvolna nabírat směr vzhůru - nejdřív jen tak letmo, po čase přišlo na serpentýny v kleči a postupně se začaly otevírat pohledy na jezero necelý kilometr pod námi. Pár suťových úseků, jeden úsek se zábradlíčkem, kousek po sněhu a už jsme nahoře u rozcestí na Trisselberg. Sovičce nedělají výhledy dobře a tak jen tak nalehko jdeme na vrchol (1755) a poté se rozhodujeme, co dál. Trošku se kazí počasí, cesta dál k Albert Appel Haus není z tohoto místa až tak jednoznačná, tak váhám, co dál. Navíc jsem zapomněl kompas (ano, jsem blbec a diletant), naneštěstí si ani nevšimnu salaší v polovině cesty, které by se daly využít jako dobrý orientační bod. A tak padá rozhodnutí, ze kterého někteří členové nejsou dvakrát nadšeni - cesta zpět. Nicméně daří se, občas přidržím ručku, nicméně Sovička jako kdyby dostala křídla zvládá cestu zpět pomalu lépe něž já. V sedle už hodně dole jdeme odbočkou k jednomu penzionu, kde dáváme limču, nabíráme vodu a po chvíli zase pokračujeme k jezeru a jdeme dál na jeho druhý konec. Nocleh máme naplánovaný u salaše, která se ukazuje jako naprosto noclehu nepřispůsobitelná, spaní v krmelci raději nezkoušíme a tak u jednoho plotu rozděláváme pláštěnky a bivakujeme jako pod celtou. V noci neprší a tak (naštěstí) nemáme možnost vyzkoušet, jak moc voděodolné je naše přístřeší.

Na výletě jsem si koupil časopis...

...a tak už vím, že to jasné na ranní obloze je Venuše v roli Jitřenky.

Nemůžu dospat, z části jistě proto, že jsem šel spát už po osmé.

Nad Brnem létají vrtulníky, dnes začnou volby a mě je z toho všeho smutno.

A tak jsem si nad ránem pustil Led se zelím, v druhé fázi Dead Can Dance a jejich Within the Realm of Dying Sun. Zatím jsem na 1'43", ale už teď je jasné, že to bude velkolepé.