Telgraficky

Vymrzlé, trošku mlhavé ráno vykreslilo brněnské ulice v krásném zlatém provedení. Náladu kazí jen dlouhá kolona aut, kvůli které i sprosté slůvko utrousím (a vzpomenu si na diskuzi se Sovičkou) a kvůli které i na tak krátkém úseku jako je vzdálenost Horova - Tábor nabere tramvaj deset minut zpoždění. Krom zapřísáhlého anti-kuřáka se ze mě stává i zapřísáhlý odpůrce aut ve městech...

Včera byl státní svátek. Velice mě iritovaly všechy ty vzpomínkové komentáře v rádiích (přeladil jsem snad padesátkrát), vyvolávající iluzi, jak úžasný jsme národ. Možná je to absencí hlubších vzpomínek, přece jen, tehdy mi bylo osm nebo devět let, z celé revoluce si pamatuju akorát projev Husáka a Adamce v školní jídelně a vlaječku, kterou jsme nosili na svetru; mám pocit, že spoustě lidí se po minulosti tak trochu stýská a listopad si připomínají spíš jako jejich oběť, která musela být, ale do které by podruhé nešli. (Možná je to trochu extrémní názor, ale sečtete si hlasy pro komunisty a soft-komunisty.) Přesto všechno jsem se k státnímu svátku postavil aktivně - do okna jsem vyvěsil vlajku jako výraz toho, že nelituju a jako poděkování těm, co tenkrát byli v ulicích.

Kdybych zase nemizel do Tramtárie, tak bych mohl napsat, že "rozloučení z letní horskou sezónou se povedlo na výbornou" - takto mi ještě zůstává naděje na nějaké to další "číslo". Byli jsme se Sovičkou v Rakousku v pohoří Rakous, vylezli jsme na dvoutisícovku s poetickým názvem Kupka sena, odkud jsem viděl asi nekrásnější horské panorama letošního roku, které se mi i povedlo nafotit a složit. Další fotky se časem objeví na Picase.

Blížím se domů (tento zápisek ťukám na klávesnici mobilu v tramvaji), takže budu pomalu končit. Zůstaňte naladěni, šance na tramtarijské zpravodajství je větší než malá!