Švagr mne zahanbuje, jak sestřičce a synovečkovi vyvařuje a tak jsem se rozhodl zvýšit si karmu a něco uvařit. Původní nápad segedínský guláš Sovička zavrhla (škoda, chtěl jsem jí tam propašovat kysané zelí) a tak jsem vymyslel náhradní řešení - šunkofleky. Ale aby to nebylo jen tak jednoduché, tak jsem se rozhodl, že nebudu týrat šunku, ale pěkně povařím uzené maso a z vývaru udělám polévku.
Moje představa byla taková, že "šunkofleky jsou něco jako zapékané těstoviny, což je převelice jednoduché jídlo; a ta polívka navíc - to je vlastně jen zužitkování zbytků". Očekával jsem tedy poklidné odpoledne, ve kterém občas vařečkou zakvedlám v nějakém hrnci... Jenže chyba lávky! Dobrou hodinu a půl to byl fakt kalup - sotva jsem nakrájel všechny zeleniny, tak už bylo uvařeno maso, sotva jsem připravil šunkofleky k zapečení, už si polévka žádala závěrečných úprav. Tak zběsilé tempo mě překvapilo - přitom jsem neměl pocit, že se nějak flákám... Nicméně výsledek se povedl (zejména ta polévka, kterou ovšem Sovička (zatím) neochutnala) a tak se můžu zhroutit do postele se slastným vědomím, že to se mnou není tak špatné. Na švagra ale stále ani zdaleka nemám.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat