Umřel mi hrníček

Dnes, krátce po čtvrté hodině ranní, při zcela obyčejné přípravě čaje s medem a citrónem došlo ke zcela neočekávané události. Ve chvíli, kdy jsem přeléval vroucí vodu do svého oblíbeného půllitráku, se ozvalo duté zapraskání a pomalu rostoucí loužička vody pod hrnkem dávala tušit, že situace je více než vážná. Vizuální a hmatová inspekce toto podezření jen potvrdily - zranění byla neslučitelná s dalším užíváním.

Hrníček s růžičkou, od firmy Thun Karlovarský porcelán jsem koupil nejspíš někdy v roce 1999. Byl mým prvním osobním půllitrákem - před ním jsem používal rodinný erár. Postupně získával bratříčky a sestřičky, jak u rodičů, tak v místě mého současného trvalého bydliště - ale ani nejklasičtější červené puntíky na jednom jeho kolegovi mu nemohli vzít jeho "prvorozenost". Prožil toho se mnou víc než dost, jeho zelenou linkou zdůrazněný okraj líbaly nejedny dívčí rty (často za nepokryté závisti jeho majitele), podíval se na mnohé hvězdárny, myslím, že i na pár výletů jsem ho vytáhl. Osudným se mu stal až tento, na jih Francie, kdy jsem nechtěl opakovat chybu předchozích cest, kdy mi společník jeho formátu velice chyběl.

Co s mrtvým hrnkem? Skončil v odpadkovém koši, jak jinak. Možná bych mu měl najít nějaký pramínek kdesi v horách, kde by ještě mohl nějakou dobu sloužit náhodným tulákům. Ale vzhledem k jeho pochroumanému porcelánovému srdci to asi není dobrý nápad... Takže odpadky, popelářské auto, skládka... Sbohem, kamaráde - a díky za to, co jsme spolu prožili!