Gesäuse (1/2)

Sedím v trávě kousek nad chatou Hesshütte, dívám se, jak bledne svět Sluncem choulícím se do vzdálené vysoké oblačnosti, poslouchám vítr prohánějící se mezi skálami a přemýšlím, jak to vlastně bylo...

Nejdřív byla mapa, která hodně dlouho ležela ve stole. Potom bylo zjištění, že díky své In-kartě mám slevu i na rakouské dráhy. Potom byla webová stránka národního parku Gesäuse, po které následoval jeden neúspěšný pokus o odpoutání se z nížin. Ale napodruhé už to vyšlo...

Autobusem do Vídně, potom metrem na západní nádraží, kde jsem tak nějak z rozmaru jel o jeden vlak dřív (což byla asi blbost, protože jsem tak přišel o hodinu převalování se v kupéčku, ale zase jsem si odlovil jeden poklad v Amstetten). Ve vlaku s rozkládacími sedadly jsem kupodivu i na chvíli zaspal a ještě si stihl všimnout, že v tunelech na napřímené trati do Lince vzniká docela velký, ne příliš příjemný podtlak. V Amstetten jsem trošku zklamán, vlak ještě není přistaven a tak musím čekat v čekárně. Zatím je zataženo nízkou oblačností, ale dá se vytušit, že ty mraky až tak trvanlivé nebudou. A skutečně, stačí vyjet z dunajské placky a sem tam už začíná probleskovat slunce. Po několika kilometrech se dostaneme k řece Enži, kterou už trať neopustí. Ve Waidhofen/Ybbs míjíme krásný hrad s naprosto příšernou skleněnou kostkou na vršku věže. Ale jinak je cesta krásná - i přes to, že je na Enži spousta přehrad, tak je to pěkná řeka, nyní asi s minimem vody, ale široké koryto dává tušit, jak asi vypadá při jarním tání. Údolí mi přijde hodně opuštěné, hodně často jsou úseky třeba pět kilometrů bez stavení, jen řeka, silnice a trať.

Po desáté jsem v Gstatterboden, je to jen pár domků z toho polovina patří správě národního parku. Vše je zavřené, ale to jsem věděl, sezóna skončila předevčírem... A tak nezbývá než vyrazit po silnici k začátku turistické trasy. Kupodivu ty dva kilometry ujdu docela rychle, na začátku značené cesty mě ale elán rychle přejde. Začátek stoupání si pěkně vyžírám a když se předemnou z mlhy vynoří stěna převysoká, tak si kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli bych neměl jet zpátky. Tak lehko se ale nechci vzdát a tak po doslova donutím pokračovat. Cesta je místy docela nepříjemná, občasné stupy z vyhlazeného vápence mi dělají starosti - tohle na sestup za případného deště nebude... Pod vysokým stupněm vodopádů dávám svačinu, snažím se fotit padající vodu, ale nejdřív si nadávám za zapomenutý stativ a potom za to, že foťák pokládám na vlhké šutry, kde se na něj hned nalepí spousta prachu. Jdu cestou dál, na protějším svahu roste krásné panorama a já se dál a dál trápím. Cesta je většinou choďák, zajištěná pasáž je až v samém závěru strmé části, ale pár nepříjemných míst se na ní najde. Funím do kopce, pot ze mě leje, závěrečnou ferratu lezu bez jištění, jen batoh trochu zavazí. A najednou jsem nahoře, ani to tak dlouho netrvalo, najednou je ve mně klid a mír, sedím na louce a cítím, jak se všechny věci na nichž "záleží" úplně rozpustily, připadám si jak při nějaké meditaci. Všechno najednou vnímám jinak, hlavně svůj dech, přestože cesta stále stoupá, tak už není tak klopýtavý, sladil se s tělem...

Na odbočce na Planspitze trochu zaváhám, ale správná volba je vynechat vrchol a jít rovnou k chatě. Přeci jen, moc jsem toho nenaspal, v kondici taky nejsem a navíc mám na zádech krysu těžkou tak, jak umím nabalit jen já. Po třetí jsem u chaty, kde se italsky baví dva kluci, z nichž jeden je maďar a jmenuje se Gábor. Jdu pro vodu k prameni, který je asi půl kilometru od chaty a zrovna si čistím zuby. Po návratu k chatě ještě chvíli přemýšlím nad nápadem vyběhnout na Zinodl, ale bylo by to spíš trápení, takže sedám do trávy a píšu deníček.

Slunce pomalu zapadá někde za Hochtorem, takže už jsem docela dlouho ve stínu a na teplotě je to znát. Vracím se do winteraumu, kde překvapivě nikdo není. Jen věci na ramínkách dávají tušit, že ty rozházené deky na posteli nejsou nejsou jen náhodou. Udělám si z několika dek provizorní lůžko kousek od kamen a vařím čaj. Za chvíli přicházejí maďaři, ukazuje se, že jich je pět a vysvětlují mi, že na palandě nahoře vzadu by mělo být ještě jedno místo volné. Tak všechno balím a přesouvám se. Maďaři chtějí topit, velkou radost z toho nemám, zvlášť když ležím nahoře... A taky že ano, za chvíli ležím na spacáku jen v trenkách. Maďaři mají benzínový vařič, tak je ze zvědavosti pozoruju. Kupodivu to ani tak nesmrdí a ani to nevypadá, že by to mělo za chvíli vybuchnout. Já ale raději zalézám nahoru, obavy ze sauny se naplňují a já tak trochu sabotérsky odpouštím alespoň trochu teplého vzduchu okýnkem, které mám u nohou.