RL200 reloaded

4. března 2011, 21:15 - 23:00

Nejdřív jsem zaparkoval u lesa před Lažánkami, kde ale častá protijedoucí auta docela osvětlovala, navíc při zemi se tam válel nějaký opar, takže jsem se rozhodl, že se zkusím podívat k JZD v Maršově. Co se logistiky týče, tak je to tam dobré – je tam pěkný plácek, kde se dá zaparkovat i vytáhnout astrotechnika, méně skvělé je, že tam svítí jedna pouliční lampa z Maršova a několik lamp z JZD. I tak jsem tam rozložil výbavu. Nejdřív jsem začal fotit startrails. Rozhodl jsem se pro oblast Oriona, hlavně kvůli tomu, že na ní jsou objekty jak severní, tak jižní polokoule. Ostřil jsem automaticky na lampu s pozdějším přepnutím do manuálního režimu (ale s objektivem jsem už nic nedělal). Docela se to osvědčilo – a to pro oba objektivy. Zvolil jsem 60s expozice, které už byly docela přesvětlené (což krásně ilustruje ne příliš skvělé podmínky), ale nechal jsem je s tím, že alespoň uvidím, co to udělá. Jako druhý objekt jsem zvolil oblast kolem Polárky, tady už delším objektivem. Na 60s i 30s expozici bylo na krajích pole vidět, že se otáčení oblohy už projevilo, tak jsem to nechal na 15s. Výsledek nakonec je docela dobrý. Opět jsem ostřil na lampu. Na výsledné fotografii je ale vidět barevná vada, příště to chce víc zaclonit. Dark framy jsem fotil se sundanými objektivy, jen s krytkou těla tak, že jsem fotoaparát zavřel do brašny.

Mimo focení jsem se snažil i dívat RL. Nejdřív jsem konečně správně nastavil hledáček, abych zjistil, že obraz v něm je příšerný – ten od Slunce natavený okulár je prostě nepoužitelný – asi to bude chtít nový, tak aby to dávalo zvětšení 15 – 20x. Najít M42 bylo bez problémů, ale při pokusu o hledání M51 a M101 se ukázalo, že zvětšení 210x je příliš veliké na bezproblémové zaměření – tady by to chtělo jít do zvětšení cca 100x, což odpovídá 20mm okuláru. Nechtěl jsem to ale úplně balit, tak jsem se snažil najít alespoň pár objektů, ke kterým to není nijak daleko od nějaké výraznější hvězdy. První úspěch jsem měl s M1 (byla docela slabá, ale byla tam), potom jsem dal M76 (Malou činku jsem v tom neviděl) a nakonec se zadařily dvě galaxie – nejspíš M65 a M66. Mířil jsem i k Messierovým objektům v Honících psech, ale v tu chvíli jsem se už dost věnoval fototechnice a tak jsem to nakonec odpískal.
Krom toho měl premiéru Panoramic TriAtlas. Pozoruje se s ním skvěle, ten mizerný hledáček má dosah tak o 1mag méně, než je dosah atlasu, což je docela skvělé. Pro nějaké hledání v RL to už ale není, tam by to chtělo něco mnohem podrobnějšího. Jediné, co mě od B/C nebo C verze TriAtlasu odrazuje, je (dle mého názoru) nadbytek nestelárního obsahu.
Když už mi docela mrzly nožky a nepomáhal ani čaj v termosce, tak jsem to zabalil a jel domů. Cestou jsem se ještě stavil u křížku v Lažánkách, docela dost tam svítí blízká vesnice, není tam kde zaparkovat, ale rozhled je ze všech tří míst nejlepší a navíc by se křížek mohl docela vyjímat při dalším pokusu o startrails.

A fotky? Fotky nebudou. Jak Firefox, tak Chrome mi několikrát spadl a IE se mi fakt zkoušet nechce. :)

Kordélie, km 129952: vyrážíme do nového života...

Před třicítkou

Stručná charakteristika posledních deseti let: z melancholického idealisty cholerickým materialistou.

Čerstvá vajíčka se špatně loupou

Asi před 14 dny mne Sovička seznámila s pro mne překvapujícím zjištěním: čerstvá vajíčka natvrdo uvařená se špatně loupou. Od té doby se můj vztah k čerstvým vajíčků dá popsat jako ambivalentní. Ano, je super, že jsem si z obchodu přinesl plato čerstvých vajíček, ale k čemu mi to - sakrapráce - je, když mi polovina vajíčka zůstane ve skořápce?

Můj vztah k čerstvým vajíčkům se tak začal nápadně podobat mému vztahu k sociálním dávkám. Na jednu stranu jsem toho názoru, že každý by měl být svého štěstí strůjcem a nespoléhat na stát, na druhou stranu... Omezení porodného mě docela nechalo chladným (ano, to, že nejspíš těsně přijdeme o porodné (ať už časově, nebo co se stropu pro jeho výplatu týče) nepotěší, ale fakt je mi to téměř jedno), nu, po předkrmu v podobě výše rodičovského příspěvku jsem to včera dorazil zjištěním, že ani peněžitá pomoc v mateřství nebude žádné terno - což nepotěšilo jak Sovičku, tak mě.

A tak jsem o tom začal znovu přemýšlet a došel jsem k závěru, že tak je to vlastně správně a že:
a) to zvládneme, ať to bude jakkoli
b) svoje názory si podržím
c) ty vajíčka mě štvou o mnoho víc.

Jak začínající astrofotografové přicházejí o iluze

Vyfotil jsem svoji první slušnou astrofotku. Pohříchu to byl Orion, k mému překvapení jsem z obyčejného kompaktu vytáhl téměř desátou magnitudu, což mi přišlo slušné. A protože s jídlem roste chuť, napadlo mě, že bych konečně mohl zkusit něco se starým dobrým objektivem 4/300 s tím, že bych si možná pod stromeček pořídil nějakou montáž, která by udržela alespoň desetisekundovou expozici. Nu, zjistil jsem, že použitelné řešení obnáší investici min. 30000Kč, což je krapet víc, než jsem předpokládal... A tak asi nic, resp. tak si asi koupím okulár za pár stovek (zajímalo by mě, kam se poděly ty mikroskopové, co jsem měl doma) a zkusím se podívat na pár objektíků očmo. Ach jo.

Ale... Zajímavým zjištěním pro mě byl fakt, že lidí s podobným (nebo ještě lepším) vybavením je docela dost - tipuju to minimálně na takových 20 lidí po republice, z toho minimálně deset z nich je schopno dělat fotky na velice slušné úrovni. Zdá se, že tzv. "amatérská astronomie" není ani zdaleka na úbytě (jak by se mohlo z mnohých hvězdáren zdát) - jen ten "amatérský astronom" se už docela liší od "amatérského astronoma" před 15 lety.

Ach jo.

Malý krok pro lidstvo...

..., ale velký pro člověka?

V pátek, v souvislosti s volbami, jsem si (sám, osobně, dobrovolně) koupil 2 košile. A když píšu košile, nemyslím tím flanelové košile, ale takové ty normální, slušné. A jak byla slečna prodavačka v ráži, do ručky mi vrazila i zákaznickou kartu jednoho (zcela zjevně neoutdoorového) obchodu. V tu chvíli jsem ještě netušil, do jaké pasti jsem se chytil, no včera už mi to začalo docházet.

Střih. Dva a půl roku zpátky, je horké léto, jsme na doma v Medlánkách a já se vyskytnu v těsné blízkosti své mladší sestry. "Fůj, ty jsi zpocený." Nu ano, potím se, zvlášť když příjem tekutin beru opravdu zodpovědně. Ani nevím jak, pravděpodobně díky mému mladšímu, tehdy zlehka metrosexuálnímu bratrovi, jsem došel k závěru, že antiperspiranty fakt ne, že si přece nebudu zalepovat kůži, která potřebuje dýchat.

Střih. Zpátky do přítomnosti. Začínám zvolna objevovat výhody flanelových košilí - tedy alespoň ty výhody, které jsem si dřív neuvědomoval. Zatím stále spoléhám na to, že to s tím pocením nebude tak strašné, alespoň teď na podzim, kdy rozhodně není teplo a kdy ještě přechody mezi chladným a teplým prostředím nejsou tak brutální.

Ale zpátky k tomu malému kroku pro lidstvo: mám zlehka strach, že koupí těch dvou košil započal můj volný pád k něčemu strašnému - přirovnal bych to k první dávce nějakého fetu. Budu se snažit tomu čelit, ale pokud bych mohl laskavé okolí poprosit: kdybych začal vyšilovat ve smyslu "sako na běžné denní nošení", případně "kabát" - dejte mi pár facek, jo? :)

Zdárné zrádné šunkofleky jako výchova k rodičovství

Švagr mne zahanbuje, jak sestřičce a synovečkovi vyvařuje a tak jsem se rozhodl zvýšit si karmu a něco uvařit. Původní nápad segedínský guláš Sovička zavrhla (škoda, chtěl jsem jí tam propašovat kysané zelí) a tak jsem vymyslel náhradní řešení - šunkofleky. Ale aby to nebylo jen tak jednoduché, tak jsem se rozhodl, že nebudu týrat šunku, ale pěkně povařím uzené maso a z vývaru udělám polévku.

Moje představa byla taková, že "šunkofleky jsou něco jako zapékané těstoviny, což je převelice jednoduché jídlo; a ta polívka navíc - to je vlastně jen zužitkování zbytků". Očekával jsem tedy poklidné odpoledne, ve kterém občas vařečkou zakvedlám v nějakém hrnci... Jenže chyba lávky! Dobrou hodinu a půl to byl fakt kalup - sotva jsem nakrájel všechny zeleniny, tak už bylo uvařeno maso, sotva jsem připravil šunkofleky k zapečení, už si polévka žádala závěrečných úprav. Tak zběsilé tempo mě překvapilo - přitom jsem neměl pocit, že se nějak flákám... Nicméně výsledek se povedl (zejména ta polévka, kterou ovšem Sovička (zatím) neochutnala) a tak se můžu zhroutit do postele se slastným vědomím, že to se mnou není tak špatné. Na švagra ale stále ani zdaleka nemám.

Měnínská brána a jiné poklesky

Žiju v Brně asi tak třicet let a z toho asi tak polovinu této doby tuším, kde je Měnínská brána. Nu, dnes na cestě z Vaňkovky mi došlo, proč se jmenuje Měnínská. Světe div se, podle Měnína, nacházejícího se pár kilometrů na jih od Brna. Ale tato moje zabedněnost by nebyla nejhorší...

Synovec František se zdárně vyvíjí a mě jímají obavy, že splodit potomka je o mnoho jednodušší než se o něj po "děložním exodu" postarat. A to je, prosím pěkně, František hodný, což ve mně budí další obavy - všechny děti přece nemohou být hodné a tak: co když na nás vyzbyde dítko o hodně méně hodné, v noci nespící a své hlasivky neustále trénující?

Pod tíhou špatného svědomí a Soviččiných pohledů jsem zlehka pokročil v další fázi zařizování bytu a koupil a sestavil komodu a vystěhoval několik skříní a vyměnil jeden stůl. Zmožen těmito přesuny jsem se poté zhroutil na postel a jak moje tělo a moje mysl začínala halucinovat, dostavil se ke mně pocit "domova" - takové to uvědomění si, že tento prostor je prostorem žiju, bydlím a snad jednou vychovám i nějaké to dítko.

Strýčkem

Synovec František je doma a moc se mu tam líbí. Se Sovičkou jsme byli včera na návštěvě, zkoukli jsme, jak malý Išek krásně spinká a tento zážitek jsme doma ještě umocnili instruktážním videem, jak přebalit novorozeně (v hlavních rolích malý Išek a maminka Jana). Nicméně večer, před usnutím, mi to nedalo: mám na to být otcem? Dokážu se postarat o novorozeně? Což o to, manipulace v zavinovačce nebo přebalení na stole, to si dokážu představit, ale jak se takové dítko koupe - zvlášť, když ještě nedrží hlavičku? A vůbec, všechno to přenášení - při mé vrozené (ne-)šikovnosti... On sice Honza tvrdil, že miminka jsou trvanlivá, ale při představě, kolik průšvihů se může na těch několika metrech čtverečních doma stát mi není zrovna nejlépe...

Fotka z první třídy

Našel jsem fotku z první třídy - poznal jsem na ni sebe i spoustu spolužáků, které jsem od doby prvního stupně neviděl. Zajímavé je, že už tenkrát jsem to byl já: měl jsem oblečenou kostkovanou flanelovou košili.

Úpadek

Tak jsem zase hudebně klesl. Nebojte, k Závišovi mi ještě pár stupínků chybí, nicméně přiznávám, že mi Tři sestry (konkrétně Modlitba pro partu a Homosexuál (na tom zejména ta předehra až k 1:05) vůbec nevadí.

A tak se žumpa blíží a já si s hrůzou uvědomuju, že už dlouho jsem neudělal nějakou drobnou blbůstku, kterou bych se mohl i pochlubit.

Asi bych to měl vzdát

Zastávám názor, že člověk by se do některých věcí neměl pouštět bez důkladné přípravy. A když vezmu v úvahu, že od letošního jara jsem byl akorát na Dürrensteinu (1878m) a Zbojandě (1960m), tak mi zvolna dochází, že si o nějakém pěkném vrcholku nad 3 kilometry můžu akorát tak nechat zdát.

Změny teploty

Venkovní teploměr ukazuje 22°C a mě je vedro. Nějak si nedokážu představit, jak jsem mohl existovat minulých 14 dní, kdy bylo víc než 10 stupňů tepleji. Asi bych se vážně měl přestěhovat někam do Skandinávie...

V práci jako doma

A tenhle znáte:

Jednou o víkendu si vědec říká: ,,Manželka si myslí, že jsem u milenky. Milenka si myslí, že jsem u manželky. A já si zatím spokojeně pracuju v laboratoři."

Nu, doby mé vědecké kariéry dávno minuly a ač jsem tenkrát ještě nebyl ženat, tak potvrzuji, že uvedená anekdota je (smutnou?) pravdou. A nemusí jít jen o vědu, ono to může být i o normální práci. A je spíš s podivem, že se nad tímto lidi pozastavují, protože:

- kdy jindy máte v práci / na práci takový klid? (V pracovní době v práci těžko, doma už vůbec ne.)
- kdy jindy si můžete v práci pustit muziku na celou kancelář? Přece jen, sluchátka nejsou úplně ono...
- kdy jindy můžete vypadnou z kanceláře (momentálně 33stC) a vzít si notebook do kuchyňky a užívat si o trochu chladnějšího klimatu?

Svatba

12. června 2010 jsme si se Sovičkou řekli "ano".

Svatbu jsme měli na zámku v Uherčicích. Je to krásné místo; napadá mě kacířská myšlenka, že bych měl poděkovat za těch 40 let devastace (a 15 let obnovy), díky které si má toto místo úžasnou atmosféru. A zámecká kaple? Nádherná - když jsme byli domluvit svatební termín, její štuková výzdoba mi (opět) vyrazila dech (i přes (nebo pro?) tu na cihly vymlácenou omítku ve spodní části kaple.

Nyní troška komerce: svatební hostinu jsme měli v hotelu Bítov. Přišli jsme na něj víceméně náhodou a musím říct, že to byla šťastná náhoda; chtěl bych tímto poděkovat (a trošku udělat reklamu) ředitelce hotelu paní magistře Okrajkové za zcela profesionální organizaci hostiny i ubytování, příjemný osobní přístup a (pro mě zcela překvapivé) přivítání u hotelu, když jsme se vraceli z Uherčic.

A nejkrásnější okamžik? Poslední okamžik svobody :) - příchod z parkoviště k zámku: horké letní poledne, žhavé slunce soupeří s listím stromů, které stojí podél dlážděné cesty a poskytují poutníkům milosrdný stín; za nimi oprýskané zdi zámku, které toho tolik pamatují a ve kterém si za pár okamžiků řekneme svoje "ano"...

Chtěl bych tímto poděkovat Sovičce, rodičům a sourozencům, svědkům s rodinami, muzikantům, svatebním hostům a všem, kteří nám to přáli (a mj. zařídili, že nepršelo). Díky!

Podlitý prsteníček nevypadá příliš esteticky...

... a už vůbec se s ním nedá chodit.

Abych nemusel myslet na to, že zítra pravděpodobně budu tím dalším vyvoleným (3. v pořadí během letošního jara), kdo převezme štafetu nazvanou "fraktury dolních končetin", tak vám alespoň odkážu na internetu nalezený Máj pro generaci Facebooku.. Myšlen je samozřejmě ten Máchův Máj a pro bráchu by to mohl být takový dobrý test, jak je na tom s přípravou na maturitu.

Podruhé v Bukovsku

Měsíc s Kordélií

Výlet na Vršatec a Šumavu, nějaké to popojíždění po Brně a okolí, jedna kontrola bavorskými policisty, jedno vyplňování hlášení o dopravní nehodě (ach, ano, přiznám se bez mučení: vinen v plném rozsahu). 1250km, průměrná spotřeba 5,87 l/100km = 1,93Kč/km (bez započtení ostatních nákladů).

S kýmpak to jedu dneska ve vlaku?

Ano, byl jsem tak netaktní a indiskrétní, že jsem si přečetl jméno mé spolucestující a tak zvědavý, že jsem ho následně zadal do oblíbeného vyhledávače. Ano, dneska nejedu s panamcem ani novozélanďnakou, dneska jedu s česko-rakouskou herečkou, specialistkou na pantomimu. Vzhledem k tomu, že o divadle a pantomimě nic nevím, tak raději mlčím a čtu si Sedláčkovu Ekonomii dobra a zla. Dobře mi tak. :)

P.S. Už jsem si vzpomněl. Pantomimu hraje i hlavní hrdina Hraběho Horečky.

ВЫДЕРЖАЙ ПИОНЕР

Dnes ráno jsem si stoupl na váhu a s potěšením (a mírnou úlevou) jsem zjistil, že oproti zimnímu stavu jsem na -3kg. Jen tak dál - a třeba se dostanu i na předloňskou úroveň...