Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.
Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.
Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.
Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.
Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...
Žádné komentáře:
Okomentovat