...a to doopravdy! A proto se tady už delší dobu nic neobjevilo. V pondělí jsem sice chtěl napsat jednu peprnou politickou úvahu (za kterou si stále stojím), ale nechtěl jsem kazit náladu mým milým čtenářům, takže máte smůlu.
Nafotil jsem několik fotek, leč mi stále v linuxu nejede čtečka xD karet (a ani internetová fóra řešení nenabízejí). Zatracený Olympus - to by mě zajímalo, proč si tak chrání systém zápisu na ty jejich slavné karty. A já jsem líný se přihlašovat do Windows, navíc ty fotky potřebují trošku netriviálních úprav (možná se i jednou naučím laborovat s GIMPem a ne jen znásilňovat Levels a Curves), aby vynikl fotografův záměr.
Zítra přijede Daniel, tak mu snad dám nějaké to povídání, které jsem vypotil během jeho dovolené. A potom další iterace, opravy a pokračování práce. Čas se krátí, už jsem v druhé půli pobytu a práce stále jak na kostele.
úterý, dubna 15, 2008
neděle, dubna 13, 2008
Konzum
Díky mému téměř pravidelnému dennímu rytmu jsem získal i některé stravovací návyky. Nepříjemným důsledkem toho jsou enormní kvanta některých potravin. Posuďte sami: za svůj pobyt zde zvládnu sníst asi 5,5 kila briošky, 8 kilo jogurtu, 10 kilo čekankových puků a vypít asi 22 litrů piva. Hrůza, co?
(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.
(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.
sobota, dubna 12, 2008
Přes moře jak přes potok...
... a možná ještě dál
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.
Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.
(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.
Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.
(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)
Cesta na kraj světa...
...nebo alespoň departmentu. Bauroux (1644), hora, která na první pohled vypadá, jako kdyby ji projektoval pan Kaplický.
Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.
Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.
Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.
Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.
Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...
Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.
Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.
Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.
Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.
Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...pátek, dubna 11, 2008
Vyšlo slunce nad mraky...
... otázka je, na jak dlouho, protože rosničkáři tvrdí, že zítra bude zase pršet, čož by mne nepotěšilo, protože jsem se chystal na výlet na horokopec Bauroux, který se tyčí nad obcí Seranon a tam jezdí autobus jen v sobotu.
Marcelo, můj spolubydlící z Brazílie, při obědě překvapil. Nějak jsme řešili to, jak je těžké / lehké se učit cizí jazyky a nějak jsme došli i na to, jak se česky řekne "děkuji". Když jsem mu toto kouzelné slůvko prozradit, tak se hodně zarazil - že prý mu Michaela (mimochodem, němka, která už asi druhým rokem pracuje v Ondřejově) řekla, že správně to je "děkuju" a že je z toho zmatený. Uf, co bych já za to dal, kdybych si byl schopen všímat takových detailů v cizích jazycích...
Marcelo, můj spolubydlící z Brazílie, při obědě překvapil. Nějak jsme řešili to, jak je těžké / lehké se učit cizí jazyky a nějak jsme došli i na to, jak se česky řekne "děkuji". Když jsem mu toto kouzelné slůvko prozradit, tak se hodně zarazil - že prý mu Michaela (mimochodem, němka, která už asi druhým rokem pracuje v Ondřejově) řekla, že správně to je "děkuju" a že je z toho zmatený. Uf, co bych já za to dal, kdybych si byl schopen všímat takových detailů v cizích jazycích...
čtvrtek, dubna 10, 2008
Můj život v Grasse...
... je překvapivě pravidelný, skoro by se dalo říct až monotónní. Ráno se probudím, vyčistím se, sním jeden jogurt a tři plátky briošky, vypiju čaj (koupit citrón!) a někdy mezi 8:00 a 8:30 vyrazím do kopce směr kancelář. Potom hledím do počítače, v 12:30 jdu na oběd, potom zase hledím do počítače, někdy mezi čtvrtou a šestou mě to přestane bavit, tak jdu dolů, nakoupím, uvařím večeři a zase hledím do počítače než mě to definitivně přestane bavit a jdu spát. A z víkendu většinou padne jeden den na takové ty servisní práce, případně věci, které jsem chtěl stihnout v týdnu a jeden den se většinou urvu na nějaký výlet. C'est la vie, řekli by kolegové. Jen mi to nějak podezřele připomíná některé pasáže z animace k písničky I love death od finských Lodger (Movies > I love death; akorát bych asi měl přidat varování typu "explicit lyrics & pictures"; no, raději se na to nedívejte :-) ). Ale já si nestěžuju - asi holt stárnu...
Každý den ale není úplně stejný. Dneska jsem třeba potkal hada. Nebo hadici?
Každý den ale není úplně stejný. Dneska jsem třeba potkal hada. Nebo hadici?
středa, dubna 09, 2008
Kde jsem byl v neděli...
Les montagnes de Cheiron
Smutky z heřmánku, skandinávské sny a stále prší
Stále prší (teda spíš poprchává nebo mží) a je to pořád krásné. Zatažená obloha, vlhkost nad 90%, všude mokro - prostě krása. Trošku to uklidnilo moje skandinávské touhy - moc rád bych se zase někdy podíval do té drsné, studené, vlhké a mokré a hlavně žulové Skandinávie. (Dokonce jsem se i podíval, kolik by stála taková letenka a s překvapením zjistil, že zhruba srovnatelně jako vlakový lístek do asi 200km vzdálené Marseille.)
A ten heřmánek? Inu, v rámci rozšíření pitného jídelníčku jsem si koupil heřmánkový čaj, tak ho teď popíjím a nesnažím se moc myslet na to, že jsem po ránu kašlal jak starej tuberák.
A ten heřmánek? Inu, v rámci rozšíření pitného jídelníčku jsem si koupil heřmánkový čaj, tak ho teď popíjím a nesnažím se moc myslet na to, že jsem po ránu kašlal jak starej tuberák.
úterý, dubna 08, 2008
Fakt prší!
... a hnedka je mi tady líp.
Když rosničkáři tvrdí, že bude pršet, většinou to skončí jen nějakou přeháněčkou, která pomalu ani nedopadne na zem. Ale tentokrát jak BBC, tak MeteoFrance předpovídali déšť na celý týden - a kupodivu jim to i vyšlo. Ráno sice ještě bylo docela teplo a jen zataženo, kolem jedenácté ale opravdu začalo s přestávkami pršet. Nyní se to zvrhlo v takové slabé mžení, každopádně silnice i půda je teď opravdu mokrá, což je víc než nezvyklé. A jak dobře se dýchá! Kéž by to opravdu vydrželo celý týden... (i když to bude znamenat, že zase na horách napadne plno bílých s****k, takže se nejspíš návštěva hlavního hřebene zase odkládá).
Když rosničkáři tvrdí, že bude pršet, většinou to skončí jen nějakou přeháněčkou, která pomalu ani nedopadne na zem. Ale tentokrát jak BBC, tak MeteoFrance předpovídali déšť na celý týden - a kupodivu jim to i vyšlo. Ráno sice ještě bylo docela teplo a jen zataženo, kolem jedenácté ale opravdu začalo s přestávkami pršet. Nyní se to zvrhlo v takové slabé mžení, každopádně silnice i půda je teď opravdu mokrá, což je víc než nezvyklé. A jak dobře se dýchá! Kéž by to opravdu vydrželo celý týden... (i když to bude znamenat, že zase na horách napadne plno bílých s****k, takže se nejspíš návštěva hlavního hřebene zase odkládá).
neděle, dubna 06, 2008
Cime du Cheiron (1780m), Sommet du Jérusalem (1768m), Sommet de Viériou (1395m)
V noci na dnešek se spalo docela dobře. Tak dobře, že jsem se probudil až kolem osmé, což vzhledem k tomu, že jsem chtěl stihnout autobus 8:10 nebylo moc praktické. Ale nevadí, další autobus jede sice až 9:45, ale zato je odzkoušené, že touto dobou se i dá chytit stop z Pré du Lac směrem na Gourdon. Nu, nezklamalo to ani tentokráte. Zastavilo asi desáté auto (z toho 5 byla Porsche Carrera), shodou okolností ten pán se psem, co mě před 14 dny vezl z Gourdonu. Tentokrát mě hodil na Gourdon, jako obvykle mě vlezl na klín ten jeho pes a tak jsme chvíli povídali o tom, jak máme Cézara a že s ním by to asi nešlo... Na Gourdonu byla frekvence aut o dost slabší, nicméně zastavilo hnedka první auto - s německou SPZkou - a že prý jede přesně tam, kam potřebuju. Nu, proč ne. A tak jsem oprášil němčinu (akorát se mi ty jazyky docela pletly) a asi za dvacet minut jsem byl v Gréoliéres. A bylo mi blbě - vůbec nevím proč, asi z toho auta. Ale když už jsem tady, tak to zkusím rozchodit.
Cestičku do hor jsem našel až podezřele snadno, chvilku jsem se pletl v serpentýnkách a ve chvíli, když už jsem byl docela vysoko nad městečkem, jsem se rozhodl, že si taky udělám nějakou fotku. Vytáhnu foťák a... NO CARD. Do prkýnka, to snad ne, karta zůstala v počítači (aneb to jsou ty nevýhody čteček karet). Nevadí, do hor přece nechodím kvůli fotkám (jen milí věrní čtenáři přijdou zkrátka).
Většinu cesty do sedla je to takové pozvolné štrikování mezi keři, v sedle je krásný borový lesík. A o kousek začínají výhledy na vápencové Alpy na pomezí Alpes Maritimes a Alpes de Haute Provence. Tedy, musím říct, že ten pohled má cosi do sebe - a to vápence moc nemusím... Postupně ztrácím a zase objevuju cestičku (nicméně pořád jdu podél mužíků) a za necelé hodinku čtyřicet jsem na vrcholku Cime du Cheiron, kde pěkně fouká. Tak se schovávám za sloupek s keramickou deskou s obrázkem hor, dokonce si musím i obléct bundu a přesto mi není nejtepleji. Baštím bagetu a čokoládu, na sýru objevuji živoucí hmotu a tak putuje do odpadové kapsičky. Pomocí obrázku identifikuju ten úžasný vápencový útes jako Bou Rous a taky alespoň část panoramatu hlavního hřebene Alp.
Sommet du Jérusalem by měl být vrcholek hnedka vedle. Jenže chyba lávky, mezi Cheironem a Jérusalemem jsou dobře tři vršolky a na každý je to 100 metrů dolů a nahoru. Ale potom už je to sice pořád houpačka, ale docela zvolna dolů, což je terén, který mi docela vyhovuje (i když se jedná o sestup). Nakonec si ještě dojdu pro kešku umístěnou kousek za Sommet de Viériou, kam konečně umísťuji Karma Geocoin. A potom dolů do Coursegoules, kde mě šíleně dlouho nechce nikdo vzít, až nakonec, když už to chci vzdát, mě jedna paní hází na křižovatku u řeky Loup. Tam už to jde docela snadno, bere mě jeden pán až do Grasse. A pořád mi povídá o Francii a o Paříži (umí anglicky), naštěstí držím jazyk za zuby a nezmiňuju se o tom, že nemám moc města rád a Paříž mě moc neláká. Když totiž vystupuju, tak si hnedka všimnu SPZky - department 75 - Paříž...
Cestičku do hor jsem našel až podezřele snadno, chvilku jsem se pletl v serpentýnkách a ve chvíli, když už jsem byl docela vysoko nad městečkem, jsem se rozhodl, že si taky udělám nějakou fotku. Vytáhnu foťák a... NO CARD. Do prkýnka, to snad ne, karta zůstala v počítači (aneb to jsou ty nevýhody čteček karet). Nevadí, do hor přece nechodím kvůli fotkám (jen milí věrní čtenáři přijdou zkrátka).
Většinu cesty do sedla je to takové pozvolné štrikování mezi keři, v sedle je krásný borový lesík. A o kousek začínají výhledy na vápencové Alpy na pomezí Alpes Maritimes a Alpes de Haute Provence. Tedy, musím říct, že ten pohled má cosi do sebe - a to vápence moc nemusím... Postupně ztrácím a zase objevuju cestičku (nicméně pořád jdu podél mužíků) a za necelé hodinku čtyřicet jsem na vrcholku Cime du Cheiron, kde pěkně fouká. Tak se schovávám za sloupek s keramickou deskou s obrázkem hor, dokonce si musím i obléct bundu a přesto mi není nejtepleji. Baštím bagetu a čokoládu, na sýru objevuji živoucí hmotu a tak putuje do odpadové kapsičky. Pomocí obrázku identifikuju ten úžasný vápencový útes jako Bou Rous a taky alespoň část panoramatu hlavního hřebene Alp.
Sommet du Jérusalem by měl být vrcholek hnedka vedle. Jenže chyba lávky, mezi Cheironem a Jérusalemem jsou dobře tři vršolky a na každý je to 100 metrů dolů a nahoru. Ale potom už je to sice pořád houpačka, ale docela zvolna dolů, což je terén, který mi docela vyhovuje (i když se jedná o sestup). Nakonec si ještě dojdu pro kešku umístěnou kousek za Sommet de Viériou, kam konečně umísťuji Karma Geocoin. A potom dolů do Coursegoules, kde mě šíleně dlouho nechce nikdo vzít, až nakonec, když už to chci vzdát, mě jedna paní hází na křižovatku u řeky Loup. Tam už to jde docela snadno, bere mě jeden pán až do Grasse. A pořád mi povídá o Francii a o Paříži (umí anglicky), naštěstí držím jazyk za zuby a nezmiňuju se o tom, že nemám moc města rád a Paříž mě moc neláká. Když totiž vystupuju, tak si hnedka všimnu SPZky - department 75 - Paříž...
sobota, dubna 05, 2008
Únava
Dneska píšu z Windows a je to na mě poznat - jen v první větě jsem několikrát řešil problém z-y...
Vzpamatovat se ze čtvrtka mi trvalo déle, než jsem předpokládal. V noci na pátek jsem pořádně nespal a pořád něco počítal, v pátek jsem byl jak přejetý parním válcem a když mi po obědě Olivier poprosil jesli bych nemohl výpočty posunout až na večer, existovalo jen jediné možné řešení - do obchodu, domů, do postele a spát. Usnul jsem asi už kolem čtvrté a probudil se v sedm, udělal si (zase) játra na cibulce (promiň, Lio) a spustil dávku modelů, kterou jsem chtěl už mít dávno hotovou.
Modely se počítaly asi do desíti a potom přišel ten báječný okamžik vyhodnocování výsledků. Kupodivu ta čísla, která mi házel docela haluzácky vymyšlený koeficient ( abs(log(Fobs/Fteor)) se tvářila docela rozumně až na to, že ukázala potřebu rozšířit prostor parametrů o dalších pár sloupců a řádků. Tak jsem se s tím asi do jedné bastlil, potom jsem spustil noční dávku a šel spát.
Vzbudil jsem se v pět ráno a uvědomil jsem si, že už by výpočetní dávka mohla být hotová. Skoro byla. A zase se ukázalo, že je třeba pár řádků a sloupců přidat. Tak jsem zase připravil dávku a kolem šesté zase zalezl do postele. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem zabral a spal až do devíti, kdy následovala důkladná analýza výsledků a zjištění, že ty parametry, na kterých jsem teď pracoval, až zas tak velký vliv nemají. Co by ale člověk nedal za jistotu.
Kolem jedné se probouzí Marcelo se ženou a jdou obědvat. Chvíli se bavíme, já zmiňuji něco ve smyslu že "za dvě, tři hodiny mi možná začne víkend". Připravuju trošku větší balík výpočtů, jím Haribo medvídky, které mi Šárka doporučila jako zdravé, že prý obsahují želatinu a ne nějakou náhražku (ve středu mě trošku zlobilo koleno) a uvědomuju si, že dneska už asi nikam nevyrazím. A to byl v plánu přechod Montagne du Cherion!
Škoda. Však zítra je taky den. A třeba se má práce neztratí...
Taky zvonek
Vzpamatovat se ze čtvrtka mi trvalo déle, než jsem předpokládal. V noci na pátek jsem pořádně nespal a pořád něco počítal, v pátek jsem byl jak přejetý parním válcem a když mi po obědě Olivier poprosil jesli bych nemohl výpočty posunout až na večer, existovalo jen jediné možné řešení - do obchodu, domů, do postele a spát. Usnul jsem asi už kolem čtvrté a probudil se v sedm, udělal si (zase) játra na cibulce (promiň, Lio) a spustil dávku modelů, kterou jsem chtěl už mít dávno hotovou.
Modely se počítaly asi do desíti a potom přišel ten báječný okamžik vyhodnocování výsledků. Kupodivu ta čísla, která mi házel docela haluzácky vymyšlený koeficient ( abs(log(Fobs/Fteor)) se tvářila docela rozumně až na to, že ukázala potřebu rozšířit prostor parametrů o dalších pár sloupců a řádků. Tak jsem se s tím asi do jedné bastlil, potom jsem spustil noční dávku a šel spát.
Vzbudil jsem se v pět ráno a uvědomil jsem si, že už by výpočetní dávka mohla být hotová. Skoro byla. A zase se ukázalo, že je třeba pár řádků a sloupců přidat. Tak jsem zase připravil dávku a kolem šesté zase zalezl do postele. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem zabral a spal až do devíti, kdy následovala důkladná analýza výsledků a zjištění, že ty parametry, na kterých jsem teď pracoval, až zas tak velký vliv nemají. Co by ale člověk nedal za jistotu.
Kolem jedné se probouzí Marcelo se ženou a jdou obědvat. Chvíli se bavíme, já zmiňuji něco ve smyslu že "za dvě, tři hodiny mi možná začne víkend". Připravuju trošku větší balík výpočtů, jím Haribo medvídky, které mi Šárka doporučila jako zdravé, že prý obsahují želatinu a ne nějakou náhražku (ve středu mě trošku zlobilo koleno) a uvědomuju si, že dneska už asi nikam nevyrazím. A to byl v plánu přechod Montagne du Cherion!
Škoda. Však zítra je taky den. A třeba se má práce neztratí...
Taky zvonek
čtvrtek, dubna 03, 2008
Život je (opět) krásný...
... i když jsme ztratili dva dny.
Jak jsem včera večer zmínil, podařilo se nám objevit jednu nesrovnalost, která mě docela trápila. Pro znalé: jednalo se o to, že výstup modelu dával asi desetkrát menší zářivý tok než jsme očekávali. A desetkrát menší zářivý tok, to už je sakra rozdíl. Jen si to představte - porovnejte si situaci, kdy v peněžence máte pětistovku a padesátikorunu.
Takže: nesrovnalost objevena. A teď otázka - kde se vzala? Dva dny pátrám. Postupně procházím stavem zlosti, naštvání, apatie, hromádka neštěstí, deprese. Postupně zkouším ověřovat vše různými metodami (např. Wienův zákon), občas se mi zdá, že jsem úplně blbej, občas ne. Odpoledne za mnou přijde Olivier s Danielem a říkají: "Dobře, nevíme, kde je chyba, ale upravíme parametry tak, aby nám model seděl." To znamená, že to, s čím jsem si dva měsíce hrál je k ničemu. Navíc tím zpochybnili moje výpočty, které jsem dělal v listopadu a lednu. Prostě deprese, smyčka, konec. Závěr našeho setkání prostojím s hlavou v dlaních a začínám uvažovat o konci dráhy vědce a smiřuji se s budoucností někde na pokladně.
Nakonec, ani nevím proč, začnu hledat soubory, které mi kdysi dávno poslal Daniel. Postupně je procházím a nakonec si všimnu jedné zprávy, kterou mi Daniel poslal, když jsme řešili problém mezihvězdného zčervenání. A málem mě trefí šlak: data, která mi poslal Daniel jako opravená o mezihvěznou extinkci jsou ve skutečnosti původními, neopravenými daty! Chvíli nemůžu uvěřit svým očím, potom to jdu rozchodit. To tedy znamená, že nejsem (úplně) blbej! Tříměsíční práce je zachráněna! Spěchám za Olivierem, tomu se taky hodně ulevilo (ale zas tolik jako mě určite ne). Nakonec si vykresluju graf s novými, opravenými daty a skutečně, sedí to o mnoho lépe, i když ještě ne úplně ideálně. Ale ten hlavní problém je vyřešen a ten "detailní" rozdíl nás třeba posune o kousek dál.
Jak jsem včera večer zmínil, podařilo se nám objevit jednu nesrovnalost, která mě docela trápila. Pro znalé: jednalo se o to, že výstup modelu dával asi desetkrát menší zářivý tok než jsme očekávali. A desetkrát menší zářivý tok, to už je sakra rozdíl. Jen si to představte - porovnejte si situaci, kdy v peněžence máte pětistovku a padesátikorunu.
Takže: nesrovnalost objevena. A teď otázka - kde se vzala? Dva dny pátrám. Postupně procházím stavem zlosti, naštvání, apatie, hromádka neštěstí, deprese. Postupně zkouším ověřovat vše různými metodami (např. Wienův zákon), občas se mi zdá, že jsem úplně blbej, občas ne. Odpoledne za mnou přijde Olivier s Danielem a říkají: "Dobře, nevíme, kde je chyba, ale upravíme parametry tak, aby nám model seděl." To znamená, že to, s čím jsem si dva měsíce hrál je k ničemu. Navíc tím zpochybnili moje výpočty, které jsem dělal v listopadu a lednu. Prostě deprese, smyčka, konec. Závěr našeho setkání prostojím s hlavou v dlaních a začínám uvažovat o konci dráhy vědce a smiřuji se s budoucností někde na pokladně.
Nakonec, ani nevím proč, začnu hledat soubory, které mi kdysi dávno poslal Daniel. Postupně je procházím a nakonec si všimnu jedné zprávy, kterou mi Daniel poslal, když jsme řešili problém mezihvězdného zčervenání. A málem mě trefí šlak: data, která mi poslal Daniel jako opravená o mezihvěznou extinkci jsou ve skutečnosti původními, neopravenými daty! Chvíli nemůžu uvěřit svým očím, potom to jdu rozchodit. To tedy znamená, že nejsem (úplně) blbej! Tříměsíční práce je zachráněna! Spěchám za Olivierem, tomu se taky hodně ulevilo (ale zas tolik jako mě určite ne). Nakonec si vykresluju graf s novými, opravenými daty a skutečně, sedí to o mnoho lépe, i když ještě ne úplně ideálně. Ale ten hlavní problém je vyřešen a ten "detailní" rozdíl nás třeba posune o kousek dál.
středa, dubna 02, 2008
Chvála Monte Carla
Myslíte si, že Monte-Carlo je jen místo pro zhýralce, kteří neví, co s pěnězi? Potom jste pěkně na omylu. Metoda Monte-Carlo je sice slavným kasinem inspirována, ale ve skutečnosti je to zajímavý způsob, jak na něco přijít docela nevšedním způsobem. Prostě místo toho, abyste se nad něčím pracně přemýšleli, tak to necháte náhodě - však ono z toho něco vyleze.
Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.
Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.
Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...
Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.
Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.
Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.
Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...
Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.
Noc ve spacáku byla příjemná, ...
...až na to, že jsem si uvědomil, jaké jsem pako. Nuže, vězte tedy, že ten nůž, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem si ho vzal, ten který tady už přes dva týdny hledám, přesně ten, který jste předevčírem hledali na Korejské, tak ten nůž byl zcela logicky uschován u ešusu a příslušenství k vaření, které jsem až do teďka nepotřeboval. Čili nůž ani manikůrové nůžky už nepotřebuji a omlouvám se všem přímo i nepřímo zataženým - jsem prostě pako.
A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.
A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...
Asi jsem tady nespal naposledy...
A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.
A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...
Asi jsem tady nespal naposledy...
úterý, dubna 01, 2008
Noc (skoro) splněných přání
Aneb hned poté co jsem dopsal předešlý zápisek se ukázalo, že ten refraktor s malou světelností je ve skutečnosti jakýsi osmicentimetrový Helios se světelností 1:5, což je na refraktor docela úctyhodné číslo. A v tu chvíli bylo rozhodnuto: zamkl jsem kancelář, vyběhl před budovu, stopl jsem si Alaina, který právě odjížděl a vyrazil do Mirasolu pro spacák a karimatku. Cestou jsem ještě zvládl nakoupit v Monoprixu, kde jsem z euforie koupil i takové zbytečnosti jako je máslo a kousek salámu. Holt na mládí člověk nevzpomíná každý den. (A cestu nahoru jsem šel letos poprvé přes Traverse de Orangiers).
Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.
Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...
Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.
Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.
Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...
Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?
Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.
Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...
Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.
Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.
Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...
Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?
Úterý, den nesplněných přání
Mebsuta byla mimo provoz celé dopoledne a ještě po obědě trošku zlobila a házela mi nesmyslná čísla. Jak tomu železu má potom člověk věřit? Nicméně chyba byla tentokráte trošku jinde - vyhořel zdroj. Bohužel vyhořel už včera brzo večer, což znamenalo, že na mě nečekaly spočítané modely. A tak jsem ji hnedka zčerstva zaúkoloval, nicméně zase jsem nabral určité zpoždění. Odpoledne jsem potom strávil v Marcelově kanceláři vysvětlováním, jak to s tím programem vlastně je. Teď už je pět odpoledne a já přemýšlím, jestli má vůbec ještě cenu něco začínat. Asi ne, ale mohl bych si vzít dolů pár článků a zkusit z nich vytvořit nějaký odstaveček do článku mého...
I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...
I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...
Apríl!
...to mám z toho, že si během noci pouštím notebook. (A je velice chabou omluvou, že jsem chtěl jen zkontrolovat moje výpočty běžící na serveru na hvězdárně - stejně zase nějak hapruje připojení.) Během dvou minut mě stihli vypéct aprílem. Zatraceně blbý zvyk.
pondělí, března 31, 2008
Žehlení
.. činnost, kterou opravdu nemusím. Nicméně dneska ráno nebylo zbytí a tak jsem vytáhl prkno, žehličku s velice podezřelou žehlící plochou a začal jsem to šudlit. Výsledek byl, dle očekávání, nevalný.
Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).
Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.
Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)
Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).
Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.
Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)
neděle, března 30, 2008
Osudové osmičky??? (jen taková politická poznámka)
Sotva vytáhnu paty z domů, už to začíná pěkně akcelerovat:
KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě
(vše titulky iHNed.cz)
Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)
KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě
(vše titulky iHNed.cz)
Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
