už je to tady

Vzpomínáte na film Knoflíkáři? Jak se tam v jednom interview zmínilo, že žijeme v dezinformační době a že ke každé informaci lze najít i opačnou? Už je to tady. Na iDnes předpovídají na Vánoce déšť (*) i v horách, Aktuálně slibuje bílé Vánoce. V ten samý den.

A to pozitivní? Zatím se jedná jen o vzdálenou předpověď počasí, věc kde směrodatná odchylka pokrývá téměř celé spektrum možností...

Ekologická stopa

Kakamilka na svém zápisníku zmínila ekologickou stopu, jakýsi výpočet, kolik plochy je zapotřebí k mému životu. Spolu s komentářem, ze kterého vyplývá, jak jsou somálci úžasně skromní a američani ti nejhorší. A navrch přidala varování o nebezpečí takovýchto výpočtů - prý bych potom mohl začít i přemýšlet...

No, reagoval jsem po svém - velice emotivně, což je samozřejmě špatně. Ale při přemýšlení o tom, co je na tom špatného mi nějak docházejí slova. Celé je to špatné, postavené na hlavu, prachsprostou manipulací bych to nazval, polopravdou nebo pololží. Ale jak to vysvětlit? Vyvracet jednotlivosti? Poukazovat na jednotlivé polopravdy, věci, které v těch statistikách prostě nejsou, ať už z podstaty věci nebo jsou taktně schovány pod čarou či dvěma? A proč to tolik lidí nevidí, není schopno domyslet do důsledků? Vím, teď píšu jako kdybych znal všechny správné odpovědi - ale když už se mám nechat manipulovat, tak ať je to alespoň trošku na úrovni!

Ano, jsem ten "špatný", lítám letadlem, nemám rád větrníky a "žeru maso". Ale jestli je ekologie o tomto, tak buď mě nebo ekologům hráblo.

Pochválena buď angličtina..

...zejména kvůli tomu, že nerozlišuje tykání a vykání. Když mám ze sebe něco vykoktat ve francouzštině, tak krom mých chabých znalostí (tento týden již druhá pochvala) se k tomu přidává dilema, jestli mluvit k "tu" anebo "vous". Což je zejména případ těch nejbližších kolegů, u ostatních je vykání automatické.

Na Mirasolu je nuda. Mammar je věčně někde pryč, možná na Calernu (vlastní hvězdárna), turkyně nevychází z pokoje, na kterém se dokonce zamyká. Kde jsou ty časy, kdy jsme se dívali s Manuelem nebo s Claire na fotbal (na který se normálně nedívám)?

Chtěl jsem vám ukázat pičouny, ale že jsem se vezl nahoru i dolů autem, tak máte smůlu... Třeba někdy příště.

Martin Fendrych

Když jsem se do toho začetl, připomnělo mi to Matkina - i když je to úplně o něčem jiném.

I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII. ...

Update: nový díl a už vím, co má Matkin společného s Martinem: obojí je to literatura pro eroticky deprivované čtenáře. Ejhle, pohled do zrcadla!

A ještě jedna...

Budka pro kuřáky na frankfurtském letišti. Bohužel ne zcela úplně těsní. I přesto dobrý vynález, všechny kuřáky bych tam pozavíral...

Pár fotek z mobilu

Umřel mi hrníček

Dnes, krátce po čtvrté hodině ranní, při zcela obyčejné přípravě čaje s medem a citrónem došlo ke zcela neočekávané události. Ve chvíli, kdy jsem přeléval vroucí vodu do svého oblíbeného půllitráku, se ozvalo duté zapraskání a pomalu rostoucí loužička vody pod hrnkem dávala tušit, že situace je více než vážná. Vizuální a hmatová inspekce toto podezření jen potvrdily - zranění byla neslučitelná s dalším užíváním.

Hrníček s růžičkou, od firmy Thun Karlovarský porcelán jsem koupil nejspíš někdy v roce 1999. Byl mým prvním osobním půllitrákem - před ním jsem používal rodinný erár. Postupně získával bratříčky a sestřičky, jak u rodičů, tak v místě mého současného trvalého bydliště - ale ani nejklasičtější červené puntíky na jednom jeho kolegovi mu nemohli vzít jeho "prvorozenost". Prožil toho se mnou víc než dost, jeho zelenou linkou zdůrazněný okraj líbaly nejedny dívčí rty (často za nepokryté závisti jeho majitele), podíval se na mnohé hvězdárny, myslím, že i na pár výletů jsem ho vytáhl. Osudným se mu stal až tento, na jih Francie, kdy jsem nechtěl opakovat chybu předchozích cest, kdy mi společník jeho formátu velice chyběl.

Co s mrtvým hrnkem? Skončil v odpadkovém koši, jak jinak. Možná bych mu měl najít nějaký pramínek kdesi v horách, kde by ještě mohl nějakou dobu sloužit náhodným tulákům. Ale vzhledem k jeho pochroumanému porcelánovému srdci to asi není dobrý nápad... Takže odpadky, popelářské auto, skládka... Sbohem, kamaráde - a díky za to, co jsme spolu prožili!

Zpráva z tisku

Nový hejtman David Rath začal se změnami a vyhodil šéfy pěti nemocnic


A komentář? Jenom vzpomínka...

Napsat disertaci

Ano, měl bych napsat disertaci. Ale jak? Samozřejmě, jediná cesta je sednout si na zadek a začít psát. Akorát já nějak nejsem přesvědčen o smyslu takového počínání. Jako kdybych stál pod stěnou, ohmatával si chyty, možná i jeden, dva kroky udělám - jako kdybych hledal tu správnou lajnu - ale nakonec stejně seskočím dolů a zase tam jen tak ocmrndávám...

Ano, vím, že takhle se žít nedá. Nejsem s tím spokojený - sám se sebou i s tím životem, co vedu. Bohužel jsem asi i nějak slepý k variantám - teda ne, že bych je neviděl, akorát nevidím zádnou tu pravou.

A přitom je to tak jednoduché! Kulička, která se přehoupne na jednu stranu střechy už se na druhou stranu neskutálí. Stejně tak horolezec, kterému na hřebeni ujede převěj.

(... ale ten pocit, když člověk najde tu svoji lajnu! Znám to, najednou se oprostím od všech strarostí, moje kroky jsou čím dál jistější, přestože se pevná země vzdaluje.)

Dozvuky atestací

Toto jsem napsal ve středu večer, akorát mi nějakou dobu trvalo, než jsem přišel na to, jak to dostat z mobilu do počítače...

"A ty už nebydlíš u rodičů?" zeptal se mě jeden zkušenější a starší kolega vědec.

A v tom mi to došlo.

Ne, nebydlím. A přišlo by mi divné, abych v sedmadvaceti bydlel u rodičů. Měl bych se ženit, zakládat rodinu, budovat si hnízdo pro výchovu potomků a ne řešit každých pár měsíců problém, z čeho zaplatím nájem nebo hypotéku.

Být vědcem se zkrátka vylučuje s normálním životem.

(A potom jedu eSkem do Dobřichovic a naproti mně sedí můj vrstevník, černý kalhoty, modrá košile, perfektně ladící kravata, vesta a šál a já si připadám jak největší loser a zároveň ho před ním smekám, že dokázal přijmout všechna ta pravidla, aby se mohl stát úspěšným mladým mužem.)

Nápad

Takový nápad se nepřihodí každý den. A tak není divu, že jsem kvůli němu si zapomněl vzít ručník do koupelny...

Pokud bych náhodou stihl obhájit do konce dubna, tak bych mohl jet do Хибин a třeba bych i vylezl na Юдычвумчорр (Judyčvumčorr).

Svařené pivo?

To jsem zase jednou šáhl vedle...

Biere blanche aromatisee citron et coriandre.

Překladu myslím netřeba.

Pracovní sobota

Únava se mě pořád nějak drží a tak raději nepodnikám uspokojující blbosti a místo toho sedím na židli a pracuju (i když upřímně, nejraději bych se svalil vedle na postel).

Kdo zná moji nechuť ke změnám v bytě, ten by se divil - dneska ráno mi došla trpělivost s mým pokojem a začal jsem stěhovat. Postel naprostředku mi neskutečně lezla na nervy a tak jsem ji přemístil do rožku u dveří, získal jsem tím jednu zásuvku a vypínač světla nadosah. Teď jen přemýšlím, kam přesunout stůl tak, aby mi na něj nesvítilo slunce.

Osazenstvo Mirasolu prošlo drastickou redukcí - dneska odjela Natalia se svým manželem - teda spíš manžel Natalie se svojí ženou. Zbyla tady jen turkyně Baraka (či jak se píše) a alžírec Mammar - oba naštěstí mluví anglicky, takže se i dorozumíme.

To už je jedenáct? No, alespoň že grafy mám už nakreslené...

Jsem zase tam (anebo zpátky?)

O čem bych tak psal? O tom, že GMail má nové skiny a že jsem si (ač o této změně nejsem příliš přesvědčen) zvolil ten, co se mění podle počasí? Nebo že jsem zase dneska prožíval dokonalé orgie s pommes pressés? Ani nevím, padá na mě nějaká únava, zítra se budu asi jen tak válet. Hrůza, co? :)

(Nezměnilo se tady nic, jen dneska nebo zítra bude finále SuperStar (teda Nouvelle Star) a tak je celé město polepené plakátky. Připadám si tady opravdu jako doma, možná bych si měl najít jiné místo na objevování... (i když na hranici s Itálií je ještě pořád dost kopců, na které je zapotřebí vylézt).)

Telgraficky

Vymrzlé, trošku mlhavé ráno vykreslilo brněnské ulice v krásném zlatém provedení. Náladu kazí jen dlouhá kolona aut, kvůli které i sprosté slůvko utrousím (a vzpomenu si na diskuzi se Sovičkou) a kvůli které i na tak krátkém úseku jako je vzdálenost Horova - Tábor nabere tramvaj deset minut zpoždění. Krom zapřísáhlého anti-kuřáka se ze mě stává i zapřísáhlý odpůrce aut ve městech...

Včera byl státní svátek. Velice mě iritovaly všechy ty vzpomínkové komentáře v rádiích (přeladil jsem snad padesátkrát), vyvolávající iluzi, jak úžasný jsme národ. Možná je to absencí hlubších vzpomínek, přece jen, tehdy mi bylo osm nebo devět let, z celé revoluce si pamatuju akorát projev Husáka a Adamce v školní jídelně a vlaječku, kterou jsme nosili na svetru; mám pocit, že spoustě lidí se po minulosti tak trochu stýská a listopad si připomínají spíš jako jejich oběť, která musela být, ale do které by podruhé nešli. (Možná je to trochu extrémní názor, ale sečtete si hlasy pro komunisty a soft-komunisty.) Přesto všechno jsem se k státnímu svátku postavil aktivně - do okna jsem vyvěsil vlajku jako výraz toho, že nelituju a jako poděkování těm, co tenkrát byli v ulicích.

Kdybych zase nemizel do Tramtárie, tak bych mohl napsat, že "rozloučení z letní horskou sezónou se povedlo na výbornou" - takto mi ještě zůstává naděje na nějaké to další "číslo". Byli jsme se Sovičkou v Rakousku v pohoří Rakous, vylezli jsme na dvoutisícovku s poetickým názvem Kupka sena, odkud jsem viděl asi nekrásnější horské panorama letošního roku, které se mi i povedlo nafotit a složit. Další fotky se časem objeví na Picase.

Blížím se domů (tento zápisek ťukám na klávesnici mobilu v tramvaji), takže budu pomalu končit. Zůstaňte naladěni, šance na tramtarijské zpravodajství je větší než malá!

Únava

Tak jsem si zase jednou popovídal anglicky. S američankou, u které mi docela dlouho trvalo než jsem si přivykl na přízvuk. Celou "pracovní" session jsme zakončili na obědě a prohlídkou města - docela nečekaně jsem se ocitl v roli průvodce, naštěstí jen na nějakou hodinku, během které jsme stihli akorát kostel sv. Jakuba, morový sloup na náměstí Svobody a novou radnici. I přes to jsem byl až překvapený, kolik drbů znám k nejrůznějším budovám - počínaje klasickými pověstmi o brněnském kolu a drakovi až k výtahům na "ugly" hlavní poště.

Co s tím?

Jsou věci, které se mě týkají - všichni kolem mně je vidí, jen já si jich ani nevšimnu.

Vánoce jsou tady!

Výdech

Právě jsem se vrátil z Akademie, kde jsem měl seminář. Na zpáteční cestě mě inspiroval pan Bernard, tak jsem zakoupil jednu láhev jeho zlatavého moku a uvedl se do vláčného stavu.

Po dvou dnech mě přestaly bolet stehna. Někdo by řekl "konečně", ale mě je to skoro i líto. Ten pocit, když se po tůře nemůžete ani pořádně natáhnout, to je nepředstavitelná slast. Skoro mě napadá jeden výrok z Trainspottingu: ,,Vezměte si nejlepší orgasmus vašeho života, znásobte ho tisíckrát a stejně se tomu ani nepřiblížíte." Ano, bolo mi to treba...

Gesäuse (2/2)

Vzbudím se, ve winterraumu se ještě svítí a mě bolí hlava. Zvolna si uvědomuji, že lékárnička, kterou mám vždycky v batohu, je doma a Paralen, který jsem si nechal do Ondřejova jsem už taky vyndal. Snažím se hodně pít, chladím se o zeď a pomalu usínám. Budím se ve chvíli, kdy jdou maďaři spát. Zhasnou a ještě drahnou chvíli si povídají jistě zábavné historky - v maďarštině, takže to až tak neocením... A hlava stále bolí. Další probuzení, hlava stále bolí, ale naděje umírá poslední a tak hledám v batohu. Bez úspěchu. Napiju se čaje - fuj! Do toho Earl Grey snad přidávají olej nebo co! Snažím se usnout, ale ten čaj mi fakt moc nesedl, tak raději preventivně jdu na latrinu hodit káčatům. Maďaři se budí, tak se jich ptám na Paralen. Mají cosi podobného, tak se ještě ujišťuju, že to není Brufen a poté usínám. Budím se nad ránem, v místnosti se svítí, cosi cítím - maďaři vaří na benzíňáku. Aha, tak to by vysvětlovalo tu bolest hlavy. Natvrdo větrám a poslouchám meluzínu.

Ráno se blíží a tak vstávám. Nechci se motat mezi přesilou a tak se oblékám venku. Jdu pro vodu k prameni a dokonce si i čistím zuby. Pomalu se chystám na dnešní výlet, řekl jsem si, že zkusím vylézt na Hochtor. Vyrazím a na rozcestníku odbočím na černou stezku vedoucí k mému cíli. Jaké je pak moje překvapení, když po chvíli potkám dva maďary, kteří se mně zeptají, jestli jdu na Planspitze. Každopádně mi popřejí hodně štěstí a ještě dodají "Be careful.". O pár metrů později mi dojde, že opravdu jdu na Planspitze, takže jsem znovu ze sebe udělal debila. Proč ne. Alespoň jsem si vzpomněl na definici horkého turisty, který se od obyčejného liší tím, že vyleze na kopec, na který opravdu chtěl vylézt. (Jak to bylo: obě cesty asi 50m od rozcestí přecházely přes stejný palouček - a já si jako první všiml značky na protější straně. A potom, když jsem byl pořád na značce, mně nenapadlo zkontrolovat, že cesta na Hochtor vede po žebru, které mi mizí za zády.)

No nic, takže Planspitze. Cesta k ní je dlouhá, traverzu je dva kary Hochtoru než se připojí k výlezu z Peternpfad. Poté traverzuje jižní svah Planspitze, než se připojí k cestě vedoucí od Wasserfallweg. Kousek nad sedlem jsem neodolal a vylezl jsem na hranu severozápadní stěny. Úchvatný pohled do hlubokého údolí kazil jen velice silný severní vítr.

Na vrcholu jsem byl kousek po deváté - čili cesta mi trvala poloviční čas oproti rozcestníku. Zápis do vrcholové knihy, fotky na všechny strany, s kavkou si dám tatranku a trošku vody. A hurá zpátky dolů. Cestou mi krásně pózují kamzíci, zrovna když je z jednoho docela nevinně vypadajícího místa obdivuji, jak rychle se dokáží pohybovat v takovém terénu, tak si pěkně narazím holeň. Začnu se svíjet tak, jak to dokáží jen fotbalisté české reprezentace, ale když vidím, že matku přírodu ani nenapadne dát té pitomé suti červenou kartu, tak mi nezbyde než pokračovat dál k chatě. Tam mě čeká překvapení v podobě jednoho rakušáka, který mě nabízí svezení do Hieflau, ale já bych už stejně nestihl připoj do Brna, takže s díky odmítám a vařím si polévku.

Polívka je hotová a musím přiznat, že mi docela sedla. Je jednáct hodin a já přemýšlím, co s načatým dnem. Dlouze se zadívám na Hochtor a hledám, kudy asi vede cesta... Po chvilce nalézám a mám z toho divný pocit - fakt tudy? Nakonec se otáčím směr Zinodl - ono mi to dneska nejspíš bude stačit. Kupodivu se ale zase dostávám do "modré komory" - šlape mi to jaksi samo od sebe, jakoby cesta poslouchala nohy. Nahoře jsem za necelou hodinu - 500 výškových metrů. Dokonce zjišťuji i důvod toho, proč se mi šlape tak dobře - na chatě jsem nechal láhev s vodou. Dnes podruhé si užívám úžasného výhledu - od Šumavy a Novohradských hor až po Otscher, Hochschwab a Nízké Taury. Na kopci docela dost fouká a tak jen udělám několik fotek a mažu dolů. Cesta dolů - 40 minut!

Na chatě jsem brzo a znovu přemýšlím, co s načatým dnem. Je před druhou, pán, co mi nabízel odvoz v nedohlednu a tak se rozhoduju to přece jen risknout a sejít po Wasserfallweg a pokusit se stihnout nějaký vlak. Ve dvě vyrážím, za půl hodiny jsem u žebříků. Tak, teď to bude chtít hodně soustředění! Opatrně stoupám dolů, batoh zavazí, počítám si kroky až mi to připomene jeden film s Björk - já se naštěstí dostanu jen k devadesátce... Na jednom místě opravdu váhám, jestli se nemám zajistit, moc jistě se necítím, ale nakonec zalezu do spáry, ze které se přece nedá vypadnout a snažím se nemyslet na to, že pode mnou je šestset metrů vzduchu. Když už jsem za tímto kritickým místem, doufám, že už to bude na pohodu, ale ještě mě čeká dobrých sto výškových zajištěných metrů. Pod nimi se snažím trochu vydýchat a nabrat trochu energie z fíků. Ale nohy chtějí být už dole, a tak pokračuju téměř nonstop, ani pod vodopádem se nezastavím. V poslední fázi mám zafixovaný nějaké problémové místo, nějak ho ale minu ani nevím jak. I tak si na jednom místě pěkně, leč nedobrovolně, sednu... A už jsem v lese, je to takový slalom mezi kořeny, nohám se už opravdu nechce a tak je to i trošku procvičení všech možných "vyjmenovaných" slov v nejrůznějších jazycích. A už jsem u silnice, jdu přes most, kde z batohu lovím jízdní řády, ze kterých s hrůzou zjišťuji, že ten vlak, který mi ve Vídni alespoň teoreticky navazuje za patnáct minut odjíždí z tři kilometry vzdáleného nádraží. Z nouze jen tak mávnu na dodávku v protisměru, k mému velkému překvapení staví a já s pětiminutovou rezervou stíhám vláček do Kleinriefling. Dívám se naproti na hory, na kterých jsem před pár hodinami stál a je mi fajn, zvlášť když vidím mraky napichující se na vysoké vápencové zuby. A koleno, do kterého jsem se několikrát nepěkně praštil, začalo zlobit přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží shodil batoh.

Gesäuse (1/2)

Sedím v trávě kousek nad chatou Hesshütte, dívám se, jak bledne svět Sluncem choulícím se do vzdálené vysoké oblačnosti, poslouchám vítr prohánějící se mezi skálami a přemýšlím, jak to vlastně bylo...

Nejdřív byla mapa, která hodně dlouho ležela ve stole. Potom bylo zjištění, že díky své In-kartě mám slevu i na rakouské dráhy. Potom byla webová stránka národního parku Gesäuse, po které následoval jeden neúspěšný pokus o odpoutání se z nížin. Ale napodruhé už to vyšlo...

Autobusem do Vídně, potom metrem na západní nádraží, kde jsem tak nějak z rozmaru jel o jeden vlak dřív (což byla asi blbost, protože jsem tak přišel o hodinu převalování se v kupéčku, ale zase jsem si odlovil jeden poklad v Amstetten). Ve vlaku s rozkládacími sedadly jsem kupodivu i na chvíli zaspal a ještě si stihl všimnout, že v tunelech na napřímené trati do Lince vzniká docela velký, ne příliš příjemný podtlak. V Amstetten jsem trošku zklamán, vlak ještě není přistaven a tak musím čekat v čekárně. Zatím je zataženo nízkou oblačností, ale dá se vytušit, že ty mraky až tak trvanlivé nebudou. A skutečně, stačí vyjet z dunajské placky a sem tam už začíná probleskovat slunce. Po několika kilometrech se dostaneme k řece Enži, kterou už trať neopustí. Ve Waidhofen/Ybbs míjíme krásný hrad s naprosto příšernou skleněnou kostkou na vršku věže. Ale jinak je cesta krásná - i přes to, že je na Enži spousta přehrad, tak je to pěkná řeka, nyní asi s minimem vody, ale široké koryto dává tušit, jak asi vypadá při jarním tání. Údolí mi přijde hodně opuštěné, hodně často jsou úseky třeba pět kilometrů bez stavení, jen řeka, silnice a trať.

Po desáté jsem v Gstatterboden, je to jen pár domků z toho polovina patří správě národního parku. Vše je zavřené, ale to jsem věděl, sezóna skončila předevčírem... A tak nezbývá než vyrazit po silnici k začátku turistické trasy. Kupodivu ty dva kilometry ujdu docela rychle, na začátku značené cesty mě ale elán rychle přejde. Začátek stoupání si pěkně vyžírám a když se předemnou z mlhy vynoří stěna převysoká, tak si kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli bych neměl jet zpátky. Tak lehko se ale nechci vzdát a tak po doslova donutím pokračovat. Cesta je místy docela nepříjemná, občasné stupy z vyhlazeného vápence mi dělají starosti - tohle na sestup za případného deště nebude... Pod vysokým stupněm vodopádů dávám svačinu, snažím se fotit padající vodu, ale nejdřív si nadávám za zapomenutý stativ a potom za to, že foťák pokládám na vlhké šutry, kde se na něj hned nalepí spousta prachu. Jdu cestou dál, na protějším svahu roste krásné panorama a já se dál a dál trápím. Cesta je většinou choďák, zajištěná pasáž je až v samém závěru strmé části, ale pár nepříjemných míst se na ní najde. Funím do kopce, pot ze mě leje, závěrečnou ferratu lezu bez jištění, jen batoh trochu zavazí. A najednou jsem nahoře, ani to tak dlouho netrvalo, najednou je ve mně klid a mír, sedím na louce a cítím, jak se všechny věci na nichž "záleží" úplně rozpustily, připadám si jak při nějaké meditaci. Všechno najednou vnímám jinak, hlavně svůj dech, přestože cesta stále stoupá, tak už není tak klopýtavý, sladil se s tělem...

Na odbočce na Planspitze trochu zaváhám, ale správná volba je vynechat vrchol a jít rovnou k chatě. Přeci jen, moc jsem toho nenaspal, v kondici taky nejsem a navíc mám na zádech krysu těžkou tak, jak umím nabalit jen já. Po třetí jsem u chaty, kde se italsky baví dva kluci, z nichž jeden je maďar a jmenuje se Gábor. Jdu pro vodu k prameni, který je asi půl kilometru od chaty a zrovna si čistím zuby. Po návratu k chatě ještě chvíli přemýšlím nad nápadem vyběhnout na Zinodl, ale bylo by to spíš trápení, takže sedám do trávy a píšu deníček.

Slunce pomalu zapadá někde za Hochtorem, takže už jsem docela dlouho ve stínu a na teplotě je to znát. Vracím se do winteraumu, kde překvapivě nikdo není. Jen věci na ramínkách dávají tušit, že ty rozházené deky na posteli nejsou nejsou jen náhodou. Udělám si z několika dek provizorní lůžko kousek od kamen a vařím čaj. Za chvíli přicházejí maďaři, ukazuje se, že jich je pět a vysvětlují mi, že na palandě nahoře vzadu by mělo být ještě jedno místo volné. Tak všechno balím a přesouvám se. Maďaři chtějí topit, velkou radost z toho nemám, zvlášť když ležím nahoře... A taky že ano, za chvíli ležím na spacáku jen v trenkách. Maďaři mají benzínový vařič, tak je ze zvědavosti pozoruju. Kupodivu to ani tak nesmrdí a ani to nevypadá, že by to mělo za chvíli vybuchnout. Já ale raději zalézám nahoru, obavy ze sauny se naplňují a já tak trochu sabotérsky odpouštím alespoň trochu teplého vzduchu okýnkem, které mám u nohou.