úterý, září 26, 2006

Stý příspěvek na blogspot.com aneb já jsem vás varoval!

...a po roce se vydal opět do nejmenších a nejkrásnějších velehor světa, do Tater. Suma sumárům: v sobotu Koprovský štít, v neděli Satan, obojího si cením, páč na obou jsem předtím nebyl. Pravda, Satan jakože neznačená cesta mě hřeje o trošku víc, navíc z jeho (dvoj-)vrcholu je opravdu velice krásný výhled, zejména směrem do Mengusovskej doliny. Potom pozdravit Mučenku a zase hurá zpátky k povinnostem, které (bohužel) čas neodnesl.


Pohled z Mengusovskej doliny do Satanie dolinky


Hang v závěru Mengusovskej doliny, v pozadí nejspíš dolinka pod sedlem Váha


Velké Hincovo pleso, v pozadí Čubrina


Velké Hincovo pleso, v pozadí Koprovský štít


Nejkrásnější pohled v Tatrách - ze Satana směrem k Rysům a Vysoké


Tudy se jde na hřeben Bášt a Satana


Vodopád Skok

Možná časem přidám i trošku detailnější popis...

středa, září 20, 2006

Citace z konference

Bohužel mám zkušenost, že hmyz obzvláště v odlehlejší oblastech je naprosto zaostalý. Když se na něj vytasíš s repelentem nebo nedaj bože s takovýmto hájtekem, vůbec neví, o co se jedná. Což má za následek, že dotyčný vynález ignoruje. Možná pokud by výrobce provedl mezi těmi božími hovádky masivní osvětovou kampaň, mohlo by to časem fungovat.

--- Ryba@outdoorforum.cz (osobní odpuzovač komárů)

Ten správný poměr

Tak jsme přestěhovali nábytek a teď ještě musíme nastěhovat věci do něj. Ležíme takhle se Sovičkou na posteli a uvažujeme, co a jak a hlavně kam dáme, kolik skříní vyhradíme na oblečení, kolik na knihy, kolik na papíry, mapy, průvodce... A docela se shodujeme - až na to, že Sovička mluví o poměru oblečení/papíry a já naopak. Nu, co už.

Absolvoval jsem několik lékařských vyšetření, další budou následovat. Potěšující je, že ledviny mám v pořádku. Jinak jsem dostal růžové prášečky (nikoli Ibalgin), tak jsem zvědav, co to se mnou udělá.

Vánočnímu kaktusu se daří, doma mi přibyla Aloe Vera. Teda snad se tak jmenuje. Také jsme se ve škole bavili o pěstování konopí, ale k tomu, abych to prakticky realizoval, mi nejspíš chybí víc než jedna maličkost. Nicméně do pokoje bych si konečně něco zeleného mohl dát, už skoro rok staré jmelí se Šárce nějak nepozdává...

pondělí, září 18, 2006

...berte to jako vtip, no dobrá, ať je po Vašem, tak jako špatný vtip...

Tak tohle je úryvek z dnešního býčího horoskopu. Pln optimismu se tedy vrhám do útrob nového týdne a doufám, ze mne na jeho konci vyvrhnou celého, neporušeného, nejlépe na nějakém pěkném, slunečném místě.

O víkendu jsme nenavštívili Toulovcovy maštale, ba ani na Květnici jsme nevyšlápli. Zato jsme se v sobotu přejedli guláše a v neděli pizzy. V neděli jsme též absolvovali přestavení pokojíku, šest hodin variací, kombinací a permutací na téma nábytek s univerzalu přineslo své ovoce a pokojík teď vypadá alespoň trošku k světu. Teda když člověk pomine ty vyskládané hromady prádla, papírů a vůbec všeho možného nepořádku.

Od čtvrtka, s páteční vyjímkou běhám. Výkon stagnuje, naneštěstí jsem našel v počítači soubor s časy z minulého roku, který praví, že tenkrát jsem dal kolečko za 12 minut. Dneska za 16:36,4 s tím, že myšlenky na druhé kolo jsem zavrhl velice brzy. Ale zase je pozitivní, že poslední dny se mi daří vybíhat ještě před snídaní.

Vzpomenu si ještě na něco na závěr, ať tomuhle svému deníčku dodám nějakou pointu? Těžko. Nebo snad přece? Konečně jsem si vzpomněl, na kterou kombinaci kláves jsem si namapoval přehazování klávesnice!

pátek, září 15, 2006

Roste jako z vody

Vánoční kaktus. A venku je stále pěkně, sluníčko svítí, ptáci cvrlikají a sbíječka pod okny sbíjí. Koupili jsme se Sovičkou nové peřiny, otestovali je a dneska možná půjdeme plavat a zítra možná na výlet. Samozřejmě se v mezičase zhorší počasí, ale co už nadělám. A v neděli se nejspíš bude stěhovat.

Tento týden se ke mě dostala zpráva, že se příští sobotu poběží nějaký pětikilometrový běh. Zpráva mě zaujala, už jen proto, že jsem pětku párkrát zaběhl i pod půl hodiny. A tak jsem se rozhodl, že zkusím, jak jsem na tom teď, když už mám těch 81kg. No, blbě, dal jsem jen necelé 3km za čas víceméně špatný. Takže dětské vesničky svým během nejspíš nepodpořím.

Tolik průběžná zpráva stavu vody na moravských tocích, třeba někdy přijde i nějaké ucelenější povídání.

úterý, září 12, 2006

Stav je vážný, voda stoupá

Ručička na váze se přehoupla přes 80kg. Není divu, po měsíci bez pohybu...

esta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (7)

Tak takhle vypada ESO z vesmiru. To jen, abyste meli predstavu, jak vypada chaoticka budova, o ktere jsem se zminil v jednom z prvnich nemeckych prispevku.

Toto je posledni nemecky prispevek. Jsem uz doma a asi nezvladnu dopsat zpetne vsechno, co se stalo. Duvod? Kdyz jsem odjizdel z Nemecka, byl jsem v pokuseni jeste se podivat do hor, bylo tak pekne... Ale velka unava z dnu stravenych pred pocitacem, ze spolecenskeho programu mi zavelela: domu! I pres to, ze v Mnichove uz zacinaly zmatky ohledne navstevy papeze.

Tak jsem tedy zpatky doma, v beznem dennim rytmu, skoda, ze jsem si nenaplanoval nejakou dovolenou, dny k ni ted primo vybizeji... Jak je asi v Tatrach? :) Nevadi. Stejne potrebuju zase neco udelat doma, ve skole... a tak vubec. Objednal jsem se ke kardiologovi, vytiskl prihlasky do autoskoly. Ted jeste zavolat k holici.

pondělí, září 04, 2006

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (6)

Tak máme víkend skoro za sebou. Ležím na posteli, něco kolem šesté, mám puštěnou televizi, konkrétně MTV a nějaké předávání cen, které mě potěšilo tím, že v něm dali jeden z mála hitů, které se mě v posledních letech líbili - a to Shakiru s nějakých chlápkem, Hips don't lie. Podruhé mě potěšilo to, že to evidentně zpívali naživo a nebylo to až tak špatné, z čehož vyvozuji, že Shakira nejspíš zpívat umí. Ale MTV můžu sledovat i doma, že?

Tak tedy víkend. Sobota ráno na ESO, klasika drbárna, vedoucí našeho projektu nás vyzvala, že se máme střídat u klávesice. Ehm, porozuměl jsem a tak jsem se spíš věnoval pomerančové štávě a občas jsem něco houknul na pana německého kolegu. Většinou něco ve smyslu ,,Ich habe keine Idee was mit dem Problem machen, fragen wir ihr!". A něco kolem třetí nastal hromadný útěk do Mnichova. Já si tedy nejdřív koupil sýr a mrkev (v obchodě jsem byl s jednou maďarkou, která se na to dívala docela podezřívavě), potom jsme se přesunuli k metru, zde zvaném U-Bahn, kde jsme si koupili hromadné jízdenky, na což jsem se díval pro změnu docela podezřívavě já. A hned směr Marienplatz, což je takové centrum Mnichova. Vystoupíme z metra a nyní nastalo hromadné dohadování se, co a jak. Což jsem očekával, nicméně půlhodinové domlouvání se s výsledkem ,,sejdeme se tady v šest" ještě nebylo to nejhorší. To horší přišlo za chvíli. Trhli jsme se skupina asi čtyř lidí s cílem ,,nakoupit nějaké potraviny a udělat malé kolečko". Horší bylo, že jednou z těch čtyř byla kolegyně z Řecka. Nejdřív vše v pohodě, šli jsme k Nationaltheater, potom k Maxmillianu (bo jak se to vlastně zove), když v tom najednou řecká kolegyně začala chrlit spoustu slov, že myslela, že jdeme jen pro pohledy, že si chce někde sednout a najíst. Když se její pusa nezavřela ani po deseti minutách, nevydržel jsem to a zavelel jsem ,,come with me" a ukázal jí nějaký stánek, kde prodávali nějaké pití. Jenže v tom z ní vylezlo, že potřebuje ,,bathroom", čili nejspíš na záchod. Dobře, zavelel jsem znovu a zavedl ji na záchod. Byl zadarmo, takže toho využili i ostatní. Myslel jsem, že teď už bude klid, ale to byl evidentně omyl. Po další chvilce chůze přišla otázka, ,,jestli už jdeme zpátky". Takticky jsem odpověděl, že se nevzdalujeme z centra. Tato odpověď se ukázala býti uspokojivou, bohužel jen na pět minut, než jsem musel přiznat, že právě centrum obcházíme. Kupodivu jsem neskončil v řece Isar, ale v Deutsches Museum, kde jsem si nekoupil otočnou mapku oblohy, ač jsem chtěl. Potom už moc času nezbývalo, nicméně kolovrátek ,,I am hungry" se nezastavil a tak jsme se zastavili mi v jakémsi bagetovém obchodu. Nastalo dohadování o tom, jestli ten či onen výrobek je sladký nebo slaný, při kterém vyšlo najevo, že prodávající je nejspíš ze Slovenska. Se mnou prohodila pár slov v českoslovenštině, s polskou kolegyní v nejspíš slovenskopolštině. Návštěvu jsem završil větou ,,s některými lidmi je těžké mluvit v jakémkoli jazyce" (proneseno v češtině), řecká kolegyně si koupila jakousi bagetu, aby ji po třiceti metrech upustila na zem. Na sraz na Marienplatz jsme přišli o pět minut pozdě, ostatní přišli pozdě o deset minut. A že jsme domluveni na sraz na Hackerbrücke o půl. Jenže ouha, v mezičase se zase někteří (ano, moje oblíbenkyně od Středozemního moře mezi nimi nechyběla) rozprchli po okolí. Suma sumárům, 18:50 jsme byli na Hackerbrücke a na otázku ,,How long are you waiting for us?" jsme dostali půlhodinovou odpověď. Nu, nevadí, pokračujeme tramvají 17 na Stuibenplatz a odtamtud do Hirschgarten, nejstarší nebo největší, teď už nevím, biergarten v Bavorsku, Německu a nejspíš i na světě. Naproti nám se klátí již opojené bavorské postavičky, my po delším dohadování zabíráme pár stolů, já s Petrem dáváme koleno napůl a samozřejmě nesmí chybět i Pretzl a pivo. Subjektivně vzato, v Garchingu bylo lepší. Nicméně - a to mě dost překvapilo - v biergarten se zavírá v devět, kdy začali ostatní řešit problém ,,co s načatým večerem". Já jsem se účastnil pouze větou ,,Do you really want to go dancing?", kteroužto jsem ovšem pronesl tak procítěně, že se rázem stala hitem večera. Nicméně karty, resp. jízdenky (skupinové) byly rozdány a já přemýšlel, jak to zaonačit. Naštěstí Melanie a ještě pár lidí se také trhlo, Petr mi půjčil svoji (přenosnou) šalinkartu (teda Isarkartu) a tak jsem mohl v jedenáct v klidu zalehnout do postýlky. Co vím, tak Sinan přišel kolem půlnoci, Petr kolem třetí ráno. Cestou mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Hirschgarten by se dala přeložit jako Jelení zahrada. Ona to opravdu zahrada je a jak jsme šli tmou na rychlodráhu (S-Bahn), tak dokonce i pár siluet jelenů bylo vidět. Nehýbali se a tak jsem předpokládal, že se jedná o nějakou větší variantu sádrových trpaslíků. Jaké však bylo moje překvapení, když se jeden ze stínů zvedl a začal se pást!

(Už jsem toho napsal dost, co? Tak neděli napíšu někdy jindy...)

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (5) - nic moc fotoreport

Mnichovská svoboda, docela fajn místo na nezodpovědné pojetí svobody. Mimochodem, zajímalo by mě, kterou svobodu mají mnichované na mysli, osobně hádám na tu z roku 1955.

Snídaně až do tří odpoledne...
V noci jezdí sovičky...
A po centru Mnichova se procházejí lvi...
Sluneční hodiny na Marienplatz...
Nějaký ,,-edr". Jaký, to si musíte uhodnout sami.

Při jízdě na černo vidíme rudě. Ale vy zaplatíte jen 40 Euro...

pátek, září 01, 2006

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (4)


Zpatky z hospody. Poprve jsem mel tuplak (nemecky se rekne Mass) a poprve jsme odesli relativne brzo. O pul devate. Nicmene ja nesel do hotelu, do pokoje, do postele, ale zpatky do institutu, k pocitaci, vyslat nejake zpravy k domovu a... dopsat zapisnik.

Druhy den po prednaskach jsme zacali pracovat na projektech. Konkretne my delame na nejake galaxii, rekneme NGC7582, na infracervenych snimcich jejiho centra. Je to ta zajimavejsi cast prace - seznamit se se vsemi obtizemi, ktere prinasi pozemske pozorovani v mid-IR. Ale vysledky jsou kupodivu docela dobre, i kdyz je pravda, ze vysledny obrazek o velikosti cca 60 x 60px si z vizualnimi prehlidkami moc nezada. Ale zase pri zpracovavani pozorovani jsem poprve videl Airyho disk. Otazka pro duvtipne ctenare: co lze z toho vycist? :)

Dalsi postup uz tak zabavny nebyl - delal jsem zhruba to, co bych chtel delat jako beznou denni ,,vedeckou" cinnost. Spustit IRAF, nastudovat manual, provest prikaz. Sedim s kolegou z Nemecka, vedle sedi kolegyne bulharka a turkyne a pripadam si tady dost... nudne. Mozna je to tim, ze nase vedouci nam vsechno vysvetluje tak nejak za pochodu, mozna by bylo lepsi trosku zmenit system, mozna si trosku lepe zodpovedet na otazku, k cemu ma tato letni skola slouzit... Zatim to vypada, ze pokud prekonam svou lenost a nic moc anglictinu, tak ze budu mit na konci plno pripominek, komentaru a napadu. Proste zatim mi ta skola moc nedala.

Anyway.... Teda: kazdopadne... Vcera jsme prisli do nejake urcite uplne uzasne restaurace s umelymi listky ruze rozhazenymi po stole, ale... vzhledem k tomu, ze se reklo, ze se pujde jen na pivo (a podle toho vypadalo i moje obleceni), tak jsem moc rad nebyl. Navic jsem se tak trochu desil, jaky bude pohled do jidelniho listku... Nu, stal za to. Jidla vetsinou pres 15Euro, strudl 4.40. Dal jsem si jen to pivo a pripadal jsem si jako ostuda nesmirna. Nicmene to, co nosili vetsine mych spolustolovniku, to stalo opravdu za to. Jen mit poradny hlad a penize. Zpatky jsme se dostali kolem jedenacte. (Jak se koukam, dneska nebudu doma driv.) To dneska jsme vyrazili do typicke ,,biergarten". Ta garchingska je udelana ze stareho mlyna, ktere se porad toci, akorat dnes ho nepohani voda, ale elekticky proud (takze kolo pohani vodu - a ja se porad divil, ze v tom potoce je takovy proud). Vsude kolem je spousta lavicek a stolu, cast pod strechou, clovek si chodi pro tuplaky k vycepu, vedle se opekaji parky... Proste typicka pivni kultura. Nicmene je nutne rict, ze tuplak mi neprisel jako nejake prehnane mnozstvi piva, pilo se do docela dobre a trvalo to docela primerenou dobu. Ale mozna je to tim, ze jsem mel jen jeden. :)

Tak jo, ja uz jdu... :)

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (3)

Hospoda, hospoda a zase hospoda.

Clovek se muze jednou omluvit, ale kdyz to zacne delat pravidelne, tak se na nej divaji jak na blazna. Tak jdu (vetsinou) s davem. Behat jsem nebyl ani jednou, fotky jsem jeste nezpracoval, na maily neodepsal. Stydim se.