Jak neudělat zkoušku z autoškoly

Odstavec úvodem: Včera jsem se strašně opil. Včera jsem se opil tak, jak jsem to zatím zvládl pouze jednou - před osmi lety, jedním měsícem a čtrnácti dny. Díky nemístné konzumaci alkoholu jsem se včera vypsal a díky následné spravedlivé odplatě mého organismu, která momentálně působí jako velice účinná anesteze, svůj literární výtvor zveřejním, byť se za události v něm popisované velice stydím.

. . .

Tak to mám za sebou, teda alespoň první pokus. Předem bych chtěl poděkovat všem, kteří na mě mysleli – ale moje blbost byla silnější. Ba co víc – takový koncert chyb, přestupků a kravin jsem nepředvedl už hodně dlouho. Určitě ne v autoškole – ale ani v obyčejném životě si něčeho podobného nejsem vědom.

Přitom to celé nezačalo vůbec špatně. Test jsem udělal na plný počet bodů a technickou jsem také myslím zvládl docela slušně – teda alespoň jsem řekl všechno to, co bylo v knížce. O dalších otázkách, u kterých jsem si opravdu nebyl jistý (jako například, kde najdu ve voze posilovač brzd a jaký typ posilovače řízení má Octavia), mi instruktor řekl, že se na to zkušebák vůbec nemá ptát a že to jsou blbosti, které nikdy nebudu potřebovat.

Takže jdeme na jízdu. Pojedu jako poslední, sám, kolem půl druhé. Fajn.

A auto už je tady, obě slečny jsou šťastné, udělaly to – a už je řada na mě. Tak si sednu, spravím si sedadlo, volant, zrcátka, všechno si zkontroluju a zeptám se, jestli můžeme. Můžeme. Fajn. Moje „jízda“ začíná. Brzda, povolit ruční brzdu, blinkr doleva, zrcátko doleva, spojka, zařadit jedničku, povolovat brzdu… a najednou zjišťuju, že mi auto ujíždí dozadu! Co se děje? To mi nikdy neudělalo! Nevěřím svým smyslům… Aha, já pořád stojím na spojce.

Přijíždím ke křižovatce, dokonce i stojím správně při středu, takže vedle mě se i vejde auto na odbočení doprava a čekám. Nejdřív auta zleva, potom auta zprava, potom zase zleva. Nakonec se tam najde mezera, do které bych se mohl zařadit – jen musím ještě pustit to auto, které odbočuje doleva do ulice, ze které vyjíždím. Už se rozjíždí, tak se rozjíždím taky. No, kdybych půl, čtvrtvteřinku počkal, bylo by to ideální...

Veveří. Jeden přechod, druhý přechod, chodce registruji a dávám jim přednost, na semaforu doprava na Úvoz. Přede mnou auta, tak se jen zařadím doprava a čekám, rozjíždím se zvolna, protože vím, že za rohem budou chodci, docela úspěšně projedu dalšími světly, jedu v pravém pruhu i když vím, že budu muset kvůli pruhu pro autobusy do levého, ale i to nakonec dávám na pohodu. Úvoz i následné odbočení na Údolní je také bez problémů. Už-už si myslím, že to trapné entrée rozchodím, když v tom přichází ujištění, že opravdu (dnes) nejsem normální – nejdřív takové lehké varování v podobě objíždění zaparkovaných aut, kdy mi dal přednost protijedoucí trolejbus přesto, že překážky byly na mé straně a potom totální kolaps při odbočování doleva z Údolní na Husovu, kdy jsem se do toho levého pruhu prostě napasoval (ano, správné sloveso zní nas*al) bez ohledu na auta, která do stejného směru odbočovala z protisměru.

Jízda beze smyslů pokračuje po okruhu, kdy kvůli hustému provozu jedu stále vlevo, za křižovatkou s Kounicovou se to trošku rozvolní, takže přejíždím do pravého pruhu, jenže zkušebák chce vlevo na Lidickou, takže zpátky do levého. Přijíždím na křižovatku, tam zrovna mezera, jenže po Kolišti zespodu se už blíží trolejbus. Ale mě to prostě dneska nějak nezapaluje, vjedu do křižovatky a chci odbočovat. Až za půlkou tramvajových kolejí mě sepne a tak nakonec zabrzdím – dostatečně prudce a beze spojky, aby mi chcípl motor. Ale to už je jen detail...

Nastartuju, mezitím si trolejbus projede a já pokračuju po Lidické, kterou zvládám i v tom deliriu, ve kterém se právě nacházím. Za hasičema doleva, a kolem Szegedu nahoru, přednost zprava, chodci, druhá přednost zprava, kde mi auto dává přednost i když ji samo má, překážka na silnici, ještě jedna přednost zprava, stopka, Sokolská, Veveří, Rybkova, nájezd po té úzké silničce k technice. I když si myslím, že to na jedničku pořádně vytočím, přeřazení na dvojku rozhodně nepůsobí elegantně, navíc si nejsem jistý, jestli tam nebyla třicítka – ale ono se tady stejně nedá jet rychleji. Vpravo do areálu techniky, patnáctky si naštěstí všimnu, jen při té malé rychlosti si nějak neuvědomuju přednosti zprava. Ale to už je to nejmenší...

Co říct závěrem? Hodnocení zkušebáka bylo velice decentně podané a ani k němu nebylo co dodat. Další pokus se bude konat 18. února a já bych chtěl jen „uklidnit“ všechny laskavé čtenáře, že takováto jízda hrůzy se mi ještě nikdy před tím nepodařila a já jen doufám, že už nikdy nepodaří. Taktéž se modlím, že za všechno může jen moje tréma a nervozita a že problém není někde jinde. Třeba ve mně.