Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsem se ještě relativně nízko nad údolím šplhal od řeky Vésubie k vápencovým vrškům Přímořských předalp. Ale k tomu, abych sem došel, jsem musel ještě hodně vytrpět..
Třeba vstávání. Fakt se mi nechtělo. Budík natažený na něco po páté mi opravdu nepřišel vhod. Ale zvedl jsem se, i když v tu chvíli bych si spíš vsadil na to, že znovu zalehnu do postele a pěkně se dospím... No, nezalehl jsem. Místo toho jsem se sbalil a pěkně vyběhl na autobus. Na letišti jsem měl něco přes hodinku času - já blbec nechtěl improvizovat, a tak jsem nechal ujet autobus, který jel do údolí o pár desítek kilometrů dál. Stejně bych potom musel stopovat.
Cesta od moře do hor je zážitek sám o sobě. Teda, pravda, mohl by být plynulejší (ten zážitek). Nicmně kolem desáté už jsem pěkně byl v vesnicí Le Suquet a tak mi nezbývalo nic jiného, než začít šlapat. Zpočátku to šlo dobře i přes akční vložku s názvem "tady to přebroďte", ale potom se cesta trošku narovnala a já měl projít vesnicí Le Figaret, tak mi nějak ztěžkly nohy a následující kopeček k samotě L'Ibac jsem si opravdu protrpěl (a odtud pochází i úvodní citát).
Odtud jsem vyšel...
Cesta se potom vinula podél jedné "polňačky" (ne že by ta cesta vedla mezi poli, ale kvalitou povrchu), až jsem si říkal, jestli to zas nebude jedna z těch cestiček, které člověka vedou všema zmolama a rigolama aby nakonec skončili na téže cestě, kterou před dvěma kilometry opustily. No, nebyl to ten případ, sice na mapě to tak vypadá, ale ke konci jsem byl dobrých 50 metrů nad silničkou. Alespoň že tak. Postupně jsem nabíral výšku a kupodivu to nebylo až tak bolestivé, dokonce poté, co se cesta docela odvážně začala vinout v jednom spíš skále než svahu, jsem si to i začal užívat. Traverz suťoviskem, který následoval poté už méně (ale zato jsem viděl muflony (nebo co to bylo)).
Klikni a najdi zvěř
Po opravdu dlouhém traverzu sutí jsem toho už začínal mít dost a tak jsem si pod jednou borovicí udělal obědovou přestávku. Jablko a hořká čokoláda zabraly a tak jsem si za chvíli mohl vychutnat krásné louky. Jen na nich postavit stan. Chvíli před rozcestníkem 154 (tam, kde se GR510 stýka s GR5) se začal i objevovat první sníh. Naštěstí docela nosný, i když jsem se jednou probořil a trochu si nabral do boty. Tak jsem u rozcestníku dal pauzu a nasadil návleky. Trošku zbytečně, protože cesta odsud byla i docela prošláplá a mnohá sněhoviska se dala obejít. Když jsem ale vyšel z lesa, tak se kousek přede mnou objevily docela strmé skály bez náznaku cesty. Teda, jedna vysněžená římsa tam byla, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to je snad jen nějaký optický klam...
Sníh v nejvhodnějším místě
Nebyl. Co teď. Na jednu stranu skála, na druhou stranu sráz. Mezi tím tvrdý sníh. No, nakonec jsem i byl rád, že jsem si ten cepín vzal. A tak jsem navlekl rukavice a začal si hrát na opravdového horolezce. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak to zdola vypadalo a za chvíli jsem už byl v sedýlku pod Brec d'Utelle.
Tady byla moje velká neznámá. V mapě totiž cesta na vrchol není značená, ale v knížce, kterou jsem si dovezl z domů, o nějakém lezení není ani zmínka. Nicméně tady se konalo překvapení příjemné - dokonce i rozcestník tady je!
Na vrchol už je to jenom kousek (exponovaný)
A i vyšlapaná cestička! Teda, mohla by být výraznější... Na jednom místě jsem dokonce i mezi skalama zabloudil, ale nakonec jsem po pár minutách stál na vršku a mohl se obdivovat výhledem do kraje. Fakt pěkný! Jen toho sněhu je na hlavním hřebeni ještě pořád docela dost, což znamená, že se do krásných krystalických hor dostanu nejdřív na konci mého pobytu a že budu muset trpět na vápně (vápenci).
Takhle chutná vrchol (k jihu)
... a takhle někam k Cime du Gelas, nejvyšší hoře francouzských Přímořských Alp...
Na sestupu jsem dokonce i trefil tu správnou cestu, ale bylo tam jedno subjektivně nepříjemnější místo, než na té variantě, kterou jsem šel nahoru. Nevadí.
To je on - Le Brec d'Utelle
A potom už byl jen sestup velice dlouhým traverzem dolů. Nožky už trošku bolely, sluníčka na mě bylo docela dost, ale nějak jsem si to přetrpěl. Ve vesničce Utelle jsem se zašel podívat do kostela a potom hnedka na náměstíčku jsem si stopl jednu paní - sice jen do vesnice hnedka v údolí, ale tam už něco chytnu snáz. Komunikace opět ve francouzštině - a nešetřila mě. ;-)
A tohle je už vesnička Utelle
...a potom už jen cesta domů. Jedinou zajímavostí byl snad jen autobus, který jsem poprvé viděl narvaný tak, že lidi museli stát. Holt jízdné za jedno Euro je populární...
Teď už jsem doma, píšu zápisek a čekám, jestli se někdo neobjeví na ICQ - a ono nic. Tak se asi půjdu schoulit pod deku, páč jsem si dneska opravdu dal do těla. (Kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopen vyběhnout 1.5km převýšení s lehkostí a elegancí?)
Žádné komentáře:
Okomentovat