Jak se chodí na Ortler (1)

Ortler - můj první (a na delší dobu asi poslední) větší kopec. Ani před odjezdem na tuto dovolenou jsem netušil, že se nám s taťkou něco takového podaří - a tak se prostě musím pochlubit...

---

První krok? Jednoznačně Jof Fuart. Když jsem asi před třemi týdny na něj lezl, došla mi energie už v asi 2100m, dobrých 500Hm před vrcholem. Ale nevzdal jsem to - i když jsem o tom hodně přemýšlel a ten poslední půlkilometr jsem lezl/šel přes dvě hodinky. Krom toho, že jsem se takto "přemohl", jsem si i po dlouhé době vyzkoušel lezení po skále: když jsem k ní přišel, tak jsem nejdřív asi pět minut hledal způsob, jak se jí chytnout - ale potom, když jsem se přitáhl a pokračoval, už šlo všechno automaticky.

Druhý krok? Vallüla. Tady jsem taky nemohl :) (vlastně všechny kopce až po Lenzerhorn byly o větším či menším bojování sám se sebou), ale to hlavní, proč byl tento výstup důležitý, je asi stometrový suťový žlábek vedoucí do sedla v hřebínku mezi od Bielerhöhe - byl jsem hodně rád, že jsem v něm byl sám, protože tam nebyl problém shodit nějaký šutr. Další část výstupu potom byla po skále, kde jsem si vyzkoušel i mírnou variantu... :)

A potom? Lenzerhorn. Měl jsem z toho kopce pořádný respekt. Večer, když jsme přijeli do Lenze, tak jsem si ho očima měřil a uvažoval o těch 1600Hm, které mě dělily od jeho vrcholu. Větší jistotě ani nepřidalo zjištění, že se autobusem nepřiblížím k sedlu v Lenzerheide, protože první jede až po osmé a to mi přišlo pozdě. O půl sedmé jsem vyrazil - a za necelé 4 hodinky jsem už byl na vrcholu. Byl to první letošní kopec, kde jsem netrpěl - a pro mě signál k tomu, že bych mohl přemýšlet i nad vážnějšími výstupy. Příjemné potvrzení toho, že už jsem rozchozený, mi potom poskytl Flüela Schwarzhorn.

A tak jsme s taťkou v sedle Ofenpass a diskutujeme, kde přespíme. Taťkovi se Ofenpass moc nelíbí, navrhuje přejet na Stelvio, které se zase nezdá mě - a tak nakonec volíme Sulden, se kterým už máme nějaké menší zkušenosti. V úterý ráno ještě s taťkou debatujeme na téma co dělat, já jsem přesvědčen o tom, že si dám odpočinkový den, taťka si chce vyjet Stelvio, z čehož ho zrazuju s tím, že zítra bude lepší počasí - nicméně taťka má svoji hlavu a přesto jede (a asi po hodině se vrací s tím, že mu to po závodě moc nejede). A tak přemýšlíme, co s načatým dnem a rozhodujeme se, že půjdeme na nějakou chatu nad Suldenem. Taťka má na mysli Düsseldorfer hütte, kde jsme byli před čtyřmi roky, já nadhazuju chatu na druhé straně údolí - Payerhütte. Taťka je trochu překvapený, ale souhlasí. Přesouváme se na druhé parkoviště, balíme batohy a první odpolední lanovkou vyjíždíme o asi 400Hm výš, k bufetu K2, odkud pokračujeme traversem pod Tabarettahütte. Potom serpentinky k chatě, další traverz vápencovým suťoviskem pod sedlo v severním hřebeni Ortleru, serpentinky na sedlo, kde vidím, to co vidět nechci - na druhé straně hřebenu se "pěkně" mračí. Schovávám se na závětrnou stranu a čekám na taťku a doufám, že to ještě chvíli vydrží. V údolí Vinschgau plave hodně podezřelý mrak a na chatu zbývá ještě něco přes kilometr a 150Hm. Za chvíli pokračujeme po hřebeni k chatě, chvíli je nataženo i kovové lano (přestože terén byl čistě chodecký) a přemýšlím o tom, jestli ten dunivý zvuk, který jsem před chvílí slyšel, patřil bouřce nebo padajícím serákům. Než dojdeme na chatu, zvládne nás osvěžit lehká přeháňka spojená s krupobitím - a proto, že jsme se na ten poslední kilometr nepřevlékali, máme oblečení z jedné strany pěkně mokré. Ubytováváme se a první činnost je jasná - sušení věcí, kdy jediným zdrojem tepla je to, co si vlastním metabolismem vyrobíme. Večer potom ještě diskutujeme s ostatními Čechy na chatě o tom, kdy vyrážet a kdy si oblékat úvazky. Jdeme spát - usneme docela rychle, ale potom se většinu noci jen tak převalujeme na vrzající palandě.

(pokračování příště)