Evoluce vztahu?

,,Čím to je, čím to je?" ptá se ve své písničce skupina NoName. A já se ptám: čím to je, že o dost větší než malý vzorek vztahů napříč politickým i věkovým spektrem se nemůže nějak shodnout na takových těch věcech jako jsou láska, sex, něžnosti, erotika? Proč to vždycky dopadá tak, že většina mých známých (mužů) jde večer do postele (a ráno se probouzí) s tím, že na obejmutí, pohlazení - přiznávám, že většinou ve stylu Mňágy a Žďorpa ,,chtěl jsem Tě / jenom pohladit / na patřičných místech, pravda / trochu přitlačit" - dostanou odpověď stejnou jako v písničce (pro neznalé: Ref. ,,//:Ne, teď ne / až jindy ://" s dodatkem ,,a kdy? / Na svatýho Dindy!") ? Jasně, my (muži) chápeme, že balení svačin, praní záclon a čistá kuchyňská linka jsou naprosto nezbytné pro otáčení se zeměkoule, taktéž uznáváme, že migréna a menses nejsou skutečně příjemné záležitosti, nicméně vsadíme se s vámi (ženami), že s pravděpodobností 1 : (10^3 - 1) slunce zítra vyjde i bez naleštěných vodovodních kohoutků a chtěli bychom vám poradit, že pokud menses i migréna trvají 3 týdny z měsíce (tak, jak se občas zdá), tak to podle nás není důvod k ukázáným zádům, ale spíš k návštěvě odborného lékaře...

A tak se ptám: čím to je, čím to je?

A ještě mě v souvislostí s pohledem na jedna moooc krásná záda napadla krásná písnička Bare od skupiny The Cure (ano, ano, melancholicky rozevláté zvyšky mého dospívání) s komentářem ,,snad ještě ne".

P.S. Úplnou náhodou je tohle můj zdejší příspěvek číslo 69. Teda, ne, že bych tak vysoko myslel.

Co je lepsi: hudba nebo sex? Anebo hory?

Tak jsem si pustil Reiziger, desku Our kodo. Podruhé po hodně dlouhé době. A je to úplně super! Za tip zpětně děkuji neznámému lilaczovi, opravdu to nemá chybu!

Tento zapisek se původně měl jmenovat Kam se poděla včerejší podrážděnost a měl být o tom, jak občas vysvitne slunko, venku vítr ohýbá stromy přesně podle intenzity kytar, o prozářených čerstvých listech a neuvěřitelně modré obloze a úžasně plastických mracích.

Užívejte si to, pánové a dámy.

P.S. Napadlo mě, že už jsem sem hodně dlouho nedal žádnou fotku. Napadlo mě, vyfotit tu neuvěřitelnou zeleň, už jsem to párkrát zkoušel a tak vím jak na to. Jenže asi dnes nenajdu tolik času, abych se zklidnil natolik, aby fotografický výsledek za něco stál. Což mi připomíná, že to nejdůležitější na fotografii je fotograf, jeho uklidnění se, splynutí s fotografovaným objektem. Když chci fotit sluneční paprsky, jak se proplétají listím, musím se na chvilku stát fotonem, stromem i vzduchem. Jasně, že je to samozřejmé, to si jen já musím i ty nejzřejmější věci pořád ujasňovat.

P.P.S. Pokud máte pocit, že tento zápisek je o ničem, tak to není jen pocit.

Čtvrtek, čtvrtek, do sucha i do vodičky, co mám dělat se spektry?

Pokročilý stav na ústavě, značná otupělost, místy až agresivní, ani čaj už nechutná, sušenky se vzpříčily někde v trávícím traktu a produktivita klesla k nule. Hudba se sluchátek otravuje, jediné potěšení skýtá snad těšení se na výlet do hor, ze kterého nic nebude, protože předpověď už teď říká, že bude gewittrig. Co s tím?

Nakonec si začnu hrát s vyhlazováním spekter a ejhle, objevím chybu v datech. Co s tím? Znamená to, že celá moje práce minimálně posledního týdne byla k ničemu? Nejspíš ano. Ale co dál? Poradíte?

Zhřešil jsem...

...a tak se v mé poštovní schránce objevila tvrdá obálka formátu o něco většího než je A5 s razítkem Helvetia a v ní tři kousky mé krásné vášně...

Nebyla to čokoláda. (Ale tu mi můžete poslat...)

Ani hodinky... (Ty bych si dal taky líbit, mnohem víc než tu čokoládu.)

Ani trio Mönch, Jungfrau, Eiger... (Snad nemusím dodávat, že to bych si dal líbit ještě víc než nějaké pěkné hodinky.)

...i když vlastně trojice M+J+E není až tak daleko od pravdy. Ta obálka mi totiž přišla od Bundesamt für Landestopographie a byly v ní tři úúúžasné mapy.

Nevím, jak to ti švýcaři dělají, ale téměř vše, co dělají, má nějakým způsobem šťávu. Když jsem byl měsíc ve Francii, horko těžko jsem hledal dárky pro nejbližší. Stačila hodinka v Zurichu a bylo vše jasné. A švýcarské mapy jsou to samé, moje kartografické já se jen rochní. Samozřejmě, rakouské mapy BEV, potažmo AV, případně bavorské státovky jsou také na hoodně vysoké úrovni, ale k dokonalosti švýcarských se pouze limitně blíží.

Tentokrát jsem zhřešil i jednou speciálkou turistickou mapou - jen tak, na zkoušku, je to sice jen padesátka, ale s vyznačenými turistickými trasami. Nezklamala. I cesty na území jiných států byly vyznačeny (na rozdíl od rakouských BEV). Vysoká kartografická úroveň, nádherná čitelnost mapy, vše elegantně zarámované, z přehledovou mapkou, jednoduchou legendou... Jednoduché, geniální. Ale to by nebyli švýcaři, aby nečím nepřekvapili. Na zadní straně mapy je stručně popsán systém švýcarského značení turistických cest, i s vyfocenými příklady v terénu, se slovním rozlišením jednotlivých obtížností, nechybí přehled krizových telefonních čísel, pokyny, co dělat v případě nehody a základní pokyny pro plánování tůry. To vše ve 4 jazycích, precizně a elegantně provedeno.

Nevím, jak vás, ale mě to dostalo. Učůrávám blahem.

Cesta na ústav

Tentokrát to zase jednou stálo za to. Ráno se nějak nemůžu vyhoupat, navíc se stavím ještě na fakultě, takže jedu až autobusem 11:15. Ovšem dálnice nepřeje a tak cesta trvá místo inzerované dvou a půl hodiny o dobrou hodinku déle. Tímpádem nestíhám vlak a musím čekat na další - alespoň si nakoupím jídlo. Přicházím relativně včas na nádraží, usedám do vláčku, žmoulám bagetu - a v tom si uvědomím, že nemám cvaklou jízdenku. Samozřejmě, označovače jsou až v hlavní hale, koho by to napadlo je dát na nástupiště? Jsou tři minuty před odjezdem, vlak už hlásí nádražní rozhlas... Sprint 7. nástupiště -- hlavní hala a zpět asi nebude patřit k mým oblíbeným disciplínám. Nicméně zadařilo se. Přijedu do obce O., na západě se mračí, nicméně je zatím sucho a tak padá rozhodnutí vydat se na asi dvoukilometrovou procházku směr ústav. Prvních dvěstě metrů dobré. Potom vítr, prach do očí, fujtajxl. Potom zahřmění, první kapky, průtrž mračen. Už se nemá smysl vracet, na rozdíl od nedělní procházky po Chřibech mám deštník a tak jsem mokrý jen od pasu dolů (jak se točí vítr). Na ústav docházím spolu s posledními dešťovými kapkami, na západě začíná prosvítat sluníčko. Osuším se, zapnu počítač a nejde nastartovat síť.

Nicméně to hlavní, konzultace, nebo alespoň její první část, dopadla dobře. A dokonce i přístroje jsou opravené. Teď jen, aby přály vnější faktory.

Jsem mimoň...

Tak jsem dneska šel na úřad - a celou cestu z České až na místo určení jsem o čemsi přemýšlel - nejspíš nějaká bezvýznamná blbůstka. A najednou stojím přede dveřmi a jak se natahuji s čipem k čidlu, tak náhle procitám do reality a uvědomím si, že celou tu cestu jsem absolvoval jakoby ve snu, že si nejsem schopen vybavit ani jeden krok, možná tak přibližnou trasu - zůstalo jen jakési torzo myšlenek.

Bohužel se s největší pravděpodobností nejedná o záblesky geniality.

P.S. http://gkk.cz/vystava.php?vid=192&lng=cz (hlavní stránka http://www.gkk.cz/)

Včerejší Metro

,,Tento týden je opravdovým požehnáním pro milovníky oblohy. V noci lze spatřit záři planet Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, v sobotu navíc přijde úplněk. Jeho svit bude ale narušen kometou Schwassmann-Wachmann 3, která se blíží k zemi."

Pro neastronomy: za našich mladých let to bylo naopak - Měsíc rušil komety...

Rozděl a panuj?

Tak jsem si před časem v rámci optimalizace svých osobních věcí rozdělil klíče na dva svazky. Jednak nebyly tak velké, hmotné, kaspy deformující, druhak kvůli tomu, abych je náhodou někde nenechal. Prásk, vrátíme se z Totes Gebirge a klíče nikde. Převrátím byt - klíče nikde. Převrátím kancelář - klíče nikde. Převrátím byt po druhé, vědom si toho, že při úklidu se dá najít dosti věcí dokonce i vyluxuji ve všech možných koutech, sundám záclony a sovička dokonce i okna umyje. Stále nic. Zoufalství dosahuje vrcholu, hlavou tluču o zeď, hledám nejbližší smyčku.

Samozřejmě, jedná se o tu ,,správnou" polovinu klíčů, tj. klíče od fakulty, úřadu, ústavu i 2m dalekohledu.

Rezignovaně se vrhám do všech možných zákoutí bytu, vyháním pavouky, kteří tam desetiletí poklidně spí - nic. Nakonec, v rámci procházky za nákupem pracích prostředků dle hesla tonoucí se stébla chytá zkouším se optat na vrátnici fakulty. Na fyzice se prý nic nenašlo, jinde ale jo... Uf, jiskřička naděje... A jak ty klíče vypadaly, uf, uf, že by? Ještě nic nevím, ještě nevím, jestli jsou to ty ony klíče, ale začíná mi padat kámen ze srdce. A jo, jsou to ony. Hurá!

...jo a ten trapas!

No, když jinak nedáte....

To takhle doběhnu pěkně unavený ze svého zatím nejdelšího běhu, usednu k počítači - a ejhle, info o zajímavé výstavě. Tak do příchozího mailu dopíšu pár ryze soukromých slůvek a odešlu.

Pouze místo ,,předat dál" jsem dal "odpovědět všem".

No nic, v konferenci Montana mám už asi pěkné jméno.

Převrácený režim

Režim posledních dnů na mě začíná zanechávat následky. Nejen, že natáčení budíka na 5:30 je běžnou rutinou, dokonce se budím už po čtvrté hodině a cítím se příjemně odpočatý a užívám si toho, že se můžu v posteli slastně válet až do páté hodiny ranní! Úchylné, co?

Druhou stranou mince je to, že chodím spát o půl deváté s bolavou hlavou z nevyspání.