Je Štědrý den, poslední svátek, který zbyl. V kalendáři jsou sice Velikonoce, spousta x-tých májů, Jan Hus, Václav a kdo ví kdo a co ještě, ale tyto svátky jsou spíš brány jen jako prodloužený víkend a příležitost vyhodit si z kopýtka. Zůstaly jen Vánoce.
Tak šťastné a veselé!
středa, prosince 24, 2008
neděle, prosince 21, 2008
Portét a akt
(Malé varování předem: dneska to bude takové...)
Asi hodně ze zdejších čtenářů ví, že se snažím fotit. Nikterak vážně, jen tak rekreačně, co život dal a vzal. Občas se mi omylem i nějaká fotka podaří, vím, v dnešní době digitální techniky a zpracování na počítači roste pravděpodobnost podobného omylu k rozumným číslům i pro totální neumětely. Při svých lovech beze zbraní se nevyhýbám téměř žádnému žánru - krom portrétu a aktu - mám z nich docela respekt. (Teda, ne, že bych nefotil lidi, ale jsou to většinou jen takové momentky.)
No, včera mi to došlo, že existuje jen jediná osoba, kterou jsem schopen takto vyfotit: já sám.
Asi hodně ze zdejších čtenářů ví, že se snažím fotit. Nikterak vážně, jen tak rekreačně, co život dal a vzal. Občas se mi omylem i nějaká fotka podaří, vím, v dnešní době digitální techniky a zpracování na počítači roste pravděpodobnost podobného omylu k rozumným číslům i pro totální neumětely. Při svých lovech beze zbraní se nevyhýbám téměř žádnému žánru - krom portrétu a aktu - mám z nich docela respekt. (Teda, ne, že bych nefotil lidi, ale jsou to většinou jen takové momentky.)
No, včera mi to došlo, že existuje jen jediná osoba, kterou jsem schopen takto vyfotit: já sám.
čtvrtek, prosince 18, 2008
Jízdy
Úterý, 8:30, moje čtvrtá jízda. Nastoupím si u Grandu a hned od začátku je jasné, že bude dusno. A taky že ano, od instruktora dostávám kartáč od začátku až skoro do konce. Vylezu z auta a přes to všechno cítím, že jsem vítěz.
Čtvrtek, 7:00, pátá jízda. Vyjíždím z Rybkové, instruktor je v pohodě, v klidu mi říká co a jak, i já mám pocit, že dělám mnohem míň chyb. Ale když vylezu z auta, mám chuť se zakopat pár metrů pod zem.
Proč? V úterý jsem to auto opravdu cítil, měl jsem minimálně pocit, že ho mám plně pod kontrolou. Dneska ne. Ano, četl jsem provoz mnohem líp, dokonce i kolonu na Úvoze jsem docela plynule projel - ale ten pocit plného ovládání auta se nedostavil.
Čtvrtek, 7:00, pátá jízda. Vyjíždím z Rybkové, instruktor je v pohodě, v klidu mi říká co a jak, i já mám pocit, že dělám mnohem míň chyb. Ale když vylezu z auta, mám chuť se zakopat pár metrů pod zem.
Proč? V úterý jsem to auto opravdu cítil, měl jsem minimálně pocit, že ho mám plně pod kontrolou. Dneska ne. Ano, četl jsem provoz mnohem líp, dokonce i kolonu na Úvoze jsem docela plynule projel - ale ten pocit plného ovládání auta se nedostavil.
středa, prosince 17, 2008
Můj život, verze 2002
Ach, kolik vzpomínek může obsahovat jeden šest let starý stříbrný kotouček...
A ještě něco, z 25. února 2000 (snad nebude zúčastněným stranám vadit zveřejnění):
A potom voláte na zákaznickou linku Českých radiokomunikací a chcete konfiguraci vytáčeného připojení - a slečna vám tvrdí, že něco takového už dávno neexistuje.
Doporučená hudba: Depeche Mode, Ponytail Girl
A ještě něco, z 25. února 2000 (snad nebude zúčastněným stranám vadit zveřejnění):
... Jak jsem se dozvedela, jeste jsi memu milemu tatinkovi nepsal. Doporucuje Ti, abys to udelal co nejdriv, protoze nejsi jediny zajemce o nejake soucastky. Taky se Te mam zeptat, jestli bys k nemu nechtel jit na brigadu. Sice jsem na to odvetila, ze programator nejsi, ale to mu vubec nevadi, protoze on sam vystudoval take "pouze" fyziku. ...
A potom voláte na zákaznickou linku Českých radiokomunikací a chcete konfiguraci vytáčeného připojení - a slečna vám tvrdí, že něco takového už dávno neexistuje.
Doporučená hudba: Depeche Mode, Ponytail Girl
Volnými asociacemi...
Jsem dospěl od mého PF2009 až k Vojtovi V. Slámovi. Kdepak je mu a jeho kalendářům konec? A koupil jsem si tenkrát ten jeho sborník?
A oficiální stránky.
A oficiální stránky.
sobota, prosince 13, 2008
Kdo jsem a kým chci být
..aneb další pokračování úvahy na téma "šílenec, magor a extrémista".
Ano, nedá mi to spát a pořád o tom přemýšlím a neustále si kladu otázku ,,To jsem opravdu takový?". Samozřejmě, nejsem! Můj život se skládá z docela obyčejných malých dnů naplněných spánkem, jídlem, úklidem, praním, prací, školou, sledování filmů, poslouchání muziky a občasného malého výletu. Kde jsou ty strmé skály, závěje a balancování na ostrém hřebeni ve vichřici? Jen v mé fantazii. Samozřejmě, bylo v minulosti pár pokusů o realizaci, několikrát se i mé výlety přiblížily označení ,,slušná akce", ale většina z toho jsou pouze vzpomínky na bohaté roky 2002 - 2004. Kdo ví, třeba rok 2009 *) bude zase jednou ,,dobrý ročník"..
Takže: jsem šílenec, magor a extrémista? Nikoli. Pouze jím chci být.
*) Bohužel, když jsem psal tento letopočet, tak jsem se překlepl a místo 2009 jsem napsal 2209. Nezbývá než doufat, že tento nechtěný překlep nebude osudovým a nedojde naplnění. :)
Ano, nedá mi to spát a pořád o tom přemýšlím a neustále si kladu otázku ,,To jsem opravdu takový?". Samozřejmě, nejsem! Můj život se skládá z docela obyčejných malých dnů naplněných spánkem, jídlem, úklidem, praním, prací, školou, sledování filmů, poslouchání muziky a občasného malého výletu. Kde jsou ty strmé skály, závěje a balancování na ostrém hřebeni ve vichřici? Jen v mé fantazii. Samozřejmě, bylo v minulosti pár pokusů o realizaci, několikrát se i mé výlety přiblížily označení ,,slušná akce", ale většina z toho jsou pouze vzpomínky na bohaté roky 2002 - 2004. Kdo ví, třeba rok 2009 *) bude zase jednou ,,dobrý ročník"..
Takže: jsem šílenec, magor a extrémista? Nikoli. Pouze jím chci být.
*) Bohužel, když jsem psal tento letopočet, tak jsem se překlepl a místo 2009 jsem napsal 2209. Nezbývá než doufat, že tento nechtěný překlep nebude osudovým a nedojde naplnění. :)
pátek, prosince 12, 2008
Otvírat citronku hasákem
Jsem ve Francii, v městečku, kde už jsem půl roku žil a mám jet domů. Jsem v tamější práci, loučím se s kolegy, potom jdeme na nějaký oběd / nějaké pohoštění, tam se znovu loučím s kolegy a jdu dolů do města. Procházím se po Bd Jeux de Ballon, dívám se na ten dvrkot v ulicích a v tom je poledne a z autobusového nádraží za chvíli odjíždí poslední autobus, kterým ještě stíhám dojet na letiště (odlet mám jako posledně v 14:10), jenže já ještě nemám zavazadlo a tak jdu na ubytovnu si vzít věci. Jdu cestou jako obvykle, jenže tam, kde má být ubytovna, tak nic není, obcházím blok domů, zbývající domy jsou mi povědomé (i když vůbec nezapadají do jižní Francie), ale ten můj vchod prostě někam zmizel. Ptám se jedné ženské, dokonce i moje francouzština ve snu funguje (huit Bd Emile Zola), jenže ženská je ruska z nějakého města začínajícího na 'L' a ukazuje mi kde je číslo 7 a že číslo 8 je logicky tady. A potom se probouzím.
A ta citronka? No schválně, co byste dělali vy na mém místě, když si před tím na jejím uzávěru nejdřív málem zlomíte prsty a potom vylomíte zuby?
A ta citronka? No schválně, co byste dělali vy na mém místě, když si před tím na jejím uzávěru nejdřív málem zlomíte prsty a potom vylomíte zuby?
středa, prosince 10, 2008
Šílenec, magor a extrémista - těší mě
O víkendu jsem byl ve sklípku. Před sklípkem v pizzerii. A tam jsem se zmínil o tom, že občas přespím na sněhu, někdy jen tak, někdy pod stanem. Nu, donesla se mi zpětná reakce - jsem šílenec, magor a extrémista. Vím, že to nic neznamená, ale já si tak nepřipadám - ano, je to trošku náročnější, člověk musí mít náležité vybavení a být v psychické pohodě (pokud člověk není, tak se nezahřeje ani při +10stC), ale to není o tolik drsnější než normální stanování nebo bivakování v jarní nebo podzimní přírodě. Ba možná naopak, tím, jak je sníh dobrý izolant a jak je měkký, tak mi to přijde o dost komfortnější než normálně na půdě nebo šutrech... Navíc zimní zádvěří je tak krásné... Ale prostě jsem šílenec, magor a extrémista. A je mi to líto - nejen kvůli tomu, že něco podobného jsem vykládal onehdá v Modré čajovně...
Ztráta paměti
Naštěstí jen té externí.
Upgradoval jsem Linux a downgradoval Windows, prostě celou Podložku (někdo má Tkaničku, jiný Podložku) jsem přeinstaloval a při té příležitosti jsem si všechny dokumenty, fotky a zálohy vypálil na bratu 4DVD s tím, že nejdůležitější soubory jsem ještě hodil na USB disk. No, z jednoho DVD se odloupl kousek jeho povrchu - bohužel zrovna na tom prvním, bohužel zrovna na tom, kde byly uloženy jinak nezálohované fotky. Ano, dobře mi tak. Asi si fakt někdy koupím nějaký ten externí disk.
Upgradoval jsem Linux a downgradoval Windows, prostě celou Podložku (někdo má Tkaničku, jiný Podložku) jsem přeinstaloval a při té příležitosti jsem si všechny dokumenty, fotky a zálohy vypálil na bratu 4DVD s tím, že nejdůležitější soubory jsem ještě hodil na USB disk. No, z jednoho DVD se odloupl kousek jeho povrchu - bohužel zrovna na tom prvním, bohužel zrovna na tom, kde byly uloženy jinak nezálohované fotky. Ano, dobře mi tak. Asi si fakt někdy koupím nějaký ten externí disk.
úterý, prosince 09, 2008
Práce šlechtí člověka
Do práce chodím s rómskými spoluobčany. Opravdu - vždycky, když vycházím z domu, tak je potkám. Oni už to sice mají jen pár kroků (oproti mým 10 minutám tramvají), ale přesto - všichni jdeme do práce.
pátek, prosince 05, 2008
Volný pád
Ale já jsem na cestě. Zašel jsem moc daleko na to, abych se mohl vrátit. Víš, kdy se tohle stává? Když na cestě překročíš určitý bod a už se nemůžeš vrátit na začátek, ale musíš pokračovat až do konce. Je to jako... Jak byli ti kosmonauti v tom průšvihu. Letěli na Měsíc a něco se pokazilo. Museli se vrátit na Zem, ale překonali už možnou hranici návratu. Takže museli obletět Měsíc, aby mohli zase zpátky a hodiny neměli spojení. Všichni jen čekali, jestli se na druhý straně objeví parta mrtvol v plechovce. A tak je to se mnou. Jsem na odvrácený straně Měsíce bez spojení a všichni musí čekat, dokud se zase neobjevím.
-- Michael Douglas jako William Forster ve filmu Volný pád
čtvrtek, prosince 04, 2008
Věda a sex
Věda je jako sex. Občas dává praktické výsledky, které ovšem nejsou hlavním důvodem, proč ji lidé dělají. (Richard Feynmann)
Update: Wikicitáty tvrdí, že Feynmann toto vztáhl jen na fyziku. Anglická verze téže stránky hovoří o fyzice. Profesor Gruska z FI ovšem místo Physics použil Science. Mám se cítit jako fyzik okraden?
P.S. Ten odkaz na Wikicitáty doporučuju. :-)
úterý, prosince 02, 2008
32 je moje oblíbené číslo, linka 41 jezdí domů
...teda, měl bych správně říct, že k rodičům.
A linka LH41xx mě vzala do Mnichova, linka LH32xx do Prahy. Vše do sebe krásně pasuje.
Letěli jsme tentokráte malými letadélky, ne velkýma (no dobře, tak nejsou velké) transportérama lidí typu Airbus 320+/-1 a bylo to fajn. Cesta do Mnichova mohla být nádherná, bohužel kvůli mrakům jsme viděli jen pár hor z Přímořských Alp a potom pár ůdolí kolem Innsbrucku. I tak jsem stihl identifikovat Cukrovou homoli a Habicht ve Štubajkách a Planspitze nad Innsbruckem. Mnichov jako letiště mi přišel velice příjemný, připadá mi, že je i o mnoho modernější než frankfurtská tepna - i třeba návrhem runwayí. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s Air Dolomiti, byla to velice příjemná změna po všech těch Lufthansách a Lufthansách Regional - zejména co se týče občerstvení; místo obligátní bagetky se sýrem nebo šunkou a čokoládovou tyčinkou jsme totiž dostali krabičku (!) s jogurtem, jakýmisi sušenkami a něčím sladkým. A balenou vodu. A jedna letuška docela sympatická (dokonce Italka) a měla vlasy až skoro po zadek. A taky jí byly vidět kalhotky, když se shýbala k dolním patrům vozíku s občerstvením. Bohužel si toho všimla i druhá letuška... (Komentář pro případné poznámky: ano, jsem chlap a nestydím se za to!)
V Praze potom zavazadla asi tři minuty po dojití k pásu, jdu rovnou na autobus - jízdenku si kupuju pomocí SMS, fakt to funguje, stejně tak i rezervaci na autobus dělám pomocí telefonu. Kdyby takhle fungovalo všechno!
A teď sedím v Žlutém autobusu a využívám místní wifi k tomu, co právě čtete.
A linka LH41xx mě vzala do Mnichova, linka LH32xx do Prahy. Vše do sebe krásně pasuje.
Letěli jsme tentokráte malými letadélky, ne velkýma (no dobře, tak nejsou velké) transportérama lidí typu Airbus 320+/-1 a bylo to fajn. Cesta do Mnichova mohla být nádherná, bohužel kvůli mrakům jsme viděli jen pár hor z Přímořských Alp a potom pár ůdolí kolem Innsbrucku. I tak jsem stihl identifikovat Cukrovou homoli a Habicht ve Štubajkách a Planspitze nad Innsbruckem. Mnichov jako letiště mi přišel velice příjemný, připadá mi, že je i o mnoho modernější než frankfurtská tepna - i třeba návrhem runwayí. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s Air Dolomiti, byla to velice příjemná změna po všech těch Lufthansách a Lufthansách Regional - zejména co se týče občerstvení; místo obligátní bagetky se sýrem nebo šunkou a čokoládovou tyčinkou jsme totiž dostali krabičku (!) s jogurtem, jakýmisi sušenkami a něčím sladkým. A balenou vodu. A jedna letuška docela sympatická (dokonce Italka) a měla vlasy až skoro po zadek. A taky jí byly vidět kalhotky, když se shýbala k dolním patrům vozíku s občerstvením. Bohužel si toho všimla i druhá letuška... (Komentář pro případné poznámky: ano, jsem chlap a nestydím se za to!)
V Praze potom zavazadla asi tři minuty po dojití k pásu, jdu rovnou na autobus - jízdenku si kupuju pomocí SMS, fakt to funguje, stejně tak i rezervaci na autobus dělám pomocí telefonu. Kdyby takhle fungovalo všechno!
A teď sedím v Žlutém autobusu a využívám místní wifi k tomu, co právě čtete.
neděle, listopadu 30, 2008
už je to tady
Vzpomínáte na film Knoflíkáři? Jak se tam v jednom interview zmínilo, že žijeme v dezinformační době a že ke každé informaci lze najít i opačnou? Už je to tady. Na iDnes předpovídají na Vánoce déšť (*) i v horách, Aktuálně slibuje bílé Vánoce. V ten samý den.
A to pozitivní? Zatím se jedná jen o vzdálenou předpověď počasí, věc kde směrodatná odchylka pokrývá téměř celé spektrum možností...
A to pozitivní? Zatím se jedná jen o vzdálenou předpověď počasí, věc kde směrodatná odchylka pokrývá téměř celé spektrum možností...
pátek, listopadu 28, 2008
Ekologická stopa
Kakamilka na svém zápisníku zmínila ekologickou stopu, jakýsi výpočet, kolik plochy je zapotřebí k mému životu. Spolu s komentářem, ze kterého vyplývá, jak jsou somálci úžasně skromní a američani ti nejhorší. A navrch přidala varování o nebezpečí takovýchto výpočtů - prý bych potom mohl začít i přemýšlet...
No, reagoval jsem po svém - velice emotivně, což je samozřejmě špatně. Ale při přemýšlení o tom, co je na tom špatného mi nějak docházejí slova. Celé je to špatné, postavené na hlavu, prachsprostou manipulací bych to nazval, polopravdou nebo pololží. Ale jak to vysvětlit? Vyvracet jednotlivosti? Poukazovat na jednotlivé polopravdy, věci, které v těch statistikách prostě nejsou, ať už z podstaty věci nebo jsou taktně schovány pod čarou či dvěma? A proč to tolik lidí nevidí, není schopno domyslet do důsledků? Vím, teď píšu jako kdybych znal všechny správné odpovědi - ale když už se mám nechat manipulovat, tak ať je to alespoň trošku na úrovni!
Ano, jsem ten "špatný", lítám letadlem, nemám rád větrníky a "žeru maso". Ale jestli je ekologie o tomto, tak buď mě nebo ekologům hráblo.
No, reagoval jsem po svém - velice emotivně, což je samozřejmě špatně. Ale při přemýšlení o tom, co je na tom špatného mi nějak docházejí slova. Celé je to špatné, postavené na hlavu, prachsprostou manipulací bych to nazval, polopravdou nebo pololží. Ale jak to vysvětlit? Vyvracet jednotlivosti? Poukazovat na jednotlivé polopravdy, věci, které v těch statistikách prostě nejsou, ať už z podstaty věci nebo jsou taktně schovány pod čarou či dvěma? A proč to tolik lidí nevidí, není schopno domyslet do důsledků? Vím, teď píšu jako kdybych znal všechny správné odpovědi - ale když už se mám nechat manipulovat, tak ať je to alespoň trošku na úrovni!
Ano, jsem ten "špatný", lítám letadlem, nemám rád větrníky a "žeru maso". Ale jestli je ekologie o tomto, tak buď mě nebo ekologům hráblo.
Pochválena buď angličtina..
...zejména kvůli tomu, že nerozlišuje tykání a vykání. Když mám ze sebe něco vykoktat ve francouzštině, tak krom mých chabých znalostí (tento týden již druhá pochvala) se k tomu přidává dilema, jestli mluvit k "tu" anebo "vous". Což je zejména případ těch nejbližších kolegů, u ostatních je vykání automatické.
Na Mirasolu je nuda. Mammar je věčně někde pryč, možná na Calernu (vlastní hvězdárna), turkyně nevychází z pokoje, na kterém se dokonce zamyká. Kde jsou ty časy, kdy jsme se dívali s Manuelem nebo s Claire na fotbal (na který se normálně nedívám)?
Chtěl jsem vám ukázat pičouny, ale že jsem se vezl nahoru i dolů autem, tak máte smůlu... Třeba někdy příště.
Na Mirasolu je nuda. Mammar je věčně někde pryč, možná na Calernu (vlastní hvězdárna), turkyně nevychází z pokoje, na kterém se dokonce zamyká. Kde jsou ty časy, kdy jsme se dívali s Manuelem nebo s Claire na fotbal (na který se normálně nedívám)?
Chtěl jsem vám ukázat pičouny, ale že jsem se vezl nahoru i dolů autem, tak máte smůlu... Třeba někdy příště.
čtvrtek, listopadu 27, 2008
A ještě jedna...
středa, listopadu 26, 2008
.jpg)
.jpg)
.jpg)
úterý, listopadu 25, 2008
Umřel mi hrníček
.jpg)
Dnes, krátce po čtvrté hodině ranní, při zcela obyčejné přípravě čaje s medem a citrónem došlo ke zcela neočekávané události. Ve chvíli, kdy jsem přeléval vroucí vodu do svého oblíbeného půllitráku, se ozvalo duté zapraskání a pomalu rostoucí loužička vody pod hrnkem dávala tušit, že situace je více než vážná. Vizuální a hmatová inspekce toto podezření jen potvrdily - zranění byla neslučitelná s dalším užíváním.
Hrníček s růžičkou, od firmy Thun Karlovarský porcelán jsem koupil nejspíš někdy v roce 1999. Byl mým prvním osobním půllitrákem - před ním jsem používal rodinný erár. Postupně získával bratříčky a sestřičky, jak u rodičů, tak v místě mého současného trvalého bydliště - ale ani nejklasičtější červené puntíky na jednom jeho kolegovi mu nemohli vzít jeho "prvorozenost". Prožil toho se mnou víc než dost, jeho zelenou linkou zdůrazněný okraj líbaly nejedny dívčí rty (často za nepokryté závisti jeho majitele), podíval se na mnohé hvězdárny, myslím, že i na pár výletů jsem ho vytáhl. Osudným se mu stal až tento, na jih Francie, kdy jsem nechtěl opakovat chybu předchozích cest, kdy mi společník jeho formátu velice chyběl.
Co s mrtvým hrnkem? Skončil v odpadkovém koši, jak jinak. Možná bych mu měl najít nějaký pramínek kdesi v horách, kde by ještě mohl nějakou dobu sloužit náhodným tulákům. Ale vzhledem k jeho pochroumanému porcelánovému srdci to asi není dobrý nápad... Takže odpadky, popelářské auto, skládka... Sbohem, kamaráde - a díky za to, co jsme spolu prožili!
pondělí, listopadu 24, 2008
Napsat disertaci
Ano, měl bych napsat disertaci. Ale jak? Samozřejmě, jediná cesta je sednout si na zadek a začít psát. Akorát já nějak nejsem přesvědčen o smyslu takového počínání. Jako kdybych stál pod stěnou, ohmatával si chyty, možná i jeden, dva kroky udělám - jako kdybych hledal tu správnou lajnu - ale nakonec stejně seskočím dolů a zase tam jen tak ocmrndávám...
Ano, vím, že takhle se žít nedá. Nejsem s tím spokojený - sám se sebou i s tím životem, co vedu. Bohužel jsem asi i nějak slepý k variantám - teda ne, že bych je neviděl, akorát nevidím zádnou tu pravou.
A přitom je to tak jednoduché! Kulička, která se přehoupne na jednu stranu střechy už se na druhou stranu neskutálí. Stejně tak horolezec, kterému na hřebeni ujede převěj.
(... ale ten pocit, když člověk najde tu svoji lajnu! Znám to, najednou se oprostím od všech strarostí, moje kroky jsou čím dál jistější, přestože se pevná země vzdaluje.)
Ano, vím, že takhle se žít nedá. Nejsem s tím spokojený - sám se sebou i s tím životem, co vedu. Bohužel jsem asi i nějak slepý k variantám - teda ne, že bych je neviděl, akorát nevidím zádnou tu pravou.
A přitom je to tak jednoduché! Kulička, která se přehoupne na jednu stranu střechy už se na druhou stranu neskutálí. Stejně tak horolezec, kterému na hřebeni ujede převěj.
(... ale ten pocit, když člověk najde tu svoji lajnu! Znám to, najednou se oprostím od všech strarostí, moje kroky jsou čím dál jistější, přestože se pevná země vzdaluje.)
neděle, listopadu 23, 2008
Dozvuky atestací
Toto jsem napsal ve středu večer, akorát mi nějakou dobu trvalo, než jsem přišel na to, jak to dostat z mobilu do počítače...
"A ty už nebydlíš u rodičů?" zeptal se mě jeden zkušenější a starší kolega vědec.
A v tom mi to došlo.
Ne, nebydlím. A přišlo by mi divné, abych v sedmadvaceti bydlel u rodičů. Měl bych se ženit, zakládat rodinu, budovat si hnízdo pro výchovu potomků a ne řešit každých pár měsíců problém, z čeho zaplatím nájem nebo hypotéku.
Být vědcem se zkrátka vylučuje s normálním životem.
(A potom jedu eSkem do Dobřichovic a naproti mně sedí můj vrstevník, černý kalhoty, modrá košile, perfektně ladící kravata, vesta a šál a já si připadám jak největší loser a zároveň ho před ním smekám, že dokázal přijmout všechna ta pravidla, aby se mohl stát úspěšným mladým mužem.)
"A ty už nebydlíš u rodičů?" zeptal se mě jeden zkušenější a starší kolega vědec.
A v tom mi to došlo.
Ne, nebydlím. A přišlo by mi divné, abych v sedmadvaceti bydlel u rodičů. Měl bych se ženit, zakládat rodinu, budovat si hnízdo pro výchovu potomků a ne řešit každých pár měsíců problém, z čeho zaplatím nájem nebo hypotéku.
Být vědcem se zkrátka vylučuje s normálním životem.
(A potom jedu eSkem do Dobřichovic a naproti mně sedí můj vrstevník, černý kalhoty, modrá košile, perfektně ladící kravata, vesta a šál a já si připadám jak největší loser a zároveň ho před ním smekám, že dokázal přijmout všechna ta pravidla, aby se mohl stát úspěšným mladým mužem.)
sobota, listopadu 22, 2008
Nápad
Takový nápad se nepřihodí každý den. A tak není divu, že jsem kvůli němu si zapomněl vzít ručník do koupelny...
Pokud bych náhodou stihl obhájit do konce dubna, tak bych mohl jet do Хибин a třeba bych i vylezl na Юдычвумчорр (Judyčvumčorr).
Pokud bych náhodou stihl obhájit do konce dubna, tak bych mohl jet do Хибин a třeba bych i vylezl na Юдычвумчорр (Judyčvumčorr).
Svařené pivo?
To jsem zase jednou šáhl vedle...
Překladu myslím netřeba.
Biere blanche aromatisee citron et coriandre.
Překladu myslím netřeba.
Pracovní sobota
Únava se mě pořád nějak drží a tak raději nepodnikám uspokojující blbosti a místo toho sedím na židli a pracuju (i když upřímně, nejraději bych se svalil vedle na postel).
Kdo zná moji nechuť ke změnám v bytě, ten by se divil - dneska ráno mi došla trpělivost s mým pokojem a začal jsem stěhovat. Postel naprostředku mi neskutečně lezla na nervy a tak jsem ji přemístil do rožku u dveří, získal jsem tím jednu zásuvku a vypínač světla nadosah. Teď jen přemýšlím, kam přesunout stůl tak, aby mi na něj nesvítilo slunce.
Osazenstvo Mirasolu prošlo drastickou redukcí - dneska odjela Natalia se svým manželem - teda spíš manžel Natalie se svojí ženou. Zbyla tady jen turkyně Baraka (či jak se píše) a alžírec Mammar - oba naštěstí mluví anglicky, takže se i dorozumíme.
To už je jedenáct? No, alespoň že grafy mám už nakreslené...
Kdo zná moji nechuť ke změnám v bytě, ten by se divil - dneska ráno mi došla trpělivost s mým pokojem a začal jsem stěhovat. Postel naprostředku mi neskutečně lezla na nervy a tak jsem ji přemístil do rožku u dveří, získal jsem tím jednu zásuvku a vypínač světla nadosah. Teď jen přemýšlím, kam přesunout stůl tak, aby mi na něj nesvítilo slunce.
Osazenstvo Mirasolu prošlo drastickou redukcí - dneska odjela Natalia se svým manželem - teda spíš manžel Natalie se svojí ženou. Zbyla tady jen turkyně Baraka (či jak se píše) a alžírec Mammar - oba naštěstí mluví anglicky, takže se i dorozumíme.
To už je jedenáct? No, alespoň že grafy mám už nakreslené...
pátek, listopadu 21, 2008
Jsem zase tam (anebo zpátky?)
O čem bych tak psal? O tom, že GMail má nové skiny a že jsem si (ač o této změně nejsem příliš přesvědčen) zvolil ten, co se mění podle počasí? Nebo že jsem zase dneska prožíval dokonalé orgie s pommes pressés? Ani nevím, padá na mě nějaká únava, zítra se budu asi jen tak válet. Hrůza, co? :)
(Nezměnilo se tady nic, jen dneska nebo zítra bude finále SuperStar (teda Nouvelle Star) a tak je celé město polepené plakátky. Připadám si tady opravdu jako doma, možná bych si měl najít jiné místo na objevování... (i když na hranici s Itálií je ještě pořád dost kopců, na které je zapotřebí vylézt).)
(Nezměnilo se tady nic, jen dneska nebo zítra bude finále SuperStar (teda Nouvelle Star) a tak je celé město polepené plakátky. Připadám si tady opravdu jako doma, možná bych si měl najít jiné místo na objevování... (i když na hranici s Itálií je ještě pořád dost kopců, na které je zapotřebí vylézt).)
úterý, listopadu 18, 2008
Telgraficky
Vymrzlé, trošku mlhavé ráno vykreslilo brněnské ulice v krásném zlatém provedení. Náladu kazí jen dlouhá kolona aut, kvůli které i sprosté slůvko utrousím (a vzpomenu si na diskuzi se Sovičkou) a kvůli které i na tak krátkém úseku jako je vzdálenost Horova - Tábor nabere tramvaj deset minut zpoždění. Krom zapřísáhlého anti-kuřáka se ze mě stává i zapřísáhlý odpůrce aut ve městech...
Včera byl státní svátek. Velice mě iritovaly všechy ty vzpomínkové komentáře v rádiích (přeladil jsem snad padesátkrát), vyvolávající iluzi, jak úžasný jsme národ. Možná je to absencí hlubších vzpomínek, přece jen, tehdy mi bylo osm nebo devět let, z celé revoluce si pamatuju akorát projev Husáka a Adamce v školní jídelně a vlaječku, kterou jsme nosili na svetru; mám pocit, že spoustě lidí se po minulosti tak trochu stýská a listopad si připomínají spíš jako jejich oběť, která musela být, ale do které by podruhé nešli. (Možná je to trochu extrémní názor, ale sečtete si hlasy pro komunisty a soft-komunisty.) Přesto všechno jsem se k státnímu svátku postavil aktivně - do okna jsem vyvěsil vlajku jako výraz toho, že nelituju a jako poděkování těm, co tenkrát byli v ulicích.
Kdybych zase nemizel do Tramtárie, tak bych mohl napsat, že "rozloučení z letní horskou sezónou se povedlo na výbornou" - takto mi ještě zůstává naděje na nějaké to další "číslo". Byli jsme se Sovičkou v Rakousku v pohoří Rakous, vylezli jsme na dvoutisícovku s poetickým názvem Kupka sena, odkud jsem viděl asi nekrásnější horské panorama letošního roku, které se mi i povedlo nafotit a složit. Další fotky se časem objeví na Picase.
Blížím se domů (tento zápisek ťukám na klávesnici mobilu v tramvaji), takže budu pomalu končit. Zůstaňte naladěni, šance na tramtarijské zpravodajství je větší než malá!
Včera byl státní svátek. Velice mě iritovaly všechy ty vzpomínkové komentáře v rádiích (přeladil jsem snad padesátkrát), vyvolávající iluzi, jak úžasný jsme národ. Možná je to absencí hlubších vzpomínek, přece jen, tehdy mi bylo osm nebo devět let, z celé revoluce si pamatuju akorát projev Husáka a Adamce v školní jídelně a vlaječku, kterou jsme nosili na svetru; mám pocit, že spoustě lidí se po minulosti tak trochu stýská a listopad si připomínají spíš jako jejich oběť, která musela být, ale do které by podruhé nešli. (Možná je to trochu extrémní názor, ale sečtete si hlasy pro komunisty a soft-komunisty.) Přesto všechno jsem se k státnímu svátku postavil aktivně - do okna jsem vyvěsil vlajku jako výraz toho, že nelituju a jako poděkování těm, co tenkrát byli v ulicích.
Kdybych zase nemizel do Tramtárie, tak bych mohl napsat, že "rozloučení z letní horskou sezónou se povedlo na výbornou" - takto mi ještě zůstává naděje na nějaké to další "číslo". Byli jsme se Sovičkou v Rakousku v pohoří Rakous, vylezli jsme na dvoutisícovku s poetickým názvem Kupka sena, odkud jsem viděl asi nekrásnější horské panorama letošního roku, které se mi i povedlo nafotit a složit. Další fotky se časem objeví na Picase.
Blížím se domů (tento zápisek ťukám na klávesnici mobilu v tramvaji), takže budu pomalu končit. Zůstaňte naladěni, šance na tramtarijské zpravodajství je větší než malá!
středa, listopadu 12, 2008
Únava
Tak jsem si zase jednou popovídal anglicky. S američankou, u které mi docela dlouho trvalo než jsem si přivykl na přízvuk. Celou "pracovní" session jsme zakončili na obědě a prohlídkou města - docela nečekaně jsem se ocitl v roli průvodce, naštěstí jen na nějakou hodinku, během které jsme stihli akorát kostel sv. Jakuba, morový sloup na náměstí Svobody a novou radnici. I přes to jsem byl až překvapený, kolik drbů znám k nejrůznějším budovám - počínaje klasickými pověstmi o brněnském kolu a drakovi až k výtahům na "ugly" hlavní poště.
sobota, listopadu 08, 2008
čtvrtek, listopadu 06, 2008
Výdech
Právě jsem se vrátil z Akademie, kde jsem měl seminář. Na zpáteční cestě mě inspiroval pan Bernard, tak jsem zakoupil jednu láhev jeho zlatavého moku a uvedl se do vláčného stavu.
Po dvou dnech mě přestaly bolet stehna. Někdo by řekl "konečně", ale mě je to skoro i líto. Ten pocit, když se po tůře nemůžete ani pořádně natáhnout, to je nepředstavitelná slast. Skoro mě napadá jeden výrok z Trainspottingu: ,,Vezměte si nejlepší orgasmus vašeho života, znásobte ho tisíckrát a stejně se tomu ani nepřiblížíte." Ano, bolo mi to treba...
Po dvou dnech mě přestaly bolet stehna. Někdo by řekl "konečně", ale mě je to skoro i líto. Ten pocit, když se po tůře nemůžete ani pořádně natáhnout, to je nepředstavitelná slast. Skoro mě napadá jeden výrok z Trainspottingu: ,,Vezměte si nejlepší orgasmus vašeho života, znásobte ho tisíckrát a stejně se tomu ani nepřiblížíte." Ano, bolo mi to treba...
středa, listopadu 05, 2008
Gesäuse (2/2)
Vzbudím se, ve winterraumu se ještě svítí a mě bolí hlava. Zvolna si uvědomuji, že lékárnička, kterou mám vždycky v batohu, je doma a Paralen, který jsem si nechal do Ondřejova jsem už taky vyndal. Snažím se hodně pít, chladím se o zeď a pomalu usínám. Budím se ve chvíli, kdy jdou maďaři spát. Zhasnou a ještě drahnou chvíli si povídají jistě zábavné historky - v maďarštině, takže to až tak neocením... A hlava stále bolí. Další probuzení, hlava stále bolí, ale naděje umírá poslední a tak hledám v batohu. Bez úspěchu. Napiju se čaje - fuj! Do toho Earl Grey snad přidávají olej nebo co! Snažím se usnout, ale ten čaj mi fakt moc nesedl, tak raději preventivně jdu na latrinu hodit káčatům. Maďaři se budí, tak se jich ptám na Paralen. Mají cosi podobného, tak se ještě ujišťuju, že to není Brufen a poté usínám. Budím se nad ránem, v místnosti se svítí, cosi cítím - maďaři vaří na benzíňáku. Aha, tak to by vysvětlovalo tu bolest hlavy. Natvrdo větrám a poslouchám meluzínu.
Ráno se blíží a tak vstávám. Nechci se motat mezi přesilou a tak se oblékám venku. Jdu pro vodu k prameni a dokonce si i čistím zuby. Pomalu se chystám na dnešní výlet, řekl jsem si, že zkusím vylézt na Hochtor. Vyrazím a na rozcestníku odbočím na černou stezku vedoucí k mému cíli. Jaké je pak moje překvapení, když po chvíli potkám dva maďary, kteří se mně zeptají, jestli jdu na Planspitze. Každopádně mi popřejí hodně štěstí a ještě dodají "Be careful.". O pár metrů později mi dojde, že opravdu jdu na Planspitze, takže jsem znovu ze sebe udělal debila. Proč ne. Alespoň jsem si vzpomněl na definici horkého turisty, který se od obyčejného liší tím, že vyleze na kopec, na který opravdu chtěl vylézt. (Jak to bylo: obě cesty asi 50m od rozcestí přecházely přes stejný palouček - a já si jako první všiml značky na protější straně. A potom, když jsem byl pořád na značce, mně nenapadlo zkontrolovat, že cesta na Hochtor vede po žebru, které mi mizí za zády.)
No nic, takže Planspitze. Cesta k ní je dlouhá, traverzu je dva kary Hochtoru než se připojí k výlezu z Peternpfad. Poté traverzuje jižní svah Planspitze, než se připojí k cestě vedoucí od Wasserfallweg. Kousek nad sedlem jsem neodolal a vylezl jsem na hranu severozápadní stěny. Úchvatný pohled do hlubokého údolí kazil jen velice silný severní vítr.
Na vrcholu jsem byl kousek po deváté - čili cesta mi trvala poloviční čas oproti rozcestníku. Zápis do vrcholové knihy, fotky na všechny strany, s kavkou si dám tatranku a trošku vody. A hurá zpátky dolů. Cestou mi krásně pózují kamzíci, zrovna když je z jednoho docela nevinně vypadajícího místa obdivuji, jak rychle se dokáží pohybovat v takovém terénu, tak si pěkně narazím holeň. Začnu se svíjet tak, jak to dokáží jen fotbalisté české reprezentace, ale když vidím, že matku přírodu ani nenapadne dát té pitomé suti červenou kartu, tak mi nezbyde než pokračovat dál k chatě. Tam mě čeká překvapení v podobě jednoho rakušáka, který mě nabízí svezení do Hieflau, ale já bych už stejně nestihl připoj do Brna, takže s díky odmítám a vařím si polévku.
Polívka je hotová a musím přiznat, že mi docela sedla. Je jednáct hodin a já přemýšlím, co s načatým dnem. Dlouze se zadívám na Hochtor a hledám, kudy asi vede cesta... Po chvilce nalézám a mám z toho divný pocit - fakt tudy? Nakonec se otáčím směr Zinodl - ono mi to dneska nejspíš bude stačit. Kupodivu se ale zase dostávám do "modré komory" - šlape mi to jaksi samo od sebe, jakoby cesta poslouchala nohy. Nahoře jsem za necelou hodinu - 500 výškových metrů. Dokonce zjišťuji i důvod toho, proč se mi šlape tak dobře - na chatě jsem nechal láhev s vodou. Dnes podruhé si užívám úžasného výhledu - od Šumavy a Novohradských hor až po Otscher, Hochschwab a Nízké Taury. Na kopci docela dost fouká a tak jen udělám několik fotek a mažu dolů. Cesta dolů - 40 minut!
Na chatě jsem brzo a znovu přemýšlím, co s načatým dnem. Je před druhou, pán, co mi nabízel odvoz v nedohlednu a tak se rozhoduju to přece jen risknout a sejít po Wasserfallweg a pokusit se stihnout nějaký vlak. Ve dvě vyrážím, za půl hodiny jsem u žebříků. Tak, teď to bude chtít hodně soustředění! Opatrně stoupám dolů, batoh zavazí, počítám si kroky až mi to připomene jeden film s Björk - já se naštěstí dostanu jen k devadesátce... Na jednom místě opravdu váhám, jestli se nemám zajistit, moc jistě se necítím, ale nakonec zalezu do spáry, ze které se přece nedá vypadnout a snažím se nemyslet na to, že pode mnou je šestset metrů vzduchu. Když už jsem za tímto kritickým místem, doufám, že už to bude na pohodu, ale ještě mě čeká dobrých sto výškových zajištěných metrů. Pod nimi se snažím trochu vydýchat a nabrat trochu energie z fíků. Ale nohy chtějí být už dole, a tak pokračuju téměř nonstop, ani pod vodopádem se nezastavím. V poslední fázi mám zafixovaný nějaké problémové místo, nějak ho ale minu ani nevím jak. I tak si na jednom místě pěkně, leč nedobrovolně, sednu... A už jsem v lese, je to takový slalom mezi kořeny, nohám se už opravdu nechce a tak je to i trošku procvičení všech možných "vyjmenovaných" slov v nejrůznějších jazycích. A už jsem u silnice, jdu přes most, kde z batohu lovím jízdní řády, ze kterých s hrůzou zjišťuji, že ten vlak, který mi ve Vídni alespoň teoreticky navazuje za patnáct minut odjíždí z tři kilometry vzdáleného nádraží. Z nouze jen tak mávnu na dodávku v protisměru, k mému velkému překvapení staví a já s pětiminutovou rezervou stíhám vláček do Kleinriefling. Dívám se naproti na hory, na kterých jsem před pár hodinami stál a je mi fajn, zvlášť když vidím mraky napichující se na vysoké vápencové zuby. A koleno, do kterého jsem se několikrát nepěkně praštil, začalo zlobit přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží shodil batoh.
Ráno se blíží a tak vstávám. Nechci se motat mezi přesilou a tak se oblékám venku. Jdu pro vodu k prameni a dokonce si i čistím zuby. Pomalu se chystám na dnešní výlet, řekl jsem si, že zkusím vylézt na Hochtor. Vyrazím a na rozcestníku odbočím na černou stezku vedoucí k mému cíli. Jaké je pak moje překvapení, když po chvíli potkám dva maďary, kteří se mně zeptají, jestli jdu na Planspitze. Každopádně mi popřejí hodně štěstí a ještě dodají "Be careful.". O pár metrů později mi dojde, že opravdu jdu na Planspitze, takže jsem znovu ze sebe udělal debila. Proč ne. Alespoň jsem si vzpomněl na definici horkého turisty, který se od obyčejného liší tím, že vyleze na kopec, na který opravdu chtěl vylézt. (Jak to bylo: obě cesty asi 50m od rozcestí přecházely přes stejný palouček - a já si jako první všiml značky na protější straně. A potom, když jsem byl pořád na značce, mně nenapadlo zkontrolovat, že cesta na Hochtor vede po žebru, které mi mizí za zády.)
No nic, takže Planspitze. Cesta k ní je dlouhá, traverzu je dva kary Hochtoru než se připojí k výlezu z Peternpfad. Poté traverzuje jižní svah Planspitze, než se připojí k cestě vedoucí od Wasserfallweg. Kousek nad sedlem jsem neodolal a vylezl jsem na hranu severozápadní stěny. Úchvatný pohled do hlubokého údolí kazil jen velice silný severní vítr.
Na vrcholu jsem byl kousek po deváté - čili cesta mi trvala poloviční čas oproti rozcestníku. Zápis do vrcholové knihy, fotky na všechny strany, s kavkou si dám tatranku a trošku vody. A hurá zpátky dolů. Cestou mi krásně pózují kamzíci, zrovna když je z jednoho docela nevinně vypadajícího místa obdivuji, jak rychle se dokáží pohybovat v takovém terénu, tak si pěkně narazím holeň. Začnu se svíjet tak, jak to dokáží jen fotbalisté české reprezentace, ale když vidím, že matku přírodu ani nenapadne dát té pitomé suti červenou kartu, tak mi nezbyde než pokračovat dál k chatě. Tam mě čeká překvapení v podobě jednoho rakušáka, který mě nabízí svezení do Hieflau, ale já bych už stejně nestihl připoj do Brna, takže s díky odmítám a vařím si polévku.
Polívka je hotová a musím přiznat, že mi docela sedla. Je jednáct hodin a já přemýšlím, co s načatým dnem. Dlouze se zadívám na Hochtor a hledám, kudy asi vede cesta... Po chvilce nalézám a mám z toho divný pocit - fakt tudy? Nakonec se otáčím směr Zinodl - ono mi to dneska nejspíš bude stačit. Kupodivu se ale zase dostávám do "modré komory" - šlape mi to jaksi samo od sebe, jakoby cesta poslouchala nohy. Nahoře jsem za necelou hodinu - 500 výškových metrů. Dokonce zjišťuji i důvod toho, proč se mi šlape tak dobře - na chatě jsem nechal láhev s vodou. Dnes podruhé si užívám úžasného výhledu - od Šumavy a Novohradských hor až po Otscher, Hochschwab a Nízké Taury. Na kopci docela dost fouká a tak jen udělám několik fotek a mažu dolů. Cesta dolů - 40 minut!
Na chatě jsem brzo a znovu přemýšlím, co s načatým dnem. Je před druhou, pán, co mi nabízel odvoz v nedohlednu a tak se rozhoduju to přece jen risknout a sejít po Wasserfallweg a pokusit se stihnout nějaký vlak. Ve dvě vyrážím, za půl hodiny jsem u žebříků. Tak, teď to bude chtít hodně soustředění! Opatrně stoupám dolů, batoh zavazí, počítám si kroky až mi to připomene jeden film s Björk - já se naštěstí dostanu jen k devadesátce... Na jednom místě opravdu váhám, jestli se nemám zajistit, moc jistě se necítím, ale nakonec zalezu do spáry, ze které se přece nedá vypadnout a snažím se nemyslet na to, že pode mnou je šestset metrů vzduchu. Když už jsem za tímto kritickým místem, doufám, že už to bude na pohodu, ale ještě mě čeká dobrých sto výškových zajištěných metrů. Pod nimi se snažím trochu vydýchat a nabrat trochu energie z fíků. Ale nohy chtějí být už dole, a tak pokračuju téměř nonstop, ani pod vodopádem se nezastavím. V poslední fázi mám zafixovaný nějaké problémové místo, nějak ho ale minu ani nevím jak. I tak si na jednom místě pěkně, leč nedobrovolně, sednu... A už jsem v lese, je to takový slalom mezi kořeny, nohám se už opravdu nechce a tak je to i trošku procvičení všech možných "vyjmenovaných" slov v nejrůznějších jazycích. A už jsem u silnice, jdu přes most, kde z batohu lovím jízdní řády, ze kterých s hrůzou zjišťuji, že ten vlak, který mi ve Vídni alespoň teoreticky navazuje za patnáct minut odjíždí z tři kilometry vzdáleného nádraží. Z nouze jen tak mávnu na dodávku v protisměru, k mému velkému překvapení staví a já s pětiminutovou rezervou stíhám vláček do Kleinriefling. Dívám se naproti na hory, na kterých jsem před pár hodinami stál a je mi fajn, zvlášť když vidím mraky napichující se na vysoké vápencové zuby. A koleno, do kterého jsem se několikrát nepěkně praštil, začalo zlobit přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží shodil batoh.
úterý, listopadu 04, 2008
Gesäuse (1/2)
Sedím v trávě kousek nad chatou Hesshütte, dívám se, jak bledne svět Sluncem choulícím se do vzdálené vysoké oblačnosti, poslouchám vítr prohánějící se mezi skálami a přemýšlím, jak to vlastně bylo...
Nejdřív byla mapa, která hodně dlouho ležela ve stole. Potom bylo zjištění, že díky své In-kartě mám slevu i na rakouské dráhy. Potom byla webová stránka národního parku Gesäuse, po které následoval jeden neúspěšný pokus o odpoutání se z nížin. Ale napodruhé už to vyšlo...
Autobusem do Vídně, potom metrem na západní nádraží, kde jsem tak nějak z rozmaru jel o jeden vlak dřív (což byla asi blbost, protože jsem tak přišel o hodinu převalování se v kupéčku, ale zase jsem si odlovil jeden poklad v Amstetten). Ve vlaku s rozkládacími sedadly jsem kupodivu i na chvíli zaspal a ještě si stihl všimnout, že v tunelech na napřímené trati do Lince vzniká docela velký, ne příliš příjemný podtlak. V Amstetten jsem trošku zklamán, vlak ještě není přistaven a tak musím čekat v čekárně. Zatím je zataženo nízkou oblačností, ale dá se vytušit, že ty mraky až tak trvanlivé nebudou. A skutečně, stačí vyjet z dunajské placky a sem tam už začíná probleskovat slunce. Po několika kilometrech se dostaneme k řece Enži, kterou už trať neopustí. Ve Waidhofen/Ybbs míjíme krásný hrad s naprosto příšernou skleněnou kostkou na vršku věže. Ale jinak je cesta krásná - i přes to, že je na Enži spousta přehrad, tak je to pěkná řeka, nyní asi s minimem vody, ale široké koryto dává tušit, jak asi vypadá při jarním tání. Údolí mi přijde hodně opuštěné, hodně často jsou úseky třeba pět kilometrů bez stavení, jen řeka, silnice a trať.
Po desáté jsem v Gstatterboden, je to jen pár domků z toho polovina patří správě národního parku. Vše je zavřené, ale to jsem věděl, sezóna skončila předevčírem... A tak nezbývá než vyrazit po silnici k začátku turistické trasy. Kupodivu ty dva kilometry ujdu docela rychle, na začátku značené cesty mě ale elán rychle přejde. Začátek stoupání si pěkně vyžírám a když se předemnou z mlhy vynoří stěna převysoká, tak si kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli bych neměl jet zpátky. Tak lehko se ale nechci vzdát a tak po doslova donutím pokračovat. Cesta je místy docela nepříjemná, občasné stupy z vyhlazeného vápence mi dělají starosti - tohle na sestup za případného deště nebude... Pod vysokým stupněm vodopádů dávám svačinu, snažím se fotit padající vodu, ale nejdřív si nadávám za zapomenutý stativ a potom za to, že foťák pokládám na vlhké šutry, kde se na něj hned nalepí spousta prachu. Jdu cestou dál, na protějším svahu roste krásné panorama a já se dál a dál trápím. Cesta je většinou choďák, zajištěná pasáž je až v samém závěru strmé části, ale pár nepříjemných míst se na ní najde. Funím do kopce, pot ze mě leje, závěrečnou ferratu lezu bez jištění, jen batoh trochu zavazí. A najednou jsem nahoře, ani to tak dlouho netrvalo, najednou je ve mně klid a mír, sedím na louce a cítím, jak se všechny věci na nichž "záleží" úplně rozpustily, připadám si jak při nějaké meditaci. Všechno najednou vnímám jinak, hlavně svůj dech, přestože cesta stále stoupá, tak už není tak klopýtavý, sladil se s tělem...
Na odbočce na Planspitze trochu zaváhám, ale správná volba je vynechat vrchol a jít rovnou k chatě. Přeci jen, moc jsem toho nenaspal, v kondici taky nejsem a navíc mám na zádech krysu těžkou tak, jak umím nabalit jen já. Po třetí jsem u chaty, kde se italsky baví dva kluci, z nichž jeden je maďar a jmenuje se Gábor. Jdu pro vodu k prameni, který je asi půl kilometru od chaty a zrovna si čistím zuby. Po návratu k chatě ještě chvíli přemýšlím nad nápadem vyběhnout na Zinodl, ale bylo by to spíš trápení, takže sedám do trávy a píšu deníček.
Slunce pomalu zapadá někde za Hochtorem, takže už jsem docela dlouho ve stínu a na teplotě je to znát. Vracím se do winteraumu, kde překvapivě nikdo není. Jen věci na ramínkách dávají tušit, že ty rozházené deky na posteli nejsou nejsou jen náhodou. Udělám si z několika dek provizorní lůžko kousek od kamen a vařím čaj. Za chvíli přicházejí maďaři, ukazuje se, že jich je pět a vysvětlují mi, že na palandě nahoře vzadu by mělo být ještě jedno místo volné. Tak všechno balím a přesouvám se. Maďaři chtějí topit, velkou radost z toho nemám, zvlášť když ležím nahoře... A taky že ano, za chvíli ležím na spacáku jen v trenkách. Maďaři mají benzínový vařič, tak je ze zvědavosti pozoruju. Kupodivu to ani tak nesmrdí a ani to nevypadá, že by to mělo za chvíli vybuchnout. Já ale raději zalézám nahoru, obavy ze sauny se naplňují a já tak trochu sabotérsky odpouštím alespoň trochu teplého vzduchu okýnkem, které mám u nohou.
Nejdřív byla mapa, která hodně dlouho ležela ve stole. Potom bylo zjištění, že díky své In-kartě mám slevu i na rakouské dráhy. Potom byla webová stránka národního parku Gesäuse, po které následoval jeden neúspěšný pokus o odpoutání se z nížin. Ale napodruhé už to vyšlo...
Autobusem do Vídně, potom metrem na západní nádraží, kde jsem tak nějak z rozmaru jel o jeden vlak dřív (což byla asi blbost, protože jsem tak přišel o hodinu převalování se v kupéčku, ale zase jsem si odlovil jeden poklad v Amstetten). Ve vlaku s rozkládacími sedadly jsem kupodivu i na chvíli zaspal a ještě si stihl všimnout, že v tunelech na napřímené trati do Lince vzniká docela velký, ne příliš příjemný podtlak. V Amstetten jsem trošku zklamán, vlak ještě není přistaven a tak musím čekat v čekárně. Zatím je zataženo nízkou oblačností, ale dá se vytušit, že ty mraky až tak trvanlivé nebudou. A skutečně, stačí vyjet z dunajské placky a sem tam už začíná probleskovat slunce. Po několika kilometrech se dostaneme k řece Enži, kterou už trať neopustí. Ve Waidhofen/Ybbs míjíme krásný hrad s naprosto příšernou skleněnou kostkou na vršku věže. Ale jinak je cesta krásná - i přes to, že je na Enži spousta přehrad, tak je to pěkná řeka, nyní asi s minimem vody, ale široké koryto dává tušit, jak asi vypadá při jarním tání. Údolí mi přijde hodně opuštěné, hodně často jsou úseky třeba pět kilometrů bez stavení, jen řeka, silnice a trať.
Po desáté jsem v Gstatterboden, je to jen pár domků z toho polovina patří správě národního parku. Vše je zavřené, ale to jsem věděl, sezóna skončila předevčírem... A tak nezbývá než vyrazit po silnici k začátku turistické trasy. Kupodivu ty dva kilometry ujdu docela rychle, na začátku značené cesty mě ale elán rychle přejde. Začátek stoupání si pěkně vyžírám a když se předemnou z mlhy vynoří stěna převysoká, tak si kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli bych neměl jet zpátky. Tak lehko se ale nechci vzdát a tak po doslova donutím pokračovat. Cesta je místy docela nepříjemná, občasné stupy z vyhlazeného vápence mi dělají starosti - tohle na sestup za případného deště nebude... Pod vysokým stupněm vodopádů dávám svačinu, snažím se fotit padající vodu, ale nejdřív si nadávám za zapomenutý stativ a potom za to, že foťák pokládám na vlhké šutry, kde se na něj hned nalepí spousta prachu. Jdu cestou dál, na protějším svahu roste krásné panorama a já se dál a dál trápím. Cesta je většinou choďák, zajištěná pasáž je až v samém závěru strmé části, ale pár nepříjemných míst se na ní najde. Funím do kopce, pot ze mě leje, závěrečnou ferratu lezu bez jištění, jen batoh trochu zavazí. A najednou jsem nahoře, ani to tak dlouho netrvalo, najednou je ve mně klid a mír, sedím na louce a cítím, jak se všechny věci na nichž "záleží" úplně rozpustily, připadám si jak při nějaké meditaci. Všechno najednou vnímám jinak, hlavně svůj dech, přestože cesta stále stoupá, tak už není tak klopýtavý, sladil se s tělem...
Na odbočce na Planspitze trochu zaváhám, ale správná volba je vynechat vrchol a jít rovnou k chatě. Přeci jen, moc jsem toho nenaspal, v kondici taky nejsem a navíc mám na zádech krysu těžkou tak, jak umím nabalit jen já. Po třetí jsem u chaty, kde se italsky baví dva kluci, z nichž jeden je maďar a jmenuje se Gábor. Jdu pro vodu k prameni, který je asi půl kilometru od chaty a zrovna si čistím zuby. Po návratu k chatě ještě chvíli přemýšlím nad nápadem vyběhnout na Zinodl, ale bylo by to spíš trápení, takže sedám do trávy a píšu deníček.
Slunce pomalu zapadá někde za Hochtorem, takže už jsem docela dlouho ve stínu a na teplotě je to znát. Vracím se do winteraumu, kde překvapivě nikdo není. Jen věci na ramínkách dávají tušit, že ty rozházené deky na posteli nejsou nejsou jen náhodou. Udělám si z několika dek provizorní lůžko kousek od kamen a vařím čaj. Za chvíli přicházejí maďaři, ukazuje se, že jich je pět a vysvětlují mi, že na palandě nahoře vzadu by mělo být ještě jedno místo volné. Tak všechno balím a přesouvám se. Maďaři chtějí topit, velkou radost z toho nemám, zvlášť když ležím nahoře... A taky že ano, za chvíli ležím na spacáku jen v trenkách. Maďaři mají benzínový vařič, tak je ze zvědavosti pozoruju. Kupodivu to ani tak nesmrdí a ani to nevypadá, že by to mělo za chvíli vybuchnout. Já ale raději zalézám nahoru, obavy ze sauny se naplňují a já tak trochu sabotérsky odpouštím alespoň trochu teplého vzduchu okýnkem, které mám u nohou.
pátek, října 31, 2008
Rozum a srdce
Srdce velí dopřát si výlet do Rakous, vylézt na Hochtor, užít si trošku klidu na Hesshütte.
A co na to rozum?
... a tak to dopadne pokaždé.
A co na to rozum?
Neblbni. Jo, šíleně moc tam chceš, strašně dlouho jsi se nikde nevyřádil a počasí má být příznivé. Fajn. Ale jsi tady teď s Cézinem. Jasně, vydržel by tady sám, ale sám vidíš jak je nervózní a jak pořád chodí ke dveřím. Takže tady s ním zůstaneš. Navíc stejně bys měl nějak zareagovat na ty poznámky k článku. Jasně, jeden den nic neznamená, ale znáš to... A potom seminář. Já vím, prezentaci máš už připravenou a řeč si můžeš nacvičit i ve winterraumu. Ale sám uznáš, že doma na to budeš soustředěnější. A neodmlouvej, že po návratu bys na to měl ještě tři dny. A krom toho šetříš, ne?
... a tak to dopadne pokaždé.
.jpg)
.jpg)
čtvrtek, října 30, 2008
Já bych rád k ...
Hitem posledních týdnů je Gesäuse. Odkaz vede na webovskou prezentaci NP v češtině, když nic, tak se alespoň podívejte na obrázky v brožurce.
Nová zubařka
Tak mám novou paní zubařku. Na doporučení Sovičky jsem se zvrhl a přehlásil se z Králova Pole do středu města s očekáváním, že si konečně dám zuby do pořádku a že už mě nečekají takové pohromy jako 4 kazy za půl roku. A včera konečně nastal den D, okamžik O, kdy jsem asi po sedmi měsících usedl znovu do zubařského křesla...
A bylo to docela normální. Vyplynulo z toho, že s mými zuby to není tak špatné, jak jsem si myslel, paní doktorka mě převrtala jednu plombu, vysvětlila mi, kde je problém a co s ním dělat a dosti se podivila, že jsem přešel od jedné zubařky k druhé prakticky bez objektivního důvodu. Když o tom tak přemýšlím, tak ona ta předchozí asi nebyla až tak špatná - ale u ní jsem jako pacient nevěděl co a jak. Prostě jakoby ona žila ještě v přesvědčení, že pacienti k ní chodí ,,za trest" nebo "že musí" a ne kvůli tomu mít zuby v pořádku. Jediný výrazný rozdíl mezi paními doktorkami je v komunikaci - ale i tak si myslím, že se to vyplatí.
A bylo to docela normální. Vyplynulo z toho, že s mými zuby to není tak špatné, jak jsem si myslel, paní doktorka mě převrtala jednu plombu, vysvětlila mi, kde je problém a co s ním dělat a dosti se podivila, že jsem přešel od jedné zubařky k druhé prakticky bez objektivního důvodu. Když o tom tak přemýšlím, tak ona ta předchozí asi nebyla až tak špatná - ale u ní jsem jako pacient nevěděl co a jak. Prostě jakoby ona žila ještě v přesvědčení, že pacienti k ní chodí ,,za trest" nebo "že musí" a ne kvůli tomu mít zuby v pořádku. Jediný výrazný rozdíl mezi paními doktorkami je v komunikaci - ale i tak si myslím, že se to vyplatí.
sobota, října 25, 2008
Jaký nás čeká život...
Ne, nebude to o volbách...
Jel jsem takhle minulý týden s jednou mladou, sympatickou slečnou - říkejme jí třeba Kachna - vlakem do Brna a krom toho padla taky řeč na to, co dělá. A co že slečna Kachna dělá?
Tož taková nás čeká budoucnost.
Jel jsem takhle minulý týden s jednou mladou, sympatickou slečnou - říkejme jí třeba Kachna - vlakem do Brna a krom toho padla taky řeč na to, co dělá. A co že slečna Kachna dělá?
,,Já pracuju v pekařském výzkumáku. To třeba takhle v Nizozemí dělají určitý druh pečiva a my máme za úkol vyzkoumat, jak upéct to samé s polovičními náklady."
Tož taková nás čeká budoucnost.
pátek, října 24, 2008
čtvrtek, října 23, 2008
Rozmazat!!!
Tož takhle jsem se už dlouho nenaštval. Na koho. Na rakouské dráhy, Ébébé.
Tož jsem si takhle říkal, že bych zase někam vyrazil - něco jako Alpy reloaded. A tak jsem serfoval po stránkách a zaujala mně tam jedna nabídečka, takový angebótek jeden, SparScheine Night, bratu devatenáct unijních zlatek za jednu cestu, když člověk jede z Vídně do Bludenz, takové durch Oesterreichs, to už se vyplatí, ni? A tak jsem vytasil platební kartu, že jdeme objednávat. Vše vypadá v pohodě, dokonce pět volných míst, dokonce i v Abteilwagen, tak už zadám jméno, číslo karty a že se posunu na další stránku. I tam vše v pohodě, když v tom... červená písmenka, ne největší, erhéhte prajs, důvod neznámý a místo 19 Euro se mi to chystá strhnout necelých 85 Euro. Naštěstí prst na myšítku se zastaví včas a z karty se nic nestrhne... Fuj!
Takže vážení a milí jižní ajznboňáci, takovéhe fóry si strčte za klobouk, který si můžete nacpat i do té vaší fujary. Když už dám nějakej ten angebót, a když už mi napíšete, že i nějaké fraje plece máte, tak už byste mi to snad mohli i odkejvnout, ne? A ne, docela podrazácky měnit cenu v poslením kroku. To je trošku nesportovní, nicht wahr?
Tož jsem si takhle říkal, že bych zase někam vyrazil - něco jako Alpy reloaded. A tak jsem serfoval po stránkách a zaujala mně tam jedna nabídečka, takový angebótek jeden, SparScheine Night, bratu devatenáct unijních zlatek za jednu cestu, když člověk jede z Vídně do Bludenz, takové durch Oesterreichs, to už se vyplatí, ni? A tak jsem vytasil platební kartu, že jdeme objednávat. Vše vypadá v pohodě, dokonce pět volných míst, dokonce i v Abteilwagen, tak už zadám jméno, číslo karty a že se posunu na další stránku. I tam vše v pohodě, když v tom... červená písmenka, ne největší, erhéhte prajs, důvod neznámý a místo 19 Euro se mi to chystá strhnout necelých 85 Euro. Naštěstí prst na myšítku se zastaví včas a z karty se nic nestrhne... Fuj!
Takže vážení a milí jižní ajznboňáci, takovéhe fóry si strčte za klobouk, který si můžete nacpat i do té vaší fujary. Když už dám nějakej ten angebót, a když už mi napíšete, že i nějaké fraje plece máte, tak už byste mi to snad mohli i odkejvnout, ne? A ne, docela podrazácky měnit cenu v poslením kroku. To je trošku nesportovní, nicht wahr?
.jpg)
úterý, října 21, 2008
Nejlepší foťák
Ne, není to Pentax. Ani Canon. Ani Ricoh.
Nejlepší foťák je ten na mobilu. Proč? Místo hraní si na pěkné barvičky, dobrý kontrast a žiletkovou ostrost či neostrost neumožňuje skoro žádné hraní si na formu. A tak nezbývá než snažit se o obsah.
O tři hodiny později: jsem v Ondřejově, oproti očekávání je skoro jasno, hvězdy svítí, já bdím a nadávám si, že jsem si jak na potvoru nevzal ten o chlup lepší foťák než ten mobilní.
Nejlepší foťák je ten na mobilu. Proč? Místo hraní si na pěkné barvičky, dobrý kontrast a žiletkovou ostrost či neostrost neumožňuje skoro žádné hraní si na formu. A tak nezbývá než snažit se o obsah.
O tři hodiny později: jsem v Ondřejově, oproti očekávání je skoro jasno, hvězdy svítí, já bdím a nadávám si, že jsem si jak na potvoru nevzal ten o chlup lepší foťák než ten mobilní.
Horoskop
Na začátku letošního roku mi Sovička řekla, že podle jakéhosi horoskopu bude tento rok pro mne jedna velká katastrofa. A že naopak rok 2009 by mohl být ve všem příznivý.
Nu, první části tohoto proroctví se zatím docela úspěšně naplňuje.
Nu, první části tohoto proroctví se zatím docela úspěšně naplňuje.
pondělí, října 20, 2008
Poděkování
Vážení voliči a voličky (myslím i vás, co jste k volbám nešli),
chtěl bych vám upřímně poděkovat - lepší průplesk a lepší motivaci k dokončení disertační práce bych hledal těžko.
Váš Ježo
P.S. Dneska ráno jsem zaslechl, že pan Bém už na hradě sondoval, co má pan prezident v úmyslu v případě, že bude vyslovena nedůvěra vládě. Nejsem expertem na ústavu a tak nevím, jaké jsou poté možnosti, nicméně velice mi to připomíná pokus o domluvený puč či převrat uvnitř ODS, kdy je nutné odstranit Topolánka, aby se dostali k veslu schopnější. V (bledě) modrém mi to připomíná nahrazení Špidly Grossem v oranžovém táboře. Ano, pan Bém je velice schopen, pravděpodobně touží po rozšíření spolupráce s panem Paroubkem, kterou si už vyzkoušel na pražském magistrátě.
chtěl bych vám upřímně poděkovat - lepší průplesk a lepší motivaci k dokončení disertační práce bych hledal těžko.
Váš Ježo
P.S. Dneska ráno jsem zaslechl, že pan Bém už na hradě sondoval, co má pan prezident v úmyslu v případě, že bude vyslovena nedůvěra vládě. Nejsem expertem na ústavu a tak nevím, jaké jsou poté možnosti, nicméně velice mi to připomíná pokus o domluvený puč či převrat uvnitř ODS, kdy je nutné odstranit Topolánka, aby se dostali k veslu schopnější. V (bledě) modrém mi to připomíná nahrazení Špidly Grossem v oranžovém táboře. Ano, pan Bém je velice schopen, pravděpodobně touží po rozšíření spolupráce s panem Paroubkem, kterou si už vyzkoušel na pražském magistrátě.
čtvrtek, října 16, 2008
Horkýže slíže
Oj! To jsem zase jednou klesnul o deset levelů níž! Ale je to tak: asi jsem pochopil, o čem jsou Horkýže slíže. Přiznávám se, že jsem hodně dlouho (prakticky až do dneska) na ně hleděl skrz prsty, nicméně dneska jsem se docela náhodou dostal k jednomu youtube videu a díky němu už asi chápu. Samozřejmě, že jsem se nedostal dál než za tři nejpopulárnější písničky.
(Teda, stále to považuju za kravinu, nicméně jejich drsné satiře rozumím. Akorát nechápu, jak se mohli stát tak populární.)
Takže - na vlastní nebezpečí (youtube linky): R'n'B Soul, příp. Banda tupých hláv ... a další si v případě zájmu jistě najdete sami.
(Teda, stále to považuju za kravinu, nicméně jejich drsné satiře rozumím. Akorát nechápu, jak se mohli stát tak populární.)
Takže - na vlastní nebezpečí (youtube linky): R'n'B Soul, příp. Banda tupých hláv ... a další si v případě zájmu jistě najdete sami.
Šablona
Pohřešovaný ..... narozen dne ......, trvale bytem v ...., odešel dne ...... bez udání důvodu z místra trvalého bydliště.
S Kakamilkou jsme narazili na zajímavé téma: je špatně, když se člověk z cesty za nalezením smyslu života nevrátí? Téma se dotýká filmu Útěk do divočiny, který jsem neviděl.
S Kakamilkou jsme narazili na zajímavé téma: je špatně, když se člověk z cesty za nalezením smyslu života nevrátí? Téma se dotýká filmu Útěk do divočiny, který jsem neviděl.
středa, října 15, 2008
Extrémista
Asi jsem extrémista. No posuďte, co ze mně včera vypadlo v kanceláři:
Ano, jsem extrémista. A přes svůj značně nevyzrálý věk asi i docela staromódní.
P.S. Tohle je docela plodné téma, takže máte štěstí, že vás zasáhla jen značně redukovaná verze... :)
Nejhorší na tom je to, že to myslím vážně. A podobně smýšlím i o současné finanční krizi. Pomoc? Záchrana státu? Tůdle! Hezky nechat zbankrotovat. Vlasy a všechny chlupy na těle se mi ježí, když slyším, jak po finanční injekci se trhy zotavily. Jaké zotavení, když je chyba v systému? A že to postihne šíleně moc lidí, jejich penzijní pojištění a úspory? Třeba je to vrátí zpátky k reálným hodnotám. A třeba se i potom člověk bude jinak dívat na povolání zedník, které je dneska docela nedoceněné. A třeba to vrátí spoustu kravaťáků na zem.
,,Já bych to všechno vyházel nebo vypětkoval. Bez pardonu. Na střední a výš už je člověk dobrovolně, buď se teda bude učit, nebo ať táhne. A na základce bych to nechal popropadat, případně je nechat odejít s nedokončeným základním vzděláním - ať se potom životem protloukají jak chtějí."
Ano, jsem extrémista. A přes svůj značně nevyzrálý věk asi i docela staromódní.
P.S. Tohle je docela plodné téma, takže máte štěstí, že vás zasáhla jen značně redukovaná verze... :)
neděle, října 12, 2008
Pentax K200D
Asi už víte, že jsem si pořídil fotoaparát. Určitě to víte - protože v poslední době jsem neustále zahrnován dotazy na spokojenost se svoji volbou. Přiznám se, že občas mám ze své reakce rozporuplné pocity, nějak totiž nevím, co mám říkat. Foťáček (docela nepřiléhavé označení pro půlkilovou mrchu, že?) ve mě totiž žádnou velkou revoluci nezpůsobil - ani nezklamal, ani nevyvolal nějaké úžasné euforické nálady. Dokonce ani nějaké cvakací orgie se nekonaly, ale to je možná tím, že ovládání zrcadlovky vyžaduje trošku víc námahy než u kompaktu (nefotím totiž na zelený čtvereček)... A ani pochopení ovládání nějak dlouho netrvalo, sice se ještě pořád učím, jak co nejlépe využít možností fotoaparátku, ale krom tohoto přirozeného stavu jsem měl skoro pocit, jako bychom tak nějak vždycky k sobě patřili...
Ale dobře, pokusím se něco sepsat. V poslední m příspěvku, kde jsem se zabýval výběrem fotoaparátu, jsem váhal mezi třemi typy. Brzy vypadl Panasonic, zejména absencí elektronického hledáčku, poté Ricoh (i když fotky z něho se mi hodně moc líbily) - ale velké mínus byla absence českého dovozce, krom toho si nejsem jistý, jestli by na mě nebyl příliš širokoúhlý. Zbyl tedy Pentax...
... ale tak lehké to nebylo. V posledních dnech před koupí jsem ještě laškoval s Canonem 450D. Nicméně v obchodě, kde jsem si nechal předvést oba modely, jsem se rozhodl pro Pentax, nicméně srovnání těchto dvou fotoaparátů mi v hlavě leželo docela dlouho.
Co mě lákalo na Canonu? Prvně: v tomto případě bych kupoval (za cenu o čtvrtinu větší) bych kupoval fotoaparát i s objektivem. Sice setovým, ale fotografické testy ukazují, že je to jeden z nejlepších setových objektivů. Asi největší plus pro Canon je 14bitový CCD chip (sice menší a 12Mpx) oproti 12bitovému u Pentaxu (větší a 10Mpx). Přece jen čtyřikrát větší dynamický rozsah v RAW je vlastnost, která může být vidět. Oproti tomu Pentax nabízel kovové tělo se zvýšenou odolností oproti prachu a vodě včetně utěsnění některých součástí a navíc je na tužkové baterie.
Rozhodnutí padlo víceméně až v obchodě. Svou roli sehrála cena, hlavně mi ale Pentax mnohem lépe sedl do ruky a práce s ním mi přišla na první pohled pohodlnější (což jsou dosti subjektivní hlediska, uznávám). Taky vyšší hmotnost Pentaxu mi přišla lepší než takové "nic" Canonu.
Jinak příjemné překvapení je výdrž AA baterek, nabíjecí baterky Sanyo Eneloop 2Ah (=2000mAh) mi zatím vydržely kolem cca 260 fotografií a stále drží.
Ještě poznámečku k objektivům. Jak už jsem zmínil, testy standardního setového objektivu vyšly pro Canon velice dobře, u Pentaxu je situace složitější. Původní modely se totiž dodávaly s objektivem, který stál víceméně za starou bačkoru. Zejména to nejviditelnější - chromatická aberace - byla viditelná na první pohled. Pentax se ale chytil za nos a vydal novou verzi objektivu (18-55 II), která má stejně jako Canon vynikající poměr cena/výkon. Ovšem tím docela nahrál spekulantům v řadách obchodníků (zejména těch internetových).
A jak jsem na tom s objektivem já? Nemám ani jeden z nich - jedu totiž na tom starém objektivu z Pentax MZ-5. Srovnávat ho se setovými objektivy k digitálu se moc nedá kvůli jinému rozsahu, ty pro digitál mají 18-55mm, ten můj je 28-80mm (ekviv. 42 - 120 mm), kresba je pěkná, pravda, není to špička.. Ale třeba se časem zmůžu na něco lepšího. (Jinak nelituju toho jiného rozsahu, jednoduchým pohledem na mé fotky se snadni přesvědčíte, že jsem spíše tele... (orientovaný na delší ohniska).
Sestra už mě vyhání, tak asi budu končit... V případě dotazů neváhejte a klaďte!
Ale dobře, pokusím se něco sepsat. V poslední m příspěvku, kde jsem se zabýval výběrem fotoaparátu, jsem váhal mezi třemi typy. Brzy vypadl Panasonic, zejména absencí elektronického hledáčku, poté Ricoh (i když fotky z něho se mi hodně moc líbily) - ale velké mínus byla absence českého dovozce, krom toho si nejsem jistý, jestli by na mě nebyl příliš širokoúhlý. Zbyl tedy Pentax...
... ale tak lehké to nebylo. V posledních dnech před koupí jsem ještě laškoval s Canonem 450D. Nicméně v obchodě, kde jsem si nechal předvést oba modely, jsem se rozhodl pro Pentax, nicméně srovnání těchto dvou fotoaparátů mi v hlavě leželo docela dlouho.
Co mě lákalo na Canonu? Prvně: v tomto případě bych kupoval (za cenu o čtvrtinu větší) bych kupoval fotoaparát i s objektivem. Sice setovým, ale fotografické testy ukazují, že je to jeden z nejlepších setových objektivů. Asi největší plus pro Canon je 14bitový CCD chip (sice menší a 12Mpx) oproti 12bitovému u Pentaxu (větší a 10Mpx). Přece jen čtyřikrát větší dynamický rozsah v RAW je vlastnost, která může být vidět. Oproti tomu Pentax nabízel kovové tělo se zvýšenou odolností oproti prachu a vodě včetně utěsnění některých součástí a navíc je na tužkové baterie.
Rozhodnutí padlo víceméně až v obchodě. Svou roli sehrála cena, hlavně mi ale Pentax mnohem lépe sedl do ruky a práce s ním mi přišla na první pohled pohodlnější (což jsou dosti subjektivní hlediska, uznávám). Taky vyšší hmotnost Pentaxu mi přišla lepší než takové "nic" Canonu.
Jinak příjemné překvapení je výdrž AA baterek, nabíjecí baterky Sanyo Eneloop 2Ah (=2000mAh) mi zatím vydržely kolem cca 260 fotografií a stále drží.
Ještě poznámečku k objektivům. Jak už jsem zmínil, testy standardního setového objektivu vyšly pro Canon velice dobře, u Pentaxu je situace složitější. Původní modely se totiž dodávaly s objektivem, který stál víceméně za starou bačkoru. Zejména to nejviditelnější - chromatická aberace - byla viditelná na první pohled. Pentax se ale chytil za nos a vydal novou verzi objektivu (18-55 II), která má stejně jako Canon vynikající poměr cena/výkon. Ovšem tím docela nahrál spekulantům v řadách obchodníků (zejména těch internetových).
A jak jsem na tom s objektivem já? Nemám ani jeden z nich - jedu totiž na tom starém objektivu z Pentax MZ-5. Srovnávat ho se setovými objektivy k digitálu se moc nedá kvůli jinému rozsahu, ty pro digitál mají 18-55mm, ten můj je 28-80mm (ekviv. 42 - 120 mm), kresba je pěkná, pravda, není to špička.. Ale třeba se časem zmůžu na něco lepšího. (Jinak nelituju toho jiného rozsahu, jednoduchým pohledem na mé fotky se snadni přesvědčíte, že jsem spíše tele... (orientovaný na delší ohniska).
Sestra už mě vyhání, tak asi budu končit... V případě dotazů neváhejte a klaďte!
čtvrtek, října 09, 2008
Švédsko
Nějak se mi množí výlety na sever, tak abych v tom měl jasno, tak si jen tak pro pořádek vypíšu jejich seznam:
1) KTW-NYO, 07-2007, S-l-l 2,3,4 (Fisksätra - Tyresta - Dalarö)
2) VIE-ARN, 10-2007, S-l-l 12-1, 12 (Mölnbo), B-l (Vaxholm pol.)
3) NCE-ARN, 04-2008, S-l-l 6, 5-3, 5 (Tornberget)
4) KTW-NYO, 10-2008, S-l-l 36-2, 36-1, 35-1, 36 (Tuna - Nävsjön - Nävekvarn)
A další severské plány? Asi nějaké hory na hranici s Norskem, nejspíš ne Kungsleden nebo nějakou podobnou dálkovou trasu, protože v horách je to nejspíš magořina - všude samé kopce a na žádný si nevylézt (ze stejného důvodu jsem odmítl jít West Highland Way ve Skotsku); místo toho asi vylézt na pár kopečků pseudohvězdicovým stylem (popojít, postavit stan, vylézt na horu, zpátky ke stanu a jít zas o kousek dál). Doprava asi nízkonákladovkou na Skavstu (snad Ryanair a jeho BTS-NYO přežije) a potom na sever nočním vlakem. Termín nejspíš někdy v září, kdy už asi bude chladněji, ale snad už nebudou tolik zlobit komáři, navíc už bude přijatelný poměr den/noc.
Ještě přikládám ceny jízdenek Länstrafiken (vzdálenosti dle Google maps):
Skavsta - Nyköping (8 km) 21 kr
Nyköping - Tuna (Svalsta) (12 km) 26kr
Nävekvarn - Nyköping (25 km) 39kr
1) KTW-NYO, 07-2007, S-l-l 2,3,4 (Fisksätra - Tyresta - Dalarö)
2) VIE-ARN, 10-2007, S-l-l 12-1, 12 (Mölnbo), B-l (Vaxholm pol.)
3) NCE-ARN, 04-2008, S-l-l 6, 5-3, 5 (Tornberget)
4) KTW-NYO, 10-2008, S-l-l 36-2, 36-1, 35-1, 36 (Tuna - Nävsjön - Nävekvarn)
A další severské plány? Asi nějaké hory na hranici s Norskem, nejspíš ne Kungsleden nebo nějakou podobnou dálkovou trasu, protože v horách je to nejspíš magořina - všude samé kopce a na žádný si nevylézt (ze stejného důvodu jsem odmítl jít West Highland Way ve Skotsku); místo toho asi vylézt na pár kopečků pseudohvězdicovým stylem (popojít, postavit stan, vylézt na horu, zpátky ke stanu a jít zas o kousek dál). Doprava asi nízkonákladovkou na Skavstu (snad Ryanair a jeho BTS-NYO přežije) a potom na sever nočním vlakem. Termín nejspíš někdy v září, kdy už asi bude chladněji, ale snad už nebudou tolik zlobit komáři, navíc už bude přijatelný poměr den/noc.
Ještě přikládám ceny jízdenek Länstrafiken (vzdálenosti dle Google maps):
Skavsta - Nyköping (8 km) 21 kr
Nyköping - Tuna (Svalsta) (12 km) 26kr
Nävekvarn - Nyköping (25 km) 39kr
úterý, září 30, 2008
Proposal submitted
Dear Ježo
This is an automatic acknowledgment.
Your ESO Proposal has successfully entered ESO!
Together with the following picture(s):SED.jpg
alfa.jpg
model.jpg
rvc.jpg
Please refer always to your proposal ID
should you inquire ESO about it.
For further information please contact.
neděle, září 21, 2008
Prý 201. záznam... Pch!
Dnes se mi zase "daří". Ráno jsem si přesolil vajíčka - holt mi nějak nedošlo, že když slánku pootevřu na velký otvor, že z ní sůl půjde ven trošku rychleji. Vrcholem dne je to, že jsem si na sebe před chvíli zvládl zvrhnout hrnek s čajem.
Včera jsem strávil chvilku nad recenzemi fotoaparátů. Pořád tak nějak šilhám po nějaké nové krabičce a pořád se nějak nemůžu rozhodnout, kterým směrem se vrhnout (a kde na to vzít peníze). Z DSLR mě nejvíc zatím zaujal Pentax K200D, ale i přes všechny klady, které by tato volba přinesla, mám docela strach, že - zvlášť v podmínkách, ve kterých se pohybuju - docela rychle zapráší čip fotoaparátu. Takže se i dívám po nějakém kompaktu, kde mě zaujaly dva: Panasonic Lumix LX3 a Ricoh GX200. Na LX3 jsem narazil jako první a hodně mě zaujal, zejména několika snímky s dokonalou kresbou až k okraji. Hlavní nevýhoda je jasná - absence hledáčku v základní výbavě. Potom jsem kdesi v diskuzi našel sáhodlouhou diskuzi srovnávající LX3 s GX200, která spíš vyznívala právě pro GX200. Pročetl jsem několik recenzí, které střídavě vyznívaly pro jeden či druhý kousek, se spoustou flamewar, dokazujících, že pouze jeden je ten správný a ten druhý akorát naleštěný šmejd. Jinak teda GX200 by mělo být něco velice podobného, sice ne s takovou světelností, ale taky s nadprůměrnou kresbou až k okraji, technicky sice menší čip s více pixely by měl více šumět, ale testy v tomto vycházely tak nějak nastejno. Nevýhoda - skoro nikde není v ČR k dostání - tedy přes internet ano. A nevýhoda obou kompaktů? Jejich cena se šplhá k ceně DSLR. Takže tedy: Pomoc! Poradíte někdo?
Edit: Z forum.grafika.cz na prosbu o radu při výběru foťáku:
Včera jsem strávil chvilku nad recenzemi fotoaparátů. Pořád tak nějak šilhám po nějaké nové krabičce a pořád se nějak nemůžu rozhodnout, kterým směrem se vrhnout (a kde na to vzít peníze). Z DSLR mě nejvíc zatím zaujal Pentax K200D, ale i přes všechny klady, které by tato volba přinesla, mám docela strach, že - zvlášť v podmínkách, ve kterých se pohybuju - docela rychle zapráší čip fotoaparátu. Takže se i dívám po nějakém kompaktu, kde mě zaujaly dva: Panasonic Lumix LX3 a Ricoh GX200. Na LX3 jsem narazil jako první a hodně mě zaujal, zejména několika snímky s dokonalou kresbou až k okraji. Hlavní nevýhoda je jasná - absence hledáčku v základní výbavě. Potom jsem kdesi v diskuzi našel sáhodlouhou diskuzi srovnávající LX3 s GX200, která spíš vyznívala právě pro GX200. Pročetl jsem několik recenzí, které střídavě vyznívaly pro jeden či druhý kousek, se spoustou flamewar, dokazujících, že pouze jeden je ten správný a ten druhý akorát naleštěný šmejd. Jinak teda GX200 by mělo být něco velice podobného, sice ne s takovou světelností, ale taky s nadprůměrnou kresbou až k okraji, technicky sice menší čip s více pixely by měl více šumět, ale testy v tomto vycházely tak nějak nastejno. Nevýhoda - skoro nikde není v ČR k dostání - tedy přes internet ano. A nevýhoda obou kompaktů? Jejich cena se šplhá k ceně DSLR. Takže tedy: Pomoc! Poradíte někdo?
Edit: Z forum.grafika.cz na prosbu o radu při výběru foťáku:
To se ptáš těch pravejch!
sobota, září 20, 2008
Vědec?
Posledních asi 14 dní trávím přemýšlením nad tzv. proposalem - návrhem pozorování pro velké dalekohledy. A jelikož se blíží čas uzávěrky a soubor s návrhem je pořád poloprázdný, začínám trošku nervačit a klást si otázky, jestli vůbec mám na to dělat vědu a podobně. Totiž, vyplnění takového proposalu není jen tak - jak to jednou vyplníte blbě, už nemáte možnost to změnit. A upřímně, i přes několikeré cvičně vyplňovací pokusy mám stále víc otázek než odpovědí.
pondělí, září 15, 2008
Pohovor
Tak jsem absolvoval svůj první pohovor. Uchazečský, o místo učitele. Ostudu jsem snad neudělal, nicméně i kdyby to snad náhodou vyšlo, tak z toho nic nebude - a můj život zůstane relativně nekomplikovaný.
Včera jsem třídil "archiv" ze zahrady. Polovina věcí šla do sběru, případně jako papíry k recyklaci (tisk z druhé strany). A bylo mi tak trochu smutno - ne ani toho, že to vyhazuju, jako spíš toho, kolik energie jsem tomu před cca 10 lety věnoval - a všechno vyšlo víceméně vniveč. Mj. jsem zlikvidoval archiv mapek proměnných hvězd, do kterého jsem v dobách, kdy padesátikoruna byl můj měsíční rozpočet, zainvestoval nejeden drobný. U několika originálních AAVSO mapek na tom jejich netradičním US formátu jsem si i zavzpomínal na Jindru Šilhána. Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou. Stačil jen komerční úspěch internetu a CCD čipů (digitální fotografie) a celá proměnářská astronomie je postavena na hlavu. Zatímco ještě v roce 1995 ještě Argelanderova metoda odhadu jasnosti byla tou víceméně standardní (a více než dvěma stoletími prověřenou) a pár bláznů si hrálo se senzibilací fotografického materiálu pomocí nejrůznějších plynů (vodík?), dnes jsou tyto metody víceméně na smetišti a naprostá většina astronomického světla dopadá do chřtánů nejrůznějších elektronek. Ale pokrok se nedá zastavit a sentimentální nálada opravdu není na místě - přece jen, mít jakoukoli mapku proměnné hvězdy během 30 sekund, to je komfort, který bych tenkrát bral všemi deseti - kdybych si ho vůbec dokázal představit. Mimochodem, našel jsem tam i Hvězdářskou antiročenku, výběr článků IAN z let 1997 - 1999, perfektní počtení, které možná dnes, v době informačního harašení tak trochu chybí. (Sám jsem něco takového taky sepsal - jmenovalo se to Astronomie na konci tisíciletí, shrnovalo to moje "astronomické paměti" počínaje 9. únorem 1990 (datum, ke kterému vztahuju můj vážný zájem o astronomii) až do roku 2000. Bohužel, soubor už nemám a výtisk se taky propadl někam do propasti dějin - kdybyste ho našli, pošlete mi kopii, prosím!
A krom toho začal podzim, nejkrásnější období, úžasné počasí, kdy oblaka vertikální vystřídají ty horizontální a pro které jel bych světa kraj.
Včera jsem třídil "archiv" ze zahrady. Polovina věcí šla do sběru, případně jako papíry k recyklaci (tisk z druhé strany). A bylo mi tak trochu smutno - ne ani toho, že to vyhazuju, jako spíš toho, kolik energie jsem tomu před cca 10 lety věnoval - a všechno vyšlo víceméně vniveč. Mj. jsem zlikvidoval archiv mapek proměnných hvězd, do kterého jsem v dobách, kdy padesátikoruna byl můj měsíční rozpočet, zainvestoval nejeden drobný. U několika originálních AAVSO mapek na tom jejich netradičním US formátu jsem si i zavzpomínal na Jindru Šilhána. Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou. Stačil jen komerční úspěch internetu a CCD čipů (digitální fotografie) a celá proměnářská astronomie je postavena na hlavu. Zatímco ještě v roce 1995 ještě Argelanderova metoda odhadu jasnosti byla tou víceméně standardní (a více než dvěma stoletími prověřenou) a pár bláznů si hrálo se senzibilací fotografického materiálu pomocí nejrůznějších plynů (vodík?), dnes jsou tyto metody víceméně na smetišti a naprostá většina astronomického světla dopadá do chřtánů nejrůznějších elektronek. Ale pokrok se nedá zastavit a sentimentální nálada opravdu není na místě - přece jen, mít jakoukoli mapku proměnné hvězdy během 30 sekund, to je komfort, který bych tenkrát bral všemi deseti - kdybych si ho vůbec dokázal představit. Mimochodem, našel jsem tam i Hvězdářskou antiročenku, výběr článků IAN z let 1997 - 1999, perfektní počtení, které možná dnes, v době informačního harašení tak trochu chybí. (Sám jsem něco takového taky sepsal - jmenovalo se to Astronomie na konci tisíciletí, shrnovalo to moje "astronomické paměti" počínaje 9. únorem 1990 (datum, ke kterému vztahuju můj vážný zájem o astronomii) až do roku 2000. Bohužel, soubor už nemám a výtisk se taky propadl někam do propasti dějin - kdybyste ho našli, pošlete mi kopii, prosím!
A krom toho začal podzim, nejkrásnější období, úžasné počasí, kdy oblaka vertikální vystřídají ty horizontální a pro které jel bych světa kraj.
čtvrtek, září 11, 2008
pondělí, září 08, 2008
Věda - nejlepší last minute vašeho života
Asi jsem se narodil na šťastné planetě. Rozumné výsledky ke mně vždycky přijdou těsně před uzávěrkou, zhruba v okamžiku, kdy se situace přehoupne ze statusu zavání průšvihem na kritická. Jen by mě zajímalo, jak dlouho mi to ještě vydrží.
Mám jen svůj plán
že postavím vzducholoď...
- - - - - -
A pro ty, co vědí...Mám jen svůj plán
že postavím vzducholoď...
- Kryšof, Plán
středa, září 03, 2008
Kryštof pro Kociánku na Zelňáku
Předznamenání: moje myšlenky jsou velice horizontální - mnohovrstevné, takže nevím, co z tohoto příspěvku nakonec bude. Faktem je, že jsem dneska strávil asi hodinku na Zelňáku, kde hrála skupina Kryštof koncert na podporu Kociánky.
Paradoxně jsme tento týden s matesem a [pracovníkem na mé bývalé pozici]++ (neprogramátoři prominou) pomlouvali všechny ty možné (dle našeho názoru pseudo-)charitativní sbírky a nadace počínaje Přispějtenaděti? až po Máterádipřírodu?. A bác ho, hnedka jdu na koncert pro Kociánku. Je pravda, že z části náhodou (Sovička poblíž právě končila u zubaře), nicméně přiznávám, že jsem tuto akci měl i zaznamenanou v mobilu. A samozřejmě jsem si ji tam dal hlavně kvůli tomu, že jsem si chtěl poslechnout Kryštofy a ne kvůli tomu, že by mi na srdci tolik leželo blaho postižených dětí. Takový já jsem. Nicméně akce se mi líbila, dokonce jsem i něco přispěl do kasičky doufajíc, že alespoň u této akce je zachovaný nějaký rozumný poměr účel / režie + soukromé kapsy (to bylo teda před tím, než jsem objevil stánek, kde se prodávají věci vyrobené přímo postiženými - tam bych ty peníze dal raději (a i víc)). Samozřejmě, otázky ohledně nákladů, režií zůstávají, nicméně podobné (snad skromnější - jde to?) akce snad mají nějaký smysl... A ano, nejspíš je tu i souvislost s koncertem, který se na stejném místě uskuteční zítra (tam mne rozhodně nenajdete) - celé to bylo pod záštitou primátora, který je zvolen za stranu, která organizuje ten zítřejší politický koncert... Ach jo. V nevolebním roce by asi něco takového nebylo...
A potom samotní Kryštofové s panem Krajčem v čele - musím říct, že k málokteré hudební skupině mám tak rozporuplný pocit. Na jednu stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak okamžitě vypínám/přelaďuji, na druhou stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak si pobrukuju a občas i zesiluju. Některé refrény mě dokážou uvést do rozpaků nad nesmyslností / úchylnou kombinací slov a zase některé refrény se mi líbí i docela dost. A to samé i o jejich videoklipech - i když tady je to spíš na tu pozitivní strunu. Ale celkově mám z nich docela dobrý pocit, zejména pan Krajčo mi přijde jako docela sympaťák a i docela fajn chlap. Já ho teda moc neznám, jen vím, že je i docela dobrý v divadle a možná to mu právě umožňuje dělat i tu hudbu tak jak ho baví a jak chce on, i když to možná nezapadá do toho nejlíbivějšího formátu. Vůbec - z české popové scény (já ji samozřejmě moc neznám, ale tedy z toho, co se vleze do rádia) je hodnotím jako kapelu, která sice dělá ten mainstramový popík, ale na to, že to je mainstramový popík, to má i nějakého ducha. Takových kapel znám jen pár - za všechny snad alespoň Ready Kirken. (Uf, strašné kraviny tady plácám.)
No a jinak ve zkratce: odpískal jsem asi poslední naději na výlet do hor, moje budoucnost je jako na houpačce a přišel mi zase jeden mail z Francie, který mne vyděsil - nicméně dá se to asi vzít jako čelendž, čili výzva. Nic jiného mi taky nezbývá.
Paradoxně jsme tento týden s matesem a [pracovníkem na mé bývalé pozici]++ (neprogramátoři prominou) pomlouvali všechny ty možné (dle našeho názoru pseudo-)charitativní sbírky a nadace počínaje Přispějtenaděti? až po Máterádipřírodu?. A bác ho, hnedka jdu na koncert pro Kociánku. Je pravda, že z části náhodou (Sovička poblíž právě končila u zubaře), nicméně přiznávám, že jsem tuto akci měl i zaznamenanou v mobilu. A samozřejmě jsem si ji tam dal hlavně kvůli tomu, že jsem si chtěl poslechnout Kryštofy a ne kvůli tomu, že by mi na srdci tolik leželo blaho postižených dětí. Takový já jsem. Nicméně akce se mi líbila, dokonce jsem i něco přispěl do kasičky doufajíc, že alespoň u této akce je zachovaný nějaký rozumný poměr účel / režie + soukromé kapsy (to bylo teda před tím, než jsem objevil stánek, kde se prodávají věci vyrobené přímo postiženými - tam bych ty peníze dal raději (a i víc)). Samozřejmě, otázky ohledně nákladů, režií zůstávají, nicméně podobné (snad skromnější - jde to?) akce snad mají nějaký smysl... A ano, nejspíš je tu i souvislost s koncertem, který se na stejném místě uskuteční zítra (tam mne rozhodně nenajdete) - celé to bylo pod záštitou primátora, který je zvolen za stranu, která organizuje ten zítřejší politický koncert... Ach jo. V nevolebním roce by asi něco takového nebylo...
A potom samotní Kryštofové s panem Krajčem v čele - musím říct, že k málokteré hudební skupině mám tak rozporuplný pocit. Na jednu stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak okamžitě vypínám/přelaďuji, na druhou stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak si pobrukuju a občas i zesiluju. Některé refrény mě dokážou uvést do rozpaků nad nesmyslností / úchylnou kombinací slov a zase některé refrény se mi líbí i docela dost. A to samé i o jejich videoklipech - i když tady je to spíš na tu pozitivní strunu. Ale celkově mám z nich docela dobrý pocit, zejména pan Krajčo mi přijde jako docela sympaťák a i docela fajn chlap. Já ho teda moc neznám, jen vím, že je i docela dobrý v divadle a možná to mu právě umožňuje dělat i tu hudbu tak jak ho baví a jak chce on, i když to možná nezapadá do toho nejlíbivějšího formátu. Vůbec - z české popové scény (já ji samozřejmě moc neznám, ale tedy z toho, co se vleze do rádia) je hodnotím jako kapelu, která sice dělá ten mainstramový popík, ale na to, že to je mainstramový popík, to má i nějakého ducha. Takových kapel znám jen pár - za všechny snad alespoň Ready Kirken. (Uf, strašné kraviny tady plácám.)
No a jinak ve zkratce: odpískal jsem asi poslední naději na výlet do hor, moje budoucnost je jako na houpačce a přišel mi zase jeden mail z Francie, který mne vyděsil - nicméně dá se to asi vzít jako čelendž, čili výzva. Nic jiného mi taky nezbývá.
pondělí, srpna 25, 2008
Ranoc
Jojo... Jsou ctyri rano, sedim v kopuli, CT2 opravdu prekvapila a prinesla Crescendo s Psim vojskem a Uzjsmedomaky. A protoze mi odesel technik, tak si to muzu pusit docela nahlas...
pátek, srpna 22, 2008
Moje droga...
Asi jsem přišel na to, co je mojí drogou, na čem jsem nejspíš závislý...
Je to toulání se o samotě v pustině, nejlépe horách. Jen já a vítr.
Je to toulání se o samotě v pustině, nejlépe horách. Jen já a vítr.
Za duhou
Tam někde za duhou
vysoko, vysoko nahoře
tam někde je země
o které jsem slyšel
v jedné písničce.
Tam někde za duhou,
tam kde je obloha modrá,
se tvoje odvážné sny
opravdu splní.
Někdy si přeju,
když padá hvězda,
ať se vzbudím tam,
kde mraky budou daleko za mnou
kde starosti mizí jak kyselé kapky stékající střechou,
a tam mě najdete.
Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?
Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?
A šťastní modří ptáčci
letí na druhou stranu duhy
proč jen,
proč nemůžu já?
(Ano, volný, amatérský překlad písně století Over the Rainbow. Díky Lie, že mě přenesla přes jednu řádku.)
úterý, srpna 19, 2008
Mám toho dost!
Jsem otrokem své práce. Pořád. Neustále. I o víkendu, i v noci. I teď ,,běžím" u počítače, abych stihl ještě před odjezdem na akademii spočítat ještě alespoň jednu várku modelů. A plány, ty velkolepý plány v hlavě zatím chřadnou pod náporem slůvek "ještě ne". Sakra! Vymyslel jsem si úžasný plán, jak se dostat na Zugspitzi a finančně nevykrvácet, kupodivu vycházelo úplně na pohodu jak z hlediska časového, tak z hlediska prostorového i finančního. A zazpívat si můžu akorát Rédlovo "Zase nic...". A proč tohle vlastně píšu? Abych se vyvztekal a zase se zapřáhl do toho nekonečného chomoutu...
Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?
Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?
čtvrtek, srpna 14, 2008
Ve zkratce
Znáte takové to pořekadlo: jsou lži, velké lži, nestydaté lži a statistika? Nu, tak přesně na tu statistiku teď ve své práci spoléhám. Pro jistotu jsem do ní zamíchal ještě trošku náhody a tak se modlím...
Vrátil jsem se z Rumunska, kde jsem byl se Sovičkou. Velké jihovýchodní dobrodružství se nekonalo, všechno bylo úplně napohodu, možná až příliš na pohodu :) Ale jo, užil jsem si to, bylo to moc fajn - škoda jen, že ta cesta tam je tak dlouhá. Ale rumunská lehátka i vlaky byly moc pohodlné, až jsem litoval, že jsme nejeli nějakým normálním odrbaným osobákem (jediným osobák, kterým jsme jeli, byla také pěkná souprava Siemens).
Byl jsem v Górách Stolowych. Sám. Původně si jen tak zafotit, no, baterka ve foťáku vypověděla službu u druhého snímku. Co s tím? Asi bych měl popřemýšlet na téma nový fotoaparát, ale kde vzít peníze? Navíc mě i láká nějaká ta digizrcadlovka, jak jsem byl šíleně dlouho proti ní, tak mě reklamy a okolí docela udolává... (Ale nic nebude, teda, možná bude autoškola a nájem, takže na foťák jednoduše nezbydou peníze.)
Což mi připomíná, že jsem chtěl i fotit Perseidy. Půjčil jsem si na to taťkův foťák, vylezl jsem na kopec, našteloval stativ, na něj foťák, zapnul jsem ho - a ejhle, chyběla datová karta. Tak nic, na kopci jsem vydržel do plusmínus půl druhé, viděl jsem pěkných pár kousků a šel jsem spát. Nicméně toto byly snad první Perseidy, které nezklamaly - ale na Geminidy to prostě nemá.
Byl jsem taky v Totes Gebirge. Vylezl jsem na Grosser Priel normálkou a na Spitzmauer ferratou. Počasí vyšlo úplně nádherně a když jsem potom viděl předpověď na další týden, tak jsem ani nelitoval, že jsem tak trošku zdrhl ze školy. Pár fotek je na Picase...
A ještě jsme byli se Sovičkou v Javorníkách, odkud jsme zdrhli před deštěm. I tam bylo pěkně.
Vrátil jsem se z Rumunska, kde jsem byl se Sovičkou. Velké jihovýchodní dobrodružství se nekonalo, všechno bylo úplně napohodu, možná až příliš na pohodu :) Ale jo, užil jsem si to, bylo to moc fajn - škoda jen, že ta cesta tam je tak dlouhá. Ale rumunská lehátka i vlaky byly moc pohodlné, až jsem litoval, že jsme nejeli nějakým normálním odrbaným osobákem (jediným osobák, kterým jsme jeli, byla také pěkná souprava Siemens).
Byl jsem v Górách Stolowych. Sám. Původně si jen tak zafotit, no, baterka ve foťáku vypověděla službu u druhého snímku. Co s tím? Asi bych měl popřemýšlet na téma nový fotoaparát, ale kde vzít peníze? Navíc mě i láká nějaká ta digizrcadlovka, jak jsem byl šíleně dlouho proti ní, tak mě reklamy a okolí docela udolává... (Ale nic nebude, teda, možná bude autoškola a nájem, takže na foťák jednoduše nezbydou peníze.)
Což mi připomíná, že jsem chtěl i fotit Perseidy. Půjčil jsem si na to taťkův foťák, vylezl jsem na kopec, našteloval stativ, na něj foťák, zapnul jsem ho - a ejhle, chyběla datová karta. Tak nic, na kopci jsem vydržel do plusmínus půl druhé, viděl jsem pěkných pár kousků a šel jsem spát. Nicméně toto byly snad první Perseidy, které nezklamaly - ale na Geminidy to prostě nemá.
Byl jsem taky v Totes Gebirge. Vylezl jsem na Grosser Priel normálkou a na Spitzmauer ferratou. Počasí vyšlo úplně nádherně a když jsem potom viděl předpověď na další týden, tak jsem ani nelitoval, že jsem tak trošku zdrhl ze školy. Pár fotek je na Picase...
A ještě jsme byli se Sovičkou v Javorníkách, odkud jsme zdrhli před deštěm. I tam bylo pěkně.
sobota, června 07, 2008
Stav:
- svobodný
- zadaný
- ženatý
- je to složité
- ve volném vztahu
pátek, května 30, 2008
Malé domácí radosti
Vrátil jsem se domů. Na skok. A tak si užívám svých malých domácích radostí, těch, kterých si běžně nevšimnu. Jako například širkých ulic a širokých chodníků, po kterých nemám strach utíkat, kombinovaného sporáku, toho, jak můžu škrtat zápalkou a jak se rozhoří plynový hořák (že by starodávná fascinace ohněm?), užasně fungující veřejné dopravy, která člověka dopraví téměř kamkoliv, všeho toho zeleného a kvetoucího kolem, co ve mě určitě vyvolá nějakou alergii, protože takový náhlý nával všech možných pylů a posečených trav se musí někde projevit.
Trošku paradoxně jsem rozečetl knížky o Provence od Petera Mayle a prožívám menší uspokojení nad tím, že vím, o čem mluví. A to nejen z pohledu turisty - jakoby mi už celkem půlroční pobyt dával tak trošku mandát k tomu cítit se jako domácí.
Trošku paradoxně jsem rozečetl knížky o Provence od Petera Mayle a prožívám menší uspokojení nad tím, že vím, o čem mluví. A to nejen z pohledu turisty - jakoby mi už celkem půlroční pobyt dával tak trošku mandát k tomu cítit se jako domácí.
úterý, května 20, 2008
Jméno projektu: Návrat domů
LH4131 11:05 NCE - FRA 32A
LH3264 17:45 FRA - PRG 12F
Co víc dodat?
,,...vína jen tak s mírou / a lásky o mnoho víc..."
--- Veselá Zubatá, Na Brněnský přehradě
LH3264 17:45 FRA - PRG 12F
Co víc dodat?
- = - = -
,,...vína jen tak s mírou / a lásky o mnoho víc..."
--- Veselá Zubatá, Na Brněnský přehradě
(a poděkování Kakamilce)
pondělí, května 12, 2008
Jsem Slovan?
...aneb Olivierův komentář, když jsem při pátečním obědě tak trošku meditoval nad svou budoucností:
"Podívejte se na Slovana. Vzpomíná na minulost - deprese. Přemýšlí o budoucnosti - deprese. Tak vezme tužku a kytaru a složí o tom nějakou píseň."
Dobrá zpráva je, že nemám kytaru. :-)
"Podívejte se na Slovana. Vzpomíná na minulost - deprese. Přemýšlí o budoucnosti - deprese. Tak vezme tužku a kytaru a složí o tom nějakou píseň."
Dobrá zpráva je, že nemám kytaru. :-)
pátek, května 09, 2008
Konvalinka
Dostal jsem k narozeninám konvalinku. Od pana šéfkuchaře, vytrženou z květináče - i s kořeny.
Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina.
K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.
- česká Wikipedie
(A jinak celý den přemýšlím nad tím, kdo jsem, kam jdu a co se svým životem.)
Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina.
K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.
- česká Wikipedie
(A jinak celý den přemýšlím nad tím, kdo jsem, kam jdu a co se svým životem.)
středa, května 07, 2008
Samé štěstí
...alespoň pokud jde o střepy. Účet za včerejšek je 2 skleničky a 1 hrnek (bohužel můj jediný opravdový půllitrák). Copak mě asi čeká?
úterý, května 06, 2008
Už jsme doma
Nic se nezmění, nezmění, nezmění,
nepřebolí,
že chci co není, co není, co není,
co sám sobě
nedovolím.
- Už jsme doma: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Hollywood)
P.S. Vzpomínám si, že přesně tuto část jsem kdysi (16. 4. 2004) citoval i na mém původním zápisníčku. Nu, dneska jsem si zase vzpomněl.
nepřebolí,
že chci co není, co není, co není,
co sám sobě
nedovolím.
- Už jsme doma: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Hollywood)
P.S. Vzpomínám si, že přesně tuto část jsem kdysi (16. 4. 2004) citoval i na mém původním zápisníčku. Nu, dneska jsem si zase vzpomněl.
neděle, dubna 27, 2008
It's not a bug, it's a feature
...aneb co se stalo dneska ráno v kuchyni:
Marcelo: Good morning, how are you? (Dobré ráno, jak se máš?)
já: Fine. Well, lazy Sunday... (Dobře. Teda, jde na mě nedělní lenost.)
Marcelo: Well, it's Sunday! (Vždyť je neděle!)
No, a v tom mě napadlo ono okřídlené - It's not a bug, it's a feature (To není chyba, to tak má být.) Ono je asi opravdu normální být v neděli pasivní. Ale, pravda, pro mně je to nezvyk.
(Teda, od rána jsem už uklidil, zametl, vysál a vytřel pokojík, umyl boty a připravuju si obědovečeři a snad i na nějakou práci dojde - ale i tak je můj program takový, řekl bych, strašně nevýbojný.)
Marcelo: Good morning, how are you? (Dobré ráno, jak se máš?)
já: Fine. Well, lazy Sunday... (Dobře. Teda, jde na mě nedělní lenost.)
Marcelo: Well, it's Sunday! (Vždyť je neděle!)
No, a v tom mě napadlo ono okřídlené - It's not a bug, it's a feature (To není chyba, to tak má být.) Ono je asi opravdu normální být v neděli pasivní. Ale, pravda, pro mně je to nezvyk.
(Teda, od rána jsem už uklidil, zametl, vysál a vytřel pokojík, umyl boty a připravuju si obědovečeři a snad i na nějakou práci dojde - ale i tak je můj program takový, řekl bych, strašně nevýbojný.)
sobota, dubna 26, 2008
Bezejmenné hory (alespoň podle mapy IGN 61)
5:30 - budíček. Zbytečně brzo. Posnídám, přetočím budík na 6:30 a spím dál.
6:40 - nechce se mi. Přemýšlím, že bych se dneska normálně jen tak vyválel v posteli, prostě den bez velkých plánů, nicméně už jsem vzbuzen a vím, že teď už by mě válení v posteli nebavilo. A tak balím.
7:20 - zapomínám mapu. Naneštěstí si to uvědomím pár kroků po vyjití z baráku.
9:00 - vycházím ze St. Auban do bezejmenných kopců. A jde to ztuha.
10:15 - konečně na hřebeni - a to to bylo jen nějakých 700m převýšení!
10:50 - cestička se ztrácí, poslední kopec jdu cestou necestou, vždycky 100m dopředu, slepá ulička, 50m zpátky...
13:30 - že mám ten vařič, tak vařím čaj, ohřívám jakousi konzervu - prostě piknik. Na to, abych vyšplhal na Créte du Teillon už dneska nemám - i bez něj dnes ujdu 19km a nastoupám 1300 výškových metrů.
15:30 - La Foux: stopuju. Zastavuje ženská se strašně akčním psem. Umí i trošku anglicky, nicméně kecáme spíš francouzsky. Stěhuje se na Reunion, neumí kreolsky a říká, že v Provence není lehké sehnat práci. Než mě vyhodí na hlavní silnici, tak se dozvídám, že má problémy s řízením auta.
17:00 - stopuju u hlavní silnice, autobus jede až za dvě hodiny a mě se nechce čekat. Kolem projíždí šíleně moc aut o jednom člověku a nic - možná bych se fakt měl nechat ostříhat. Tak si sednu k cestě, vytáhnu vařič a jdu si udělat čaj. Druhý pokus vypadá velice podobně, nakonec mi staví rodinka - rodiče se dvěma dětmi v sedačkách - je mi trošku blbě se tam tlačit, ale nedají jinak... A za půl hodiny jsem doma.
První vrcholek - podle GPS Pensier Oriental (1612m)
Zas nějaké petrklíče
První panorama - ten žbrďolek nalevo je vrchol Pensier Oriental
Pohled k hlavnímu hřebeni Alp. Zoufale mnoho sněhu, lavinovka 3 (o víkendu byla 4). Takže se tam asi letos nepodívám.
A pohled dolů do údolí. Za kopcem je Castellane a slavný Grand Cañon du Verdon.
6:40 - nechce se mi. Přemýšlím, že bych se dneska normálně jen tak vyválel v posteli, prostě den bez velkých plánů, nicméně už jsem vzbuzen a vím, že teď už by mě válení v posteli nebavilo. A tak balím.
7:20 - zapomínám mapu. Naneštěstí si to uvědomím pár kroků po vyjití z baráku.
9:00 - vycházím ze St. Auban do bezejmenných kopců. A jde to ztuha.
10:15 - konečně na hřebeni - a to to bylo jen nějakých 700m převýšení!
10:50 - cestička se ztrácí, poslední kopec jdu cestou necestou, vždycky 100m dopředu, slepá ulička, 50m zpátky...
13:30 - že mám ten vařič, tak vařím čaj, ohřívám jakousi konzervu - prostě piknik. Na to, abych vyšplhal na Créte du Teillon už dneska nemám - i bez něj dnes ujdu 19km a nastoupám 1300 výškových metrů.
15:30 - La Foux: stopuju. Zastavuje ženská se strašně akčním psem. Umí i trošku anglicky, nicméně kecáme spíš francouzsky. Stěhuje se na Reunion, neumí kreolsky a říká, že v Provence není lehké sehnat práci. Než mě vyhodí na hlavní silnici, tak se dozvídám, že má problémy s řízením auta.
17:00 - stopuju u hlavní silnice, autobus jede až za dvě hodiny a mě se nechce čekat. Kolem projíždí šíleně moc aut o jednom člověku a nic - možná bych se fakt měl nechat ostříhat. Tak si sednu k cestě, vytáhnu vařič a jdu si udělat čaj. Druhý pokus vypadá velice podobně, nakonec mi staví rodinka - rodiče se dvěma dětmi v sedačkách - je mi trošku blbě se tam tlačit, ale nedají jinak... A za půl hodiny jsem doma.
První vrcholek - podle GPS Pensier Oriental (1612m)
Zas nějaké petrklíče
První panorama - ten žbrďolek nalevo je vrchol Pensier Oriental
Pohled k hlavnímu hřebeni Alp. Zoufale mnoho sněhu, lavinovka 3 (o víkendu byla 4). Takže se tam asi letos nepodívám.
A pohled dolů do údolí. Za kopcem je Castellane a slavný Grand Cañon du Verdon.čtvrtek, dubna 24, 2008
Smutný, nicméně pravdivý příběh jedné čokolády
Ahoj! Jmenuji se Florentýna, patřím do rodu Lindt&Sprüngli, narodila jsem se před pár měsíci do rodiny Lait extra fin (Mléčná extra jemná) a hned po narození mě stejně jako mé dvě sestřičky zabalili do alobalu a lesklého papíru a všechny nás ještě pro jistotu zabalili do průhledné fólie - to abychom se neztratili. A potom jsme cestovaly po celé Francii, až jsme skončili v jednom supermarketu, úplně ve spodním regálku, takže na nás ani moc nebylo vidět. Tak jsme si tam v poklidu žily.
Až dneska. Ruka šmátrá a najednou nás vezme a položí do košíku vedle čekanky, briošky a jablek. Člověk, kterému ta ruka patří potom došel k pokladně, donesl nás domů, položil do poličky v kuchyni a začal přemýšled nad tím, kam nás vezme na výlet do hor a že nás pro jistotu nebude ještě tahat z té průhledné fólie. Začne si připravovat večeři - rizoto ze včerejška - potom umyje nádobí, otevře skříňku a potom se na nás zadívá. Odhodlání s ním cloumá, bojuje - a nakonec se rozhodne vzít si jeden čtvereček. Ale co to! Ulamuje si celou řádku a zatím co utírá nádobí, tak cumlá jeden čtvereček za druhým! A teď - POMOC! - bere si celý zbytek čokolády k sobě dolů do pokoje!
Až dneska. Ruka šmátrá a najednou nás vezme a položí do košíku vedle čekanky, briošky a jablek. Člověk, kterému ta ruka patří potom došel k pokladně, donesl nás domů, položil do poličky v kuchyni a začal přemýšled nad tím, kam nás vezme na výlet do hor a že nás pro jistotu nebude ještě tahat z té průhledné fólie. Začne si připravovat večeři - rizoto ze včerejška - potom umyje nádobí, otevře skříňku a potom se na nás zadívá. Odhodlání s ním cloumá, bojuje - a nakonec se rozhodne vzít si jeden čtvereček. Ale co to! Ulamuje si celou řádku a zatím co utírá nádobí, tak cumlá jeden čtvereček za druhým! A teď - POMOC! - bere si celý zbytek čokolády k sobě dolů do pokoje!
. . . / - - - / . . .
Přetahovaná
Zasekl jsem se. Pracovně. Posunul jsem se k snad předposlednímu kroku a nějak jsem ztratil tu nit, která mne doposavad vedla tím nekonečným labyrintem všech možných kombinací všech možných parametrů. Za cenu toho, že jsem posunul hmotnost prachové obálky o řád výš, aby mi vycházela teoretická spektra jsem ztratil povšechnou představu o tom, jak asi vypadají ostatní rozměry prostoru parametrů. A navíc si nejspíš nemůžu dovolit zahltit mebsutu - počítač určený pro modelování - protože teď modeluje Claire nějakou svoji krásnou planetárku.
,,To jsem si dovolil na ukázku, ze své zahrádky, pár citrónků, jestli se neurazíte..."
,,To jsem si dovolil na ukázku, ze své zahrádky, pár citrónků, jestli se neurazíte..."úterý, dubna 22, 2008
Úterý
Vrátil jsem se z výletu.
Přijela Claire. Teda, ona se jmenuje jinak, ale všichni ji říkají Claire. Přijela taxíkem a bydlí ob jeden pokoj, mluví anglicky, francouzsky, řecky, asi i německy a možná ještě jinak, takže moje jazykové (ne-)sebevědomí dostalo další ránu.
Přes den jsem skoro nic neudělal, nějak chybělo soustředění.
Byl jsem přijat na letní školu v Maďarsku, mám trošku obavy z toho se zase vypařit na dva týdny jen co přijedu z Francie, ale to už je život.
S Alainem jsme diskutovali o tom, proč mostotunel Kodaň - Malmö je zpola most a zpola tunel. To nejlepší, co mně napadlo, bylo, že je to kvůli lodím, které proplouvají ze Severního moře do Balského. Nebo taky kvůli kodaňskému letišti.
Lia mi dala odkaz na zápisník Čarodějky. Přes počáteční nedůvěru mi přečtení třinácti dílů jejího sci-fi trvalo necelou hodinku. Teď trpím akutní zvědavostí, jenže čtrnáctý díl vyjde nejspíš až někdy o víkendu.
A z práce dolů do města mi zastavila Nassima, která taky jede do Maďarska. Jak to tak vypadá, interferometrická škola bude nejspíš rodinný podnik.
Přijela Claire. Teda, ona se jmenuje jinak, ale všichni ji říkají Claire. Přijela taxíkem a bydlí ob jeden pokoj, mluví anglicky, francouzsky, řecky, asi i německy a možná ještě jinak, takže moje jazykové (ne-)sebevědomí dostalo další ránu.
Přes den jsem skoro nic neudělal, nějak chybělo soustředění.
Byl jsem přijat na letní školu v Maďarsku, mám trošku obavy z toho se zase vypařit na dva týdny jen co přijedu z Francie, ale to už je život.
S Alainem jsme diskutovali o tom, proč mostotunel Kodaň - Malmö je zpola most a zpola tunel. To nejlepší, co mně napadlo, bylo, že je to kvůli lodím, které proplouvají ze Severního moře do Balského. Nebo taky kvůli kodaňskému letišti.
Lia mi dala odkaz na zápisník Čarodějky. Přes počáteční nedůvěru mi přečtení třinácti dílů jejího sci-fi trvalo necelou hodinku. Teď trpím akutní zvědavostí, jenže čtrnáctý díl vyjde nejspíš až někdy o víkendu.
A z práce dolů do města mi zastavila Nassima, která taky jede do Maďarska. Jak to tak vypadá, interferometrická škola bude nejspíš rodinný podnik.
pondělí, dubna 21, 2008
Tornberget (110,9m)
dopolední Långsjön poprvé
nic-moc panoramatický večerní Långsjön
dopolední Långsjön podruhé
Bonus: mostotunel Kodaň - Malmöčtvrtek, dubna 17, 2008
Všehochuť
Je to strašné, když už čtenáře znevažuji takovými úchylnými fotkami, jako jsou šmouhy na podlaze v mé kanceláři, což?Onehdá jsem přemýšlel nad názvy svých fotek. Tedy, názvy souborů fotek. Kdysi jsem si vymyslel systém zkratek, podle kterého jsem poznal, co jsem s dotyčnou fotkou prováděl za cavyky a kupodivu mi to i fungovalo. Až teď, po nějaké době jsem se snažil rozpomenout, co jednotlivá písmenka znamenají. A jak na potvoru nic. A protože mám teď lepší chvilku (alespoň, co se týče paměti, tak se můžu pochlubit (všechny to zajímá), že: a = adjust levels (nastavení úrovní jasu), b = border (okraj obrázku), c = cut (ořez) a s = small (zmenšení).
Jedno deštivé období končí, mraky se už drží jen nad horami někde za Nice. Aneb takto vypadají moje GIMPovské hrátky s vrstvami a jejich kombinováním. Ten světlý obdélník, to je původní obrázek (pro srovnání), zbytek obrázku byl zkombinován s červeným kanálem původního obrázku pro ztmavení oblohy a zvýraznění mraků - což se myslím povedlo. Akorát by to ještě chtělo nějak oživit ty barvy na zemi, připadá mi to nějaké mdlé (ale originál nebyl lepší).A jak jde život? Pracuju. Jsem dostal jsem se do další úrovně fitování, opět se ukázalo, že Olivier je nemístný optimista. Otevřel se přede mnou ohromný dvourozměrný prostor nových parametrů, který sice může vyřešit problém s ohromnou degenerací, na druhou stranu to znamená docela dost práce - a čas se krátí. Jinak jsem Danielovi dal svoji rozpracovanou verzi článku, tak mi to trošku poškrtal - když mi to říkal, tak jsem z toho dvakrát na větvi nebyl, ale nakonec jsem si uvědomil, že v zásadě s tím souhlasil a že to mohlo dopadnout mnohem hůř.
Tato fotka si snad ani komentář (a rámeček) nezaslouží. Prostě nám teče do Mirasolu a to tak, že nám padají dlaždice "plovoucího" stropu. Jedna díra je už dírou pamětnicí, nicméně ta blíž vám se zřítila někdy v úterý odpoledne. Ve středu jsem se domlouval s opravářem Michelem (ve francouzštině - a bylo to na mně, protože Marcelo je totiž po operaci palce u nohy), který konstatoval, že problém je zřejmě závažnější, než se zdá. Výborný prostřeh!úterý, dubna 15, 2008
Pracuji
...a to doopravdy! A proto se tady už delší dobu nic neobjevilo. V pondělí jsem sice chtěl napsat jednu peprnou politickou úvahu (za kterou si stále stojím), ale nechtěl jsem kazit náladu mým milým čtenářům, takže máte smůlu.
Nafotil jsem několik fotek, leč mi stále v linuxu nejede čtečka xD karet (a ani internetová fóra řešení nenabízejí). Zatracený Olympus - to by mě zajímalo, proč si tak chrání systém zápisu na ty jejich slavné karty. A já jsem líný se přihlašovat do Windows, navíc ty fotky potřebují trošku netriviálních úprav (možná se i jednou naučím laborovat s GIMPem a ne jen znásilňovat Levels a Curves), aby vynikl fotografův záměr.
Zítra přijede Daniel, tak mu snad dám nějaké to povídání, které jsem vypotil během jeho dovolené. A potom další iterace, opravy a pokračování práce. Čas se krátí, už jsem v druhé půli pobytu a práce stále jak na kostele.
Nafotil jsem několik fotek, leč mi stále v linuxu nejede čtečka xD karet (a ani internetová fóra řešení nenabízejí). Zatracený Olympus - to by mě zajímalo, proč si tak chrání systém zápisu na ty jejich slavné karty. A já jsem líný se přihlašovat do Windows, navíc ty fotky potřebují trošku netriviálních úprav (možná se i jednou naučím laborovat s GIMPem a ne jen znásilňovat Levels a Curves), aby vynikl fotografův záměr.
Zítra přijede Daniel, tak mu snad dám nějaké to povídání, které jsem vypotil během jeho dovolené. A potom další iterace, opravy a pokračování práce. Čas se krátí, už jsem v druhé půli pobytu a práce stále jak na kostele.
neděle, dubna 13, 2008
Konzum
Díky mému téměř pravidelnému dennímu rytmu jsem získal i některé stravovací návyky. Nepříjemným důsledkem toho jsou enormní kvanta některých potravin. Posuďte sami: za svůj pobyt zde zvládnu sníst asi 5,5 kila briošky, 8 kilo jogurtu, 10 kilo čekankových puků a vypít asi 22 litrů piva. Hrůza, co?
(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.
(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.
sobota, dubna 12, 2008
Přes moře jak přes potok...
... a možná ještě dál
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.
Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.
(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.
Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.
(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)
Cesta na kraj světa...
...nebo alespoň departmentu. Bauroux (1644), hora, která na první pohled vypadá, jako kdyby ji projektoval pan Kaplický.
Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.
Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.
Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.
Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.
Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...
Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.
Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.
Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.
Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.
Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
