Jak se chodí na Ortler (3)

Zatímco pod bivakem Lombardi má ledovec víceméně pořád stejný sklon, ledovec nad bivakem začíná skoro "na rovince", pomalu se zvedá až ke zlomu v nadmořské výšce cca 3650m, aby se poté zase trošku narovnal a postupně přivedl turisty na podvrcholovou rovinku.

Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.

Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.

Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!

Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.

Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...