Tak mi došlo, že psát si deníček už asi nestihnu. Je toho tady tolik, navíc když se školy účastní dvacet lidí, tak z toho dostanete takový menší školní výlet. No fuj. Možná bych se měl začít zařazovat do společnosti, jinak ze mne za pár let bude postevník. Bohužel ne zarostlý vousy, protože poslední dobou se i holím (dneska jsem výjimečně vynechal).
Tedy stručně: poté, co jsem přijel jsem si aktivně dal sprchu. A hnedka na dveře klepají spolubydlící, že se mám jít jako seznamovat. Chaos, který korunuje Petr větou ,,Do you want my phone number?" Úspěšný je tak půl na půl. Potom chvíle oddechu, výlet do města do pizzerie s překvapivě levnými (6 Euro oproti 7-8, které jsme měli se sovičkou třeba v Ötztalu) pizzami (ale myslím, že nebyly nic moc, jsou docela malé se spoustou těsta). Já jsem dal dvě piva, které mě posunuly do odpočinkového módu, který ještě umocnil Petr, který mi přímo do postele donesl lahváče. Já nejsem alkoholik, já opravdu ne.
Po pivu se spalo opravdu dobře, budíček na 6:30 mě nepotěšil. Nemám spavou nemoc? Sprcha, snídaně, první rozpaky nad tím ,,kolik toho můžu sežrat". (Dneska jsem s překvapením zjistil, že po třech bulkách mám dost.) Potom cesta pěšo na observatoř, bloky přednášek, některé zajímavé, některé méně. Rozdělení do projektů, hodně jich je zajímavých, ten, do kterého jsem přiřazen já slibuje cokoli. No uvidíme. Jako jediní máme vedoucí ženskou.
Ještě jedna poznámka k ESO: je to naprosto příšerná budova. Má naprosto nepravidelný nelogický tvar, podlaží se nejrůzněji prolínají pomocí skloněných chodeb, využití prostoru je zde nejspíš neznámý pojem. Když jsem šel na záchod, tak jsem na zpáteční cestě zabloudil. Ale zase Council Room, kde pracujeme, je pěkná zasedačka s odsunovacíma dveřma do parku.
Po středeční session jsme šli do protější budovy na čtyřpatrovou skluzavku, kterou kdoví proč postavili uvnitř mnichovské techniky. Skupina dvaceti lidí byla na mě chvílemi dost, tak jsem si jen tak pro sebe objevil krásnou výstavu dodekaedrů, oktaedrů a podobných věcí. Zajímá vás jak vypadá takový dodekaedr? Uf, to bych nejdřív musel vytáhnout foťák...
čtvrtek, srpna 31, 2006
Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (1)
"Mnichov, to je pětačtyřicetiletý pivní skaut, šofér, který si po šichtě chce dát svoje pivo. Není už moc pěknej, má břicho, ale je fajn. S takovým chlapíkem se dá sedět u piva a povídat si."
Tak tohle napsal o Mnichovu Karel Kryl, který tady strávil přes dvacet let v emigraci. Nikoli po jeho stopách, ale za letní školou jsem se vydal do městečka kousek za hlavním městem Bavorska, do Garchingu. A jak se tam dostanete?
Z Brna nejlépe autobusem, ale pokud jste fandové do železnice a nemáte moc peněz, zkuste třeba jízdenku München Special, která se ovšem vydává jen z Prahy nebo Plzně. Takže ráno nastoupíte do autobusu, zanadáváte si na anatomicky tvarované sedačky, které ,,zpříjemní" váš spánek a s tímto vědomím se pohroužíte na dvě a půl hodiny do bezvědomí. V Praze si koupíte snídani a svačinu a nastoupíte do rychlíku 545, aby si k vám přisedla studentka medicíny, která se právě vrací ze stáže z Makedonie a postarší němec, který se vrací z lázní Letohrad a během necelé cesty vám alespoň osmkrát zopakuje, jak byla výluka mezi Chlumcem a Osekem a jak museli přesedat do autobusu. Projedete s patnáctiminutovým zpožděním Plzní, s dvacetiminutovým Domažlicemi, na hranici Česká Kubice - Furth im Wald se dostanete o půl hodiny později, než praví jízdní řád. Mimochodem, někde tady překročil hranici i zmiňovaný Karel Kryl. Ve Furthu se vymění lokomotiva za červenou s písmeny DB, dojede do Schwandorfu, kde se změní směr jízdy, v Regensburgu to samé a vy jen zíráte, jak ta krajina kolem Dunaje je placatá a placatá až do Mnichova (a dost možná i dál). (Kde je ten krásný Dunaj obklopený horami, jak si ho pamatuju z Donauradweg?)
V Mnichově vystoupíte stylem zmatená veverka z vlaku na nástupišti 21 a vydáte se hledat informace o systému dopravy. Veverka ve vaší hlavě zmatkuje dobrou čtvrthodinu, nicméně nakonec se podaří objevit plánek městské dopravy i s popsaným systémem. Zjistíte, že Garching leží v sedmém šalinkartovém a druhém jízdenkovém pásmu a že vás jedna jízda přijde na 4,40 evropských peněz, což vás nepotěší, protože za tuto cenu máte třeba v takové Vídni celodenní jízdenku. Chvilku váháte, jestli máte jet rovnou do hotelu nebo se ještě podívat do města, vzhledem k tomu, že nejspíš vypadáte jako středně ověšený vánoční stromeček, volíte U-Bahn U5 na Odeonplatz, kde neodoláte a podíváte se alespoň na to náměstí a potom už rovnou U6 do Garchingu. Ještě chvilku váháte nad tím, že metro U3 a U6 odjíždí ze stejného nástupiště, ale po chvíli už si to šinete soupravami, které ze všeho nejvíc připomínají staré ruské soupravy, co ještě jezdí v Praze. Díváte se kolem, jak začíná pršet a po asi dvacetiminutové chvilce jste na konečné metra, ve stanici Garching-Hochbrück. Tady byste měli přesednout na autobus 293, který ovšem jezdí každou hodinu. Vy to ale nevíte a tak berete za samozřejmé, že autobus je přistaven ihned po tom, co vystoupíte z města. Čtvrtou zastávku, Wasserturmstrasse, vystoupíte a vydáte se hledat hotel. Dvakrát kolem něho projdete a protože vypadá jako obyčejný barák, tak jste nuceni potupně vytáhnout vytištěný mail a najít ho číslo po číslu. Přijdete ke dveřím, zazvoníte na recepci a posloucháte chlápka, kterého jsme pracovně přezdili na Velkého bratra. Instrukce totiž probíhají stylem ,,Nejsem bohužel teď v hotelu, zazvoním vám, vy vejdete dovnitř, váš pokoj je dole, najdete klíč ve dveřích, neodcházejte, protože je jen jeden." Ale největší překvapení vás stejně čeká hned při vstupu. Díváte se tak na seznam lidí, se kterými budete v pokoji a ono tam je napsáno jmno člověka, se kterým jste před lety pracovali na hvězdárně, ucházeli se o pozorovací čas v univerzitní kopuli... A který asi před pěti lety šel studovat do Berlína.
Tak tohle napsal o Mnichovu Karel Kryl, který tady strávil přes dvacet let v emigraci. Nikoli po jeho stopách, ale za letní školou jsem se vydal do městečka kousek za hlavním městem Bavorska, do Garchingu. A jak se tam dostanete?
Z Brna nejlépe autobusem, ale pokud jste fandové do železnice a nemáte moc peněz, zkuste třeba jízdenku München Special, která se ovšem vydává jen z Prahy nebo Plzně. Takže ráno nastoupíte do autobusu, zanadáváte si na anatomicky tvarované sedačky, které ,,zpříjemní" váš spánek a s tímto vědomím se pohroužíte na dvě a půl hodiny do bezvědomí. V Praze si koupíte snídani a svačinu a nastoupíte do rychlíku 545, aby si k vám přisedla studentka medicíny, která se právě vrací ze stáže z Makedonie a postarší němec, který se vrací z lázní Letohrad a během necelé cesty vám alespoň osmkrát zopakuje, jak byla výluka mezi Chlumcem a Osekem a jak museli přesedat do autobusu. Projedete s patnáctiminutovým zpožděním Plzní, s dvacetiminutovým Domažlicemi, na hranici Česká Kubice - Furth im Wald se dostanete o půl hodiny později, než praví jízdní řád. Mimochodem, někde tady překročil hranici i zmiňovaný Karel Kryl. Ve Furthu se vymění lokomotiva za červenou s písmeny DB, dojede do Schwandorfu, kde se změní směr jízdy, v Regensburgu to samé a vy jen zíráte, jak ta krajina kolem Dunaje je placatá a placatá až do Mnichova (a dost možná i dál). (Kde je ten krásný Dunaj obklopený horami, jak si ho pamatuju z Donauradweg?)
V Mnichově vystoupíte stylem zmatená veverka z vlaku na nástupišti 21 a vydáte se hledat informace o systému dopravy. Veverka ve vaší hlavě zmatkuje dobrou čtvrthodinu, nicméně nakonec se podaří objevit plánek městské dopravy i s popsaným systémem. Zjistíte, že Garching leží v sedmém šalinkartovém a druhém jízdenkovém pásmu a že vás jedna jízda přijde na 4,40 evropských peněz, což vás nepotěší, protože za tuto cenu máte třeba v takové Vídni celodenní jízdenku. Chvilku váháte, jestli máte jet rovnou do hotelu nebo se ještě podívat do města, vzhledem k tomu, že nejspíš vypadáte jako středně ověšený vánoční stromeček, volíte U-Bahn U5 na Odeonplatz, kde neodoláte a podíváte se alespoň na to náměstí a potom už rovnou U6 do Garchingu. Ještě chvilku váháte nad tím, že metro U3 a U6 odjíždí ze stejného nástupiště, ale po chvíli už si to šinete soupravami, které ze všeho nejvíc připomínají staré ruské soupravy, co ještě jezdí v Praze. Díváte se kolem, jak začíná pršet a po asi dvacetiminutové chvilce jste na konečné metra, ve stanici Garching-Hochbrück. Tady byste měli přesednout na autobus 293, který ovšem jezdí každou hodinu. Vy to ale nevíte a tak berete za samozřejmé, že autobus je přistaven ihned po tom, co vystoupíte z města. Čtvrtou zastávku, Wasserturmstrasse, vystoupíte a vydáte se hledat hotel. Dvakrát kolem něho projdete a protože vypadá jako obyčejný barák, tak jste nuceni potupně vytáhnout vytištěný mail a najít ho číslo po číslu. Přijdete ke dveřím, zazvoníte na recepci a posloucháte chlápka, kterého jsme pracovně přezdili na Velkého bratra. Instrukce totiž probíhají stylem ,,Nejsem bohužel teď v hotelu, zazvoním vám, vy vejdete dovnitř, váš pokoj je dole, najdete klíč ve dveřích, neodcházejte, protože je jen jeden." Ale největší překvapení vás stejně čeká hned při vstupu. Díváte se tak na seznam lidí, se kterými budete v pokoji a ono tam je napsáno jmno člověka, se kterým jste před lety pracovali na hvězdárně, ucházeli se o pozorovací čas v univerzitní kopuli... A který asi před pěti lety šel studovat do Berlína.
středa, srpna 30, 2006
Good times, bad times (Led Zeppelin)
No a ted jsme jednoduse v tech ,,bad times". Kolem dokola je tolik pruseru, rozchodu a umrti, ze by se z toho jeden zasebevrazdil. Ale ne, dychat je treba dal, natruc tomu, ze clovek je smrtelny a ze svuj boj nevyhraje.
P.S. Tohle neni zapisek, kterym si lecim deprese. To jen tak na upomenuti na lidi, kteri v posledni dobe opustili tento svet, na tech par lidi, kteri jsou znovu single, na dalsich par lidi, kteri se trapi depresi a tak vubec.
P.S. Tohle neni zapisek, kterym si lecim deprese. To jen tak na upomenuti na lidi, kteri v posledni dobe opustili tento svet, na tech par lidi, kteri jsou znovu single, na dalsich par lidi, kteri se trapi depresi a tak vubec.
neděle, srpna 13, 2006
Pokus o esej
,,Mám rád ty co začínaj' / rozlišovat / jó nebo nebo!"
Tak těmito slovy končí úvodní stopa prvního alba skopiny Už jsme doma. Album se jmenuje Uprostřed slov a bylo vydáno v nakladatelství Indies a už z toho je patrné, že to bylo až po roce 1989. Písnička je ovšem starší, vždyť (alespoň podle jejich přehledového alba Patnáct kapek vody) ji již hráli v roce 1985 - ovšem tehdy ,,bez textu zpíváno jazykem nazývaným všeobecně svahilština". Napadá mě otázka, kdy a kde se onen text vzal, ale to je spíše problém hudební zatímco já tady chci psát o něčem jiném. O ničem menším než o tom rozlišování ,,jó nebo nebo".
Už na střední škole (a dost možná ještě dřív) se každý učí základy logiky a spolu s nimi i poučku, že opak od ,,každý" není ,,nikdo" a že opak od ,,nikdo" není ,,každý". A že s lidskou řečí je problém, protože když někdo neřekne lež, ještě automaticky neznamená, že řekne pravdu. Jako v Samotářích, kde Vesna si stěžuje, že (necituji přesně) ,,čeština je zlý jazyk, protože je samé ,prý', ,asi', ,možná' a ,kdyby'". Nevím, jestli je to problém jen češtiny, ale v každém případě je to stejný problém jako v úvodu zmiňované ,,jó nebo nebo".
A já to cítím jako problém. Je to tak trochu jiná ,,kvalita života" (teď nemyslím na Stranu zelených), je to jako žít život doopravdy anebo ,,jen tak jako". A protože život je skutečný, tak je mi nutné ho žít dopravdy. Což o to, já bych si kličky k jiným lidem dovolil, ale jak mi bude, až si ostatní podobné kličky dovolí ke mě? A tak podle židovského (nebo křesťanského?) ,,bližnímu svému jako sobě samému" mi nezbývá než rozlišovat ,,jó nebo nebo", rozlišovat ,,nelež" a pravdu, úplnou a neúplnou informaci - a to jak u druhých, tak u sebe, jak u informacích, které přijímám, tak které poskytuji - jinak si neudržím onu ,,kvalitu života", po které se v dnešní době tak volá. Jinak mohli Užjsmedomáci nechat krásnou punkově agresivní hudbu bez textu, jinak bychom se mohli vrátit do roku 1985.
P.S. Zítra odjíždím do Prahy. Netěším se, na rozlučku jsem si koupil Martini a olivy, ale nějak to není ono.
Tak těmito slovy končí úvodní stopa prvního alba skopiny Už jsme doma. Album se jmenuje Uprostřed slov a bylo vydáno v nakladatelství Indies a už z toho je patrné, že to bylo až po roce 1989. Písnička je ovšem starší, vždyť (alespoň podle jejich přehledového alba Patnáct kapek vody) ji již hráli v roce 1985 - ovšem tehdy ,,bez textu zpíváno jazykem nazývaným všeobecně svahilština". Napadá mě otázka, kdy a kde se onen text vzal, ale to je spíše problém hudební zatímco já tady chci psát o něčem jiném. O ničem menším než o tom rozlišování ,,jó nebo nebo".
Už na střední škole (a dost možná ještě dřív) se každý učí základy logiky a spolu s nimi i poučku, že opak od ,,každý" není ,,nikdo" a že opak od ,,nikdo" není ,,každý". A že s lidskou řečí je problém, protože když někdo neřekne lež, ještě automaticky neznamená, že řekne pravdu. Jako v Samotářích, kde Vesna si stěžuje, že (necituji přesně) ,,čeština je zlý jazyk, protože je samé ,prý', ,asi', ,možná' a ,kdyby'". Nevím, jestli je to problém jen češtiny, ale v každém případě je to stejný problém jako v úvodu zmiňované ,,jó nebo nebo".
A já to cítím jako problém. Je to tak trochu jiná ,,kvalita života" (teď nemyslím na Stranu zelených), je to jako žít život doopravdy anebo ,,jen tak jako". A protože život je skutečný, tak je mi nutné ho žít dopravdy. Což o to, já bych si kličky k jiným lidem dovolil, ale jak mi bude, až si ostatní podobné kličky dovolí ke mě? A tak podle židovského (nebo křesťanského?) ,,bližnímu svému jako sobě samému" mi nezbývá než rozlišovat ,,jó nebo nebo", rozlišovat ,,nelež" a pravdu, úplnou a neúplnou informaci - a to jak u druhých, tak u sebe, jak u informacích, které přijímám, tak které poskytuji - jinak si neudržím onu ,,kvalitu života", po které se v dnešní době tak volá. Jinak mohli Užjsmedomáci nechat krásnou punkově agresivní hudbu bez textu, jinak bychom se mohli vrátit do roku 1985.
P.S. Zítra odjíždím do Prahy. Netěším se, na rozlučku jsem si koupil Martini a olivy, ale nějak to není ono.
středa, srpna 09, 2006
Přežít...
Z notebooku se linou The Cure, tematicky k novému přírustku v peněžence písnička Pictures of you. Myšlenky těkají, všechno soustředění je tu tam. Prostě přežít následující měsíc. Prodýchat se jím, doufat, že na konci tunelu bude světlo.
Nevím, co mám dělat. S tunelem, se sebou před ním, v něm. Možná se jedná o malichernost, ale pro mě je to balvan, který táhne dolů.
Nevím, co mám dělat. S tunelem, se sebou před ním, v něm. Možná se jedná o malichernost, ale pro mě je to balvan, který táhne dolů.
úterý, srpna 08, 2006
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
