Jedna téměř astrofyzikální noticka...

...která možná poukáže na moje velmi chabé znalosti.

Několik na sobě nezávislých týmů se pokouší změřit jistou fyzikální charakteristiku. Protože se jedná o vícenásobný hvězdný systém, kde hmotnosti složek se mění velice pomalu (alespoň pokud se jedná o řádově desítky let), lze předpokládat, že tato fyzikální charakteristika (závislá pouze na hmotnosti složek) je konstantní.

Několik na sobě nezávislých týmů tak v průběhu asi 15ti let publikuje tyto výsledky:

- 180 +/- 2.3 SJ
- 185 +/- 2.0 SJ
- 160 +/- 2.5 SJ
- 223 +/- 3.0 SJ

Také vám na uvedených výsledcích něco vadí? Nebo jsem fakt tak blbej?

Jak začínající astrofotografové přicházejí o iluze

Vyfotil jsem svoji první slušnou astrofotku. Pohříchu to byl Orion, k mému překvapení jsem z obyčejného kompaktu vytáhl téměř desátou magnitudu, což mi přišlo slušné. A protože s jídlem roste chuť, napadlo mě, že bych konečně mohl zkusit něco se starým dobrým objektivem 4/300 s tím, že bych si možná pod stromeček pořídil nějakou montáž, která by udržela alespoň desetisekundovou expozici. Nu, zjistil jsem, že použitelné řešení obnáší investici min. 30000Kč, což je krapet víc, než jsem předpokládal... A tak asi nic, resp. tak si asi koupím okulár za pár stovek (zajímalo by mě, kam se poděly ty mikroskopové, co jsem měl doma) a zkusím se podívat na pár objektíků očmo. Ach jo.

Ale... Zajímavým zjištěním pro mě byl fakt, že lidí s podobným (nebo ještě lepším) vybavením je docela dost - tipuju to minimálně na takových 20 lidí po republice, z toho minimálně deset z nich je schopno dělat fotky na velice slušné úrovni. Zdá se, že tzv. "amatérská astronomie" není ani zdaleka na úbytě (jak by se mohlo z mnohých hvězdáren zdát) - jen ten "amatérský astronom" se už docela liší od "amatérského astronoma" před 15 lety.

Ach jo.

Luník IX

... a najednou si člověk připadá jako kdyby žil na jiné planetě.

Nu, nebudu to prodlužovat: dostalo se ke mně video z nechvalně známého košického sídliště Luník IX. Pokud máte dost odvahy, zadejte si to do googlu (ať už obrázky, nebo web) nebo youtube - pravděpodobnost, že šlápnete vedle, je jen velmi malá. (Jen malé upozornění: jen pro silné povahy!) A jak si to stále nedokážu představit v reálu, napadá mě klasická otázka: proč? A proč se s tím nic nedělá? Jsem divný, když si myslím, že teneto stav už je víc než zralý na vyhlášení stavu nebezpečí (nouze) a povolání armády?

A přitom východní Slovensko je tak krásné.

Malý krok pro lidstvo...

..., ale velký pro člověka?

V pátek, v souvislosti s volbami, jsem si (sám, osobně, dobrovolně) koupil 2 košile. A když píšu košile, nemyslím tím flanelové košile, ale takové ty normální, slušné. A jak byla slečna prodavačka v ráži, do ručky mi vrazila i zákaznickou kartu jednoho (zcela zjevně neoutdoorového) obchodu. V tu chvíli jsem ještě netušil, do jaké pasti jsem se chytil, no včera už mi to začalo docházet.

Střih. Dva a půl roku zpátky, je horké léto, jsme na doma v Medlánkách a já se vyskytnu v těsné blízkosti své mladší sestry. "Fůj, ty jsi zpocený." Nu ano, potím se, zvlášť když příjem tekutin beru opravdu zodpovědně. Ani nevím jak, pravděpodobně díky mému mladšímu, tehdy zlehka metrosexuálnímu bratrovi, jsem došel k závěru, že antiperspiranty fakt ne, že si přece nebudu zalepovat kůži, která potřebuje dýchat.

Střih. Zpátky do přítomnosti. Začínám zvolna objevovat výhody flanelových košilí - tedy alespoň ty výhody, které jsem si dřív neuvědomoval. Zatím stále spoléhám na to, že to s tím pocením nebude tak strašné, alespoň teď na podzim, kdy rozhodně není teplo a kdy ještě přechody mezi chladným a teplým prostředím nejsou tak brutální.

Ale zpátky k tomu malému kroku pro lidstvo: mám zlehka strach, že koupí těch dvou košil započal můj volný pád k něčemu strašnému - přirovnal bych to k první dávce nějakého fetu. Budu se snažit tomu čelit, ale pokud bych mohl laskavé okolí poprosit: kdybych začal vyšilovat ve smyslu "sako na běžné denní nošení", případně "kabát" - dejte mi pár facek, jo? :)

Zdárné zrádné šunkofleky jako výchova k rodičovství

Švagr mne zahanbuje, jak sestřičce a synovečkovi vyvařuje a tak jsem se rozhodl zvýšit si karmu a něco uvařit. Původní nápad segedínský guláš Sovička zavrhla (škoda, chtěl jsem jí tam propašovat kysané zelí) a tak jsem vymyslel náhradní řešení - šunkofleky. Ale aby to nebylo jen tak jednoduché, tak jsem se rozhodl, že nebudu týrat šunku, ale pěkně povařím uzené maso a z vývaru udělám polévku.

Moje představa byla taková, že "šunkofleky jsou něco jako zapékané těstoviny, což je převelice jednoduché jídlo; a ta polívka navíc - to je vlastně jen zužitkování zbytků". Očekával jsem tedy poklidné odpoledne, ve kterém občas vařečkou zakvedlám v nějakém hrnci... Jenže chyba lávky! Dobrou hodinu a půl to byl fakt kalup - sotva jsem nakrájel všechny zeleniny, tak už bylo uvařeno maso, sotva jsem připravil šunkofleky k zapečení, už si polévka žádala závěrečných úprav. Tak zběsilé tempo mě překvapilo - přitom jsem neměl pocit, že se nějak flákám... Nicméně výsledek se povedl (zejména ta polévka, kterou ovšem Sovička (zatím) neochutnala) a tak se můžu zhroutit do postele se slastným vědomím, že to se mnou není tak špatné. Na švagra ale stále ani zdaleka nemám.

Proč si nepořídit navigaci do auta

(odkaz od JK)

Měnínská brána a jiné poklesky

Žiju v Brně asi tak třicet let a z toho asi tak polovinu této doby tuším, kde je Měnínská brána. Nu, dnes na cestě z Vaňkovky mi došlo, proč se jmenuje Měnínská. Světe div se, podle Měnína, nacházejícího se pár kilometrů na jih od Brna. Ale tato moje zabedněnost by nebyla nejhorší...

Synovec František se zdárně vyvíjí a mě jímají obavy, že splodit potomka je o mnoho jednodušší než se o něj po "děložním exodu" postarat. A to je, prosím pěkně, František hodný, což ve mně budí další obavy - všechny děti přece nemohou být hodné a tak: co když na nás vyzbyde dítko o hodně méně hodné, v noci nespící a své hlasivky neustále trénující?

Pod tíhou špatného svědomí a Soviččiných pohledů jsem zlehka pokročil v další fázi zařizování bytu a koupil a sestavil komodu a vystěhoval několik skříní a vyměnil jeden stůl. Zmožen těmito přesuny jsem se poté zhroutil na postel a jak moje tělo a moje mysl začínala halucinovat, dostavil se ke mně pocit "domova" - takové to uvědomění si, že tento prostor je prostorem žiju, bydlím a snad jednou vychovám i nějaké to dítko.

Z došlé pošty...

The University of Heidelberg is an equal opportunity employer. Applications from women and minorities are particularly welcome.

Znamená to, že moje přihláška není (na rozdíl od přihlášek žen a příslušníků minorit) obzvláště vítaná ? (Já vím, už jsem si mohl zvyknout...)

P.S. Klid. Nikam se nehlásím. Jen jsem na to narazil a zaujalo mne, jak daleko to pokročilo. (Landessternwarte Königstuhl, University of Heidelberg)

Výběr z tisku (10)

Tentokráte na téma "co hýbe internetosférou": Jak sociální stát zničil Švédsko (originál).

Per Bylund to jistě vidí hodně černě, viděno z české kotlinky (moravského úvalu) bych si chtěl povzdechnout něco ve smyslu "kéž bychom na tom byli tak, jako jsou na tom ve Švédsku". Nemyslím ekonomicky - ale spíš "výchovou"; něco ve smyslu povzdechu jednoho ze členů původního NERVu (Národní ekonomické rady vlády; tuším snad Tomáše Sedáčka?) - volně cituji - "Na to, abychom aplikovali úspěšná finská opatření má Česká republika jeden velký handicap: žije tady příliš málo Finů." A z tohoto pohledu potom jakýkoli žebříček postrádá smysl.

Ale zpátky k článku: stojí za to si ho přečíst a zkusit převést do místních reálií. Minimálně kvůli tomu, že sociálnímu státu dochází dech, tedy (ehm) peníze.

Výběr z tisku (9)

Titulek na idnes.cz: Přestaňme tu onanovat, vyzval Ratha ministr Bárta.

A čtenář josefm v diskuzi: Mirku Macku, vrať se a nafackuj jim oběma!

Jak se točí svět

(Pro zvětšení kliknout)

Klasický výcvak fronty přicházející k večeru

O snížení platů státních zaměstnanců

(Potrefené husy kejhaj...)

Se zájmem jsem si přečetl návrh kteréhosi ministra na redukci platů ve státní správě a byl jsem nepotěšen. Jednak proto, že se můj tabulkový plat nesníží o 10%, ale spíš o 20-30%, druhak proto, že si myslím, že se jedná o krok špatným směrem, kterým se akorát urychlí odchod schopných lidí ze státní správy a zůstanou jen ti neschopní, takže nejspíš budeme na naše úředníky zase nadávat o chlup víc (a to nemluvím o zdravotnických profesích). Stejně tak nevidím důvod, proč by měli mít učitelé vyjímku, nemluvě o "náborovém" příspěvku (který je naštěstí nejspíš pasé).

Myslím si, že správná cesta vede jinudy. Stát, zákonodárci a vedoucí jednotlivých úřadů by si měli rozmyslet, co ze státní správy (a nejen státní správy!) je nezbytně nutné - a zbytek zrušit. Možná se jedná o klamný pocit nižšího úředníčka státní správy, ale jsem přesvědčen o tom, že spousta věcí, co úřady po občanech a podnicích chtějí, je jednoduše zbytečných - získané informace k ničemu neslouží. Kdyby se toto množství zredukovalo o polovinu, mohl by se v podobném poměru zredukovat počet zaměstnanců toho kterého úřadu. Samozřejmě, že pro tento krok je nezbytná i příslušná změna (=zjednodušení) právních norem (o kterém se už mluví hodně dlouho).

Je o stejné jako s vědou (kterou také z velké části financuje stát) - v minulosti zaznělo hodně hlasů na téma, jak je finančně neúnosné, aby se u nás dělala věda a výzkum v mnoha oborech a že je nutné, aby se vybralo několik skutečně perspektivních směrů, kde budeme skutečně špičkoví a zbytek aby se zrušil (a vybavení se prodalo výzkumákům v zahraničí; schopní vědci se jistě uplatní v zahraničí a těch neschopných škoda nebude). Jakkoli se o tom mluví už pár let, tak jediné, co se realizuje, je ono postupné přiškrcování a přidušování redukovanými rozpočty. (Výše uvedené píšu i přes to, že je mi jasné, že můj "rodný obor" bude nejspíš jeden z prvních "na odstřel".

Jedeš!

Medvědi... Několik malofatranských setkání bylo velice podobných tomuto videu, nicméně kdybych potkal medvědici s mladými, asi bych trošku znervózněl... :)

Jak se chodí na Ortler (3)

Zatímco pod bivakem Lombardi má ledovec víceméně pořád stejný sklon, ledovec nad bivakem začíná skoro "na rovince", pomalu se zvedá až ke zlomu v nadmořské výšce cca 3650m, aby se poté zase trošku narovnal a postupně přivedl turisty na podvrcholovou rovinku.

Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.

Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.

Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!

Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.

Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...

Strýčkem

Synovec František je doma a moc se mu tam líbí. Se Sovičkou jsme byli včera na návštěvě, zkoukli jsme, jak malý Išek krásně spinká a tento zážitek jsme doma ještě umocnili instruktážním videem, jak přebalit novorozeně (v hlavních rolích malý Išek a maminka Jana). Nicméně večer, před usnutím, mi to nedalo: mám na to být otcem? Dokážu se postarat o novorozeně? Což o to, manipulace v zavinovačce nebo přebalení na stole, to si dokážu představit, ale jak se takové dítko koupe - zvlášť, když ještě nedrží hlavičku? A vůbec, všechno to přenášení - při mé vrozené (ne-)šikovnosti... On sice Honza tvrdil, že miminka jsou trvanlivá, ale při představě, kolik průšvihů se může na těch několika metrech čtverečních doma stát mi není zrovna nejlépe...

Fotka z první třídy

Našel jsem fotku z první třídy - poznal jsem na ni sebe i spoustu spolužáků, které jsem od doby prvního stupně neviděl. Zajímavé je, že už tenkrát jsem to byl já: měl jsem oblečenou kostkovanou flanelovou košili.

Jak se chodí na Ortler (2)

Je asi něco mezi čtvrtou a pátou ranní a už nějakou dobu se převalujeme na palandě v Matrazenlageru na Payerhütte. Jedna skupina už odešla, další se chystá ve vedlejší místnosti. Chvíli se převalujeme, poté vylézáme ze spacáků a chystáme se taky. Batohy máme nachystané, nicméně taťka se rozhodne ho ještě přebalit. Kolem půl šesté se vloupeme do kuchyně a objednáme si litr čaje a nějak nepochopíme poznámku o pěti minutách - takže potom ho narychlo ve stoje dopíjíme. Potom ještě snídaně v botárně a chvíli před šestou už je tolik světla, že můžeme vyrazit.

První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)

Jak se chodí na Ortler (1)

Ortler - můj první (a na delší dobu asi poslední) větší kopec. Ani před odjezdem na tuto dovolenou jsem netušil, že se nám s taťkou něco takového podaří - a tak se prostě musím pochlubit...

---

První krok? Jednoznačně Jof Fuart. Když jsem asi před třemi týdny na něj lezl, došla mi energie už v asi 2100m, dobrých 500Hm před vrcholem. Ale nevzdal jsem to - i když jsem o tom hodně přemýšlel a ten poslední půlkilometr jsem lezl/šel přes dvě hodinky. Krom toho, že jsem se takto "přemohl", jsem si i po dlouhé době vyzkoušel lezení po skále: když jsem k ní přišel, tak jsem nejdřív asi pět minut hledal způsob, jak se jí chytnout - ale potom, když jsem se přitáhl a pokračoval, už šlo všechno automaticky.

Druhý krok? Vallüla. Tady jsem taky nemohl :) (vlastně všechny kopce až po Lenzerhorn byly o větším či menším bojování sám se sebou), ale to hlavní, proč byl tento výstup důležitý, je asi stometrový suťový žlábek vedoucí do sedla v hřebínku mezi od Bielerhöhe - byl jsem hodně rád, že jsem v něm byl sám, protože tam nebyl problém shodit nějaký šutr. Další část výstupu potom byla po skále, kde jsem si vyzkoušel i mírnou variantu... :)

A potom? Lenzerhorn. Měl jsem z toho kopce pořádný respekt. Večer, když jsme přijeli do Lenze, tak jsem si ho očima měřil a uvažoval o těch 1600Hm, které mě dělily od jeho vrcholu. Větší jistotě ani nepřidalo zjištění, že se autobusem nepřiblížím k sedlu v Lenzerheide, protože první jede až po osmé a to mi přišlo pozdě. O půl sedmé jsem vyrazil - a za necelé 4 hodinky jsem už byl na vrcholu. Byl to první letošní kopec, kde jsem netrpěl - a pro mě signál k tomu, že bych mohl přemýšlet i nad vážnějšími výstupy. Příjemné potvrzení toho, že už jsem rozchozený, mi potom poskytl Flüela Schwarzhorn.

A tak jsme s taťkou v sedle Ofenpass a diskutujeme, kde přespíme. Taťkovi se Ofenpass moc nelíbí, navrhuje přejet na Stelvio, které se zase nezdá mě - a tak nakonec volíme Sulden, se kterým už máme nějaké menší zkušenosti. V úterý ráno ještě s taťkou debatujeme na téma co dělat, já jsem přesvědčen o tom, že si dám odpočinkový den, taťka si chce vyjet Stelvio, z čehož ho zrazuju s tím, že zítra bude lepší počasí - nicméně taťka má svoji hlavu a přesto jede (a asi po hodině se vrací s tím, že mu to po závodě moc nejede). A tak přemýšlíme, co s načatým dnem a rozhodujeme se, že půjdeme na nějakou chatu nad Suldenem. Taťka má na mysli Düsseldorfer hütte, kde jsme byli před čtyřmi roky, já nadhazuju chatu na druhé straně údolí - Payerhütte. Taťka je trochu překvapený, ale souhlasí. Přesouváme se na druhé parkoviště, balíme batohy a první odpolední lanovkou vyjíždíme o asi 400Hm výš, k bufetu K2, odkud pokračujeme traversem pod Tabarettahütte. Potom serpentinky k chatě, další traverz vápencovým suťoviskem pod sedlo v severním hřebeni Ortleru, serpentinky na sedlo, kde vidím, to co vidět nechci - na druhé straně hřebenu se "pěkně" mračí. Schovávám se na závětrnou stranu a čekám na taťku a doufám, že to ještě chvíli vydrží. V údolí Vinschgau plave hodně podezřelý mrak a na chatu zbývá ještě něco přes kilometr a 150Hm. Za chvíli pokračujeme po hřebeni k chatě, chvíli je nataženo i kovové lano (přestože terén byl čistě chodecký) a přemýšlím o tom, jestli ten dunivý zvuk, který jsem před chvílí slyšel, patřil bouřce nebo padajícím serákům. Než dojdeme na chatu, zvládne nás osvěžit lehká přeháňka spojená s krupobitím - a proto, že jsme se na ten poslední kilometr nepřevlékali, máme oblečení z jedné strany pěkně mokré. Ubytováváme se a první činnost je jasná - sušení věcí, kdy jediným zdrojem tepla je to, co si vlastním metabolismem vyrobíme. Večer potom ještě diskutujeme s ostatními Čechy na chatě o tom, kdy vyrážet a kdy si oblékat úvazky. Jdeme spát - usneme docela rychle, ale potom se většinu noci jen tak převalujeme na vrzající palandě.

(pokračování příště)

Ortler (3905m n. m.)

s taťkou, 25. srpna 2010 09:55

--

19. 8. - Vallüla (2813m, Silvretta)
20. 8. - Hohes Rad (2934m, Silvretta)
22. 8. - Lenzerhorn (2906m, Rhätische Alpen/Plessur Alpen)
22. 8. - Flüela Schwarzhorn (3147m, Rhätische Alpen/Albula)

(Podrobnosti a fotky později.)