Jsem otrokem své práce. Pořád. Neustále. I o víkendu, i v noci. I teď ,,běžím" u počítače, abych stihl ještě před odjezdem na akademii spočítat ještě alespoň jednu várku modelů. A plány, ty velkolepý plány v hlavě zatím chřadnou pod náporem slůvek "ještě ne". Sakra! Vymyslel jsem si úžasný plán, jak se dostat na Zugspitzi a finančně nevykrvácet, kupodivu vycházelo úplně na pohodu jak z hlediska časového, tak z hlediska prostorového i finančního. A zazpívat si můžu akorát Rédlovo "Zase nic...". A proč tohle vlastně píšu? Abych se vyvztekal a zase se zapřáhl do toho nekonečného chomoutu...
Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Ale to je život, Martínku ;-))
Teď už si od práce odpočineš až v důchodu...
Nejsi ty nějaký náročný? Před pár dny jsi se vrátil z Rumunska, předtím jsi byl v Javornících a kdoví kde ještě, viz předchozí příspěvek. Teď jsi sotva týden v práci a už se čílíš, jak se nikam nedostaneš a jen pracuješ :-)
Okomentovat