Jak se létá z Francie

Nu, normálně to bývá tak, že si koupíte zpáteční letenku, letíte tam a potom po zpáteční cestě zpátky. Ale občas to není tak jednoduché. A o tom, jak to zase jednou nebylo jednoduché, bych teď chtěl sepsat pár řádků.

Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.

Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.

Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.

Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.

Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.

Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.

Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.

A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.

Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.

V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.

Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.

Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.

Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.

Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.

U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.

Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...