Postup pro rušení pevné linky z důvodu úmrtí

A) Pobočka

1) Zajdete na pobočku.
2) Na pobočce vystojíte frontu.
3) Řeknete svoje přání, paní vám dá lísteček s telefonním číslem, na které je třeba zavolat.

B) Telefon

4) Vytočíte číslo.
5) Počkáte 10 minut, než bude mít nějaký operátor čas (chválabohu za hlasitý odposlech).
6) Řeknete slečně co chcete, ona vám nadiktuje obsah dopisu, který musíte poslat poštou na P. O. Box Telefonica 0₂.
7) Naivně se zeptáte, jestli to stačí zanést na pobočku. Nestačí.

Pevně doufám, že tento příspěvek nebude mít pokračování. Managementu výše uvedené společnosti přeji toaletní papír v provedení "šmirgl".

HDR poprvé

Během posledního výletu jsem si trošku hrál s fotkama a první pokus s HDR fotografií přikládám. Vpravo je originál, vlevo výsledek. (Ano, ještě to neumím, ale třeba časem..)

Asi jsem už opravdu dospělý...

(...nebo alespoň maminka si to začíná myslet.)

Není to tak dávno, co byly všechny mé výlety do hor pečlivě sledovány a zvlášť ze strany maminky se mi dostávalo nejrůznějších poučení a výstrah - Spadne na tebe lavina!, Má přijít silný vítr! či univerzální A co když se ti něco stane?.

Kdeže jsou ty časy. Včera jsem se před maminkou zase jednou zmínil, dokonce i na možné riziko bouřek a následného zasažení bleskem jsem upozornil. Reakce? Jen doporučení: Koncem týdne mají být jakási vedra, tak si naplánuj dovču na tyto dny. Ať se nemusíš smažit v práci. Jako by neznala pojem "bouřky z tepla"!

(A tak trochu doufám a spoléhám na to, že mi alespoň šťastný návrat domů popřeje, nebo alespoň řekne, abych byl opatrný, protože tolik zodpovědnosti bych asi najednou neunesl.)

Wettervorhersage

Am Mittwoch nur noch einzelne Regenschauer und zunehmend sonnig. Nordwind. Höchstwerte: 20 bis 27 Grad.

Zu Christi Himmelfahrt und am Freitag viel Sonne und 20 bis 30 Grad.

(Abyste si nestěžovali, že je to tady pořád v angličtině. :) )

It ain't over till it's over

...but what if it is really over?

Dnes odpoledne na poště

Před časem jsem si u pana amazon(-a).com objednal CD a knížku. Se standardním mezinárodním doručením mi pan amazon napsal, že zásilku můžu očekávat kolem 1. června. Ale proč ne, řekl jsem si, alespoň se budu mít na co těšit.

Došlo to v úterý, ale kvůli tomu, že se to nevešlo do schránky jsem si to na poště vyzvedl až teď. To je překvapení (nejen na Starém bělidle). A tak teď ujíždím na jedné z níže odkazovaných skladeb - Paolo Bellinati: Jongo v podání pánů Williamse a Kaina a je to jednoduše ge-ni-ál-ní!

Wishlist :)

Tak jsem se rozhodl, že zatím nepodlehnu, i přes všechny možné bezúročné splátkové kalendáře. A čemu? Chtěl bych nový objektiv: Pentax DA 17-70/4 AL IF SDM, nejlépe v kombinaci s UV filtrem a polarizačním filtrem ve verzi slim.

Xavier Baumaxa: Muž, který prohrál

...
vznáší se nade mnou
divný stín
a nemá vůbec v plánu
že zmizí
...

Ze života programátora

Pokračujeme v nástěnkování

Dido a Aeneas

(aneb pokračujeme v (ne-) kulturní jízdě)

V Kartágu se do Aenea zamilovala královna Dido a Aeneas si ji chtěl vzít. Bohové mu však přikázali, aby plul dál do Itálie, jak mu bylo určeno. Když Aeneas se svými druhy odplouval z Kartága, Dido jej i jeho rod proklela a zabila se.

God Is an Astronaut: Fragile

Tímto videem:

• dokazuji, že moje hudební zaměření je napříč žánry


• dělám, ze zápisníku nástěnku (nástěnku chci za ženu - (c) Sto zvířat)
  

The Pixies: Where is my mind

Live (1988) Snad bych měl varovat předem - je to punk! ;)

O výletech

Připusťme existenci neprázdné množiny A, jejíž prvky a_i touží jet se mnou na nějaký výlet. Problémem množiny A je ten, že většina prvků a_i naprosto netouží jet na výlet se mnou ve společnosti prvku a_j. Platí pro i různé od j, samozřejmě.

Dalším velice častým problémem je fakt, že vetšina prvků a_i po mně vyžaduje, abych vymyslel nějaký zajímavý výlet splňující množinu kritérií K = {k_i}, kde i = 1 ... n, kde n>>1. A tak se snažím a vymýšlím až skutečně naleznu nějaké řešení přijatelné pro všechny zúčastněné, jenže velice často se objeví rozšířená množina kritérií K' = {k_j}, kde j = 1 ... n', kde n'>n, kterému již mnou nalezené řešení nevyhovuje.

Taky vás napadá to co mě? ;-)

(Psáno u příležitosti mého prvního většího cyklovýletu: Brno - Adamov - Svatá Kateřina - Šebrov - Vranov - Lelekovice - Brno, asi 50km. Kupodivu mám víc otlačené ruce než zadek.)

Živé kvety

Stará Pekárna, 2. 4. 2009, 20:00

Ano.

95%+

Živé kvety obhájily.

Velmi, velmi dobré.

(Slabá místa již byla rozebrána s Kakamilkou.)

All stars: Ty jsi jako já

Po dlouhé době zajímavý počin v české populární hudbě (ano, já vím, už půl roku starý).

Praha

Nemám rád Prahu. Já vím, že má svoji krásnou tvář, jen já na ni nějak nemám štěstí. Například dnes - chtěl jsem si to po dlouhé době užít. Jenže jak, když hnedka na Florenci se kolem mě začala motat podivná individua a o pět minut později prodavačka zkoušela moji pozornost pokusem vrátit mi o stovku míň (navíc za pečivo, které bylo opravdu hnusné)?

Filemon a Baucis

Zeus chodieval na Zem v podobe pozemšťana pozerať, či sú ľudia dobrí alebo zlí. Brával so sebou aj Herma, posla bohov.

Raz zavítali do utešenej doliny, kde sa len spev a radosť ozývali, a jedlo navôkol voňalo. ,,V takomto radostnom údolí by sme aj mohli prenocovať. Zájdem do niektorých domcov a požiadam o nocľah," zvolal Hermes.

Šiel k prvému, druhému, tretiemu až poslednému domu, no nikto ho nechcel prijať. Dokonca mu ani neotvárali alebo ešte aj zamkli pred nosom.

Zeus sa spýtal:,,A naozaj si bol všade?" ,,Všade, okrem jednej chatrnej chalúpky na kraji lesa. Je však pokrytá len slamou - isto tam bývajú najchudobnejší ľudia. K nim predsa nepôjdem, už aj tak majú dosť."

,,Len tam choď," odpovedal Zeus, ,,a popýtaj sa na nocľah."

V chalúpke býval starček Filemon a starenka Baucis. Žili tam už od mladosti, a v svornosti a láske tam aj ostareli. Keď sa dozvedeli, že pocestní hľadajú nocľah, ponúkli aj to málo, čo mali.

Zeus a Hermes s chuťou jedli a usmievali sa na dobrosrdečného starčeka a starenku. Filemon nalieval a nalieval vína, no z čaše neubúdalo. Nože sa šiel poradiť o tomto divnom úkaze s Baucis. ,,Bohovia navštívili našu chalúpku!" s bázňou vzdychla starenka.

A starček a starenka poklonili sa vzácnym hosťom a prosili ich o milosť. Filemon bežal na dvor zabiť hus, no utiekla mu do domu, a Zeus dal pokyn, aby hus nezabíjal.
,,Zostúpili sme na Zem a nik nás nechcel prijať. Teraz nechajte všetko tak a poďte s nami na úbočie vrchu."

O paličke vystúpili s bohmi na vrch a rozhliadli sa. Trávnaté stráne, domce a gazdovstvá zmizli pod vodou a vietor hnal vlnobitie k brehom nového jazera. Jazero ničím nepripomínalo ľudské príbytky, ktoré pohltilo. Starčekovi a starenke sa oči zaplnili slzami. Spomenuli si na známych, ktorých zaliali vlny. Iba ich chalúpka stála na brehu jazera.

Zrazu sa drevo premenilo na mramor, slama na zlato. Namiesto vratkých dvierok sa zjavili zdobené dvere a pred nimi vyskočili zo zeme biele schody.
,,Bohovia," prehovoril Filemon, ,,dovoľte, aby sme sa stali strážcami a sluhami tohto krásneho chrámu, a keď sa naplní náš čas, aby sme umreli v tú istú chvíľu." Bohovia im splnili želanie. Filemon a Baucis opatrovali chrám, až kým nenastal ich posledný deň.

Vyhrievali sa spolu pred chrámom a spomínali na prežité chvíle. Vtom Filemon zazrel, ako Baucis obrastá lístím. Baucis zas zbadala Filemona, ako sa stráca v hmle zelených lístkov. ,,Zbohom," zavolá Filemon. ,,Zbohom," povie Baucis a ústa im súčasne zarástli zeleňou.

Tak sa premenil Filemon na dub a Baucis na lipu. Aj po smrti sú si nablízku, a keď zavanie vietor, nežne sa dotýkajú jeden druhého konármi.

(Staré řecké báje a pověsti)

Z diskuze o stoleté lavině v Západných Tatrách

ked je malo snehu, na vine je globalne oteplovanie,
ked je vela snehu, na vine je globalne oteplovanie,
ked je horuce leto, na vine je globalne oteplovanie,
ked je studene leto, na vine je zase len globalne oteplovanie

14

Uááááááá... Prvních 14 kilometrů bez nehody! (Medlánky - Ivanovice - Medlánky - Žabovřesky)

Rozhodování

Rozumem či citem?

Rozumem, pokud jsou se věc týká i jiných lidí.

Citem, pokud si důsledky nesu já sám.

A zvláštní kategorii tvoří stavy typu "já se na to vykašlu". Řešení? "Fajn, vykašli se na to. Ale čemu tím pomůžeš?"

A ještě bonusová otázka - už ze dvou stran jsem slyšel následující: aby se člověk mohl rozhodnout svobodně, jsou zapotřebí alespoň tři možnosti. Proč?

Politika

Petr Kamberský: Když mu došlo štěstí

Angličtina

Už mi leze na mozek. Třeba poslední zápisek jsem chtěl napsat anglicky - něco ve smyslu "Sunrise, March 17th 2009, as seen from my kitchen window". Přiznám se, že česky mi to nějak nešlo přes rty (a vlastně ani přes klávesnici).

Východ Slunce, verze 17. března 2009

...jak jsem ho viděl z kuchyně.

08 MAR AZ1738 CTA - FCO

Pár nekvalitních fotek z mobilu




Etna


Pobřeží Sicílie (Marina di Patti)


Sopky Liparských ostrovů (pravděpodobně ostrov Salina)


Vatikán

Rychlost pěší chůze dle Google Maps

O množinách

Označme A množinu lidí, které mám opravdu rád.
Označme B množinu lidí, kteří mě mají opravdu rádi.

Ano, je strašně nespravedlivé, že A != B.

A ještě výsledek dostávám, když si prvky jednotlivých množin ováhuji dle energie, která od daného / k danému prvku proudí.

Když si to uvědomím, tak je mi to hodně líto.

Diář 1996

P.S. Až teď, zpětně, si uvědomuju, že to mi bylo patnáct.

Z brněnských ulic

Cesty nocí (tentokráte R858 Krakonoš)

Vždycky jsem hodně cestoval. A často v noci, systém nočních vlaků mi přijde velice komfortní a praktický. Jen poslední dobou mám pocit, že moje cesty nocí jsou jen takovým střemhlavým pádem do neznáma.

Kde je Matt?

Vzpomínky na Sicílii (1)

Let AP2850 FCO - CTA: Letadlo stojí na runwayi a čeká na povolení ke startu. Teď: letadlo prudce zrychluje až na rozletovou rychlost a já se řítím tmou kamsi do neznáma. Potom se letadlo odlepí od země - a já se propadám kamsi hluboko.

Život je (prý) jen hra

A mě by zajímalo, jaké mám skóre.

Vem mě k vodopádu
hory modrý vody
padají na zem
a tříští se.

- Zuby nehty, Vodopády

O štěstí

- Ty máš přece ten šťastný rok.
- No, zatím to moc nepozoruju.
- Třeba jsi šťastný a ani o tom nevíš.

Člověk by měl...

Člověk by měl týdně ujít alespoň 42 km, vypít 14 litrů tekutiny a láhev vína, přečíst 1 nebo 2 knížky, 4 hodiny aktivně sportovat, 56 hodin spát, 4 hodiny provozovat cizí jazyk, 7 hodin cvičit na hudební nástroj, navštívit jednu kulturní akci, sníst dvě ryby, 3 kila ovoce a zeleniny, vypít litr mléka a jeden den nejíst pokud možno vůbec. Ale kdo to má ***** stíhat?!?

-- Paulie v komentáři na Sajriho zápisníku

Pro zajímavost

2003 - 2428m n. m. ( --- | Východná Vysoká)
2004 - 3086m n. m. (+658m | Säuleck)
2005 - 3359m n. m. (+273m | Mittlerer Bärenkopf)
2006 - 3375m n. m. (+ 16m | Croda di Cengles)
2007 - 2995m n. m. (-380m | Dachstein)
2008 - 2503m n. m. (-492m, -872m | Rysy)

Jak neudělat zkoušku z autoškoly

Odstavec úvodem: Včera jsem se strašně opil. Včera jsem se opil tak, jak jsem to zatím zvládl pouze jednou - před osmi lety, jedním měsícem a čtrnácti dny. Díky nemístné konzumaci alkoholu jsem se včera vypsal a díky následné spravedlivé odplatě mého organismu, která momentálně působí jako velice účinná anesteze, svůj literární výtvor zveřejním, byť se za události v něm popisované velice stydím.

. . .

Tak to mám za sebou, teda alespoň první pokus. Předem bych chtěl poděkovat všem, kteří na mě mysleli – ale moje blbost byla silnější. Ba co víc – takový koncert chyb, přestupků a kravin jsem nepředvedl už hodně dlouho. Určitě ne v autoškole – ale ani v obyčejném životě si něčeho podobného nejsem vědom.

Přitom to celé nezačalo vůbec špatně. Test jsem udělal na plný počet bodů a technickou jsem také myslím zvládl docela slušně – teda alespoň jsem řekl všechno to, co bylo v knížce. O dalších otázkách, u kterých jsem si opravdu nebyl jistý (jako například, kde najdu ve voze posilovač brzd a jaký typ posilovače řízení má Octavia), mi instruktor řekl, že se na to zkušebák vůbec nemá ptát a že to jsou blbosti, které nikdy nebudu potřebovat.

Takže jdeme na jízdu. Pojedu jako poslední, sám, kolem půl druhé. Fajn.

A auto už je tady, obě slečny jsou šťastné, udělaly to – a už je řada na mě. Tak si sednu, spravím si sedadlo, volant, zrcátka, všechno si zkontroluju a zeptám se, jestli můžeme. Můžeme. Fajn. Moje „jízda“ začíná. Brzda, povolit ruční brzdu, blinkr doleva, zrcátko doleva, spojka, zařadit jedničku, povolovat brzdu… a najednou zjišťuju, že mi auto ujíždí dozadu! Co se děje? To mi nikdy neudělalo! Nevěřím svým smyslům… Aha, já pořád stojím na spojce.

Přijíždím ke křižovatce, dokonce i stojím správně při středu, takže vedle mě se i vejde auto na odbočení doprava a čekám. Nejdřív auta zleva, potom auta zprava, potom zase zleva. Nakonec se tam najde mezera, do které bych se mohl zařadit – jen musím ještě pustit to auto, které odbočuje doleva do ulice, ze které vyjíždím. Už se rozjíždí, tak se rozjíždím taky. No, kdybych půl, čtvrtvteřinku počkal, bylo by to ideální...

Veveří. Jeden přechod, druhý přechod, chodce registruji a dávám jim přednost, na semaforu doprava na Úvoz. Přede mnou auta, tak se jen zařadím doprava a čekám, rozjíždím se zvolna, protože vím, že za rohem budou chodci, docela úspěšně projedu dalšími světly, jedu v pravém pruhu i když vím, že budu muset kvůli pruhu pro autobusy do levého, ale i to nakonec dávám na pohodu. Úvoz i následné odbočení na Údolní je také bez problémů. Už-už si myslím, že to trapné entrée rozchodím, když v tom přichází ujištění, že opravdu (dnes) nejsem normální – nejdřív takové lehké varování v podobě objíždění zaparkovaných aut, kdy mi dal přednost protijedoucí trolejbus přesto, že překážky byly na mé straně a potom totální kolaps při odbočování doleva z Údolní na Husovu, kdy jsem se do toho levého pruhu prostě napasoval (ano, správné sloveso zní nas*al) bez ohledu na auta, která do stejného směru odbočovala z protisměru.

Jízda beze smyslů pokračuje po okruhu, kdy kvůli hustému provozu jedu stále vlevo, za křižovatkou s Kounicovou se to trošku rozvolní, takže přejíždím do pravého pruhu, jenže zkušebák chce vlevo na Lidickou, takže zpátky do levého. Přijíždím na křižovatku, tam zrovna mezera, jenže po Kolišti zespodu se už blíží trolejbus. Ale mě to prostě dneska nějak nezapaluje, vjedu do křižovatky a chci odbočovat. Až za půlkou tramvajových kolejí mě sepne a tak nakonec zabrzdím – dostatečně prudce a beze spojky, aby mi chcípl motor. Ale to už je jen detail...

Nastartuju, mezitím si trolejbus projede a já pokračuju po Lidické, kterou zvládám i v tom deliriu, ve kterém se právě nacházím. Za hasičema doleva, a kolem Szegedu nahoru, přednost zprava, chodci, druhá přednost zprava, kde mi auto dává přednost i když ji samo má, překážka na silnici, ještě jedna přednost zprava, stopka, Sokolská, Veveří, Rybkova, nájezd po té úzké silničce k technice. I když si myslím, že to na jedničku pořádně vytočím, přeřazení na dvojku rozhodně nepůsobí elegantně, navíc si nejsem jistý, jestli tam nebyla třicítka – ale ono se tady stejně nedá jet rychleji. Vpravo do areálu techniky, patnáctky si naštěstí všimnu, jen při té malé rychlosti si nějak neuvědomuju přednosti zprava. Ale to už je to nejmenší...

Co říct závěrem? Hodnocení zkušebáka bylo velice decentně podané a ani k němu nebylo co dodat. Další pokus se bude konat 18. února a já bych chtěl jen „uklidnit“ všechny laskavé čtenáře, že takováto jízda hrůzy se mi ještě nikdy před tím nepodařila a já jen doufám, že už nikdy nepodaří. Taktéž se modlím, že za všechno může jen moje tréma a nervozita a že problém není někde jinde. Třeba ve mně.

Zpráva z tisku

iDnes (a také BBC) píše: Papež rehabilitoval biskupa, který popírá holokaust.

Vůbec se nevyznám v tom, co to vlastně znamená a jaké to má příčiny a důsledky. Jen mi to připomíná následující vtip:

V roce 1944 jde mladý Karol Wojtyla po Krakowě, proti němu dva členové Hitler Jugend, kteří ho začnou hned šikanovat - nadávat mu a kopat do něj. Kolemjdoucí se je snaží umírnit: "Nechte ho být, co vy víte, třeba kopete do budouciho papeže.." Jeden z Hitler Jugend odpoví: "Jestli je tohle budoucí papež, tak budu papežem hned po něm."

zvlášť, když wikipedie o Janu Pavlovi II. zmiňuje, že

Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené židy.

O řidičském průkazu

Zítra mám poslední, čtrnáctou jízdu autoškoly. Potom už jen zkouška, kondiční jízdy, opakovaná zkouška a tak dále do té doby, než mě to přestane bavit. A tak já tak nějak pomalu propadám zoufalství a sám sebe se ptám "co bude"?

Ne, není to o tom, že čtrnáct jízd je strašně málo. Myslím si, že nějaký ten základ už mám, většinu věcí už snad vidím a většinu situací i dokážu odhadnout a vyřešit sám. Ani to není přímo o tom, že v autě bude krom instruktora ještě sedět i zkušebák. Vůbec ne.

Je to o zodpovědnosti. Jasně, u zkoušky budu nervózní. Ale hlavní důvod mé nervozity nebude ten, že "teď o něco jde", ale o tom, že když to náhodou vyjde a já získám řidičák, tak všechna odpovědnost bude jen a jen na mě. Prostě už nebude nikdo, kdo se za mě podívá do zpětného zrcátka, kdo mi drbne do volantu, upozorní na zařazenou trojku při rozjezdu, seřve za nesprávné řazení do pruhů a dupne na brzdu při hrozícím průseru. A otázka, na kterou si musím do pondělka odpovědět je ta, jestli jsem schopen tuto zodpovědnost přijmout.

Hľadám, hľadám ťa tam, kde sú hviezdy
Kde duša tvoja malá hniezdi
A slabé krídla má

Hľadám, hľadám ťa v tej hroznej výške
V tvojej obrázkovej knižke
V každej fotke, ktorú mám

DESmod: Posledná (Derylov svet, 2003)

Slovenské euro a česká koruna

V souvislosti s turbulencemi na finančních trzích a zavedením eura na Slovensku mě napadlo, že by mohlo být zajímavé sledovat poměr (CZK/EUR)/(SKK/EUR). Kupříkladu ke dnešnímu dni je kurz CZK/EUR 27,160. Vyděleno převodním kurzem slovenské koruny k euru (30.126) se dostaneme k poměru 0,902 - čili že za 90 českých korun dostaneme ekvivalent 100 slovenských korun. Zajímavé srovnání, zejména s faktem, že si pamatuju doby, kdy jsem slovenskou stovku kupoval za ceny i pod 70 Kč. Pokud vyjdeme z předpovědi, která se objevila dnes v Hospodářských novinách, tak by euro mohlo atakovat i hranici 29 Kč, což by odpovídalo kurzu 0,962.

Co to znamená pro nás a co to znamená pro Slovensko? Nevím. Ale přijde mi to zajímavé.

Mechanika tuhého tělesa a mezilidských vztahů

(Kakamilce, aby věděla, jak je to správně - volně převyprávěno dle Wikipedie)

Při působení malých sil je vztah mezi působící silou a relativní deformací přibližně lineární - těleso je elastické: poté, co na něj přestaneme působit silou se vrátí do původního stavu. Po dosažení meze úměrnosti již přestane platit lineární závislost relativní výchylky, ale těleso je stále ještě elastické. To však přestane platit po dosažení meze pružnosti: poté se již těleso nevrací do původního stavu (stává se plastickým). Po dosažení meze průtažnosti se i při stejné působící síle relativní deformace zvětšuje. Postupně dochází ke změnám struktury a v důsledku toho i ke zpevnění. Pokud síla, kterou na těleso působíme, stále roste, může dojít k dosažení meze pevnosti a postupně dochází k destrukci tělesa.

Aby bylo jasno, level 3

Jen pro upřesnění: originál (čili level 1), ke kterému jsem se dostal přes Petra Koubského (level 2).

Levice/pravice: pravice.

... zvlášť v postkomunistické zemi, jako je ČR, která se ještě (alibisticky bych dodal pořádně) nevyhrabala z komunismu.

Ekonomika: liberál.

Mám příliš málo znalostí z ekonomiky, takže možná ani nevím, jaký bič si na sebe tímto tvrzením pletu. Ale tak nějak mi selským rozumem vychází tohle.

Radar: pro.

Opravdu už nechci na východ.

Temelín: pro.

Znáte lepší možnost?

Boj proti oteplení: proti.

Spíš než boj proti oteplení mi to připomíná vymývání mozků za účelem moci a zisku.

Aktivisti: proti.

Rozumná debata vede jinými komunikačními kanály.

NGO: proti.

Tady taky trochu selhávám, protože nevím, co vče patří mezi NGO. Ale nejviditelnější příklady spadají do kategorie Aktivisti.

Lisabonská smlouva: proti.

I kdyby nic jiného, tak alespoň takto: host, který byl vyražen dveřmi to zkouší oknem.

Brusel: pro.

Teda, samotný Brusel, jakým je, asi proti, nicméně pokud je otázka myšlena spíš jako Evropská unie, tak ta ano - a ta jako taková své vedení potřebuje. (A na nás je, aby i ta Evropská unie vypadala podle toho, jakou bychom ji chtěli mít.)

30Kč poplatek: pro.

Velice výrazně pro. Chci platit a odmítám, aby za mne platil někdo jiný.

ČSSD: ne.

Velice výrazné ne.

KSČM: ne.

Výrazné ne.

ODS: ano.

A nestydím se za to. Topolánek může být hulvát, ale jeho většina jeho počinů má hlavu a patu. Kdo mi v této straně vadí, je Langer, (Tlustý - ale to už je mrtvola), Řebíček a Gandalovič.

KDU-ČSL: ne.

Nicméně strana, která by mohla být jakýmsi kompromisem. Zrušte Čunka, definujte si cíle a potom možná.

SZ: ne.

Viz aktivisti.

Národovci, Cesta změny: ne.

Už jen to, že o nich nic nevím je diskvalifikuje.

Jiné pravdy a lásky: ne.

Takhle to fungovat nikdy nebude.

Klaus: ne.

Od jeho vyjádření k rusko-gruzínskému konfliktu ne.

Paroubek: ne.

Opravdu ne.

Izrael/Palestina: Izrael.

... a kdo tvrdí opak, tak ať se tam odstěhuje.

Praha/Brno: Brno.

Už jen proto, že tady žiji, že jsem se tu narodil (a vůbec). Vím, že Praze křivdím, zčísti proto, že je pouze mou přestupní stanicí a tak vše, co z ní vidím, je akorát Václavák a nádraží, která na sobě ještě pořád nesou vekslácké stigma.

Sparta/Slávie: nic.

Mimo zorné pole.

Mazání komentářů: pro.

Ale jen v oprávněných případech. To, že někdo poukáže na moji blbost, není chybou komentátora. Na druhou stranu komentáře zasahující do soukromí víc, než bych si představoval, příp. vulgární komentáře budu mazat vždy.

Je to vtip, není to vtip?

A: ,,Slečno, strávila byste se mnou noc, kdybych vám dal milion?"
B: ,,A proč ne?"
A: ,,A strávila byste se mnou noc, kdybych Vám dal padesát korun?"
B: ,,No dovolte, copak jsem nějaká štětka?"
A: ,,To už jsme si vyjasnili, teď se bavíme jen o ceně."

Nejvyšší čas se podle toho začít řídit.

Pomáhat a chránit, verze 2009

Úterý dopoledne, vracím se do práce a oči těkají po reklamách v tramvaji. Najednou se zarazí, zaostří na ikonky ICQ, Skype a e-mailu. Policie ČR a má Skype a ICQ! Prohlédnu celý plakátek, jedná se o nábor nových policistů. Šťoural ukrytý uvnitř mě hnedka zpozorní, že když už tam dali ICQ a Skype, tak tam mohli napsat i normální adresu webovských stránek, ale co už. (Teprve po delším hledání jsem si všiml, že webovky mají zmíněné na plakátu vedle.) Co mě ale dostalo, byla malá šedá písmenka umístěná pod výše zmíněnými kontaktními údaji:

Tip: Chceš si napsat kontakty a nemáš po ruce tužku a papír? Nevadí, vyfoť si leták, třeba na mobil :-)

Ano, chápu, že touto větičkou chtěli autoři letáku trošku odlehčit, ale mám spíš pocit, že tím vyšla najevo skutečná situace u PČR. Přijmeme (skoro) kohokoli! A proč? Myslím si, že dobrý policista by měl být schopen alespoň trošku samostatného uvažování, měl by být schopen i trochu improvizovat a řešit nenadálé situace.

Scénáristické poklesky

Když jsem šel po tom svém dilematu z vlakového nádraží domů (nějak se mi nechtělo čekat na tramvaj), procházel jsem kolem vinného sklípku. A hned se mi začal před očima odehrávat příběh...

Je zima, do sklípku vstoupí mladý muž s dívkou, oba zachumlaní v kabátech. Sejdou po schodech, podívají se po všech vystavených lahvích a muž po chvilce nesměle osloví prodavače..

- Dobrý večer.
- Dobrý večer. Čím můžu posloužit?

- Potřebovali bychom víno.

Odmlčí se.

- Mělo by to být víno na zapíjení nešťastné lásky. Tak v ceně kolem dvou, tří stovek.

Znovu se odmlčí - a potom se nadechne a spustí.

- Je jedno, jestli bílé nebo červené. Teda, nemusely by to být aromatické odrůdy jako Pálava, Irsay nebo Tramín. Teda, Irsay možná ano. Mělo by ladit se sametovou nocí a třpytícími se hvězdami. A mělo by se po něm chtít skákat do propastí.

A co na to sommelier? To už je na vás...

Veselé historky nejen z natáčení

Deset minut hledám brýle.

Potom to vzdám a jdu si čistit zuby. Po vykonání hygieny se podívám do zrcadla - a brýle mám posazené ve vlasech.

Jak se mám?

Turbulentně. Kdyby nebylo zcela jednoznačné šipky času, tak bych řekl, že chaoticky.

O žehlení

Nouze naučila Dalibora housti a Ježa žehlit.

Stav, kdy byl koš s vypraným prádlem plný a už druhá pračka nalezla své uskladnění na pohovce se už dá nazvat poměrně kritickým. A tak nezbylo než bojovat.

O žehlení jsme kdysi vedli se Sovičkou poměrně sáhodlouhé diskuze. Nevím proč, ale jsem schopen dělat všechny domácí práce a víceméně to tak nějak beru normálně - samozřejmě některé jsou oblíbenější a některé ne. Akorát žehlení mi opravdu nějak vadí - i přes to, že je to vlastně zábava. Proč? Nějak si při něm vždycky uvědomím, že jsem vlastně na všechno sám.

Dilema

Užít si prázdného kupéčka anebo přisednout ke slečně? Toť otázka!

(nějak mě nenapadá, jak to nazvat)

Já vím, sliboval jsem, že rok 2009 bude optimistický, ale nedá mi to a začnu smutnou zprávou: zemřel Vladimír Znojil.

Neznal jsem ho, teda alespoň ne nějak víc. Částečně proto, že z meteorů jsem pravidelně sledoval akorát Geminidy a občas i Perseidy, jednou jsem viděl i Leonidy a z komet jsem se díval akorát na takové ty pěkné vychytávky a jen málokrát jsem se odvážil hledat nějaké slaboučké šmouhy toulající se mezi hvězdami. Jeden čas, tak v letech 1995 - 1998 jsem ho občas potkával na brněnské hvězdárně, kam chodil pozorovat neuvěřitelně slabé komety a občas tam i nechával nějakou mapku (první, kterou si pamatuju byla hledací mapka na kometu Swift-Tuttle, tuším že návrat 1992), podle které jsem se i občas o něco pokusil. I tak na mě jeho osobnost velice silně zapůsobila - nejen jeho pozorovacími schopnostmi, o kterých kolovalo neuvěřitelně moc legend, ale zejména přímočarostí jeho myšlení, kdy i velice komplexní problémy, o kterých jsme mohli vést hodinové diskuze, řešil stylem veni, vidi, vici.

Tož tak. Spolu s Jindrou Šilhánem byli pro mně osobnostmi, kterým vděčím za ty lepší stránky mé astronomické existence. Když o tom tak přemýšlím, tak momentálně mám už jen jednoho takového guru a tak trochu mi to navozuje otázku, co bude dál; s hrůzou zjištuju, že teď je asi řada na mně (teda, nemyslím to odcházení, to snad ještě ne; mám na mysli nějaké to předávání zkušeností a inspirování dalších lidí).

Poslední svátek

Je Štědrý den, poslední svátek, který zbyl. V kalendáři jsou sice Velikonoce, spousta x-tých májů, Jan Hus, Václav a kdo ví kdo a co ještě, ale tyto svátky jsou spíš brány jen jako prodloužený víkend a příležitost vyhodit si z kopýtka. Zůstaly jen Vánoce.

Tak šťastné a veselé!

Portét a akt

(Malé varování předem: dneska to bude takové...)

Asi hodně ze zdejších čtenářů ví, že se snažím fotit. Nikterak vážně, jen tak rekreačně, co život dal a vzal. Občas se mi omylem i nějaká fotka podaří, vím, v dnešní době digitální techniky a zpracování na počítači roste pravděpodobnost podobného omylu k rozumným číslům i pro totální neumětely. Při svých lovech beze zbraní se nevyhýbám téměř žádnému žánru - krom portrétu a aktu - mám z nich docela respekt. (Teda, ne, že bych nefotil lidi, ale jsou to většinou jen takové momentky.)

No, včera mi to došlo, že existuje jen jediná osoba, kterou jsem schopen takto vyfotit: já sám.

Jízdy

Úterý, 8:30, moje čtvrtá jízda. Nastoupím si u Grandu a hned od začátku je jasné, že bude dusno. A taky že ano, od instruktora dostávám kartáč od začátku až skoro do konce. Vylezu z auta a přes to všechno cítím, že jsem vítěz.

Čtvrtek, 7:00, pátá jízda. Vyjíždím z Rybkové, instruktor je v pohodě, v klidu mi říká co a jak, i já mám pocit, že dělám mnohem míň chyb. Ale když vylezu z auta, mám chuť se zakopat pár metrů pod zem.

Proč? V úterý jsem to auto opravdu cítil, měl jsem minimálně pocit, že ho mám plně pod kontrolou. Dneska ne. Ano, četl jsem provoz mnohem líp, dokonce i kolonu na Úvoze jsem docela plynule projel - ale ten pocit plného ovládání auta se nedostavil.

Můj život, verze 2002

Ach, kolik vzpomínek může obsahovat jeden šest let starý stříbrný kotouček...







A ještě něco, z 25. února 2000 (snad nebude zúčastněným stranám vadit zveřejnění):

... Jak jsem se dozvedela, jeste jsi memu milemu tatinkovi nepsal. Doporucuje Ti, abys to udelal co nejdriv, protoze nejsi jediny zajemce o nejake soucastky. Taky se Te mam zeptat, jestli bys k nemu nechtel jit na brigadu. Sice jsem na to odvetila, ze programator nejsi, ale to mu vubec nevadi, protoze on sam vystudoval take "pouze" fyziku. ...

A potom voláte na zákaznickou linku Českých radiokomunikací a chcete konfiguraci vytáčeného připojení - a slečna vám tvrdí, že něco takového už dávno neexistuje.

Doporučená hudba: Depeche Mode, Ponytail Girl

Volnými asociacemi...

Jsem dospěl od mého PF2009 až k Vojtovi V. Slámovi. Kdepak je mu a jeho kalendářům konec? A koupil jsem si tenkrát ten jeho sborník?

A oficiální stránky.

Kdo jsem a kým chci být

..aneb další pokračování úvahy na téma "šílenec, magor a extrémista".

Ano, nedá mi to spát a pořád o tom přemýšlím a neustále si kladu otázku ,,To jsem opravdu takový?". Samozřejmě, nejsem! Můj život se skládá z docela obyčejných malých dnů naplněných spánkem, jídlem, úklidem, praním, prací, školou, sledování filmů, poslouchání muziky a občasného malého výletu. Kde jsou ty strmé skály, závěje a balancování na ostrém hřebeni ve vichřici? Jen v mé fantazii. Samozřejmě, bylo v minulosti pár pokusů o realizaci, několikrát se i mé výlety přiblížily označení ,,slušná akce", ale většina z toho jsou pouze vzpomínky na bohaté roky 2002 - 2004. Kdo ví, třeba rok 2009 *) bude zase jednou ,,dobrý ročník"..

Takže: jsem šílenec, magor a extrémista? Nikoli. Pouze jím chci být.

*) Bohužel, když jsem psal tento letopočet, tak jsem se překlepl a místo 2009 jsem napsal 2209. Nezbývá než doufat, že tento nechtěný překlep nebude osudovým a nedojde naplnění. :)

Otvírat citronku hasákem

Jsem ve Francii, v městečku, kde už jsem půl roku žil a mám jet domů. Jsem v tamější práci, loučím se s kolegy, potom jdeme na nějaký oběd / nějaké pohoštění, tam se znovu loučím s kolegy a jdu dolů do města. Procházím se po Bd Jeux de Ballon, dívám se na ten dvrkot v ulicích a v tom je poledne a z autobusového nádraží za chvíli odjíždí poslední autobus, kterým ještě stíhám dojet na letiště (odlet mám jako posledně v 14:10), jenže já ještě nemám zavazadlo a tak jdu na ubytovnu si vzít věci. Jdu cestou jako obvykle, jenže tam, kde má být ubytovna, tak nic není, obcházím blok domů, zbývající domy jsou mi povědomé (i když vůbec nezapadají do jižní Francie), ale ten můj vchod prostě někam zmizel. Ptám se jedné ženské, dokonce i moje francouzština ve snu funguje (huit Bd Emile Zola), jenže ženská je ruska z nějakého města začínajícího na 'L' a ukazuje mi kde je číslo 7 a že číslo 8 je logicky tady. A potom se probouzím.

A ta citronka? No schválně, co byste dělali vy na mém místě, když si před tím na jejím uzávěru nejdřív málem zlomíte prsty a potom vylomíte zuby?

Šílenec, magor a extrémista - těší mě

O víkendu jsem byl ve sklípku. Před sklípkem v pizzerii. A tam jsem se zmínil o tom, že občas přespím na sněhu, někdy jen tak, někdy pod stanem. Nu, donesla se mi zpětná reakce - jsem šílenec, magor a extrémista. Vím, že to nic neznamená, ale já si tak nepřipadám - ano, je to trošku náročnější, člověk musí mít náležité vybavení a být v psychické pohodě (pokud člověk není, tak se nezahřeje ani při +10stC), ale to není o tolik drsnější než normální stanování nebo bivakování v jarní nebo podzimní přírodě. Ba možná naopak, tím, jak je sníh dobrý izolant a jak je měkký, tak mi to přijde o dost komfortnější než normálně na půdě nebo šutrech... Navíc zimní zádvěří je tak krásné... Ale prostě jsem šílenec, magor a extrémista. A je mi to líto - nejen kvůli tomu, že něco podobného jsem vykládal onehdá v Modré čajovně...

Ztráta paměti

Naštěstí jen té externí.

Upgradoval jsem Linux a downgradoval Windows, prostě celou Podložku (někdo má Tkaničku, jiný Podložku) jsem přeinstaloval a při té příležitosti jsem si všechny dokumenty, fotky a zálohy vypálil na bratu 4DVD s tím, že nejdůležitější soubory jsem ještě hodil na USB disk. No, z jednoho DVD se odloupl kousek jeho povrchu - bohužel zrovna na tom prvním, bohužel zrovna na tom, kde byly uloženy jinak nezálohované fotky. Ano, dobře mi tak. Asi si fakt někdy koupím nějaký ten externí disk.

Práce šlechtí člověka

Do práce chodím s rómskými spoluobčany. Opravdu - vždycky, když vycházím z domu, tak je potkám. Oni už to sice mají jen pár kroků (oproti mým 10 minutám tramvají), ale přesto - všichni jdeme do práce.

Volný pád

Ale já jsem na cestě. Zašel jsem moc daleko na to, abych se mohl vrátit. Víš, kdy se tohle stává? Když na cestě překročíš určitý bod a už se nemůžeš vrátit na začátek, ale musíš pokračovat až do konce. Je to jako... Jak byli ti kosmonauti v tom průšvihu. Letěli na Měsíc a něco se pokazilo. Museli se vrátit na Zem, ale překonali už možnou hranici návratu. Takže museli obletět Měsíc, aby mohli zase zpátky a hodiny neměli spojení. Všichni jen čekali, jestli se na druhý straně objeví parta mrtvol v plechovce. A tak je to se mnou. Jsem na odvrácený straně Měsíce bez spojení a všichni musí čekat, dokud se zase neobjevím.

-- Michael Douglas jako William Forster ve filmu Volný pád

Věda a sex

Věda je jako sex. Občas dává praktické výsledky, které ovšem nejsou hlavním důvodem, proč ji lidé dělají. (Richard Feynmann)

Update: Wikicitáty tvrdí, že Feynmann toto vztáhl jen na fyziku. Anglická verze téže stránky hovoří o fyzice. Profesor Gruska z FI ovšem místo Physics použil Science. Mám se cítit jako fyzik okraden?

P.S. Ten odkaz na Wikicitáty doporučuju. :-)

32 je moje oblíbené číslo, linka 41 jezdí domů

...teda, měl bych správně říct, že k rodičům.

A linka LH41xx mě vzala do Mnichova, linka LH32xx do Prahy. Vše do sebe krásně pasuje.

Letěli jsme tentokráte malými letadélky, ne velkýma (no dobře, tak nejsou velké) transportérama lidí typu Airbus 320+/-1 a bylo to fajn. Cesta do Mnichova mohla být nádherná, bohužel kvůli mrakům jsme viděli jen pár hor z Přímořských Alp a potom pár ůdolí kolem Innsbrucku. I tak jsem stihl identifikovat Cukrovou homoli a Habicht ve Štubajkách a Planspitze nad Innsbruckem. Mnichov jako letiště mi přišel velice příjemný, připadá mi, že je i o mnoho modernější než frankfurtská tepna - i třeba návrhem runwayí. Z Mnichova do Prahy jsme letěli s Air Dolomiti, byla to velice příjemná změna po všech těch Lufthansách a Lufthansách Regional - zejména co se týče občerstvení; místo obligátní bagetky se sýrem nebo šunkou a čokoládovou tyčinkou jsme totiž dostali krabičku (!) s jogurtem, jakýmisi sušenkami a něčím sladkým. A balenou vodu. A jedna letuška docela sympatická (dokonce Italka) a měla vlasy až skoro po zadek. A taky jí byly vidět kalhotky, když se shýbala k dolním patrům vozíku s občerstvením. Bohužel si toho všimla i druhá letuška... (Komentář pro případné poznámky: ano, jsem chlap a nestydím se za to!)

V Praze potom zavazadla asi tři minuty po dojití k pásu, jdu rovnou na autobus - jízdenku si kupuju pomocí SMS, fakt to funguje, stejně tak i rezervaci na autobus dělám pomocí telefonu. Kdyby takhle fungovalo všechno!

A teď sedím v Žlutém autobusu a využívám místní wifi k tomu, co právě čtete.

už je to tady

Vzpomínáte na film Knoflíkáři? Jak se tam v jednom interview zmínilo, že žijeme v dezinformační době a že ke každé informaci lze najít i opačnou? Už je to tady. Na iDnes předpovídají na Vánoce déšť (*) i v horách, Aktuálně slibuje bílé Vánoce. V ten samý den.

A to pozitivní? Zatím se jedná jen o vzdálenou předpověď počasí, věc kde směrodatná odchylka pokrývá téměř celé spektrum možností...

Ekologická stopa

Kakamilka na svém zápisníku zmínila ekologickou stopu, jakýsi výpočet, kolik plochy je zapotřebí k mému životu. Spolu s komentářem, ze kterého vyplývá, jak jsou somálci úžasně skromní a američani ti nejhorší. A navrch přidala varování o nebezpečí takovýchto výpočtů - prý bych potom mohl začít i přemýšlet...

No, reagoval jsem po svém - velice emotivně, což je samozřejmě špatně. Ale při přemýšlení o tom, co je na tom špatného mi nějak docházejí slova. Celé je to špatné, postavené na hlavu, prachsprostou manipulací bych to nazval, polopravdou nebo pololží. Ale jak to vysvětlit? Vyvracet jednotlivosti? Poukazovat na jednotlivé polopravdy, věci, které v těch statistikách prostě nejsou, ať už z podstaty věci nebo jsou taktně schovány pod čarou či dvěma? A proč to tolik lidí nevidí, není schopno domyslet do důsledků? Vím, teď píšu jako kdybych znal všechny správné odpovědi - ale když už se mám nechat manipulovat, tak ať je to alespoň trošku na úrovni!

Ano, jsem ten "špatný", lítám letadlem, nemám rád větrníky a "žeru maso". Ale jestli je ekologie o tomto, tak buď mě nebo ekologům hráblo.

Pochválena buď angličtina..

...zejména kvůli tomu, že nerozlišuje tykání a vykání. Když mám ze sebe něco vykoktat ve francouzštině, tak krom mých chabých znalostí (tento týden již druhá pochvala) se k tomu přidává dilema, jestli mluvit k "tu" anebo "vous". Což je zejména případ těch nejbližších kolegů, u ostatních je vykání automatické.

Na Mirasolu je nuda. Mammar je věčně někde pryč, možná na Calernu (vlastní hvězdárna), turkyně nevychází z pokoje, na kterém se dokonce zamyká. Kde jsou ty časy, kdy jsme se dívali s Manuelem nebo s Claire na fotbal (na který se normálně nedívám)?

Chtěl jsem vám ukázat pičouny, ale že jsem se vezl nahoru i dolů autem, tak máte smůlu... Třeba někdy příště.

Martin Fendrych

Když jsem se do toho začetl, připomnělo mi to Matkina - i když je to úplně o něčem jiném.

I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII. ...

Update: nový díl a už vím, co má Matkin společného s Martinem: obojí je to literatura pro eroticky deprivované čtenáře. Ejhle, pohled do zrcadla!

A ještě jedna...

Budka pro kuřáky na frankfurtském letišti. Bohužel ne zcela úplně těsní. I přesto dobrý vynález, všechny kuřáky bych tam pozavíral...

Pár fotek z mobilu

Umřel mi hrníček

Dnes, krátce po čtvrté hodině ranní, při zcela obyčejné přípravě čaje s medem a citrónem došlo ke zcela neočekávané události. Ve chvíli, kdy jsem přeléval vroucí vodu do svého oblíbeného půllitráku, se ozvalo duté zapraskání a pomalu rostoucí loužička vody pod hrnkem dávala tušit, že situace je více než vážná. Vizuální a hmatová inspekce toto podezření jen potvrdily - zranění byla neslučitelná s dalším užíváním.

Hrníček s růžičkou, od firmy Thun Karlovarský porcelán jsem koupil nejspíš někdy v roce 1999. Byl mým prvním osobním půllitrákem - před ním jsem používal rodinný erár. Postupně získával bratříčky a sestřičky, jak u rodičů, tak v místě mého současného trvalého bydliště - ale ani nejklasičtější červené puntíky na jednom jeho kolegovi mu nemohli vzít jeho "prvorozenost". Prožil toho se mnou víc než dost, jeho zelenou linkou zdůrazněný okraj líbaly nejedny dívčí rty (často za nepokryté závisti jeho majitele), podíval se na mnohé hvězdárny, myslím, že i na pár výletů jsem ho vytáhl. Osudným se mu stal až tento, na jih Francie, kdy jsem nechtěl opakovat chybu předchozích cest, kdy mi společník jeho formátu velice chyběl.

Co s mrtvým hrnkem? Skončil v odpadkovém koši, jak jinak. Možná bych mu měl najít nějaký pramínek kdesi v horách, kde by ještě mohl nějakou dobu sloužit náhodným tulákům. Ale vzhledem k jeho pochroumanému porcelánovému srdci to asi není dobrý nápad... Takže odpadky, popelářské auto, skládka... Sbohem, kamaráde - a díky za to, co jsme spolu prožili!

Zpráva z tisku

Nový hejtman David Rath začal se změnami a vyhodil šéfy pěti nemocnic


A komentář? Jenom vzpomínka...

Napsat disertaci

Ano, měl bych napsat disertaci. Ale jak? Samozřejmě, jediná cesta je sednout si na zadek a začít psát. Akorát já nějak nejsem přesvědčen o smyslu takového počínání. Jako kdybych stál pod stěnou, ohmatával si chyty, možná i jeden, dva kroky udělám - jako kdybych hledal tu správnou lajnu - ale nakonec stejně seskočím dolů a zase tam jen tak ocmrndávám...

Ano, vím, že takhle se žít nedá. Nejsem s tím spokojený - sám se sebou i s tím životem, co vedu. Bohužel jsem asi i nějak slepý k variantám - teda ne, že bych je neviděl, akorát nevidím zádnou tu pravou.

A přitom je to tak jednoduché! Kulička, která se přehoupne na jednu stranu střechy už se na druhou stranu neskutálí. Stejně tak horolezec, kterému na hřebeni ujede převěj.

(... ale ten pocit, když člověk najde tu svoji lajnu! Znám to, najednou se oprostím od všech strarostí, moje kroky jsou čím dál jistější, přestože se pevná země vzdaluje.)

Dozvuky atestací

Toto jsem napsal ve středu večer, akorát mi nějakou dobu trvalo, než jsem přišel na to, jak to dostat z mobilu do počítače...

"A ty už nebydlíš u rodičů?" zeptal se mě jeden zkušenější a starší kolega vědec.

A v tom mi to došlo.

Ne, nebydlím. A přišlo by mi divné, abych v sedmadvaceti bydlel u rodičů. Měl bych se ženit, zakládat rodinu, budovat si hnízdo pro výchovu potomků a ne řešit každých pár měsíců problém, z čeho zaplatím nájem nebo hypotéku.

Být vědcem se zkrátka vylučuje s normálním životem.

(A potom jedu eSkem do Dobřichovic a naproti mně sedí můj vrstevník, černý kalhoty, modrá košile, perfektně ladící kravata, vesta a šál a já si připadám jak největší loser a zároveň ho před ním smekám, že dokázal přijmout všechna ta pravidla, aby se mohl stát úspěšným mladým mužem.)

Nápad

Takový nápad se nepřihodí každý den. A tak není divu, že jsem kvůli němu si zapomněl vzít ručník do koupelny...

Pokud bych náhodou stihl obhájit do konce dubna, tak bych mohl jet do Хибин a třeba bych i vylezl na Юдычвумчорр (Judyčvumčorr).

Svařené pivo?

To jsem zase jednou šáhl vedle...

Biere blanche aromatisee citron et coriandre.

Překladu myslím netřeba.

Pracovní sobota

Únava se mě pořád nějak drží a tak raději nepodnikám uspokojující blbosti a místo toho sedím na židli a pracuju (i když upřímně, nejraději bych se svalil vedle na postel).

Kdo zná moji nechuť ke změnám v bytě, ten by se divil - dneska ráno mi došla trpělivost s mým pokojem a začal jsem stěhovat. Postel naprostředku mi neskutečně lezla na nervy a tak jsem ji přemístil do rožku u dveří, získal jsem tím jednu zásuvku a vypínač světla nadosah. Teď jen přemýšlím, kam přesunout stůl tak, aby mi na něj nesvítilo slunce.

Osazenstvo Mirasolu prošlo drastickou redukcí - dneska odjela Natalia se svým manželem - teda spíš manžel Natalie se svojí ženou. Zbyla tady jen turkyně Baraka (či jak se píše) a alžírec Mammar - oba naštěstí mluví anglicky, takže se i dorozumíme.

To už je jedenáct? No, alespoň že grafy mám už nakreslené...

Jsem zase tam (anebo zpátky?)

O čem bych tak psal? O tom, že GMail má nové skiny a že jsem si (ač o této změně nejsem příliš přesvědčen) zvolil ten, co se mění podle počasí? Nebo že jsem zase dneska prožíval dokonalé orgie s pommes pressés? Ani nevím, padá na mě nějaká únava, zítra se budu asi jen tak válet. Hrůza, co? :)

(Nezměnilo se tady nic, jen dneska nebo zítra bude finále SuperStar (teda Nouvelle Star) a tak je celé město polepené plakátky. Připadám si tady opravdu jako doma, možná bych si měl najít jiné místo na objevování... (i když na hranici s Itálií je ještě pořád dost kopců, na které je zapotřebí vylézt).)

Telgraficky

Vymrzlé, trošku mlhavé ráno vykreslilo brněnské ulice v krásném zlatém provedení. Náladu kazí jen dlouhá kolona aut, kvůli které i sprosté slůvko utrousím (a vzpomenu si na diskuzi se Sovičkou) a kvůli které i na tak krátkém úseku jako je vzdálenost Horova - Tábor nabere tramvaj deset minut zpoždění. Krom zapřísáhlého anti-kuřáka se ze mě stává i zapřísáhlý odpůrce aut ve městech...

Včera byl státní svátek. Velice mě iritovaly všechy ty vzpomínkové komentáře v rádiích (přeladil jsem snad padesátkrát), vyvolávající iluzi, jak úžasný jsme národ. Možná je to absencí hlubších vzpomínek, přece jen, tehdy mi bylo osm nebo devět let, z celé revoluce si pamatuju akorát projev Husáka a Adamce v školní jídelně a vlaječku, kterou jsme nosili na svetru; mám pocit, že spoustě lidí se po minulosti tak trochu stýská a listopad si připomínají spíš jako jejich oběť, která musela být, ale do které by podruhé nešli. (Možná je to trochu extrémní názor, ale sečtete si hlasy pro komunisty a soft-komunisty.) Přesto všechno jsem se k státnímu svátku postavil aktivně - do okna jsem vyvěsil vlajku jako výraz toho, že nelituju a jako poděkování těm, co tenkrát byli v ulicích.

Kdybych zase nemizel do Tramtárie, tak bych mohl napsat, že "rozloučení z letní horskou sezónou se povedlo na výbornou" - takto mi ještě zůstává naděje na nějaké to další "číslo". Byli jsme se Sovičkou v Rakousku v pohoří Rakous, vylezli jsme na dvoutisícovku s poetickým názvem Kupka sena, odkud jsem viděl asi nekrásnější horské panorama letošního roku, které se mi i povedlo nafotit a složit. Další fotky se časem objeví na Picase.

Blížím se domů (tento zápisek ťukám na klávesnici mobilu v tramvaji), takže budu pomalu končit. Zůstaňte naladěni, šance na tramtarijské zpravodajství je větší než malá!

Únava

Tak jsem si zase jednou popovídal anglicky. S američankou, u které mi docela dlouho trvalo než jsem si přivykl na přízvuk. Celou "pracovní" session jsme zakončili na obědě a prohlídkou města - docela nečekaně jsem se ocitl v roli průvodce, naštěstí jen na nějakou hodinku, během které jsme stihli akorát kostel sv. Jakuba, morový sloup na náměstí Svobody a novou radnici. I přes to jsem byl až překvapený, kolik drbů znám k nejrůznějším budovám - počínaje klasickými pověstmi o brněnském kolu a drakovi až k výtahům na "ugly" hlavní poště.

Co s tím?

Jsou věci, které se mě týkají - všichni kolem mně je vidí, jen já si jich ani nevšimnu.

Vánoce jsou tady!

Výdech

Právě jsem se vrátil z Akademie, kde jsem měl seminář. Na zpáteční cestě mě inspiroval pan Bernard, tak jsem zakoupil jednu láhev jeho zlatavého moku a uvedl se do vláčného stavu.

Po dvou dnech mě přestaly bolet stehna. Někdo by řekl "konečně", ale mě je to skoro i líto. Ten pocit, když se po tůře nemůžete ani pořádně natáhnout, to je nepředstavitelná slast. Skoro mě napadá jeden výrok z Trainspottingu: ,,Vezměte si nejlepší orgasmus vašeho života, znásobte ho tisíckrát a stejně se tomu ani nepřiblížíte." Ano, bolo mi to treba...

Gesäuse (2/2)

Vzbudím se, ve winterraumu se ještě svítí a mě bolí hlava. Zvolna si uvědomuji, že lékárnička, kterou mám vždycky v batohu, je doma a Paralen, který jsem si nechal do Ondřejova jsem už taky vyndal. Snažím se hodně pít, chladím se o zeď a pomalu usínám. Budím se ve chvíli, kdy jdou maďaři spát. Zhasnou a ještě drahnou chvíli si povídají jistě zábavné historky - v maďarštině, takže to až tak neocením... A hlava stále bolí. Další probuzení, hlava stále bolí, ale naděje umírá poslední a tak hledám v batohu. Bez úspěchu. Napiju se čaje - fuj! Do toho Earl Grey snad přidávají olej nebo co! Snažím se usnout, ale ten čaj mi fakt moc nesedl, tak raději preventivně jdu na latrinu hodit káčatům. Maďaři se budí, tak se jich ptám na Paralen. Mají cosi podobného, tak se ještě ujišťuju, že to není Brufen a poté usínám. Budím se nad ránem, v místnosti se svítí, cosi cítím - maďaři vaří na benzíňáku. Aha, tak to by vysvětlovalo tu bolest hlavy. Natvrdo větrám a poslouchám meluzínu.

Ráno se blíží a tak vstávám. Nechci se motat mezi přesilou a tak se oblékám venku. Jdu pro vodu k prameni a dokonce si i čistím zuby. Pomalu se chystám na dnešní výlet, řekl jsem si, že zkusím vylézt na Hochtor. Vyrazím a na rozcestníku odbočím na černou stezku vedoucí k mému cíli. Jaké je pak moje překvapení, když po chvíli potkám dva maďary, kteří se mně zeptají, jestli jdu na Planspitze. Každopádně mi popřejí hodně štěstí a ještě dodají "Be careful.". O pár metrů později mi dojde, že opravdu jdu na Planspitze, takže jsem znovu ze sebe udělal debila. Proč ne. Alespoň jsem si vzpomněl na definici horkého turisty, který se od obyčejného liší tím, že vyleze na kopec, na který opravdu chtěl vylézt. (Jak to bylo: obě cesty asi 50m od rozcestí přecházely přes stejný palouček - a já si jako první všiml značky na protější straně. A potom, když jsem byl pořád na značce, mně nenapadlo zkontrolovat, že cesta na Hochtor vede po žebru, které mi mizí za zády.)

No nic, takže Planspitze. Cesta k ní je dlouhá, traverzu je dva kary Hochtoru než se připojí k výlezu z Peternpfad. Poté traverzuje jižní svah Planspitze, než se připojí k cestě vedoucí od Wasserfallweg. Kousek nad sedlem jsem neodolal a vylezl jsem na hranu severozápadní stěny. Úchvatný pohled do hlubokého údolí kazil jen velice silný severní vítr.

Na vrcholu jsem byl kousek po deváté - čili cesta mi trvala poloviční čas oproti rozcestníku. Zápis do vrcholové knihy, fotky na všechny strany, s kavkou si dám tatranku a trošku vody. A hurá zpátky dolů. Cestou mi krásně pózují kamzíci, zrovna když je z jednoho docela nevinně vypadajícího místa obdivuji, jak rychle se dokáží pohybovat v takovém terénu, tak si pěkně narazím holeň. Začnu se svíjet tak, jak to dokáží jen fotbalisté české reprezentace, ale když vidím, že matku přírodu ani nenapadne dát té pitomé suti červenou kartu, tak mi nezbyde než pokračovat dál k chatě. Tam mě čeká překvapení v podobě jednoho rakušáka, který mě nabízí svezení do Hieflau, ale já bych už stejně nestihl připoj do Brna, takže s díky odmítám a vařím si polévku.

Polívka je hotová a musím přiznat, že mi docela sedla. Je jednáct hodin a já přemýšlím, co s načatým dnem. Dlouze se zadívám na Hochtor a hledám, kudy asi vede cesta... Po chvilce nalézám a mám z toho divný pocit - fakt tudy? Nakonec se otáčím směr Zinodl - ono mi to dneska nejspíš bude stačit. Kupodivu se ale zase dostávám do "modré komory" - šlape mi to jaksi samo od sebe, jakoby cesta poslouchala nohy. Nahoře jsem za necelou hodinu - 500 výškových metrů. Dokonce zjišťuji i důvod toho, proč se mi šlape tak dobře - na chatě jsem nechal láhev s vodou. Dnes podruhé si užívám úžasného výhledu - od Šumavy a Novohradských hor až po Otscher, Hochschwab a Nízké Taury. Na kopci docela dost fouká a tak jen udělám několik fotek a mažu dolů. Cesta dolů - 40 minut!

Na chatě jsem brzo a znovu přemýšlím, co s načatým dnem. Je před druhou, pán, co mi nabízel odvoz v nedohlednu a tak se rozhoduju to přece jen risknout a sejít po Wasserfallweg a pokusit se stihnout nějaký vlak. Ve dvě vyrážím, za půl hodiny jsem u žebříků. Tak, teď to bude chtít hodně soustředění! Opatrně stoupám dolů, batoh zavazí, počítám si kroky až mi to připomene jeden film s Björk - já se naštěstí dostanu jen k devadesátce... Na jednom místě opravdu váhám, jestli se nemám zajistit, moc jistě se necítím, ale nakonec zalezu do spáry, ze které se přece nedá vypadnout a snažím se nemyslet na to, že pode mnou je šestset metrů vzduchu. Když už jsem za tímto kritickým místem, doufám, že už to bude na pohodu, ale ještě mě čeká dobrých sto výškových zajištěných metrů. Pod nimi se snažím trochu vydýchat a nabrat trochu energie z fíků. Ale nohy chtějí být už dole, a tak pokračuju téměř nonstop, ani pod vodopádem se nezastavím. V poslední fázi mám zafixovaný nějaké problémové místo, nějak ho ale minu ani nevím jak. I tak si na jednom místě pěkně, leč nedobrovolně, sednu... A už jsem v lese, je to takový slalom mezi kořeny, nohám se už opravdu nechce a tak je to i trošku procvičení všech možných "vyjmenovaných" slov v nejrůznějších jazycích. A už jsem u silnice, jdu přes most, kde z batohu lovím jízdní řády, ze kterých s hrůzou zjišťuji, že ten vlak, který mi ve Vídni alespoň teoreticky navazuje za patnáct minut odjíždí z tři kilometry vzdáleného nádraží. Z nouze jen tak mávnu na dodávku v protisměru, k mému velkému překvapení staví a já s pětiminutovou rezervou stíhám vláček do Kleinriefling. Dívám se naproti na hory, na kterých jsem před pár hodinami stál a je mi fajn, zvlášť když vidím mraky napichující se na vysoké vápencové zuby. A koleno, do kterého jsem se několikrát nepěkně praštil, začalo zlobit přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží shodil batoh.

Gesäuse (1/2)

Sedím v trávě kousek nad chatou Hesshütte, dívám se, jak bledne svět Sluncem choulícím se do vzdálené vysoké oblačnosti, poslouchám vítr prohánějící se mezi skálami a přemýšlím, jak to vlastně bylo...

Nejdřív byla mapa, která hodně dlouho ležela ve stole. Potom bylo zjištění, že díky své In-kartě mám slevu i na rakouské dráhy. Potom byla webová stránka národního parku Gesäuse, po které následoval jeden neúspěšný pokus o odpoutání se z nížin. Ale napodruhé už to vyšlo...

Autobusem do Vídně, potom metrem na západní nádraží, kde jsem tak nějak z rozmaru jel o jeden vlak dřív (což byla asi blbost, protože jsem tak přišel o hodinu převalování se v kupéčku, ale zase jsem si odlovil jeden poklad v Amstetten). Ve vlaku s rozkládacími sedadly jsem kupodivu i na chvíli zaspal a ještě si stihl všimnout, že v tunelech na napřímené trati do Lince vzniká docela velký, ne příliš příjemný podtlak. V Amstetten jsem trošku zklamán, vlak ještě není přistaven a tak musím čekat v čekárně. Zatím je zataženo nízkou oblačností, ale dá se vytušit, že ty mraky až tak trvanlivé nebudou. A skutečně, stačí vyjet z dunajské placky a sem tam už začíná probleskovat slunce. Po několika kilometrech se dostaneme k řece Enži, kterou už trať neopustí. Ve Waidhofen/Ybbs míjíme krásný hrad s naprosto příšernou skleněnou kostkou na vršku věže. Ale jinak je cesta krásná - i přes to, že je na Enži spousta přehrad, tak je to pěkná řeka, nyní asi s minimem vody, ale široké koryto dává tušit, jak asi vypadá při jarním tání. Údolí mi přijde hodně opuštěné, hodně často jsou úseky třeba pět kilometrů bez stavení, jen řeka, silnice a trať.

Po desáté jsem v Gstatterboden, je to jen pár domků z toho polovina patří správě národního parku. Vše je zavřené, ale to jsem věděl, sezóna skončila předevčírem... A tak nezbývá než vyrazit po silnici k začátku turistické trasy. Kupodivu ty dva kilometry ujdu docela rychle, na začátku značené cesty mě ale elán rychle přejde. Začátek stoupání si pěkně vyžírám a když se předemnou z mlhy vynoří stěna převysoká, tak si kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli bych neměl jet zpátky. Tak lehko se ale nechci vzdát a tak po doslova donutím pokračovat. Cesta je místy docela nepříjemná, občasné stupy z vyhlazeného vápence mi dělají starosti - tohle na sestup za případného deště nebude... Pod vysokým stupněm vodopádů dávám svačinu, snažím se fotit padající vodu, ale nejdřív si nadávám za zapomenutý stativ a potom za to, že foťák pokládám na vlhké šutry, kde se na něj hned nalepí spousta prachu. Jdu cestou dál, na protějším svahu roste krásné panorama a já se dál a dál trápím. Cesta je většinou choďák, zajištěná pasáž je až v samém závěru strmé části, ale pár nepříjemných míst se na ní najde. Funím do kopce, pot ze mě leje, závěrečnou ferratu lezu bez jištění, jen batoh trochu zavazí. A najednou jsem nahoře, ani to tak dlouho netrvalo, najednou je ve mně klid a mír, sedím na louce a cítím, jak se všechny věci na nichž "záleží" úplně rozpustily, připadám si jak při nějaké meditaci. Všechno najednou vnímám jinak, hlavně svůj dech, přestože cesta stále stoupá, tak už není tak klopýtavý, sladil se s tělem...

Na odbočce na Planspitze trochu zaváhám, ale správná volba je vynechat vrchol a jít rovnou k chatě. Přeci jen, moc jsem toho nenaspal, v kondici taky nejsem a navíc mám na zádech krysu těžkou tak, jak umím nabalit jen já. Po třetí jsem u chaty, kde se italsky baví dva kluci, z nichž jeden je maďar a jmenuje se Gábor. Jdu pro vodu k prameni, který je asi půl kilometru od chaty a zrovna si čistím zuby. Po návratu k chatě ještě chvíli přemýšlím nad nápadem vyběhnout na Zinodl, ale bylo by to spíš trápení, takže sedám do trávy a píšu deníček.

Slunce pomalu zapadá někde za Hochtorem, takže už jsem docela dlouho ve stínu a na teplotě je to znát. Vracím se do winteraumu, kde překvapivě nikdo není. Jen věci na ramínkách dávají tušit, že ty rozházené deky na posteli nejsou nejsou jen náhodou. Udělám si z několika dek provizorní lůžko kousek od kamen a vařím čaj. Za chvíli přicházejí maďaři, ukazuje se, že jich je pět a vysvětlují mi, že na palandě nahoře vzadu by mělo být ještě jedno místo volné. Tak všechno balím a přesouvám se. Maďaři chtějí topit, velkou radost z toho nemám, zvlášť když ležím nahoře... A taky že ano, za chvíli ležím na spacáku jen v trenkách. Maďaři mají benzínový vařič, tak je ze zvědavosti pozoruju. Kupodivu to ani tak nesmrdí a ani to nevypadá, že by to mělo za chvíli vybuchnout. Já ale raději zalézám nahoru, obavy ze sauny se naplňují a já tak trochu sabotérsky odpouštím alespoň trochu teplého vzduchu okýnkem, které mám u nohou.

Rozum a srdce

Srdce velí dopřát si výlet do Rakous, vylézt na Hochtor, užít si trošku klidu na Hesshütte.

A co na to rozum?

Neblbni. Jo, šíleně moc tam chceš, strašně dlouho jsi se nikde nevyřádil a počasí má být příznivé. Fajn. Ale jsi tady teď s Cézinem. Jasně, vydržel by tady sám, ale sám vidíš jak je nervózní a jak pořád chodí ke dveřím. Takže tady s ním zůstaneš. Navíc stejně bys měl nějak zareagovat na ty poznámky k článku. Jasně, jeden den nic neznamená, ale znáš to... A potom seminář. Já vím, prezentaci máš už připravenou a řeč si můžeš nacvičit i ve winterraumu. Ale sám uznáš, že doma na to budeš soustředěnější. A neodmlouvej, že po návratu bys na to měl ještě tři dny. A krom toho šetříš, ne?

... a tak to dopadne pokaždé.

Tramvaj č. 1

P.S. Neznámé slečně se moc omlouvám...

Dendrologická

To vlevo je javor, to je jasné. Ale z jakého stromu je list vpravo?

Sarkozy

Realita je smutná, ale alespoň že mají smysl pro humor.

Já bych rád k ...

Hitem posledních týdnů je Gesäuse. Odkaz vede na webovskou prezentaci NP v češtině, když nic, tak se alespoň podívejte na obrázky v brožurce.

Nová zubařka

Tak mám novou paní zubařku. Na doporučení Sovičky jsem se zvrhl a přehlásil se z Králova Pole do středu města s očekáváním, že si konečně dám zuby do pořádku a že už mě nečekají takové pohromy jako 4 kazy za půl roku. A včera konečně nastal den D, okamžik O, kdy jsem asi po sedmi měsících usedl znovu do zubařského křesla...

A bylo to docela normální. Vyplynulo z toho, že s mými zuby to není tak špatné, jak jsem si myslel, paní doktorka mě převrtala jednu plombu, vysvětlila mi, kde je problém a co s ním dělat a dosti se podivila, že jsem přešel od jedné zubařky k druhé prakticky bez objektivního důvodu. Když o tom tak přemýšlím, tak ona ta předchozí asi nebyla až tak špatná - ale u ní jsem jako pacient nevěděl co a jak. Prostě jakoby ona žila ještě v přesvědčení, že pacienti k ní chodí ,,za trest" nebo "že musí" a ne kvůli tomu mít zuby v pořádku. Jediný výrazný rozdíl mezi paními doktorkami je v komunikaci - ale i tak si myslím, že se to vyplatí.

Jaký nás čeká život...

Ne, nebude to o volbách...

Jel jsem takhle minulý týden s jednou mladou, sympatickou slečnou - říkejme jí třeba Kachna - vlakem do Brna a krom toho padla taky řeč na to, co dělá. A co že slečna Kachna dělá?

,,Já pracuju v pekařském výzkumáku. To třeba takhle v Nizozemí dělají určitý druh pečiva a my máme za úkol vyzkoumat, jak upéct to samé s polovičními náklady."

Tož taková nás čeká budoucnost.

Davové šílenství :-)

Rozmazat!!!

Tož takhle jsem se už dlouho nenaštval. Na koho. Na rakouské dráhy, Ébébé.

Tož jsem si takhle říkal, že bych zase někam vyrazil - něco jako Alpy reloaded. A tak jsem serfoval po stránkách a zaujala mně tam jedna nabídečka, takový angebótek jeden, SparScheine Night, bratu devatenáct unijních zlatek za jednu cestu, když člověk jede z Vídně do Bludenz, takové durch Oesterreichs, to už se vyplatí, ni? A tak jsem vytasil platební kartu, že jdeme objednávat. Vše vypadá v pohodě, dokonce pět volných míst, dokonce i v Abteilwagen, tak už zadám jméno, číslo karty a že se posunu na další stránku. I tam vše v pohodě, když v tom... červená písmenka, ne největší, erhéhte prajs, důvod neznámý a místo 19 Euro se mi to chystá strhnout necelých 85 Euro. Naštěstí prst na myšítku se zastaví včas a z karty se nic nestrhne... Fuj!

Takže vážení a milí jižní ajznboňáci, takovéhe fóry si strčte za klobouk, který si můžete nacpat i do té vaší fujary. Když už dám nějakej ten angebót, a když už mi napíšete, že i nějaké fraje plece máte, tak už byste mi to snad mohli i odkejvnout, ne? A ne, docela podrazácky měnit cenu v poslením kroku. To je trošku nesportovní, nicht wahr?

Dálnice D1

Nejlepší foťák

Ne, není to Pentax. Ani Canon. Ani Ricoh.

Nejlepší foťák je ten na mobilu. Proč? Místo hraní si na pěkné barvičky, dobrý kontrast a žiletkovou ostrost či neostrost neumožňuje skoro žádné hraní si na formu. A tak nezbývá než snažit se o obsah.

O tři hodiny později: jsem v Ondřejově, oproti očekávání je skoro jasno, hvězdy svítí, já bdím a nadávám si, že jsem si jak na potvoru nevzal ten o chlup lepší foťák než ten mobilní.

Horoskop

Na začátku letošního roku mi Sovička řekla, že podle jakéhosi horoskopu bude tento rok pro mne jedna velká katastrofa. A že naopak rok 2009 by mohl být ve všem příznivý.

Nu, první části tohoto proroctví se zatím docela úspěšně naplňuje.

Poděkování

Vážení voliči a voličky (myslím i vás, co jste k volbám nešli),

chtěl bych vám upřímně poděkovat - lepší průplesk a lepší motivaci k dokončení disertační práce bych hledal těžko.

Váš Ježo

P.S. Dneska ráno jsem zaslechl, že pan Bém už na hradě sondoval, co má pan prezident v úmyslu v případě, že bude vyslovena nedůvěra vládě. Nejsem expertem na ústavu a tak nevím, jaké jsou poté možnosti, nicméně velice mi to připomíná pokus o domluvený puč či převrat uvnitř ODS, kdy je nutné odstranit Topolánka, aby se dostali k veslu schopnější. V (bledě) modrém mi to připomíná nahrazení Špidly Grossem v oranžovém táboře. Ano, pan Bém je velice schopen, pravděpodobně touží po rozšíření spolupráce s panem Paroubkem, kterou si už vyzkoušel na pražském magistrátě.

Horkýže slíže

Oj! To jsem zase jednou klesnul o deset levelů níž! Ale je to tak: asi jsem pochopil, o čem jsou Horkýže slíže. Přiznávám se, že jsem hodně dlouho (prakticky až do dneska) na ně hleděl skrz prsty, nicméně dneska jsem se docela náhodou dostal k jednomu youtube videu a díky němu už asi chápu. Samozřejmě, že jsem se nedostal dál než za tři nejpopulárnější písničky.

(Teda, stále to považuju za kravinu, nicméně jejich drsné satiře rozumím. Akorát nechápu, jak se mohli stát tak populární.)

Takže - na vlastní nebezpečí (youtube linky): R'n'B Soul, příp. Banda tupých hláv ... a další si v případě zájmu jistě najdete sami.

Šablona

Pohřešovaný ..... narozen dne ......, trvale bytem v ...., odešel dne ...... bez udání důvodu z místra trvalého bydliště.

S Kakamilkou jsme narazili na zajímavé téma: je špatně, když se člověk z cesty za nalezením smyslu života nevrátí? Téma se dotýká filmu Útěk do divočiny, který jsem neviděl.

Extrémista

Asi jsem extrémista. No posuďte, co ze mně včera vypadlo v kanceláři:

,,Já bych to všechno vyházel nebo vypětkoval. Bez pardonu. Na střední a výš už je člověk dobrovolně, buď se teda bude učit, nebo ať táhne. A na základce bych to nechal popropadat, případně je nechat odejít s nedokončeným základním vzděláním - ať se potom životem protloukají jak chtějí."

Nejhorší na tom je to, že to myslím vážně. A podobně smýšlím i o současné finanční krizi. Pomoc? Záchrana státu? Tůdle! Hezky nechat zbankrotovat. Vlasy a všechny chlupy na těle se mi ježí, když slyším, jak po finanční injekci se trhy zotavily. Jaké zotavení, když je chyba v systému? A že to postihne šíleně moc lidí, jejich penzijní pojištění a úspory? Třeba je to vrátí zpátky k reálným hodnotám. A třeba se i potom člověk bude jinak dívat na povolání zedník, které je dneska docela nedoceněné. A třeba to vrátí spoustu kravaťáků na zem.

Ano, jsem extrémista. A přes svůj značně nevyzrálý věk asi i docela staromódní.

P.S. Tohle je docela plodné téma, takže máte štěstí, že vás zasáhla jen značně redukovaná verze... :)