Malý krok pro lidstvo...

..., ale velký pro člověka?

V pátek, v souvislosti s volbami, jsem si (sám, osobně, dobrovolně) koupil 2 košile. A když píšu košile, nemyslím tím flanelové košile, ale takové ty normální, slušné. A jak byla slečna prodavačka v ráži, do ručky mi vrazila i zákaznickou kartu jednoho (zcela zjevně neoutdoorového) obchodu. V tu chvíli jsem ještě netušil, do jaké pasti jsem se chytil, no včera už mi to začalo docházet.

Střih. Dva a půl roku zpátky, je horké léto, jsme na doma v Medlánkách a já se vyskytnu v těsné blízkosti své mladší sestry. "Fůj, ty jsi zpocený." Nu ano, potím se, zvlášť když příjem tekutin beru opravdu zodpovědně. Ani nevím jak, pravděpodobně díky mému mladšímu, tehdy zlehka metrosexuálnímu bratrovi, jsem došel k závěru, že antiperspiranty fakt ne, že si přece nebudu zalepovat kůži, která potřebuje dýchat.

Střih. Zpátky do přítomnosti. Začínám zvolna objevovat výhody flanelových košilí - tedy alespoň ty výhody, které jsem si dřív neuvědomoval. Zatím stále spoléhám na to, že to s tím pocením nebude tak strašné, alespoň teď na podzim, kdy rozhodně není teplo a kdy ještě přechody mezi chladným a teplým prostředím nejsou tak brutální.

Ale zpátky k tomu malému kroku pro lidstvo: mám zlehka strach, že koupí těch dvou košil započal můj volný pád k něčemu strašnému - přirovnal bych to k první dávce nějakého fetu. Budu se snažit tomu čelit, ale pokud bych mohl laskavé okolí poprosit: kdybych začal vyšilovat ve smyslu "sako na běžné denní nošení", případně "kabát" - dejte mi pár facek, jo? :)