Cesta do hlubin vědcovy duše

Řecká abeceda má plno zajímavých písmenek. A jedním z nich je i písmenko chí. Taková pokroucená hůlčička a přes ni napříč rovná čára. Radost pohledět.

Na druhou stranu, z krásného písmenka se může rázem stát noční můra - stačí, když se za ono písmenko přidá druhá mocnina, takže vznikne komplex zvaný chí-kvadrát, ze kterého nejeden vědec má komplexy. Totiž, to se má takto: onen chí-kvadrát je bezrozměrná veličina popisující, jak dobře souhlasí dvě řady čísel - kupříkladu měření a model. (Ten, kdo tomu rozumí, ještě poznamená, že k tomu, aby to fungovalo, je zapotřebí ještě třetí řady čísel a tou je chyba měření.) A čím menší je toto číslo, tak víc ty dvě posuzované řady čísel souhlasí. No, a vzhledem k tomu, že jsem se ještě v pátek (a celý předešlý týden) pohyboval na hodnotách kolem 150 a nyní jsem na 81, mám důvod k mírným oslavám. (Stejně pochybuju, že se dostaneme pod padesát...) A když si k tomu připočtu, že už jsem asi našel způsob, jak zkrotit křivku zvanou SED (spectral energy distribution - prostě jak moc ta prachová obálka svítí v nejrůznějších - zejména infračervených - barvách), tak mi z toho vychází, že se vlastně nemám až tak špatně. (Rychle, kde je nějaké dřevo, ať na něj můžu zaklepat...) (Teda, jsem si jistý, že hnedka v úterý, možná i dřív, přijde nějaké vystřízlivění - ale to už je život.)

Což mi připomíná dobrou otázku "Proč vlastně chodíte po horách?". A jednou z možných odpovědí je, že na horách pracuju. - Věc se má totiž takto: když si vyjdu na nějaký ten výlet, tak se poměrně snadno dostanu do stavu, kdy trpím - slunko pálí, jsem zpocený, horko mi je, dostávám úpal i úžeh, navíc pořád fouká studený vítr, který v kombinaci s propoceným (i když funkčním) prádlem způsobuje, že je mi zima, navíc boty zase jednou tlačí a nevím proč zase cítím každičký kamínek pod podrážkou. Prostě fakt utrpení. Po nějaké době, co člověk takto trpí, se ale stane něco zvláštního: člověk (nebo alespoň já) si srovná chůzi a dech a najednou všechno to, co mě tížilo přestane být problém a člověk začne tak nějak na volnoběh přemýšlet o všech možných i nemožných problémech, které za ten týden / rok / měsíc potkal. A kupodivu, občas se i stane, že přijdu na něco, co mi v šeru a komfortu kanceláře nedocházelo. Nevím, jestli je to nadhledem nějakého toho výškového kilometru nebo odstupem nějakých kilometrů šedesáti, ale občas to zafunguje. Nu, a vzhledem k tomu, že jedním z mých největších "soužení" tady jsou ty zapeklité křivky viditelností a spektrum, tak i moje výletíky by se daly nazvat takovými skoro pracovními cestami.

(Ale nebojte, není všechno tak optimistické, jak by se mohlo zdát - s nějvětší pravděpodobností se totiž i po případné publikaci našich výsledků dobereme toho, co v Ondřejově pronesl jeden velice zkušený astronom: "Musíme si přiznat, že o tom nevíme vůbec nic.")