... i když jsme ztratili dva dny.
Jak jsem včera večer zmínil, podařilo se nám objevit jednu nesrovnalost, která mě docela trápila. Pro znalé: jednalo se o to, že výstup modelu dával asi desetkrát menší zářivý tok než jsme očekávali. A desetkrát menší zářivý tok, to už je sakra rozdíl. Jen si to představte - porovnejte si situaci, kdy v peněžence máte pětistovku a padesátikorunu.
Takže: nesrovnalost objevena. A teď otázka - kde se vzala? Dva dny pátrám. Postupně procházím stavem zlosti, naštvání, apatie, hromádka neštěstí, deprese. Postupně zkouším ověřovat vše různými metodami (např. Wienův zákon), občas se mi zdá, že jsem úplně blbej, občas ne. Odpoledne za mnou přijde Olivier s Danielem a říkají: "Dobře, nevíme, kde je chyba, ale upravíme parametry tak, aby nám model seděl." To znamená, že to, s čím jsem si dva měsíce hrál je k ničemu. Navíc tím zpochybnili moje výpočty, které jsem dělal v listopadu a lednu. Prostě deprese, smyčka, konec. Závěr našeho setkání prostojím s hlavou v dlaních a začínám uvažovat o konci dráhy vědce a smiřuji se s budoucností někde na pokladně.
Nakonec, ani nevím proč, začnu hledat soubory, které mi kdysi dávno poslal Daniel. Postupně je procházím a nakonec si všimnu jedné zprávy, kterou mi Daniel poslal, když jsme řešili problém mezihvězdného zčervenání. A málem mě trefí šlak: data, která mi poslal Daniel jako opravená o mezihvěznou extinkci jsou ve skutečnosti původními, neopravenými daty! Chvíli nemůžu uvěřit svým očím, potom to jdu rozchodit. To tedy znamená, že nejsem (úplně) blbej! Tříměsíční práce je zachráněna! Spěchám za Olivierem, tomu se taky hodně ulevilo (ale zas tolik jako mě určite ne). Nakonec si vykresluju graf s novými, opravenými daty a skutečně, sedí to o mnoho lépe, i když ještě ne úplně ideálně. Ale ten hlavní problém je vyřešen a ten "detailní" rozdíl nás třeba posune o kousek dál.
čtvrtek, dubna 03, 2008
středa, dubna 02, 2008
Chvála Monte Carla
Myslíte si, že Monte-Carlo je jen místo pro zhýralce, kteří neví, co s pěnězi? Potom jste pěkně na omylu. Metoda Monte-Carlo je sice slavným kasinem inspirována, ale ve skutečnosti je to zajímavý způsob, jak na něco přijít docela nevšedním způsobem. Prostě místo toho, abyste se nad něčím pracně přemýšleli, tak to necháte náhodě - však ono z toho něco vyleze.
Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.
Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.
Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...
Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.
Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.
Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.
Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...
Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.
Noc ve spacáku byla příjemná, ...
...až na to, že jsem si uvědomil, jaké jsem pako. Nuže, vězte tedy, že ten nůž, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem si ho vzal, ten který tady už přes dva týdny hledám, přesně ten, který jste předevčírem hledali na Korejské, tak ten nůž byl zcela logicky uschován u ešusu a příslušenství k vaření, které jsem až do teďka nepotřeboval. Čili nůž ani manikůrové nůžky už nepotřebuji a omlouvám se všem přímo i nepřímo zataženým - jsem prostě pako.
A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.
A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...
Asi jsem tady nespal naposledy...
A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.
A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...
Asi jsem tady nespal naposledy...
úterý, dubna 01, 2008
Noc (skoro) splněných přání
Aneb hned poté co jsem dopsal předešlý zápisek se ukázalo, že ten refraktor s malou světelností je ve skutečnosti jakýsi osmicentimetrový Helios se světelností 1:5, což je na refraktor docela úctyhodné číslo. A v tu chvíli bylo rozhodnuto: zamkl jsem kancelář, vyběhl před budovu, stopl jsem si Alaina, který právě odjížděl a vyrazil do Mirasolu pro spacák a karimatku. Cestou jsem ještě zvládl nakoupit v Monoprixu, kde jsem z euforie koupil i takové zbytečnosti jako je máslo a kousek salámu. Holt na mládí člověk nevzpomíná každý den. (A cestu nahoru jsem šel letos poprvé přes Traverse de Orangiers).
Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.
Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...
Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.
Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.
Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...
Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?
Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.
Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...
Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.
Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.
Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...
Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?
Úterý, den nesplněných přání
Mebsuta byla mimo provoz celé dopoledne a ještě po obědě trošku zlobila a házela mi nesmyslná čísla. Jak tomu železu má potom člověk věřit? Nicméně chyba byla tentokráte trošku jinde - vyhořel zdroj. Bohužel vyhořel už včera brzo večer, což znamenalo, že na mě nečekaly spočítané modely. A tak jsem ji hnedka zčerstva zaúkoloval, nicméně zase jsem nabral určité zpoždění. Odpoledne jsem potom strávil v Marcelově kanceláři vysvětlováním, jak to s tím programem vlastně je. Teď už je pět odpoledne a já přemýšlím, jestli má vůbec ještě cenu něco začínat. Asi ne, ale mohl bych si vzít dolů pár článků a zkusit z nich vytvořit nějaký odstaveček do článku mého...
I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...
I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...
Apríl!
...to mám z toho, že si během noci pouštím notebook. (A je velice chabou omluvou, že jsem chtěl jen zkontrolovat moje výpočty běžící na serveru na hvězdárně - stejně zase nějak hapruje připojení.) Během dvou minut mě stihli vypéct aprílem. Zatraceně blbý zvyk.
pondělí, března 31, 2008
Žehlení
.. činnost, kterou opravdu nemusím. Nicméně dneska ráno nebylo zbytí a tak jsem vytáhl prkno, žehličku s velice podezřelou žehlící plochou a začal jsem to šudlit. Výsledek byl, dle očekávání, nevalný.
Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).
Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.
Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)
Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).
Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.
Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)
neděle, března 30, 2008
Osudové osmičky??? (jen taková politická poznámka)
Sotva vytáhnu paty z domů, už to začíná pěkně akcelerovat:
KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě
(vše titulky iHNed.cz)
Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)
KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě
(vše titulky iHNed.cz)
Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)
sobota, března 29, 2008
Créte de Ferrier (1418m), Le Haut Montet (1335m)
Jojo, lákalo mě to do Saint Martin Vésubie, lákalo, dokonce ani vstát na autobus by nebyl problém, jenže když jsem si uvědomil, že bych na tůru vyrážel nejdřív kolem jedenácté, raději jsem změnil plán. A tak jsem se podíval do kopců, co mám za barákem...
... a zase se mi nechtělo. Proč jsem jen tak líný? Kde se ve mě ta lenost bere? Ale překonal jsem se a vyrazil jsem - pomalu nahoru směrem do sedla Col du Clapier...
Jedna z mála rozumných cedulek (na rozdíl od Soukromý pozemek, vstup zakázán)
O čem bych tak psal, když už jsem na těchto místech byl tolikrát? Třeba o tom, že někde mezi Plateau de la Malle a sedlem zuřil nejspíš docela nedávno požár. Na té fotce to ale není tak vidět.. Jo, a taky cestou do sedla jsem potkal osla (a jestli to nebyl osel, tak jsem osel já).
Fotka požáru
V sedle jsem poseděl, posvačil, natáhl nohy.. A překvapilo mě, že GPSka mi ukázala, že je to sem 11km! Vážně jsem jí nevěřil - musel jem si to odpočítat v mapě. Což ale znamenalo, že dneska mě čeká minimálně dvacítka...
Kytička
Na Créte du Ferrier jsem potkal nějaké starší turisty, docela by mě zajímalo, jak se sem dostali... Asi z planiny Caussols. Ale i tak je to víc jak 5km a zvlášť ta paní vůbec nevypadala na to, že by něco takového ušla. Ale má můj obdiv....
Paraglajdista
A z Créte du Ferrier zpátky do sedla, potom na kopeček Montet, kde mě překvapilo stádo ovcí - tak jsem je raději s repspektem obešel - a potom už přes pár žbrďolků mezi závrty k radaru na Le Haut Montet... Tuto cestu jsem taky znal, ani mapu jsem nepotřeboval. Zato s cestou dolů na Gourdon jsem ještě žádné zkušenosti neměl. Nejdřív vše začalo normálně, až k místu, kde startují paraglajdisti se cestička vinula docela přiměřeně. Ale právě ve chvíli, kdy jsem si přiznal, že už mě trochu začínají bolet nohy se cesta ztratila a s ní jsem se ztratil i já. Marná mi byla i GPSka, která ukazovala turistickou cestičku zhruba tam, kde bylo samé křoví a trní. Po chvíli jsem se vymotal u nějaké ohrádky s ovcema, měli tam spoustu jehňátek (jehněčího? :-)), ale když jsem se chtěl postavit tak, abych nefotil v protisvetle, tak na mě vyběhli tři hafani a zdvořile mě vyprovodili zpátky k cestičce, která se ovšem po dalších 100 metrech zase ztratila... A následovalo zase bloudění, pomocí GPSky jsem se alespoň trošku snažil držet míst, kde by teoreticky měla být cesta, ovšem tu jsem našel až po nějakém tom problouděném kilometru asi tak 200 metrů od míst, kde by měla být podle mapy a přístroje. Fuj tajxl.
Zvíře
... a potom už Gourdon, zase jedno z těch známějších míst. Stoupl jsem si na autobusovou zastávku a začal stopovat. Za mnou na parkovišti byl jakýsi polský autobus jehož obyvatelé mluvili ale rusky. Chtěl jsem se jich zeptat, odkud jsou, ale v tom mi už zastavovalo auto. A v něm takový sympatický mladý muž, chvíli nám trvalo, než jsme se domluvili, jakým jazykem se budeme bavit (tentokrát to vyhrála angličtina). Hodil mě až do Grasse, a já se dozvěděl, že je z Lyonu, studuje v Marseille nějakého zahradního architekta a že si po studiích chce založit nějakou firmu...
Takové nic moc panorama z Créte du Ferrier někam k údolí Tinée nebo Var
... a zase se mi nechtělo. Proč jsem jen tak líný? Kde se ve mě ta lenost bere? Ale překonal jsem se a vyrazil jsem - pomalu nahoru směrem do sedla Col du Clapier...
Jedna z mála rozumných cedulek (na rozdíl od Soukromý pozemek, vstup zakázán)
O čem bych tak psal, když už jsem na těchto místech byl tolikrát? Třeba o tom, že někde mezi Plateau de la Malle a sedlem zuřil nejspíš docela nedávno požár. Na té fotce to ale není tak vidět.. Jo, a taky cestou do sedla jsem potkal osla (a jestli to nebyl osel, tak jsem osel já).
Fotka požáru
V sedle jsem poseděl, posvačil, natáhl nohy.. A překvapilo mě, že GPSka mi ukázala, že je to sem 11km! Vážně jsem jí nevěřil - musel jem si to odpočítat v mapě. Což ale znamenalo, že dneska mě čeká minimálně dvacítka...
Kytička
Na Créte du Ferrier jsem potkal nějaké starší turisty, docela by mě zajímalo, jak se sem dostali... Asi z planiny Caussols. Ale i tak je to víc jak 5km a zvlášť ta paní vůbec nevypadala na to, že by něco takového ušla. Ale má můj obdiv....
Paraglajdista
A z Créte du Ferrier zpátky do sedla, potom na kopeček Montet, kde mě překvapilo stádo ovcí - tak jsem je raději s repspektem obešel - a potom už přes pár žbrďolků mezi závrty k radaru na Le Haut Montet... Tuto cestu jsem taky znal, ani mapu jsem nepotřeboval. Zato s cestou dolů na Gourdon jsem ještě žádné zkušenosti neměl. Nejdřív vše začalo normálně, až k místu, kde startují paraglajdisti se cestička vinula docela přiměřeně. Ale právě ve chvíli, kdy jsem si přiznal, že už mě trochu začínají bolet nohy se cesta ztratila a s ní jsem se ztratil i já. Marná mi byla i GPSka, která ukazovala turistickou cestičku zhruba tam, kde bylo samé křoví a trní. Po chvíli jsem se vymotal u nějaké ohrádky s ovcema, měli tam spoustu jehňátek (jehněčího? :-)), ale když jsem se chtěl postavit tak, abych nefotil v protisvetle, tak na mě vyběhli tři hafani a zdvořile mě vyprovodili zpátky k cestičce, která se ovšem po dalších 100 metrech zase ztratila... A následovalo zase bloudění, pomocí GPSky jsem se alespoň trošku snažil držet míst, kde by teoreticky měla být cesta, ovšem tu jsem našel až po nějakém tom problouděném kilometru asi tak 200 metrů od míst, kde by měla být podle mapy a přístroje. Fuj tajxl.
Zvíře
... a potom už Gourdon, zase jedno z těch známějších míst. Stoupl jsem si na autobusovou zastávku a začal stopovat. Za mnou na parkovišti byl jakýsi polský autobus jehož obyvatelé mluvili ale rusky. Chtěl jsem se jich zeptat, odkud jsou, ale v tom mi už zastavovalo auto. A v něm takový sympatický mladý muž, chvíli nám trvalo, než jsme se domluvili, jakým jazykem se budeme bavit (tentokrát to vyhrála angličtina). Hodil mě až do Grasse, a já se dozvěděl, že je z Lyonu, studuje v Marseille nějakého zahradního architekta a že si po studiích chce založit nějakou firmu...
Takové nic moc panorama z Créte du Ferrier někam k údolí Tinée nebo Var
pátek, března 28, 2008
Faktor kompatibility
Stravování v cizině je vždycky sranda. Samozřejmě teď nemám na mysli situace, kdy se vydáte na výlet do Himalájí a půlku toho (doslova) proserete z jiné varianty bakterie Eschelichia Coli (nemám praktickou zkušenost) nebo si vezmete zásoby suché stravy s odvážným pojmenováním "Dobrý" hostinec. Mám na mysli situaci, kdy jste v zahraničí delší dobu a musíte si občas i něco uvařit. Ve chvíli (a zvláště, pokud nerozumíte místnímu nářečí) kdy vstoupíte do obchodu, totiž začíná opravdové dobrodružství. Většinou na vás sice hledí plné regály zboží, vaše oči ale marně tápou a hledají takové životní jistoty jako je třeba strouhanka nebo sójová omáčka. Člověk většinou tuší, ve kterém regálku má tu či onu položku hledat - ale jak poznat mezi tisíci a jedním olejem, jestli ten, co právě třímáte v ruce je vhodný na smažení? K tomu nastupuje ještě jeden faktor - a tím je cena. Ono je občas snadné nakoupit suroviny - ale potom zjistíte, že vás večeře vyšla srovnatelně jako menu o pěti chodech v nějaké noblesní restauraci.
Postupnbě se ale člověk otrká, občas i zaexperimentuje a časem některým jídlům a surovinám přidělí přívlastek "kompatibilní". Což neznamená nic jiného, že toto jídlo / surovina byla otestována a shledána poživatelným s tím, že občas se i výsledek podobal tomu, jak je na to zvyklý z domu. Dnes byla třeba za kompatibilní prohlášena vepřová játra na cibulce.
Postupnbě se ale člověk otrká, občas i zaexperimentuje a časem některým jídlům a surovinám přidělí přívlastek "kompatibilní". Což neznamená nic jiného, že toto jídlo / surovina byla otestována a shledána poživatelným s tím, že občas se i výsledek podobal tomu, jak je na to zvyklý z domu. Dnes byla třeba za kompatibilní prohlášena vepřová játra na cibulce.
středa, března 26, 2008
První světová válka
Bylo to už minulý týden (nebo dokonce předminulý?), co se Olivier náhle zvedl od počítače a najednou začal významně mlčet. Po chvíli přestal a na vysvětlenou dodal: "Včera zemřel poslední francouzský pamětník 1. světové války a náš prezident nás požádal o minutu ticha na uctění jeho památky." A já, kdybych byl ve Francii poprvé, asi bych byl hodně překvapený.
Pro Francouze je totiž první světová válka důležitější než ta druhá. Neznám přesně detaily, ale prý proto, že v ní zahynulo velmi mnoho Francouzů - ztráty Francie byly snad největší ze všech národů zúčastněných ve válce. Občas mi sem tam probleskne něco z dějepisu a tak si i já vybavuju zmínku o zákopové válce na hranicích s dnešní Belgií a Německem a první použití chemických zbraní jako je yperit. A je nutné dodat, že Francouzi si WW1 opravdu připomínají - třeba 11. listopadu vůbec v kalendáři nenajdete sv. Martina, ale pouze a jenom významný den - konec 1. světové války.
A jak to ve skutečnosti bylo s tou minutou ticha, jak ji držel Olivier? Nu, okomentoval to slovy: "Na tomto je vidět, jak jsem špatný vlastnec. Prezident nás žádal, abychom posledního veterána uctili minutou ticha přesně v jedenáct hodin. A já zapomněl - teď už je půl dvanácté." Odmlčel se a dodal: "A i na tomto je vidět, že nás angličané poráží: jejich pamětník první světové války ještě žije."
Pro Francouze je totiž první světová válka důležitější než ta druhá. Neznám přesně detaily, ale prý proto, že v ní zahynulo velmi mnoho Francouzů - ztráty Francie byly snad největší ze všech národů zúčastněných ve válce. Občas mi sem tam probleskne něco z dějepisu a tak si i já vybavuju zmínku o zákopové válce na hranicích s dnešní Belgií a Německem a první použití chemických zbraní jako je yperit. A je nutné dodat, že Francouzi si WW1 opravdu připomínají - třeba 11. listopadu vůbec v kalendáři nenajdete sv. Martina, ale pouze a jenom významný den - konec 1. světové války.
A jak to ve skutečnosti bylo s tou minutou ticha, jak ji držel Olivier? Nu, okomentoval to slovy: "Na tomto je vidět, jak jsem špatný vlastnec. Prezident nás žádal, abychom posledního veterána uctili minutou ticha přesně v jedenáct hodin. A já zapomněl - teď už je půl dvanácté." Odmlčel se a dodal: "A i na tomto je vidět, že nás angličané poráží: jejich pamětník první světové války ještě žije."
úterý, března 25, 2008
Spolubydlící
Jak už jsem zmínil, mám spolubydlící. Jsou to manželé, brazilci a bydlí v pokoji číslo osm. A jsou docela fajn, alespoň je s kým popovídat, třeba o tom, jak se portugalština liší od španělštiny (jako portugalsky mluvící na to samozřejmě mají úplně jiný názor než španělé, se kterými jsem bydlel na podzim). Marcelo je tady také na stáži (nebo snad na post-docu?) a jeho žena je momentálně ženou v domácnosti. Jinak je vystudovaná historička. Co celý den dělá, to nevím.
Naše soužití je vcelku klidné, akorát menší problém je v tom, že jako manželé mají občas takové tendence si z "veřejného" Mirasolu udělat svoje hnízdečko. Já to i chápu, ale.. je to takové divné. Co mě ale opravdu dostalo - oni si popsali skříňky v kuchyni, ve kterých mají svoje věci! A vzhledem k tomu, že to je skoro 50% kuchyňských úložných prostor opravdu netuším, co budou dělat, až se sem v květnu nahrne dvacet studentů z celých koutů Francie. Totéž se týká ledničky - já mám svoji přihrádku na zeleninu a jednu poličku, kam se s přehledem vlezu - a oni celý zbytek! (Jak říkám, mě to neomezuje, ale opravdu nevím, jak to budou dělat, až nás tady bude víc...)
Jedna věc mě ale opravdu dostala. Dneska jsem se zeptal, jestli je nějaký zvláštní důvod, proč skladují odpadky v kuchyni. Oni totiž ve chvíli, kdy je koš plný, tak vytáhnou pytel a položí ho vedle koše. Odpověď: zítra je přece středa a to přijde paní na úklid a ona to přece udělá! Možná jsem citlivka, ale tohle mě tedy opravdu dostalo. Týden skladovat v kuchyni odpadky, to je na mě příliš!
---
Odpoledne jsem vylezl na parkoviště při hlavní silnici na Castellane a jen tak jsem se chvíli kochal pohledem na pobřeží a modré moře. Nádhera! Až mě napadlo, že bych mohl na samé místo vylézt někdy brzo ráno a zkusit najít zodiakální světlo - jenže to bych musel vstávat už kolem čtvrté ráno...
Naše soužití je vcelku klidné, akorát menší problém je v tom, že jako manželé mají občas takové tendence si z "veřejného" Mirasolu udělat svoje hnízdečko. Já to i chápu, ale.. je to takové divné. Co mě ale opravdu dostalo - oni si popsali skříňky v kuchyni, ve kterých mají svoje věci! A vzhledem k tomu, že to je skoro 50% kuchyňských úložných prostor opravdu netuším, co budou dělat, až se sem v květnu nahrne dvacet studentů z celých koutů Francie. Totéž se týká ledničky - já mám svoji přihrádku na zeleninu a jednu poličku, kam se s přehledem vlezu - a oni celý zbytek! (Jak říkám, mě to neomezuje, ale opravdu nevím, jak to budou dělat, až nás tady bude víc...)
Jedna věc mě ale opravdu dostala. Dneska jsem se zeptal, jestli je nějaký zvláštní důvod, proč skladují odpadky v kuchyni. Oni totiž ve chvíli, kdy je koš plný, tak vytáhnou pytel a položí ho vedle koše. Odpověď: zítra je přece středa a to přijde paní na úklid a ona to přece udělá! Možná jsem citlivka, ale tohle mě tedy opravdu dostalo. Týden skladovat v kuchyni odpadky, to je na mě příliš!
---
Odpoledne jsem vylezl na parkoviště při hlavní silnici na Castellane a jen tak jsem se chvíli kochal pohledem na pobřeží a modré moře. Nádhera! Až mě napadlo, že bych mohl na samé místo vylézt někdy brzo ráno a zkusit najít zodiakální světlo - jenže to bych musel vstávat už kolem čtvrté ráno...
pondělí, března 24, 2008
Observatoire de la Cote d'Azur
Ještě jsem vám neřekl, na jaké to instituci vlastně pracuju...
Takže, Observatoire de la Cote d'Azur by se dala přeložit jako Hvězdárna azurového pobřeží (teda, označení hvězdárna se mi k tomu moc nehodí, slovo observatoř nemám rád, takže asi by byl vhodnější název Astronomický ústav; vlastně já ani moc nevím, jak přeložit to Cote d'Azur, protože "azurové pobřeží" mi taky trhá uši; ale popojedem). Ve logotypu OCA jsou tři hvězdičky - jedna odpovídá části, která sídlí v Nice, druhá Grasse a třetí na Plateau de Calern. První dvě místa jsou pouze kanceláře a počítače, vlastní dalekohledy jsou umístěny na Plateau de Calern, odkud je i následující obrázek (klik), ve kterém jsou dvěma červenými tečkami (ty tečky jsou kousek nad dalekohledy) označeny tzv. boulé dalekohledy - tzn. dalekohledy ve tvaru láhve na jakousi stylovou minerálku. Tyto dalekohledy dřív sloužily pro interferometr GI2T (Grand Interferometre de 2 Telescopes), který už dneska není funkční - zavřel se kvůli rostoucímu světelnému znečištění od pobřeží a taky kvůli finančním nákladům. Nicméně jeho výborná optická část slouží dál - v USA na interferometru CHARA. (Obrázek interferometru v detailu třeba tady.)
Jak to vidí webcamera na Plateau de Calern. (c) OCA, www.oca.eu
Dalekohledy na Plateau de Calern jsou asi v nadmořské výšce 1300m a je tam tedy (občas o dost) chladněji než dole na pobřeží. Krásně si to můžete prohlédlout na animaci na těchto stránkách (zvolit 20 mars 2008 (Valider) a potom spustít animaci (tlačítko Animation de la journée entière) - během noci napadl sníh, který ale velice brzo slunko roztopilo.
I když na Plateau de Calern interferometr nefunguje, tak jiné dalekohledy jsou stále v provozu. Třeba takový měsíční laser, který "odstřeluje" Měsíc. Na vysvětlenou (ze široka): když postavíme tři zrcadla k sobě tak, že budou tvořit pravoúhlý roh, získáme tzv. koutový odražeč. Ten má tu zajímavou vlastnost, že když do něj "vletí" paprsek, tak se zase vrátí ze směru, ze kterého přišel. Na stejném principu fungují třeba odrazky, když se na ně díváme z jiného směru, než na ně svítíme, nevidíme nic - ale ze směru, ze kterého na ně svítíme nám pěkně svítí. Nu, a během cest na Měsíc se několik takovýchto koutových odražečů nainstalovalo i na Měsíci. To znamená, že když na ně posvítíme (velice výkonným laserem), tak se nám po nějaké době (asi po dvou a půl sekundách) část světla vrátí (jedná se tedy jen o několik fotonů z asi 100 000 000 000 000 000 000 vyslaných. A z rozdílu času, kdy jsme tento světelný puls k Měsíci vyslali a kdy jsme přijali zpátky odražený signál můžeme velice přesně vypočítat vzdálenost Měsíce. K čemu je to dobré? Například se tak zjistilo, že Měsíc se od nás (velice pomalu) vzdaluje... Jak to asi vypadá, se můžete podívat na této fotce.
Jinak, budoucnost "tříhvězdičkového" astronomického ústavu je, zdá se, napsána. Pracoviště v Grasse se během asi čtyř let zruší a lidé tam zaměstnaní se přesunou do Nice. Prý to ušetří peníze - ale lidi z toho moc nadšení nejsou, zejména kvůli tomu, že bydlení v Nice je ještě dražší (cca o 40 - 50%) než bydlení v Grasse. Olivier mi k tomu a k výsledku voleb řekl tohle: "Nikdy bych neřekl, že s platem přes 2000 Eur si budu připadat jako chudý člověk." Holt Azurové pobřeží je fakt pěkné, ale taky pěkně drahé.
Takže, Observatoire de la Cote d'Azur by se dala přeložit jako Hvězdárna azurového pobřeží (teda, označení hvězdárna se mi k tomu moc nehodí, slovo observatoř nemám rád, takže asi by byl vhodnější název Astronomický ústav; vlastně já ani moc nevím, jak přeložit to Cote d'Azur, protože "azurové pobřeží" mi taky trhá uši; ale popojedem). Ve logotypu OCA jsou tři hvězdičky - jedna odpovídá části, která sídlí v Nice, druhá Grasse a třetí na Plateau de Calern. První dvě místa jsou pouze kanceláře a počítače, vlastní dalekohledy jsou umístěny na Plateau de Calern, odkud je i následující obrázek (klik), ve kterém jsou dvěma červenými tečkami (ty tečky jsou kousek nad dalekohledy) označeny tzv. boulé dalekohledy - tzn. dalekohledy ve tvaru láhve na jakousi stylovou minerálku. Tyto dalekohledy dřív sloužily pro interferometr GI2T (Grand Interferometre de 2 Telescopes), který už dneska není funkční - zavřel se kvůli rostoucímu světelnému znečištění od pobřeží a taky kvůli finančním nákladům. Nicméně jeho výborná optická část slouží dál - v USA na interferometru CHARA. (Obrázek interferometru v detailu třeba tady.)
Jak to vidí webcamera na Plateau de Calern. (c) OCA, www.oca.eu
Dalekohledy na Plateau de Calern jsou asi v nadmořské výšce 1300m a je tam tedy (občas o dost) chladněji než dole na pobřeží. Krásně si to můžete prohlédlout na animaci na těchto stránkách (zvolit 20 mars 2008 (Valider) a potom spustít animaci (tlačítko Animation de la journée entière) - během noci napadl sníh, který ale velice brzo slunko roztopilo.
I když na Plateau de Calern interferometr nefunguje, tak jiné dalekohledy jsou stále v provozu. Třeba takový měsíční laser, který "odstřeluje" Měsíc. Na vysvětlenou (ze široka): když postavíme tři zrcadla k sobě tak, že budou tvořit pravoúhlý roh, získáme tzv. koutový odražeč. Ten má tu zajímavou vlastnost, že když do něj "vletí" paprsek, tak se zase vrátí ze směru, ze kterého přišel. Na stejném principu fungují třeba odrazky, když se na ně díváme z jiného směru, než na ně svítíme, nevidíme nic - ale ze směru, ze kterého na ně svítíme nám pěkně svítí. Nu, a během cest na Měsíc se několik takovýchto koutových odražečů nainstalovalo i na Měsíci. To znamená, že když na ně posvítíme (velice výkonným laserem), tak se nám po nějaké době (asi po dvou a půl sekundách) část světla vrátí (jedná se tedy jen o několik fotonů z asi 100 000 000 000 000 000 000 vyslaných. A z rozdílu času, kdy jsme tento světelný puls k Měsíci vyslali a kdy jsme přijali zpátky odražený signál můžeme velice přesně vypočítat vzdálenost Měsíce. K čemu je to dobré? Například se tak zjistilo, že Měsíc se od nás (velice pomalu) vzdaluje... Jak to asi vypadá, se můžete podívat na této fotce.
Jinak, budoucnost "tříhvězdičkového" astronomického ústavu je, zdá se, napsána. Pracoviště v Grasse se během asi čtyř let zruší a lidé tam zaměstnaní se přesunou do Nice. Prý to ušetří peníze - ale lidi z toho moc nadšení nejsou, zejména kvůli tomu, že bydlení v Nice je ještě dražší (cca o 40 - 50%) než bydlení v Grasse. Olivier mi k tomu a k výsledku voleb řekl tohle: "Nikdy bych neřekl, že s platem přes 2000 Eur si budu připadat jako chudý člověk." Holt Azurové pobřeží je fakt pěkné, ale taky pěkně drahé.
Velikonoční pondělí
Jak jsem včera chválil francouzské rosničkáře, že jim ta předpověď docela vyšla (dokonce i bouřku jsme měli), tak dneska hrubě zklamali. Je zase hezky - a já se tak těšil, že budu pracovat! Navíc se mi ani nejde připojit k počítači, na kterém běží moje výpočty a na kterém jsou uloženy všechny moje výsledky, takže ani nic produktivního tvořit nemůžu. Merde!
neděle, března 23, 2008
Notre-Dame de bon Port (78m)
Ráno mě vzbudilo slunko. Sakra, a to dneska mělo být škaredě! A nožky po včerejšu bolí. Ale když je tak hezky, tak to bych je mohl rozhýbat, nejlépe něčím jednoduchým. A když si pohnu, tak ještě stihnu autobus 8:30 do Cannes.
A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Řidič v autobusu mi vrátil finskou dvoueurovku, kterou jsem ještě neviděl a které to docela sluší. V Cannes jsem nejdřív nevěděl, kde mám hledat zastávku autobusu směr Antibes, ale nakonec se to nějak stalo, že jsme se všichni sešli v jednom bodě časoprostoru. Těmi "všichni" myslím sebe, autobus a zastávku.
Vystoupil jsem v Golf Juan a nejdřív se podíval do přístavu. Pěkný byl, i některé lodičky se mi líbily. Asi to může být i pěkné - teda když si člověk odmyslí ty olejové svrny všudě kolem. Došel jsem až k majáku na úplném konci mola a s překvapením jsem zjistil, že všechny ty majáky jsou zaznačené v GPSce. A díky tomu, že jeden můj kolega si udělal kapitánské zkoušky a o tuto svoji zkušenost se podělil na svém zápisníku, tak jsem i dekódoval ty znaky, kterým je každý maják označen.
Po návštěvě přístavu jsem pokračoval podél pláže (a silnice a trati) až do Juan les Pins a dál, směr Cap d'Antibes. Pěkné pláže, i docela dost lidí (zatím nikdo ve vodě), na jednom místě jsem viděl i nějakého umělce, jak s písku staví sochu lva. Pěkné to bylo.
Vlastní Cap d'Antibes je ale docela skalnatý - je to takový větší útes vybíhající do moře. Co mě trošku zklamalo, je to, že docela velká jeho část je soukomý pozemek - a tak je veřejnosti přístupný jen uzoučký pás těsně u moře, ve kterém se vine kamenitý chodníček ověnčený cedulemi, jak je tady nebezpečno za vysokých vln. Ale pěkné to je - a taky docela navštěvované - což v kombinaci s tím uzoučkým chodníčkem není zrovna nejpříjemnější.
Potom jsem se ještě podíval na nejvyšší bod Cap d'Antibes. Slibovali Point de vue - bod rozhledu; no, mě to tak super nepřišlo, ale stejně mě to potěšilo - když jsem se totiž podíval k horám, bylo jasné, že tentokrát předpověď vyšla - nad horama se válely těžké mraky a kdesi za Nice už dokonce pršelo. Uspokojen tím, jak jsem se moudře rozhodl jsem se ještě podíval do staré části Antibes (Antibes jsou takový třetí k mariáši - spolu s Nice a Cannes je to významné turistické místo), kde jsem potkal dva řidiče autobusu ze Šumperka a potom už hurá domů - za několika dopočítanými modely, česnečkou a rizotem.
Jo a fotky byste chtěli? Smůla - zapomněl jsem foťák doma. I když Cap d'Antibes by si nějakou nejspíš zasloužil...
A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Řidič v autobusu mi vrátil finskou dvoueurovku, kterou jsem ještě neviděl a které to docela sluší. V Cannes jsem nejdřív nevěděl, kde mám hledat zastávku autobusu směr Antibes, ale nakonec se to nějak stalo, že jsme se všichni sešli v jednom bodě časoprostoru. Těmi "všichni" myslím sebe, autobus a zastávku.
Vystoupil jsem v Golf Juan a nejdřív se podíval do přístavu. Pěkný byl, i některé lodičky se mi líbily. Asi to může být i pěkné - teda když si člověk odmyslí ty olejové svrny všudě kolem. Došel jsem až k majáku na úplném konci mola a s překvapením jsem zjistil, že všechny ty majáky jsou zaznačené v GPSce. A díky tomu, že jeden můj kolega si udělal kapitánské zkoušky a o tuto svoji zkušenost se podělil na svém zápisníku, tak jsem i dekódoval ty znaky, kterým je každý maják označen.
Po návštěvě přístavu jsem pokračoval podél pláže (a silnice a trati) až do Juan les Pins a dál, směr Cap d'Antibes. Pěkné pláže, i docela dost lidí (zatím nikdo ve vodě), na jednom místě jsem viděl i nějakého umělce, jak s písku staví sochu lva. Pěkné to bylo.
Vlastní Cap d'Antibes je ale docela skalnatý - je to takový větší útes vybíhající do moře. Co mě trošku zklamalo, je to, že docela velká jeho část je soukomý pozemek - a tak je veřejnosti přístupný jen uzoučký pás těsně u moře, ve kterém se vine kamenitý chodníček ověnčený cedulemi, jak je tady nebezpečno za vysokých vln. Ale pěkné to je - a taky docela navštěvované - což v kombinaci s tím uzoučkým chodníčkem není zrovna nejpříjemnější.
Potom jsem se ještě podíval na nejvyšší bod Cap d'Antibes. Slibovali Point de vue - bod rozhledu; no, mě to tak super nepřišlo, ale stejně mě to potěšilo - když jsem se totiž podíval k horám, bylo jasné, že tentokrát předpověď vyšla - nad horama se válely těžké mraky a kdesi za Nice už dokonce pršelo. Uspokojen tím, jak jsem se moudře rozhodl jsem se ještě podíval do staré části Antibes (Antibes jsou takový třetí k mariáši - spolu s Nice a Cannes je to významné turistické místo), kde jsem potkal dva řidiče autobusu ze Šumperka a potom už hurá domů - za několika dopočítanými modely, česnečkou a rizotem.
Jo a fotky byste chtěli? Smůla - zapomněl jsem foťák doma. I když Cap d'Antibes by si nějakou nejspíš zasloužil...
Cesta do hlubin vědcovy duše
Řecká abeceda má plno zajímavých písmenek. A jedním z nich je i písmenko chí. Taková pokroucená hůlčička a přes ni napříč rovná čára. Radost pohledět.
Na druhou stranu, z krásného písmenka se může rázem stát noční můra - stačí, když se za ono písmenko přidá druhá mocnina, takže vznikne komplex zvaný chí-kvadrát, ze kterého nejeden vědec má komplexy. Totiž, to se má takto: onen chí-kvadrát je bezrozměrná veličina popisující, jak dobře souhlasí dvě řady čísel - kupříkladu měření a model. (Ten, kdo tomu rozumí, ještě poznamená, že k tomu, aby to fungovalo, je zapotřebí ještě třetí řady čísel a tou je chyba měření.) A čím menší je toto číslo, tak víc ty dvě posuzované řady čísel souhlasí. No, a vzhledem k tomu, že jsem se ještě v pátek (a celý předešlý týden) pohyboval na hodnotách kolem 150 a nyní jsem na 81, mám důvod k mírným oslavám. (Stejně pochybuju, že se dostaneme pod padesát...) A když si k tomu připočtu, že už jsem asi našel způsob, jak zkrotit křivku zvanou SED (spectral energy distribution - prostě jak moc ta prachová obálka svítí v nejrůznějších - zejména infračervených - barvách), tak mi z toho vychází, že se vlastně nemám až tak špatně. (Rychle, kde je nějaké dřevo, ať na něj můžu zaklepat...) (Teda, jsem si jistý, že hnedka v úterý, možná i dřív, přijde nějaké vystřízlivění - ale to už je život.)
Což mi připomíná dobrou otázku "Proč vlastně chodíte po horách?". A jednou z možných odpovědí je, že na horách pracuju. - Věc se má totiž takto: když si vyjdu na nějaký ten výlet, tak se poměrně snadno dostanu do stavu, kdy trpím - slunko pálí, jsem zpocený, horko mi je, dostávám úpal i úžeh, navíc pořád fouká studený vítr, který v kombinaci s propoceným (i když funkčním) prádlem způsobuje, že je mi zima, navíc boty zase jednou tlačí a nevím proč zase cítím každičký kamínek pod podrážkou. Prostě fakt utrpení. Po nějaké době, co člověk takto trpí, se ale stane něco zvláštního: člověk (nebo alespoň já) si srovná chůzi a dech a najednou všechno to, co mě tížilo přestane být problém a člověk začne tak nějak na volnoběh přemýšlet o všech možných i nemožných problémech, které za ten týden / rok / měsíc potkal. A kupodivu, občas se i stane, že přijdu na něco, co mi v šeru a komfortu kanceláře nedocházelo. Nevím, jestli je to nadhledem nějakého toho výškového kilometru nebo odstupem nějakých kilometrů šedesáti, ale občas to zafunguje. Nu, a vzhledem k tomu, že jedním z mých největších "soužení" tady jsou ty zapeklité křivky viditelností a spektrum, tak i moje výletíky by se daly nazvat takovými skoro pracovními cestami.
(Ale nebojte, není všechno tak optimistické, jak by se mohlo zdát - s nějvětší pravděpodobností se totiž i po případné publikaci našich výsledků dobereme toho, co v Ondřejově pronesl jeden velice zkušený astronom: "Musíme si přiznat, že o tom nevíme vůbec nic.")
Na druhou stranu, z krásného písmenka se může rázem stát noční můra - stačí, když se za ono písmenko přidá druhá mocnina, takže vznikne komplex zvaný chí-kvadrát, ze kterého nejeden vědec má komplexy. Totiž, to se má takto: onen chí-kvadrát je bezrozměrná veličina popisující, jak dobře souhlasí dvě řady čísel - kupříkladu měření a model. (Ten, kdo tomu rozumí, ještě poznamená, že k tomu, aby to fungovalo, je zapotřebí ještě třetí řady čísel a tou je chyba měření.) A čím menší je toto číslo, tak víc ty dvě posuzované řady čísel souhlasí. No, a vzhledem k tomu, že jsem se ještě v pátek (a celý předešlý týden) pohyboval na hodnotách kolem 150 a nyní jsem na 81, mám důvod k mírným oslavám. (Stejně pochybuju, že se dostaneme pod padesát...) A když si k tomu připočtu, že už jsem asi našel způsob, jak zkrotit křivku zvanou SED (spectral energy distribution - prostě jak moc ta prachová obálka svítí v nejrůznějších - zejména infračervených - barvách), tak mi z toho vychází, že se vlastně nemám až tak špatně. (Rychle, kde je nějaké dřevo, ať na něj můžu zaklepat...) (Teda, jsem si jistý, že hnedka v úterý, možná i dřív, přijde nějaké vystřízlivění - ale to už je život.)
Což mi připomíná dobrou otázku "Proč vlastně chodíte po horách?". A jednou z možných odpovědí je, že na horách pracuju. - Věc se má totiž takto: když si vyjdu na nějaký ten výlet, tak se poměrně snadno dostanu do stavu, kdy trpím - slunko pálí, jsem zpocený, horko mi je, dostávám úpal i úžeh, navíc pořád fouká studený vítr, který v kombinaci s propoceným (i když funkčním) prádlem způsobuje, že je mi zima, navíc boty zase jednou tlačí a nevím proč zase cítím každičký kamínek pod podrážkou. Prostě fakt utrpení. Po nějaké době, co člověk takto trpí, se ale stane něco zvláštního: člověk (nebo alespoň já) si srovná chůzi a dech a najednou všechno to, co mě tížilo přestane být problém a člověk začne tak nějak na volnoběh přemýšlet o všech možných i nemožných problémech, které za ten týden / rok / měsíc potkal. A kupodivu, občas se i stane, že přijdu na něco, co mi v šeru a komfortu kanceláře nedocházelo. Nevím, jestli je to nadhledem nějakého toho výškového kilometru nebo odstupem nějakých kilometrů šedesáti, ale občas to zafunguje. Nu, a vzhledem k tomu, že jedním z mých největších "soužení" tady jsou ty zapeklité křivky viditelností a spektrum, tak i moje výletíky by se daly nazvat takovými skoro pracovními cestami.
(Ale nebojte, není všechno tak optimistické, jak by se mohlo zdát - s nějvětší pravděpodobností se totiž i po případné publikaci našich výsledků dobereme toho, co v Ondřejově pronesl jeden velice zkušený astronom: "Musíme si přiznat, že o tom nevíme vůbec nic.")
sobota, března 22, 2008
Le Brec d'Utelle (1604m)
"Jen malí lidé si dávají malé cíle. A jen blbci si dávají velké cíle."
Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsem se ještě relativně nízko nad údolím šplhal od řeky Vésubie k vápencovým vrškům Přímořských předalp. Ale k tomu, abych sem došel, jsem musel ještě hodně vytrpět..
Třeba vstávání. Fakt se mi nechtělo. Budík natažený na něco po páté mi opravdu nepřišel vhod. Ale zvedl jsem se, i když v tu chvíli bych si spíš vsadil na to, že znovu zalehnu do postele a pěkně se dospím... No, nezalehl jsem. Místo toho jsem se sbalil a pěkně vyběhl na autobus. Na letišti jsem měl něco přes hodinku času - já blbec nechtěl improvizovat, a tak jsem nechal ujet autobus, který jel do údolí o pár desítek kilometrů dál. Stejně bych potom musel stopovat.
Cesta od moře do hor je zážitek sám o sobě. Teda, pravda, mohl by být plynulejší (ten zážitek). Nicmně kolem desáté už jsem pěkně byl v vesnicí Le Suquet a tak mi nezbývalo nic jiného, než začít šlapat. Zpočátku to šlo dobře i přes akční vložku s názvem "tady to přebroďte", ale potom se cesta trošku narovnala a já měl projít vesnicí Le Figaret, tak mi nějak ztěžkly nohy a následující kopeček k samotě L'Ibac jsem si opravdu protrpěl (a odtud pochází i úvodní citát).
Odtud jsem vyšel...
Cesta se potom vinula podél jedné "polňačky" (ne že by ta cesta vedla mezi poli, ale kvalitou povrchu), až jsem si říkal, jestli to zas nebude jedna z těch cestiček, které člověka vedou všema zmolama a rigolama aby nakonec skončili na téže cestě, kterou před dvěma kilometry opustily. No, nebyl to ten případ, sice na mapě to tak vypadá, ale ke konci jsem byl dobrých 50 metrů nad silničkou. Alespoň že tak. Postupně jsem nabíral výšku a kupodivu to nebylo až tak bolestivé, dokonce poté, co se cesta docela odvážně začala vinout v jednom spíš skále než svahu, jsem si to i začal užívat. Traverz suťoviskem, který následoval poté už méně (ale zato jsem viděl muflony (nebo co to bylo)).
Klikni a najdi zvěř
Po opravdu dlouhém traverzu sutí jsem toho už začínal mít dost a tak jsem si pod jednou borovicí udělal obědovou přestávku. Jablko a hořká čokoláda zabraly a tak jsem si za chvíli mohl vychutnat krásné louky. Jen na nich postavit stan. Chvíli před rozcestníkem 154 (tam, kde se GR510 stýka s GR5) se začal i objevovat první sníh. Naštěstí docela nosný, i když jsem se jednou probořil a trochu si nabral do boty. Tak jsem u rozcestníku dal pauzu a nasadil návleky. Trošku zbytečně, protože cesta odsud byla i docela prošláplá a mnohá sněhoviska se dala obejít. Když jsem ale vyšel z lesa, tak se kousek přede mnou objevily docela strmé skály bez náznaku cesty. Teda, jedna vysněžená římsa tam byla, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to je snad jen nějaký optický klam...
Sníh v nejvhodnějším místě
Nebyl. Co teď. Na jednu stranu skála, na druhou stranu sráz. Mezi tím tvrdý sníh. No, nakonec jsem i byl rád, že jsem si ten cepín vzal. A tak jsem navlekl rukavice a začal si hrát na opravdového horolezce. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak to zdola vypadalo a za chvíli jsem už byl v sedýlku pod Brec d'Utelle.
Tady byla moje velká neznámá. V mapě totiž cesta na vrchol není značená, ale v knížce, kterou jsem si dovezl z domů, o nějakém lezení není ani zmínka. Nicméně tady se konalo překvapení příjemné - dokonce i rozcestník tady je!
Na vrchol už je to jenom kousek (exponovaný)
A i vyšlapaná cestička! Teda, mohla by být výraznější... Na jednom místě jsem dokonce i mezi skalama zabloudil, ale nakonec jsem po pár minutách stál na vršku a mohl se obdivovat výhledem do kraje. Fakt pěkný! Jen toho sněhu je na hlavním hřebeni ještě pořád docela dost, což znamená, že se do krásných krystalických hor dostanu nejdřív na konci mého pobytu a že budu muset trpět na vápně (vápenci).
Takhle chutná vrchol (k jihu)
... a takhle někam k Cime du Gelas, nejvyšší hoře francouzských Přímořských Alp...
Na sestupu jsem dokonce i trefil tu správnou cestu, ale bylo tam jedno subjektivně nepříjemnější místo, než na té variantě, kterou jsem šel nahoru. Nevadí.
To je on - Le Brec d'Utelle
A potom už byl jen sestup velice dlouhým traverzem dolů. Nožky už trošku bolely, sluníčka na mě bylo docela dost, ale nějak jsem si to přetrpěl. Ve vesničce Utelle jsem se zašel podívat do kostela a potom hnedka na náměstíčku jsem si stopl jednu paní - sice jen do vesnice hnedka v údolí, ale tam už něco chytnu snáz. Komunikace opět ve francouzštině - a nešetřila mě. ;-)
A tohle je už vesnička Utelle
...a potom už jen cesta domů. Jedinou zajímavostí byl snad jen autobus, který jsem poprvé viděl narvaný tak, že lidi museli stát. Holt jízdné za jedno Euro je populární...
Teď už jsem doma, píšu zápisek a čekám, jestli se někdo neobjeví na ICQ - a ono nic. Tak se asi půjdu schoulit pod deku, páč jsem si dneska opravdu dal do těla. (Kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopen vyběhnout 1.5km převýšení s lehkostí a elegancí?)
Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsem se ještě relativně nízko nad údolím šplhal od řeky Vésubie k vápencovým vrškům Přímořských předalp. Ale k tomu, abych sem došel, jsem musel ještě hodně vytrpět..
Třeba vstávání. Fakt se mi nechtělo. Budík natažený na něco po páté mi opravdu nepřišel vhod. Ale zvedl jsem se, i když v tu chvíli bych si spíš vsadil na to, že znovu zalehnu do postele a pěkně se dospím... No, nezalehl jsem. Místo toho jsem se sbalil a pěkně vyběhl na autobus. Na letišti jsem měl něco přes hodinku času - já blbec nechtěl improvizovat, a tak jsem nechal ujet autobus, který jel do údolí o pár desítek kilometrů dál. Stejně bych potom musel stopovat.
Cesta od moře do hor je zážitek sám o sobě. Teda, pravda, mohl by být plynulejší (ten zážitek). Nicmně kolem desáté už jsem pěkně byl v vesnicí Le Suquet a tak mi nezbývalo nic jiného, než začít šlapat. Zpočátku to šlo dobře i přes akční vložku s názvem "tady to přebroďte", ale potom se cesta trošku narovnala a já měl projít vesnicí Le Figaret, tak mi nějak ztěžkly nohy a následující kopeček k samotě L'Ibac jsem si opravdu protrpěl (a odtud pochází i úvodní citát).
Odtud jsem vyšel...
Cesta se potom vinula podél jedné "polňačky" (ne že by ta cesta vedla mezi poli, ale kvalitou povrchu), až jsem si říkal, jestli to zas nebude jedna z těch cestiček, které člověka vedou všema zmolama a rigolama aby nakonec skončili na téže cestě, kterou před dvěma kilometry opustily. No, nebyl to ten případ, sice na mapě to tak vypadá, ale ke konci jsem byl dobrých 50 metrů nad silničkou. Alespoň že tak. Postupně jsem nabíral výšku a kupodivu to nebylo až tak bolestivé, dokonce poté, co se cesta docela odvážně začala vinout v jednom spíš skále než svahu, jsem si to i začal užívat. Traverz suťoviskem, který následoval poté už méně (ale zato jsem viděl muflony (nebo co to bylo)).
Klikni a najdi zvěř
Po opravdu dlouhém traverzu sutí jsem toho už začínal mít dost a tak jsem si pod jednou borovicí udělal obědovou přestávku. Jablko a hořká čokoláda zabraly a tak jsem si za chvíli mohl vychutnat krásné louky. Jen na nich postavit stan. Chvíli před rozcestníkem 154 (tam, kde se GR510 stýka s GR5) se začal i objevovat první sníh. Naštěstí docela nosný, i když jsem se jednou probořil a trochu si nabral do boty. Tak jsem u rozcestníku dal pauzu a nasadil návleky. Trošku zbytečně, protože cesta odsud byla i docela prošláplá a mnohá sněhoviska se dala obejít. Když jsem ale vyšel z lesa, tak se kousek přede mnou objevily docela strmé skály bez náznaku cesty. Teda, jedna vysněžená římsa tam byla, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to je snad jen nějaký optický klam...
Sníh v nejvhodnějším místě
Nebyl. Co teď. Na jednu stranu skála, na druhou stranu sráz. Mezi tím tvrdý sníh. No, nakonec jsem i byl rád, že jsem si ten cepín vzal. A tak jsem navlekl rukavice a začal si hrát na opravdového horolezce. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak to zdola vypadalo a za chvíli jsem už byl v sedýlku pod Brec d'Utelle.
Tady byla moje velká neznámá. V mapě totiž cesta na vrchol není značená, ale v knížce, kterou jsem si dovezl z domů, o nějakém lezení není ani zmínka. Nicméně tady se konalo překvapení příjemné - dokonce i rozcestník tady je!
Na vrchol už je to jenom kousek (exponovaný)
A i vyšlapaná cestička! Teda, mohla by být výraznější... Na jednom místě jsem dokonce i mezi skalama zabloudil, ale nakonec jsem po pár minutách stál na vršku a mohl se obdivovat výhledem do kraje. Fakt pěkný! Jen toho sněhu je na hlavním hřebeni ještě pořád docela dost, což znamená, že se do krásných krystalických hor dostanu nejdřív na konci mého pobytu a že budu muset trpět na vápně (vápenci).
Takhle chutná vrchol (k jihu)
... a takhle někam k Cime du Gelas, nejvyšší hoře francouzských Přímořských Alp...
Na sestupu jsem dokonce i trefil tu správnou cestu, ale bylo tam jedno subjektivně nepříjemnější místo, než na té variantě, kterou jsem šel nahoru. Nevadí.
To je on - Le Brec d'Utelle
A potom už byl jen sestup velice dlouhým traverzem dolů. Nožky už trošku bolely, sluníčka na mě bylo docela dost, ale nějak jsem si to přetrpěl. Ve vesničce Utelle jsem se zašel podívat do kostela a potom hnedka na náměstíčku jsem si stopl jednu paní - sice jen do vesnice hnedka v údolí, ale tam už něco chytnu snáz. Komunikace opět ve francouzštině - a nešetřila mě. ;-)
A tohle je už vesnička Utelle
...a potom už jen cesta domů. Jedinou zajímavostí byl snad jen autobus, který jsem poprvé viděl narvaný tak, že lidi museli stát. Holt jízdné za jedno Euro je populární...
Teď už jsem doma, píšu zápisek a čekám, jestli se někdo neobjeví na ICQ - a ono nic. Tak se asi půjdu schoulit pod deku, páč jsem si dneska opravdu dal do těla. (Kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopen vyběhnout 1.5km převýšení s lehkostí a elegancí?)
čtvrtek, března 20, 2008
S postupujícím večerem...
...se ukazuje, že vzít si s sebou do Francie hudbu své puberty byl víc než dobrý nápad. (Jen doufám, že z toho Marcelo nebude mít druhé vánoce.) A když mi Hanka nepovolila čokoládu, tak si alespoň uvařím dobrý čaj s medem. (Sice jsem si předsevzal, že čaje s medem razantně omezím - to aby na mě zase u paní zubařky nečekala katastrofa - ale občas snad můžu, ne?)
Začala sezóna
Turistická. To znamená, že z relativně klidného (pomineme-li jižanský temperament) městečka se stává městečko turistů, akcí a atrakcí. Jako například kolotoč. Už zase premává. Navíc tady budou nějaké motorkářské závody a tak je tady víc než dost španělů a angličanů. Víc národností jsem si na SPZkách nevšiml.
Cestou z práce mě u jednoho domu, kde dřív bydleli dva nervózní psi, začala doprovázet koza. Hnědá. Ráno mě jen tak okukovala, nicméně teď, odpoledne, když jsem se vracel dolů do města, za mnou seběhla a poctivě mě doprovázela podél celé délky plotu. I zamečela - asi čekala, že dostane něco dobrého. Nedostala, chudinka. Asi bych si ji měl víc předcházet, ti uřvaní psi se mi pranic nelíbili.
Jinak se vrátili oba manželé z Bruselu. Přiletěli asi před hodinou, Marcelo (ale jak se to vyslovuje, to vám nepovím -prostě nějakou velice podivnou portugalskou výslovností) zná Ondřejov i mého vedoucího a vypadá jako velice příjemný chlapík.
Cestou z práce jsem váhal, jestli si nemám jít něco koupit na nervy a zlepšení nálady. Třeba čokoládu. Ale nevím, myslíte, že si můžu dovolit tolik utrácet, zvlášť, když mám pozastavené stipendium a ještě mi nedošla záloha na pracovní cestu?
Cestou z práce mě u jednoho domu, kde dřív bydleli dva nervózní psi, začala doprovázet koza. Hnědá. Ráno mě jen tak okukovala, nicméně teď, odpoledne, když jsem se vracel dolů do města, za mnou seběhla a poctivě mě doprovázela podél celé délky plotu. I zamečela - asi čekala, že dostane něco dobrého. Nedostala, chudinka. Asi bych si ji měl víc předcházet, ti uřvaní psi se mi pranic nelíbili.
Jinak se vrátili oba manželé z Bruselu. Přiletěli asi před hodinou, Marcelo (ale jak se to vyslovuje, to vám nepovím -prostě nějakou velice podivnou portugalskou výslovností) zná Ondřejov i mého vedoucího a vypadá jako velice příjemný chlapík.
Cestou z práce jsem váhal, jestli si nemám jít něco koupit na nervy a zlepšení nálady. Třeba čokoládu. Ale nevím, myslíte, že si můžu dovolit tolik utrácet, zvlášť, když mám pozastavené stipendium a ještě mi nedošla záloha na pracovní cestu?
středa, března 19, 2008
Zmrzlina (to jako já)
Ráno jdu vynést koš - a ejhle, prší. Takže jsem se pěkně převlekl, protože sedět v kanceláři ve zpoceném a ještě k tomu mokrém nemusím. Samozřejmě, že než jsem vyšel, tak přestalo a tak jsem bundu táhl zbytečně. Nicméně Meteo France, které věřím čím dál míň hlásí na večer i nějaké bouřky, tak ji třeba ještě využiji.
V kanceláři pořád topím a mám z toho takový divný pocit - je to přesně tak, jak zněl minulý nadpis. Když se pohybuju, tak je mi teplo snad i na tričko, ale jak sednu, tak na sebe musím soukat košile a svetry a k tomu ještě zapínat to topení. Nevím, jestli to dělá vyšší vlhkost v posledních dnech (díky za ni!) nebo co. Nicméně doma pořád spím s otevřeným oknem, občas sice musím zalézt do spacáku, protože pod těma několika dekama to není ono.
Což nevím, jestli jsem zmiňoval, nicméně: pokud tady budete někdy spát, tak nečekejte žádnou peřinu. Maximálně polštář a i s tím na mě tentokráte šetřili. Místo peřiny dostanete několik dek a je jen na vás, abyste to na sebe nějak navrstvili a nezmrzli. Teda, můj problém není až tak to zmrznutí, můj problém je udržet všechny ty vrstvy na sobě. Myslím, že se to většinou řeší tak, že se okraje dek dají pod matraci, jenže to se zase člověk nemůže pořádně zachumlat. Dlužno podotknout, že podobný systém na mě zkoušeli aplikovat i v Portugalsku.
Nevýhodou spaní při otevřeném okně je poměrně velký hluk z ulice. Tentokráte totiž bydlím v přízemí a moje jediné okno je obráceno do ulice, takže mám všechno z první ruky. Asi tak do půlnoci to jsou chodci a pejskaři, nicméně největší ocenění si zaslouží popeláři, kteří jezdí pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Naštěstí potom ještě většinou zaspím.
A krom toho přemýšlím, že bych někoho z vás zkusil přemluvit na poslání balíčku. Zatím jsem si vzpomněl na sluneční brýle, nějakou lehčí pokrývku hlavy (nejlépe tak, aby šla přes uši (HAD?)), B-komplex, hořčík, meduňku a možná ještě nějaký bylinkový čaj. Co vy na to?
Daniel mi stále neposílá slíbený článek (resp. kdo ví, kam mi to posílá), tak už se asi pomalu začnu chystat na oběd. Dneska máme steak a hranolky, takže bych si měl nacvičit správnou výslovnost "bien cuit".
V kanceláři pořád topím a mám z toho takový divný pocit - je to přesně tak, jak zněl minulý nadpis. Když se pohybuju, tak je mi teplo snad i na tričko, ale jak sednu, tak na sebe musím soukat košile a svetry a k tomu ještě zapínat to topení. Nevím, jestli to dělá vyšší vlhkost v posledních dnech (díky za ni!) nebo co. Nicméně doma pořád spím s otevřeným oknem, občas sice musím zalézt do spacáku, protože pod těma několika dekama to není ono.
Což nevím, jestli jsem zmiňoval, nicméně: pokud tady budete někdy spát, tak nečekejte žádnou peřinu. Maximálně polštář a i s tím na mě tentokráte šetřili. Místo peřiny dostanete několik dek a je jen na vás, abyste to na sebe nějak navrstvili a nezmrzli. Teda, můj problém není až tak to zmrznutí, můj problém je udržet všechny ty vrstvy na sobě. Myslím, že se to většinou řeší tak, že se okraje dek dají pod matraci, jenže to se zase člověk nemůže pořádně zachumlat. Dlužno podotknout, že podobný systém na mě zkoušeli aplikovat i v Portugalsku.
Nevýhodou spaní při otevřeném okně je poměrně velký hluk z ulice. Tentokráte totiž bydlím v přízemí a moje jediné okno je obráceno do ulice, takže mám všechno z první ruky. Asi tak do půlnoci to jsou chodci a pejskaři, nicméně největší ocenění si zaslouží popeláři, kteří jezdí pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Naštěstí potom ještě většinou zaspím.
A krom toho přemýšlím, že bych někoho z vás zkusil přemluvit na poslání balíčku. Zatím jsem si vzpomněl na sluneční brýle, nějakou lehčí pokrývku hlavy (nejlépe tak, aby šla přes uši (HAD?)), B-komplex, hořčík, meduňku a možná ještě nějaký bylinkový čaj. Co vy na to?
Daniel mi stále neposílá slíbený článek (resp. kdo ví, kam mi to posílá), tak už se asi pomalu začnu chystat na oběd. Dneska máme steak a hranolky, takže bych si měl nacvičit správnou výslovnost "bien cuit".
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
