Televizní seriály

V televizi běží už asi tisící televizní seriál. Nekonečný proud emocí, průšvihů, lásek, zrad a kdo ví čeho ještě. Jen já z toho nějak nemůžu - mám pocit, že toho je dost kolem mě - a bohužel opravdového. A tak se to - neúspěšně - snažím ignorovat. Možná dělám chybu, možná i proto v tom skutečném životě tolik tápu.

Osvícení? Asi ne, spíš už magořím...

Cajove osviceni

Pomalu se zacinam nachazet hloubku a smysl ziti a byti. Prvnim krokem je Pu-Erh, caj, ktery pry piji mnisi v tibetskych klasterech. Ted premyslim nad druhym krokem. Ze bych ten caj prestal pit z gambrinusackeho pullitru?

Lecebne osviceni

Ze jsem na to neprisel driv! Vzdyt je to tak jednoduche!
3 strouzky cesneku, 2 malinke cibule, vykloktat stamprli slivovice!
A ja se skoro tyden trapim!

Novorocni osviceni bez pointy

Lezim takhle v posteli a premyslim, kampak se asi podivam pristi rok. Zugspitze? Hochkoenig? Wallisske Alpy? Mont Blanc? Rohace? Prijde jaro, teploty se pomalu zacnou zvysovat, snehova pokryvka stabilizovat, rozkvetou horce a proteze... A nad tim vsim budou stat hory, stejne jako loni, stejne jako pristi a popristi roky. Jen lide pod nimi se budou menit, v neustalem cvrlikotu vydechovat nad jejich majestatnou krasou, aby hned pote zase spechali do sveho obycejneho zivota tam kdesi daleko. Letni sezona uplyne, prijdou podzimne-zimni pliskanice, hory zase vydechnou od naporu zvedavych a dychtivych oci. A pristi rok zas a znovu, stejny blaznivy kolotoc... Za ta leta si kamenni velikani jiste zvykli, jen s prvni stopou v ztvrdlem firnu se trochu proberou ze sve drimoty a pomysli si ,,Coze, uz?"

Pocitacove osviceni

Je noc, neco po pulnoci. Vsude je ticho, jen ja datluju do pocitace tyto nesmysly. A pro to okolni ticho slysim, jak pocitac tise prede - tam skytne harddisk, tam nejake jine zarizeni, ktere nedokazu identifikovat. Ted trosku zavrcel vetrak - to jen, aby pripomenul blaznovi, ze je noc a ze by nemel rusit jeji rozlehle ticho.

Zázraky se dějí

Onehdá se mi podařilo ,,vhodně" nakombinovat pračku tak, že vše, co z ní poté, co dokončila obvyklý prací cyklus, bylo růžové. Včetně jednoho trička - jednoho z těch významnějších. Posmutněle jsem koukal na tu růzovou spoušť a s myšlenkou ,,pozdě bycha honit" šel věšet vyprané prádlo.

O čtrnáct dní později házím teď už růžové zpocené tričko do pračky - a že je tam samá bavlna, tak to ,,ohulím" na 60stC. Za hodinku je vypráno a tak jdu opět věšet - a světe div se - růžové tričko je opět bílé.

Já vím, možná popisuju úplně běžný jev, ale pro mne to bylo dokonalé překvapení. Příjemné překvapení.

Teplý čaj a studená zima

Jsem v práci - programuji. Celý den větrám ostošest, až je v kanceláři i trošku chladno. Dobrá tedy, uvařím si čaj.

V konvičce přede mnou se luhuje černý čaj a horká pára s čajovou vůní stoupá až k mému nosu. Tváří tvář teplu si uvědomím okolní zimu. Ach ano, Vánoce jsou za dveřmi. Snad budou u vás i u mě šťastné a veselé.

Uz vim...

Onehda jsem si stezoval, ze si nemuzu vzpomenout na jeden citat. Uz jsem si vzpomnel: Maxim E. Matkin, Polnocny dennik, kapitola 12

Je to podobné ako s mágiou: ako hovorí moja sestra Hysterka, najsilnejšie sú tie zaklínadlá, ktoré nepoužijete.

Tahle knizka, to je vazne zvlastni cteni.

Gemds 2006

Hm, hm. Tak z letošních Geminid neuvidím ani jednu. Škoda. Přitom tento meteorický roj byl jedním z těch, které jsem opravdu pravidelně sledoval. Ať už na zahradě, 5 hodin v -17 stupních Celsia s křupajícím sněhem pod nohama (které jsem poté dobré půl hodiny rozehříval nad kamnama) nebo v horách, nejčastěji nad Kraľovanama, nad vrstvou ledově vlhké sychravé mlhy v údolí Oravy a Váhu, zachumlaný ve spacáku a žďáráku.

Škoda. Jsem na pracovní cestě, počasí nepřeje (ale já bych do těch Korutan dojel, fakt!) a mrznutí venku jsem si alespoň chloupek užil o víkendu (třeba se ještě dozvíte pohled z druhé strany).

Tak snad někdy příště, třeba na Gemds 2007.

Hospoda s obsluhou nahoře bez

Zas jednou jsem se vydal do víru služebního cestování. Teda vlastně pracovního, služební cesty už neexistují. Do matičky stověžaté, hupky šupky po městě vyřídit věci a nakoupit jídlo a potom na vláček do Stránčic a ejhle, autobus jede až za půl hodiny, no co s tím uděláme - zajdeme do hospůdky hned naproti na jeden čaj. Jdu raději do ,,nekuřácké" části, kde se usadím, roztáhnu si články a čekám na obsluhu. Jenže obsluha se stále věnuje kuřákům a tak se já věnuji článkům a myšlenkám o tom, že čaj si asi nedám a že ta obsluha má ale divné tričko tělové barvy. Za dvacet minut si mě obsluha všimne, já místo jednoho čaje dávám jedno malé pivo a uvědomuju si, že asi fakt blbě vidím.

Celý zbytek cesty potom přemýšlím o tom ,,proč": proč mladá, relativně sympatická slečna v zakouřený hospodě s 75% hostů ožralých jak dobytek...

(Já vím, asi jsem příliš konzervativní a asi si to moc beru. Ale stejně mi docela poklesla nálada.)

Sněžnice, vzor Martinské hole

Vezmeme dvě vrchní záchodové desky, přilepíme k nim galoše / gumáky. Běžkařské hůlky nabodneme na plastové misky. Získáme tak originální výbavu, kterou nedostanete v žádném specializovaném obchodě.

Nestíhám....

Opravit písemky, přichystat písemky, opravit výkaz, připravit výkaz, napsat zprávu, dopsat zprávu... Uf, nevím, kde mi hlava stojí. A tento zápisek stíhám napsat jen díky tomu, že mám bezprizorních 7 minut, než odkvačím učit...

Sen

Zdál se mi sen. A na něm se daly vysledovat všechny věci, které se mi honily hlavou před tím, než jsem usnul. To jsem si totiž četl Montanu a v ní nějaký článek o ledo- a mixolezení. Potom ještě Lejzrův zápisek z Rumunska a sen je na světě. A ještě telefonát se Sovičkou. A jak vypadá takto uvařený sen?

Byli jsme se Sovičkou v Rumunsku. Autobus nás vyhodil v zatáčce (teda nějakém městě, ale byla to spíš jen zatáčka, kde řidič u jakési zdi nechal batohy a nás (ani si nejsem moc jistej, jestli brzdil - to víte, sny a Rumunsko)) a mě nebylo nějak dobře, tak jsme tam nějak zůstali do dalšího dne (sice si nejsem vůbec jistý, jak jsme přečkali noc, ale to je jedno). V mezičase jsem se díval na okolní krajinu, víceméně rovinka při řece, za ní jakési vápencové kopce (Hochschwab?), v dáli polňačka křižující železniční trať a tam obrovská cedule sdělující, že tady by se nemělo přecházet ani pěšky, ani na kole.

Nevím jak se to semlelo, ale nějak jsem se vydal na průzkum. Dostal jsem se do blátivého strmého rigólu, kde jsem potkal pár čechů - drytoolistů. Prohodil jsem s nimi pár slov, něco jakože je mi poříd nějak divně a objevil jsem v tom strmém rigólu vyvrácený suchý kmen, na kterém byla značka doprava (nic společného s ODS to nemá, ta značka byla čtvercová s žlutým špičatým trojúhelníkem uvnitř). Pokračovalo to po dřevěném schodišťátku z poraženého kmene do nějakého výlezu do staré králikárny, ze které se dosti odvážně vylezlo na nechráněnou terasu nad městem, ze kterého jsem vyšel. Potom jakási náhorní planina, z ní výhled a zvuk zvonů kostela, který byl tady někde nahoře (když před tím byl dole). Od králikárny jsem se dostal do jakési civilizované uličky (asfaltový chodníček, anglické baráčky) a na jednom baráčku bylo asi pět českých domovních cedulí. Sen končil tím, že jsem se vrátil dolů do zatáčky. Tádydádydádydá - a to je vše, přátelé!

Já hned věděl, že to Rumunsko je nějaké podezřelé. Ale že se mi o něm bude zdát? Nicméně oceňuji, že jsem se neprobudil mokrý potem z nějakého hororu. (A mimochodem, šíleně se oteplilo. Nedaří se mi vyvětrat na teplotu pod 15 stupňů Celsia.)

To jsem cely ja....

...kdyz ma neco termin 15. prosince, zacnu to resit 5. prosince. Pritom jsem na to mel pul roku cas. Jsem zvedav, jestli mi to projde. A pokud ano, jak dlouho mi to jeste bude prochazet.

Pracovní víkend

Včera jsem spravoval doma počítač, dnes datlím v práci programy - i když jsem si měl původně užívat zimních bivaků kdesi v kopcích. Stejně je obleva. A stejně je to škoda.

Dostal jsem smsku o tom, že nový film s Harry Potterem je super a že se chce umět kouzlit. Na to jsem si vzpomněl, že jsem kdesi četl, že ,,nejsilnější kouzla jsou ta, která nikdy nepoužijeme". Kde já to jen četl?

Ach jo. Proč...?

Fíky jsem sežral k snídani...

...a zapil je půllitrem mléka. Kupodivu to nemělo očekávaný projímavý účinek a tak jsem stihl rozjezd, autobus, vlak, autobus, seminář, oběd (během kterého se vyjasnilo), zjistit, jak se jmenuje nejvyšší hora Sajan, nasáčkovat se k přístoji, podívat se na jedno ,,první světlo" jistého přístroje (OES) a potom se začít učit... (Naštěstí příroda byla ke mě milostivá, kolem půl jedné se končilo - stejně bych déle nevydržel.)

Na to, že jsem myslel, že ráno nevstanu to zas nebyl až tak marný den.

(A ty Sajany vypadají fakt dobře.)