Refuge de Rabuons (1)

Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.

No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.

Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.

Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.

Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).

Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.

Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.

Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)