Gesäuse (2/2)

Vzbudím se, ve winterraumu se ještě svítí a mě bolí hlava. Zvolna si uvědomuji, že lékárnička, kterou mám vždycky v batohu, je doma a Paralen, který jsem si nechal do Ondřejova jsem už taky vyndal. Snažím se hodně pít, chladím se o zeď a pomalu usínám. Budím se ve chvíli, kdy jdou maďaři spát. Zhasnou a ještě drahnou chvíli si povídají jistě zábavné historky - v maďarštině, takže to až tak neocením... A hlava stále bolí. Další probuzení, hlava stále bolí, ale naděje umírá poslední a tak hledám v batohu. Bez úspěchu. Napiju se čaje - fuj! Do toho Earl Grey snad přidávají olej nebo co! Snažím se usnout, ale ten čaj mi fakt moc nesedl, tak raději preventivně jdu na latrinu hodit káčatům. Maďaři se budí, tak se jich ptám na Paralen. Mají cosi podobného, tak se ještě ujišťuju, že to není Brufen a poté usínám. Budím se nad ránem, v místnosti se svítí, cosi cítím - maďaři vaří na benzíňáku. Aha, tak to by vysvětlovalo tu bolest hlavy. Natvrdo větrám a poslouchám meluzínu.

Ráno se blíží a tak vstávám. Nechci se motat mezi přesilou a tak se oblékám venku. Jdu pro vodu k prameni a dokonce si i čistím zuby. Pomalu se chystám na dnešní výlet, řekl jsem si, že zkusím vylézt na Hochtor. Vyrazím a na rozcestníku odbočím na černou stezku vedoucí k mému cíli. Jaké je pak moje překvapení, když po chvíli potkám dva maďary, kteří se mně zeptají, jestli jdu na Planspitze. Každopádně mi popřejí hodně štěstí a ještě dodají "Be careful.". O pár metrů později mi dojde, že opravdu jdu na Planspitze, takže jsem znovu ze sebe udělal debila. Proč ne. Alespoň jsem si vzpomněl na definici horkého turisty, který se od obyčejného liší tím, že vyleze na kopec, na který opravdu chtěl vylézt. (Jak to bylo: obě cesty asi 50m od rozcestí přecházely přes stejný palouček - a já si jako první všiml značky na protější straně. A potom, když jsem byl pořád na značce, mně nenapadlo zkontrolovat, že cesta na Hochtor vede po žebru, které mi mizí za zády.)

No nic, takže Planspitze. Cesta k ní je dlouhá, traverzu je dva kary Hochtoru než se připojí k výlezu z Peternpfad. Poté traverzuje jižní svah Planspitze, než se připojí k cestě vedoucí od Wasserfallweg. Kousek nad sedlem jsem neodolal a vylezl jsem na hranu severozápadní stěny. Úchvatný pohled do hlubokého údolí kazil jen velice silný severní vítr.

Na vrcholu jsem byl kousek po deváté - čili cesta mi trvala poloviční čas oproti rozcestníku. Zápis do vrcholové knihy, fotky na všechny strany, s kavkou si dám tatranku a trošku vody. A hurá zpátky dolů. Cestou mi krásně pózují kamzíci, zrovna když je z jednoho docela nevinně vypadajícího místa obdivuji, jak rychle se dokáží pohybovat v takovém terénu, tak si pěkně narazím holeň. Začnu se svíjet tak, jak to dokáží jen fotbalisté české reprezentace, ale když vidím, že matku přírodu ani nenapadne dát té pitomé suti červenou kartu, tak mi nezbyde než pokračovat dál k chatě. Tam mě čeká překvapení v podobě jednoho rakušáka, který mě nabízí svezení do Hieflau, ale já bych už stejně nestihl připoj do Brna, takže s díky odmítám a vařím si polévku.

Polívka je hotová a musím přiznat, že mi docela sedla. Je jednáct hodin a já přemýšlím, co s načatým dnem. Dlouze se zadívám na Hochtor a hledám, kudy asi vede cesta... Po chvilce nalézám a mám z toho divný pocit - fakt tudy? Nakonec se otáčím směr Zinodl - ono mi to dneska nejspíš bude stačit. Kupodivu se ale zase dostávám do "modré komory" - šlape mi to jaksi samo od sebe, jakoby cesta poslouchala nohy. Nahoře jsem za necelou hodinu - 500 výškových metrů. Dokonce zjišťuji i důvod toho, proč se mi šlape tak dobře - na chatě jsem nechal láhev s vodou. Dnes podruhé si užívám úžasného výhledu - od Šumavy a Novohradských hor až po Otscher, Hochschwab a Nízké Taury. Na kopci docela dost fouká a tak jen udělám několik fotek a mažu dolů. Cesta dolů - 40 minut!

Na chatě jsem brzo a znovu přemýšlím, co s načatým dnem. Je před druhou, pán, co mi nabízel odvoz v nedohlednu a tak se rozhoduju to přece jen risknout a sejít po Wasserfallweg a pokusit se stihnout nějaký vlak. Ve dvě vyrážím, za půl hodiny jsem u žebříků. Tak, teď to bude chtít hodně soustředění! Opatrně stoupám dolů, batoh zavazí, počítám si kroky až mi to připomene jeden film s Björk - já se naštěstí dostanu jen k devadesátce... Na jednom místě opravdu váhám, jestli se nemám zajistit, moc jistě se necítím, ale nakonec zalezu do spáry, ze které se přece nedá vypadnout a snažím se nemyslet na to, že pode mnou je šestset metrů vzduchu. Když už jsem za tímto kritickým místem, doufám, že už to bude na pohodu, ale ještě mě čeká dobrých sto výškových zajištěných metrů. Pod nimi se snažím trochu vydýchat a nabrat trochu energie z fíků. Ale nohy chtějí být už dole, a tak pokračuju téměř nonstop, ani pod vodopádem se nezastavím. V poslední fázi mám zafixovaný nějaké problémové místo, nějak ho ale minu ani nevím jak. I tak si na jednom místě pěkně, leč nedobrovolně, sednu... A už jsem v lese, je to takový slalom mezi kořeny, nohám se už opravdu nechce a tak je to i trošku procvičení všech možných "vyjmenovaných" slov v nejrůznějších jazycích. A už jsem u silnice, jdu přes most, kde z batohu lovím jízdní řády, ze kterých s hrůzou zjišťuji, že ten vlak, který mi ve Vídni alespoň teoreticky navazuje za patnáct minut odjíždí z tři kilometry vzdáleného nádraží. Z nouze jen tak mávnu na dodávku v protisměru, k mému velkému překvapení staví a já s pětiminutovou rezervou stíhám vláček do Kleinriefling. Dívám se naproti na hory, na kterých jsem před pár hodinami stál a je mi fajn, zvlášť když vidím mraky napichující se na vysoké vápencové zuby. A koleno, do kterého jsem se několikrát nepěkně praštil, začalo zlobit přesně ve chvíli, kdy jsem na nádraží shodil batoh.