... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.
Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)
Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?
Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.
(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)
O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat