Tentokráte na téma "co hýbe internetosférou": Jak sociální stát zničil Švédsko (originál).
Per Bylund to jistě vidí hodně černě, viděno z české kotlinky (moravského úvalu) bych si chtěl povzdechnout něco ve smyslu "kéž bychom na tom byli tak, jako jsou na tom ve Švédsku". Nemyslím ekonomicky - ale spíš "výchovou"; něco ve smyslu povzdechu jednoho ze členů původního NERVu (Národní ekonomické rady vlády; tuším snad Tomáše Sedáčka?) - volně cituji - "Na to, abychom aplikovali úspěšná finská opatření má Česká republika jeden velký handicap: žije tady příliš málo Finů." A z tohoto pohledu potom jakýkoli žebříček postrádá smysl.
Ale zpátky k článku: stojí za to si ho přečíst a zkusit převést do místních reálií. Minimálně kvůli tomu, že sociálnímu státu dochází dech, tedy (ehm) peníze.
čtvrtek, září 30, 2010
středa, září 22, 2010
Výběr z tisku (9)
Titulek na idnes.cz: Přestaňme tu onanovat, vyzval Ratha ministr Bárta.
A čtenář josefm v diskuzi: Mirku Macku, vrať se a nafackuj jim oběma!
A čtenář josefm v diskuzi: Mirku Macku, vrať se a nafackuj jim oběma!
pondělí, září 20, 2010
pátek, září 17, 2010
O snížení platů státních zaměstnanců
(Potrefené husy kejhaj...)
Se zájmem jsem si přečetl návrh kteréhosi ministra na redukci platů ve státní správě a byl jsem nepotěšen. Jednak proto, že se můj tabulkový plat nesníží o 10%, ale spíš o 20-30%, druhak proto, že si myslím, že se jedná o krok špatným směrem, kterým se akorát urychlí odchod schopných lidí ze státní správy a zůstanou jen ti neschopní, takže nejspíš budeme na naše úředníky zase nadávat o chlup víc (a to nemluvím o zdravotnických profesích). Stejně tak nevidím důvod, proč by měli mít učitelé vyjímku, nemluvě o "náborovém" příspěvku (který je naštěstí nejspíš pasé).
Myslím si, že správná cesta vede jinudy. Stát, zákonodárci a vedoucí jednotlivých úřadů by si měli rozmyslet, co ze státní správy (a nejen státní správy!) je nezbytně nutné - a zbytek zrušit. Možná se jedná o klamný pocit nižšího úředníčka státní správy, ale jsem přesvědčen o tom, že spousta věcí, co úřady po občanech a podnicích chtějí, je jednoduše zbytečných - získané informace k ničemu neslouží. Kdyby se toto množství zredukovalo o polovinu, mohl by se v podobném poměru zredukovat počet zaměstnanců toho kterého úřadu. Samozřejmě, že pro tento krok je nezbytná i příslušná změna (=zjednodušení) právních norem (o kterém se už mluví hodně dlouho).
Je o stejné jako s vědou (kterou také z velké části financuje stát) - v minulosti zaznělo hodně hlasů na téma, jak je finančně neúnosné, aby se u nás dělala věda a výzkum v mnoha oborech a že je nutné, aby se vybralo několik skutečně perspektivních směrů, kde budeme skutečně špičkoví a zbytek aby se zrušil (a vybavení se prodalo výzkumákům v zahraničí; schopní vědci se jistě uplatní v zahraničí a těch neschopných škoda nebude). Jakkoli se o tom mluví už pár let, tak jediné, co se realizuje, je ono postupné přiškrcování a přidušování redukovanými rozpočty. (Výše uvedené píšu i přes to, že je mi jasné, že můj "rodný obor" bude nejspíš jeden z prvních "na odstřel".
Se zájmem jsem si přečetl návrh kteréhosi ministra na redukci platů ve státní správě a byl jsem nepotěšen. Jednak proto, že se můj tabulkový plat nesníží o 10%, ale spíš o 20-30%, druhak proto, že si myslím, že se jedná o krok špatným směrem, kterým se akorát urychlí odchod schopných lidí ze státní správy a zůstanou jen ti neschopní, takže nejspíš budeme na naše úředníky zase nadávat o chlup víc (a to nemluvím o zdravotnických profesích). Stejně tak nevidím důvod, proč by měli mít učitelé vyjímku, nemluvě o "náborovém" příspěvku (který je naštěstí nejspíš pasé).
Myslím si, že správná cesta vede jinudy. Stát, zákonodárci a vedoucí jednotlivých úřadů by si měli rozmyslet, co ze státní správy (a nejen státní správy!) je nezbytně nutné - a zbytek zrušit. Možná se jedná o klamný pocit nižšího úředníčka státní správy, ale jsem přesvědčen o tom, že spousta věcí, co úřady po občanech a podnicích chtějí, je jednoduše zbytečných - získané informace k ničemu neslouží. Kdyby se toto množství zredukovalo o polovinu, mohl by se v podobném poměru zredukovat počet zaměstnanců toho kterého úřadu. Samozřejmě, že pro tento krok je nezbytná i příslušná změna (=zjednodušení) právních norem (o kterém se už mluví hodně dlouho).
Je o stejné jako s vědou (kterou také z velké části financuje stát) - v minulosti zaznělo hodně hlasů na téma, jak je finančně neúnosné, aby se u nás dělala věda a výzkum v mnoha oborech a že je nutné, aby se vybralo několik skutečně perspektivních směrů, kde budeme skutečně špičkoví a zbytek aby se zrušil (a vybavení se prodalo výzkumákům v zahraničí; schopní vědci se jistě uplatní v zahraničí a těch neschopných škoda nebude). Jakkoli se o tom mluví už pár let, tak jediné, co se realizuje, je ono postupné přiškrcování a přidušování redukovanými rozpočty. (Výše uvedené píšu i přes to, že je mi jasné, že můj "rodný obor" bude nejspíš jeden z prvních "na odstřel".
úterý, září 14, 2010
Jedeš!
Medvědi... Několik malofatranských setkání bylo velice podobných tomuto videu, nicméně kdybych potkal medvědici s mladými, asi bych trošku znervózněl... :)
úterý, září 07, 2010
Jak se chodí na Ortler (3)
Zatímco pod bivakem Lombardi má ledovec víceméně pořád stejný sklon, ledovec nad bivakem začíná skoro "na rovince", pomalu se zvedá až ke zlomu v nadmořské výšce cca 3650m, aby se poté zase trošku narovnal a postupně přivedl turisty na podvrcholovou rovinku.
Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.
Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.
Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!
Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.
Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...
Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.
Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.
Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!
Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.
Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...
pondělí, září 06, 2010
Strýčkem
Synovec František je doma a moc se mu tam líbí. Se Sovičkou jsme byli včera na návštěvě, zkoukli jsme, jak malý Išek krásně spinká a tento zážitek jsme doma ještě umocnili instruktážním videem, jak přebalit novorozeně (v hlavních rolích malý Išek a maminka Jana). Nicméně večer, před usnutím, mi to nedalo: mám na to být otcem? Dokážu se postarat o novorozeně? Což o to, manipulace v zavinovačce nebo přebalení na stole, to si dokážu představit, ale jak se takové dítko koupe - zvlášť, když ještě nedrží hlavičku? A vůbec, všechno to přenášení - při mé vrozené (ne-)šikovnosti... On sice Honza tvrdil, že miminka jsou trvanlivá, ale při představě, kolik průšvihů se může na těch několika metrech čtverečních doma stát mi není zrovna nejlépe...
neděle, září 05, 2010
Fotka z první třídy
Našel jsem fotku z první třídy - poznal jsem na ni sebe i spoustu spolužáků, které jsem od doby prvního stupně neviděl. Zajímavé je, že už tenkrát jsem to byl já: měl jsem oblečenou kostkovanou flanelovou košili.
sobota, září 04, 2010
Jak se chodí na Ortler (2)
Je asi něco mezi čtvrtou a pátou ranní a už nějakou dobu se převalujeme na palandě v Matrazenlageru na Payerhütte. Jedna skupina už odešla, další se chystá ve vedlejší místnosti. Chvíli se převalujeme, poté vylézáme ze spacáků a chystáme se taky. Batohy máme nachystané, nicméně taťka se rozhodne ho ještě přebalit. Kolem půl šesté se vloupeme do kuchyně a objednáme si litr čaje a nějak nepochopíme poznámku o pěti minutách - takže potom ho narychlo ve stoje dopíjíme. Potom ještě snídaně v botárně a chvíli před šestou už je tolik světla, že můžeme vyrazit.
První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)
První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
