... a zítra bude středa a Olivier zase půjde obědvat domů za svou ženou a synem, aby se zase kolem druhé hodiny vrátil do kanceláře pracovat. Ale já uz tam nebudu. Budu nekde na cestě z Ondřejova do Prahy, budu asi klepat kosu, jak ještě nejsem zvyklý na středoevropské klima. A Olivier bude pracovat až pozdě do noci, protože ve středu nemusí vyzvedávat syna ze školy. Kdyby nebyla středa, tak skončí o třičtvrtě na šest a pojede pro syna a potom domů, připravit večeři. A já bych u Boulevard du Jeu de Ballon vysedl a šel si do Monoprixu koupit sýr Comté, čekanku a plátek lososa. Možná taky plechovku piva a bagetu. Neodolal bych, a kousek bagety bych uloupl cestou na náměstí u staré fontány. Na vyhlídce bych zkontroloval letiště Cannes - Mandelieu. Losos by skončil na másle, máslo na křivé pánvičce a křivá pánvička na elektrické plotýnce. A větrací systém autogyre by se točil šíleně rychle, protože by foukal mistrál. A elektrická plotýnka by rozehřála máslo a máslo by pronikalo do lososa a losos by zbledl a zrůžověl, aby se potom začal rozpadávat. Rozpadlé kousky lososa by skončily na talíři, pivo ve skleničce. Byl by večer a měsíc by mi svítil do oken, přezářen lampou na baráku naproti.

Jak se létá z Francie

Nu, normálně to bývá tak, že si koupíte zpáteční letenku, letíte tam a potom po zpáteční cestě zpátky. Ale občas to není tak jednoduché. A o tom, jak to zase jednou nebylo jednoduché, bych teď chtěl sepsat pár řádků.

Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.

Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.

Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.

Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.

Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.

Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.

Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.

A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.

Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.

V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.

Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.

Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.

Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.

Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.

U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.

Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...

Koupil jsem si robertka...

...a je krásný, modro-bílý. Když jsem ho tam strčil poprvé, tak jsem měl takový zvláštní pocit - ale poměrně rychle jsme se zkamarádili...

No, dobře, necháme perverzností a vybalím to na vás rovnou: pod tíhou důkazů a toho, že jsem se rozmlsal na čajíčcích s medem a citrónem jsem zblbl a koupil jsem si kartáček na baterky. Ale musím říct, že to funguje.

Když jsem se předevčírem ráno podíval na moje zuby, musel jsem uznat, že to není nic moc. A to přesto, že si zuby čistím minimálně dvakrát, spíš 3x denně, že mám kartáček z lékárny, že dbám rad švédských zubařů a cpu se zeleninou... Prostě, nic moc. A tak jsem zašel do Monoprixu a tak se dívám, že zkusím nový kartáček - a cenově mě zaujal zrovna onen zmíněný. Díval jsem se na to trochu skepticky, u pokladny jsem sám sobě říkal "no jo, chlapče, na stará kolena blbneš", jenže když jsem srovnal efekt čištění bez vibrací a s vibracemi, bylo to jasné na první pohled. Jen by mě zajímalo, jestli netrpí dásně...

Každopádně, zajímavá zkušenost. Možná bych občas mohl zkusit být méně konzervativní.

Zabít...

... den, samozřejmě.

Vzhledem k tomu, že můj pobyt se chýlí ke konci, tak by se dalo očekávat, že bude vrcholit i moje pracovní aktivita. Jenže houby, už od rána se horko těžko překecávám k nějaké aktivitě - a nejsem sám s tímto problémem. Co s tím?

Za okny zuří mistral a já udělal chybu, že jsem si dneska vzal jen košili. Dokonce i topení jsem si v práci zapl! Všechna má přání se smrskla do svetru a postele... Aaach, jak sladké by bylo natáhnout se! (Tady je vidět, jak je můj part-time-job vybaven.)

Ukončovací sekvence

Tak dneska jsem se začal vracet domů. (A kde je vlastně moje doma? Sám nevím...) Naladil jsem si na internetu Radiožurnál, zabalil jsem Kamilovi balík papírů, který mi doufám vezme domů (Lukášova učebnice francouzštiny přibalena).

Pro Kamila

Takže, konečně jsem se dostal k tomu, jak to chodí v Nice na příletech...

Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).


... a půjdeš po šipkách k výdeji zavazadel ...


... pořád půjdeš po šipkách ...


... stále půjdeš po šipkách (pozorný čtenář si všimne, že východ se francouzsky řekne "sortie") ...


... stále půjdeš po šipkách (mimochodem, to " baggage service (okýnko vzadu) budeš potřebovat jen v případě, že ti zavazadlo nevyjede na pásu) ...


... až uvidíš monitor s Tvým letem (ty tam budeš mít místo Lufthansy Sky Europe, místo LH4136 NE3484 a místo !Francofort nějakou francouzskou parodii na "Vienna") ...

... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo...

...potom se otočíš, projdeš celnicí (dost možná, že tě ani nebudou kontrolovat) a tam Tě budu čekat.

Jasné? Dotazy?

Refuge de Rabuons (1)

Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.

No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.

Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.

Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.

Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).

Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.

Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.

Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)

Můj výlet podle Google Earth

Col de la Bonette 2802m.

Pranostiky a jejich důsledky

Není každý týden posvícení. A není každý den svátek. Tudíž, když minulou neděli byly svatomartinské hody a včera státní svátek, je jasné, že dneska utřu ústa.

Zkrátka: nevyvrcholil jsem. Nedala mi. (Kdo? Mont Tenibre, 3031m n. m.)

(No, chtěl bych toho napsat mnohem víc, ale teď jsem docela jetý a od zítřka do minimálně středy se nejspíš nezastavím, tak kdo ví, co z toho bude...)

Snídaně šampionů, večeře poražených?

Asi už jsem se zmínil, jak se změnili ve vězeňské kantýně. Pokud ne, tak vězte, že místo zdravé středomořské stravy servírované před dvěma roky, proložené tu a tam nějakou tou rybkou či mořskou potvorou nám tady servírují samé stejky s hranolkama, kuřecí stehna a podobné věci. Prostě jak doma, stejně jak v Garchingu i ve Vídni (ano, i řízek jsme tu měli). Takže narozdíl od minule tu nejspíš pěkně přiberu a v zimních Nízkých Tatrách potom nezmrznu, páč mne bude chránit tuková vrstva.

Ale vraťme se k té stravě. Jak jsem si tak pozoroval ta jídla, co nám servírují v kantýně a jak jsem tak očumoval jeden koutek vyložený ledem v supermarketu, napadla mě ďábelská myšlenka, že bych si někdy něco i sám uklohnil. No jo, problém je jak? - přece jen, postup aplikovaný na vánočního kapra nemusí být tím nejlepším způsobem, jak pohřbít lososa. A i když opravdu nepatřím k příznivcům greenpeace a vegetariánů, jsem zásadně pro důstojné zacházení se všemi živými tvory. I když jsou už po smrti. A tak jsem něco málo okoukal od Manuela a dnes přišel den D, odpoledne O, okamžil O' а já se pustil do díla.

Startujeme (nikoli ze San Francisca)

Přistáváme

No, jako večeře za 5,29Eur to celkem jde, ne? Teď je jen otázka, kdo umyje to nádobí...

Tak jde čas...

... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.

Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)

Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?

Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.

(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)

O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.

Dilema

Myslíte, že je velký prohřešek dávat si English Breakfast Tea ve Francii k večeři?

Přijely k nám z dálky, intelektuálky....

...bohužel ani já, ani Pepa, ani Manuel z pokoje č. 1 neměl žádnou. Ale sympatický holky to jsou, to zase jo, skoro bych řekl, že to jsou první francouzky, co tady potkávám, co by stály za hřích a možná i dva... Mě holt ty středomořské typy moc nesedí a včera prijedší (no dobře, přeborník na přechodníky ze mě taky nebude) noví obyvatelé Mirasolu jsou bůhvíodkud, každopádně studují v Paříži a teď se rozhodují, kde stráví svoje PhD. Žial, zdrží se jen dva dny (nebo dvě noci? - sám nevím).

Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.

Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.

V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...

D62: PRG - FRA - NCE

4:30 budíček; nakonec jsem se sbalil obyčejně do batohu. To jsem zvědav, co vše jsem zapomněl.
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...
14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...17:00 A tam, ty krávo, to není možný...17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky
17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený

Před odjezdem

Mám mantru. Takovou osobní.

Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.

Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.

Snad tu hozenou rukavici zvednou.

Zase jednou...

Motto: Když už nejsem atraktivní, budu aspoň aktivní.

… a tak vařím. Česnečku a filé. Docela zajímavá změna, být zase jednou doma tak nějak přirozeně.

Po nějakém tom pátku (několika desítkách) obnovuji svůj zápisníček. Důvod? Zase se jedu podívat do Francie a rodinka a celý širý svět si přeje býti informován o tom, co páchám. Nevím sice, jestli moje zápisky budou tak časté, jako byly při mé poslední návštěvě Azurového pobřeží, ale budu se snažit.