Tak nějak by se ve stručnosti dal charakterizovat můj vztah k nejkrásnějším a nejmenším velehorám na světě. Mimochodem, s těmi nejkrásnějšími - to nepřeháním, to je fakt. Nemůžu tedy srovnat, jak to vypadá třeba v Andách a v Himalájích, nicméně srovnání s východními Alpami vychází docela jednoznačně... Ale paradoxně to není dílo samotných Tater, to spíš široká a plochá Podtatranská brázda dává vyniknout kráse tatranských štítů. Oproti tomu většina alpských velikánů je chráněna před obdivnými pohledy věncem menších hor, případně je žádostivý fotograf schován v hlubokém údolí, takže k tomu, aby se člověk mohl pokochat krásou vrcholů musí vystoupat relativně vysoko, kde ztratí přehled o těch spodních patrech hor... Takže Tatry opravdu jsou nejkrásnější velehory.
Tatry! To je pojem! A navíc pár příběhů, o které se taťka rozdělil. A rozhodně ne nezajímavých příběhů... Těžko říct proč, ale přes to, že taťka je z těch lidí, kteří se rádi pochlubí, těch vzpomínek je opravdu jen pár. I přesto v mých očích udělal Tatrám jméno, před kterým Grossglockner (na který taky vylezl) bledne závistí. A tak jsem ve svých mladých letech jen tak zvolna brousil kolem Vysokých Tater, nejdřív ve Slovenském ráji, potom v Nízkých Tatrách, lačně se zrakem upřeným k severu. A potom, konečně, už docela pozdě (tuším rok 2003 (nebo 2002?)) jsme se odhodlali. Pro taťku velký návrat, pro mě a bráchu krok do neznáma, který přinesl několik příjemných i nepříjemných zážitků. Nepříjemný třeba fakt, že žlutá přes Strelecká polia je opravdů hodně dlouhá, že slunko ve vysokých horách opravdu svítí a že se vyplatí mít něco na hlavě. Ale ty příjemné skutečnosti zastínily ty nepříjemné, konfrontace s vysokými horami nedopadla nejhůř a rozhledy z Východné Vysoké opravdu stály za to.
Tatry? V následujících letech jsem se v Tatrách docela zabydlel, sice pořád zůstaly jen takovým bonbónkem na dortu, ale už jsem věděl, co a jak, kudy vede jaká značka, co se schovává za kterým sedlem a který štít je který. A začaly vyvstávat problémy - člověk věděl o spoustě cest, kam by se dalo jít, ale co když potká ochranáře? Vzpomínám si, jak ve mě při úžasném výletu na Baranie rohy hrklo, když najednou přede mnou vyskočilo pár lidí.. Naštěstí to byli jen nějací VHTáci z Prahy... Anebo kličkování mezi Spišskými plesy s asi paranoickým strachem, že z Téryho chaty vykoukne velmi známá tatranská postava a že bude zle. A tak jsem začal pochybovat o tom, jestli má smysl jezdit do Tater. Navíc v té době jsem začal tak trochu obejvovat Alpy a všechnu tu volnost, neomezenou žádnými vyšlapanými cestičkami. Jistě, i v Tatrách by se dalo, ale kdo má pořád trnout strachy z pokuty?
Tatry... Už jsem tam dlouho nebyl. Poslední roku se už courám jen po Alpách, ze slovenských hor jsem zavítal akorát na Fatry. Je to o kousek dražší, ale přesto se to myslím vyplatí. Ale i tak, když se řekne Tatry, tak pocítím příjemné mrazení v kolenech a vybavím si ten úžasný pocit, když stojím v chladivém ránu ve Smokovci u električky a rozhoduju se, kam jít. (A to je také jedna z výhod Tater - vyznám se v nich.)
Resumé? Asi žádné. Nebo jen jednou větou - Tatry jsou citovka, ale když si chci užít hor, tak raději do Alp.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat