Jak se chodí na Ortler (2)

Je asi něco mezi čtvrtou a pátou ranní a už nějakou dobu se převalujeme na palandě v Matrazenlageru na Payerhütte. Jedna skupina už odešla, další se chystá ve vedlejší místnosti. Chvíli se převalujeme, poté vylézáme ze spacáků a chystáme se taky. Batohy máme nachystané, nicméně taťka se rozhodne ho ještě přebalit. Kolem půl šesté se vloupeme do kuchyně a objednáme si litr čaje a nějak nepochopíme poznámku o pěti minutách - takže potom ho narychlo ve stoje dopíjíme. Potom ještě snídaně v botárně a chvíli před šestou už je tolik světla, že můžeme vyrazit.

První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)