Poslední svátek

Je Štědrý den, poslední svátek, který zbyl. V kalendáři jsou sice Velikonoce, spousta x-tých májů, Jan Hus, Václav a kdo ví kdo a co ještě, ale tyto svátky jsou spíš brány jen jako prodloužený víkend a příležitost vyhodit si z kopýtka. Zůstaly jen Vánoce.

Tak šťastné a veselé!

Portét a akt

(Malé varování předem: dneska to bude takové...)

Asi hodně ze zdejších čtenářů ví, že se snažím fotit. Nikterak vážně, jen tak rekreačně, co život dal a vzal. Občas se mi omylem i nějaká fotka podaří, vím, v dnešní době digitální techniky a zpracování na počítači roste pravděpodobnost podobného omylu k rozumným číslům i pro totální neumětely. Při svých lovech beze zbraní se nevyhýbám téměř žádnému žánru - krom portrétu a aktu - mám z nich docela respekt. (Teda, ne, že bych nefotil lidi, ale jsou to většinou jen takové momentky.)

No, včera mi to došlo, že existuje jen jediná osoba, kterou jsem schopen takto vyfotit: já sám.

Jízdy

Úterý, 8:30, moje čtvrtá jízda. Nastoupím si u Grandu a hned od začátku je jasné, že bude dusno. A taky že ano, od instruktora dostávám kartáč od začátku až skoro do konce. Vylezu z auta a přes to všechno cítím, že jsem vítěz.

Čtvrtek, 7:00, pátá jízda. Vyjíždím z Rybkové, instruktor je v pohodě, v klidu mi říká co a jak, i já mám pocit, že dělám mnohem míň chyb. Ale když vylezu z auta, mám chuť se zakopat pár metrů pod zem.

Proč? V úterý jsem to auto opravdu cítil, měl jsem minimálně pocit, že ho mám plně pod kontrolou. Dneska ne. Ano, četl jsem provoz mnohem líp, dokonce i kolonu na Úvoze jsem docela plynule projel - ale ten pocit plného ovládání auta se nedostavil.

Můj život, verze 2002

Ach, kolik vzpomínek může obsahovat jeden šest let starý stříbrný kotouček...







A ještě něco, z 25. února 2000 (snad nebude zúčastněným stranám vadit zveřejnění):

... Jak jsem se dozvedela, jeste jsi memu milemu tatinkovi nepsal. Doporucuje Ti, abys to udelal co nejdriv, protoze nejsi jediny zajemce o nejake soucastky. Taky se Te mam zeptat, jestli bys k nemu nechtel jit na brigadu. Sice jsem na to odvetila, ze programator nejsi, ale to mu vubec nevadi, protoze on sam vystudoval take "pouze" fyziku. ...

A potom voláte na zákaznickou linku Českých radiokomunikací a chcete konfiguraci vytáčeného připojení - a slečna vám tvrdí, že něco takového už dávno neexistuje.

Doporučená hudba: Depeche Mode, Ponytail Girl

Volnými asociacemi...

Jsem dospěl od mého PF2009 až k Vojtovi V. Slámovi. Kdepak je mu a jeho kalendářům konec? A koupil jsem si tenkrát ten jeho sborník?

A oficiální stránky.

Kdo jsem a kým chci být

..aneb další pokračování úvahy na téma "šílenec, magor a extrémista".

Ano, nedá mi to spát a pořád o tom přemýšlím a neustále si kladu otázku ,,To jsem opravdu takový?". Samozřejmě, nejsem! Můj život se skládá z docela obyčejných malých dnů naplněných spánkem, jídlem, úklidem, praním, prací, školou, sledování filmů, poslouchání muziky a občasného malého výletu. Kde jsou ty strmé skály, závěje a balancování na ostrém hřebeni ve vichřici? Jen v mé fantazii. Samozřejmě, bylo v minulosti pár pokusů o realizaci, několikrát se i mé výlety přiblížily označení ,,slušná akce", ale většina z toho jsou pouze vzpomínky na bohaté roky 2002 - 2004. Kdo ví, třeba rok 2009 *) bude zase jednou ,,dobrý ročník"..

Takže: jsem šílenec, magor a extrémista? Nikoli. Pouze jím chci být.

*) Bohužel, když jsem psal tento letopočet, tak jsem se překlepl a místo 2009 jsem napsal 2209. Nezbývá než doufat, že tento nechtěný překlep nebude osudovým a nedojde naplnění. :)

Otvírat citronku hasákem

Jsem ve Francii, v městečku, kde už jsem půl roku žil a mám jet domů. Jsem v tamější práci, loučím se s kolegy, potom jdeme na nějaký oběd / nějaké pohoštění, tam se znovu loučím s kolegy a jdu dolů do města. Procházím se po Bd Jeux de Ballon, dívám se na ten dvrkot v ulicích a v tom je poledne a z autobusového nádraží za chvíli odjíždí poslední autobus, kterým ještě stíhám dojet na letiště (odlet mám jako posledně v 14:10), jenže já ještě nemám zavazadlo a tak jdu na ubytovnu si vzít věci. Jdu cestou jako obvykle, jenže tam, kde má být ubytovna, tak nic není, obcházím blok domů, zbývající domy jsou mi povědomé (i když vůbec nezapadají do jižní Francie), ale ten můj vchod prostě někam zmizel. Ptám se jedné ženské, dokonce i moje francouzština ve snu funguje (huit Bd Emile Zola), jenže ženská je ruska z nějakého města začínajícího na 'L' a ukazuje mi kde je číslo 7 a že číslo 8 je logicky tady. A potom se probouzím.

A ta citronka? No schválně, co byste dělali vy na mém místě, když si před tím na jejím uzávěru nejdřív málem zlomíte prsty a potom vylomíte zuby?

Šílenec, magor a extrémista - těší mě

O víkendu jsem byl ve sklípku. Před sklípkem v pizzerii. A tam jsem se zmínil o tom, že občas přespím na sněhu, někdy jen tak, někdy pod stanem. Nu, donesla se mi zpětná reakce - jsem šílenec, magor a extrémista. Vím, že to nic neznamená, ale já si tak nepřipadám - ano, je to trošku náročnější, člověk musí mít náležité vybavení a být v psychické pohodě (pokud člověk není, tak se nezahřeje ani při +10stC), ale to není o tolik drsnější než normální stanování nebo bivakování v jarní nebo podzimní přírodě. Ba možná naopak, tím, jak je sníh dobrý izolant a jak je měkký, tak mi to přijde o dost komfortnější než normálně na půdě nebo šutrech... Navíc zimní zádvěří je tak krásné... Ale prostě jsem šílenec, magor a extrémista. A je mi to líto - nejen kvůli tomu, že něco podobného jsem vykládal onehdá v Modré čajovně...

Ztráta paměti

Naštěstí jen té externí.

Upgradoval jsem Linux a downgradoval Windows, prostě celou Podložku (někdo má Tkaničku, jiný Podložku) jsem přeinstaloval a při té příležitosti jsem si všechny dokumenty, fotky a zálohy vypálil na bratu 4DVD s tím, že nejdůležitější soubory jsem ještě hodil na USB disk. No, z jednoho DVD se odloupl kousek jeho povrchu - bohužel zrovna na tom prvním, bohužel zrovna na tom, kde byly uloženy jinak nezálohované fotky. Ano, dobře mi tak. Asi si fakt někdy koupím nějaký ten externí disk.

Práce šlechtí člověka

Do práce chodím s rómskými spoluobčany. Opravdu - vždycky, když vycházím z domu, tak je potkám. Oni už to sice mají jen pár kroků (oproti mým 10 minutám tramvají), ale přesto - všichni jdeme do práce.

Volný pád

Ale já jsem na cestě. Zašel jsem moc daleko na to, abych se mohl vrátit. Víš, kdy se tohle stává? Když na cestě překročíš určitý bod a už se nemůžeš vrátit na začátek, ale musíš pokračovat až do konce. Je to jako... Jak byli ti kosmonauti v tom průšvihu. Letěli na Měsíc a něco se pokazilo. Museli se vrátit na Zem, ale překonali už možnou hranici návratu. Takže museli obletět Měsíc, aby mohli zase zpátky a hodiny neměli spojení. Všichni jen čekali, jestli se na druhý straně objeví parta mrtvol v plechovce. A tak je to se mnou. Jsem na odvrácený straně Měsíce bez spojení a všichni musí čekat, dokud se zase neobjevím.

-- Michael Douglas jako William Forster ve filmu Volný pád

Věda a sex

Věda je jako sex. Občas dává praktické výsledky, které ovšem nejsou hlavním důvodem, proč ji lidé dělají. (Richard Feynmann)

Update: Wikicitáty tvrdí, že Feynmann toto vztáhl jen na fyziku. Anglická verze téže stránky hovoří o fyzice. Profesor Gruska z FI ovšem místo Physics použil Science. Mám se cítit jako fyzik okraden?

P.S. Ten odkaz na Wikicitáty doporučuju. :-)

32 je moje oblíbené číslo, linka 41 jezdí domů

...teda, měl bych správně říct, že k rodičům.

A linka LH41xx mě vzala do Mnichova, linka LH32xx do Prahy. Vše do sebe krásně pasuje.

Letěli jsme tentokráte malými letadélky, ne velkýma (no dobře, tak nejsou velké) transportérama lidí typu Airbus 320+/-1 a bylo to fajn. Cesta do Mnichova mohla být nádherná, bohužel kvůli mrakům jsme viděli jen pár hor z Přímořských Alp a potom pár ůdolí kolem Innsbrucku. I tak jsem stihl identifikovat Cukrovou homoli a Habicht ve Štubajkách a Planspitze nad Innsbruckem. Mnichov jako letiště mi přišel velice příjemný, připadá mi, že je i o mnoho modernější než frankfurtská tepna - i třeba návrhem runwayí. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s Air Dolomiti, byla to velice příjemná změna po všech těch Lufthansách a Lufthansách Regional - zejména co se týče občerstvení; místo obligátní bagetky se sýrem nebo šunkou a čokoládovou tyčinkou jsme totiž dostali krabičku (!) s jogurtem, jakýmisi sušenkami a něčím sladkým. A balenou vodu. A jedna letuška docela sympatická (dokonce Italka) a měla vlasy až skoro po zadek. A taky jí byly vidět kalhotky, když se shýbala k dolním patrům vozíku s občerstvením. Bohužel si toho všimla i druhá letuška... (Komentář pro případné poznámky: ano, jsem chlap a nestydím se za to!)

V Praze potom zavazadla asi tři minuty po dojití k pásu, jdu rovnou na autobus - jízdenku si kupuju pomocí SMS, fakt to funguje, stejně tak i rezervaci na autobus dělám pomocí telefonu. Kdyby takhle fungovalo všechno!

A teď sedím v Žlutém autobusu a využívám místní wifi k tomu, co právě čtete.