Tak jsem si pustil Reiziger, desku Our kodo. Podruhé po hodně dlouhé době. A je to úplně super! Za tip zpětně děkuji neznámému lilaczovi, opravdu to nemá chybu!
Tento zapisek se původně měl jmenovat Kam se poděla včerejší podrážděnost a měl být o tom, jak občas vysvitne slunko, venku vítr ohýbá stromy přesně podle intenzity kytar, o prozářených čerstvých listech a neuvěřitelně modré obloze a úžasně plastických mracích.
Užívejte si to, pánové a dámy.
P.S. Napadlo mě, že už jsem sem hodně dlouho nedal žádnou fotku. Napadlo mě, vyfotit tu neuvěřitelnou zeleň, už jsem to párkrát zkoušel a tak vím jak na to. Jenže asi dnes nenajdu tolik času, abych se zklidnil natolik, aby fotografický výsledek za něco stál. Což mi připomíná, že to nejdůležitější na fotografii je fotograf, jeho uklidnění se, splynutí s fotografovaným objektem. Když chci fotit sluneční paprsky, jak se proplétají listím, musím se na chvilku stát fotonem, stromem i vzduchem. Jasně, že je to samozřejmé, to si jen já musím i ty nejzřejmější věci pořád ujasňovat.
P.P.S. Pokud máte pocit, že tento zápisek je o ničem, tak to není jen pocit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
A co že je teda nejlepší? Nepočítáme-li sex na horách při hudbě...
Já Ti to někdy vysvětlím osobně, ju?
Okomentovat