Pentax K200D

Asi už víte, že jsem si pořídil fotoaparát. Určitě to víte - protože v poslední době jsem neustále zahrnován dotazy na spokojenost se svoji volbou. Přiznám se, že občas mám ze své reakce rozporuplné pocity, nějak totiž nevím, co mám říkat. Foťáček (docela nepřiléhavé označení pro půlkilovou mrchu, že?) ve mě totiž žádnou velkou revoluci nezpůsobil - ani nezklamal, ani nevyvolal nějaké úžasné euforické nálady. Dokonce ani nějaké cvakací orgie se nekonaly, ale to je možná tím, že ovládání zrcadlovky vyžaduje trošku víc námahy než u kompaktu (nefotím totiž na zelený čtvereček)... A ani pochopení ovládání nějak dlouho netrvalo, sice se ještě pořád učím, jak co nejlépe využít možností fotoaparátku, ale krom tohoto přirozeného stavu jsem měl skoro pocit, jako bychom tak nějak vždycky k sobě patřili...

Ale dobře, pokusím se něco sepsat. V poslední m příspěvku, kde jsem se zabýval výběrem fotoaparátu, jsem váhal mezi třemi typy. Brzy vypadl Panasonic, zejména absencí elektronického hledáčku, poté Ricoh (i když fotky z něho se mi hodně moc líbily) - ale velké mínus byla absence českého dovozce, krom toho si nejsem jistý, jestli by na mě nebyl příliš širokoúhlý. Zbyl tedy Pentax...

... ale tak lehké to nebylo. V posledních dnech před koupí jsem ještě laškoval s Canonem 450D. Nicméně v obchodě, kde jsem si nechal předvést oba modely, jsem se rozhodl pro Pentax, nicméně srovnání těchto dvou fotoaparátů mi v hlavě leželo docela dlouho.

Co mě lákalo na Canonu? Prvně: v tomto případě bych kupoval (za cenu o čtvrtinu větší) bych kupoval fotoaparát i s objektivem. Sice setovým, ale fotografické testy ukazují, že je to jeden z nejlepších setových objektivů. Asi největší plus pro Canon je 14bitový CCD chip (sice menší a 12Mpx) oproti 12bitovému u Pentaxu (větší a 10Mpx). Přece jen čtyřikrát větší dynamický rozsah v RAW je vlastnost, která může být vidět. Oproti tomu Pentax nabízel kovové tělo se zvýšenou odolností oproti prachu a vodě včetně utěsnění některých součástí a navíc je na tužkové baterie.

Rozhodnutí padlo víceméně až v obchodě. Svou roli sehrála cena, hlavně mi ale Pentax mnohem lépe sedl do ruky a práce s ním mi přišla na první pohled pohodlnější (což jsou dosti subjektivní hlediska, uznávám). Taky vyšší hmotnost Pentaxu mi přišla lepší než takové "nic" Canonu.

Jinak příjemné překvapení je výdrž AA baterek, nabíjecí baterky Sanyo Eneloop 2Ah (=2000mAh) mi zatím vydržely kolem cca 260 fotografií a stále drží.

Ještě poznámečku k objektivům. Jak už jsem zmínil, testy standardního setového objektivu vyšly pro Canon velice dobře, u Pentaxu je situace složitější. Původní modely se totiž dodávaly s objektivem, který stál víceméně za starou bačkoru. Zejména to nejviditelnější - chromatická aberace - byla viditelná na první pohled. Pentax se ale chytil za nos a vydal novou verzi objektivu (18-55 II), která má stejně jako Canon vynikající poměr cena/výkon. Ovšem tím docela nahrál spekulantům v řadách obchodníků (zejména těch internetových).

A jak jsem na tom s objektivem já? Nemám ani jeden z nich - jedu totiž na tom starém objektivu z Pentax MZ-5. Srovnávat ho se setovými objektivy k digitálu se moc nedá kvůli jinému rozsahu, ty pro digitál mají 18-55mm, ten můj je 28-80mm (ekviv. 42 - 120 mm), kresba je pěkná, pravda, není to špička.. Ale třeba se časem zmůžu na něco lepšího. (Jinak nelituju toho jiného rozsahu, jednoduchým pohledem na mé fotky se snadni přesvědčíte, že jsem spíše tele... (orientovaný na delší ohniska).

Sestra už mě vyhání, tak asi budu končit... V případě dotazů neváhejte a klaďte!

Švédsko

Nějak se mi množí výlety na sever, tak abych v tom měl jasno, tak si jen tak pro pořádek vypíšu jejich seznam:

1) KTW-NYO, 07-2007, S-l-l 2,3,4 (Fisksätra - Tyresta - Dalarö)
2) VIE-ARN, 10-2007, S-l-l 12-1, 12 (Mölnbo), B-l (Vaxholm pol.)
3) NCE-ARN, 04-2008, S-l-l 6, 5-3, 5 (Tornberget)
4) KTW-NYO, 10-2008, S-l-l 36-2, 36-1, 35-1, 36 (Tuna - Nävsjön - Nävekvarn)

A další severské plány? Asi nějaké hory na hranici s Norskem, nejspíš ne Kungsleden nebo nějakou podobnou dálkovou trasu, protože v horách je to nejspíš magořina - všude samé kopce a na žádný si nevylézt (ze stejného důvodu jsem odmítl jít West Highland Way ve Skotsku); místo toho asi vylézt na pár kopečků pseudohvězdicovým stylem (popojít, postavit stan, vylézt na horu, zpátky ke stanu a jít zas o kousek dál). Doprava asi nízkonákladovkou na Skavstu (snad Ryanair a jeho BTS-NYO přežije) a potom na sever nočním vlakem. Termín nejspíš někdy v září, kdy už asi bude chladněji, ale snad už nebudou tolik zlobit komáři, navíc už bude přijatelný poměr den/noc.

Ještě přikládám ceny jízdenek Länstrafiken (vzdálenosti dle Google maps):
Skavsta - Nyköping (8 km) 21 kr
Nyköping - Tuna (Svalsta) (12 km) 26kr
Nävekvarn - Nyköping (25 km) 39kr

Změna stavu.... (2)

Jsem opilý. Vím, není to nic, čím by se měl člověk chlubit.

Proposal submitted

Dear Ježo

This is an automatic acknowledgment.
Your ESO Proposal has successfully entered ESO!

Together with the following picture(s):SED.jpg
alfa.jpg
model.jpg
rvc.jpg


Please refer always to your proposal ID
should you inquire ESO about it.


For further information please contact.

Změna stavu....

Jsem nezaměstnaný.

Prý 201. záznam... Pch!

Dnes se mi zase "daří". Ráno jsem si přesolil vajíčka - holt mi nějak nedošlo, že když slánku pootevřu na velký otvor, že z ní sůl půjde ven trošku rychleji. Vrcholem dne je to, že jsem si na sebe před chvíli zvládl zvrhnout hrnek s čajem.

Včera jsem strávil chvilku nad recenzemi fotoaparátů. Pořád tak nějak šilhám po nějaké nové krabičce a pořád se nějak nemůžu rozhodnout, kterým směrem se vrhnout (a kde na to vzít peníze). Z DSLR mě nejvíc zatím zaujal Pentax K200D, ale i přes všechny klady, které by tato volba přinesla, mám docela strach, že - zvlášť v podmínkách, ve kterých se pohybuju - docela rychle zapráší čip fotoaparátu. Takže se i dívám po nějakém kompaktu, kde mě zaujaly dva: Panasonic Lumix LX3 a Ricoh GX200. Na LX3 jsem narazil jako první a hodně mě zaujal, zejména několika snímky s dokonalou kresbou až k okraji. Hlavní nevýhoda je jasná - absence hledáčku v základní výbavě. Potom jsem kdesi v diskuzi našel sáhodlouhou diskuzi srovnávající LX3 s GX200, která spíš vyznívala právě pro GX200. Pročetl jsem několik recenzí, které střídavě vyznívaly pro jeden či druhý kousek, se spoustou flamewar, dokazujících, že pouze jeden je ten správný a ten druhý akorát naleštěný šmejd. Jinak teda GX200 by mělo být něco velice podobného, sice ne s takovou světelností, ale taky s nadprůměrnou kresbou až k okraji, technicky sice menší čip s více pixely by měl více šumět, ale testy v tomto vycházely tak nějak nastejno. Nevýhoda - skoro nikde není v ČR k dostání - tedy přes internet ano. A nevýhoda obou kompaktů? Jejich cena se šplhá k ceně DSLR. Takže tedy: Pomoc! Poradíte někdo?

Edit: Z forum.grafika.cz na prosbu o radu při výběru foťáku:

To se ptáš těch pravejch! Na blbejším místě už ses zeptat nemohla!! Ale omlová Tě tom že tahle diskuze má omylem stále ještě název "Vybíráme digitální fotoaparát", ale správně tu má být "Hádáme se, kdo je větší debil" Administrátor diskuze to zapomněl přejmenovat, jeho chyba.

Vědec?

Posledních asi 14 dní trávím přemýšlením nad tzv. proposalem - návrhem pozorování pro velké dalekohledy. A jelikož se blíží čas uzávěrky a soubor s návrhem je pořád poloprázdný, začínám trošku nervačit a klást si otázky, jestli vůbec mám na to dělat vědu a podobně. Totiž, vyplnění takového proposalu není jen tak - jak to jednou vyplníte blbě, už nemáte možnost to změnit. A upřímně, i přes několikeré cvičně vyplňovací pokusy mám stále víc otázek než odpovědí.

Pohovor

Tak jsem absolvoval svůj první pohovor. Uchazečský, o místo učitele. Ostudu jsem snad neudělal, nicméně i kdyby to snad náhodou vyšlo, tak z toho nic nebude - a můj život zůstane relativně nekomplikovaný.

Včera jsem třídil "archiv" ze zahrady. Polovina věcí šla do sběru, případně jako papíry k recyklaci (tisk z druhé strany). A bylo mi tak trochu smutno - ne ani toho, že to vyhazuju, jako spíš toho, kolik energie jsem tomu před cca 10 lety věnoval - a všechno vyšlo víceméně vniveč. Mj. jsem zlikvidoval archiv mapek proměnných hvězd, do kterého jsem v dobách, kdy padesátikoruna byl můj měsíční rozpočet, zainvestoval nejeden drobný. U několika originálních AAVSO mapek na tom jejich netradičním US formátu jsem si i zavzpomínal na Jindru Šilhána. Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou. Stačil jen komerční úspěch internetu a CCD čipů (digitální fotografie) a celá proměnářská astronomie je postavena na hlavu. Zatímco ještě v roce 1995 ještě Argelanderova metoda odhadu jasnosti byla tou víceméně standardní (a více než dvěma stoletími prověřenou) a pár bláznů si hrálo se senzibilací fotografického materiálu pomocí nejrůznějších plynů (vodík?), dnes jsou tyto metody víceméně na smetišti a naprostá většina astronomického světla dopadá do chřtánů nejrůznějších elektronek. Ale pokrok se nedá zastavit a sentimentální nálada opravdu není na místě - přece jen, mít jakoukoli mapku proměnné hvězdy během 30 sekund, to je komfort, který bych tenkrát bral všemi deseti - kdybych si ho vůbec dokázal představit. Mimochodem, našel jsem tam i Hvězdářskou antiročenku, výběr článků IAN z let 1997 - 1999, perfektní počtení, které možná dnes, v době informačního harašení tak trochu chybí. (Sám jsem něco takového taky sepsal - jmenovalo se to Astronomie na konci tisíciletí, shrnovalo to moje "astronomické paměti" počínaje 9. únorem 1990 (datum, ke kterému vztahuju můj vážný zájem o astronomii) až do roku 2000. Bohužel, soubor už nemám a výtisk se taky propadl někam do propasti dějin - kdybyste ho našli, pošlete mi kopii, prosím!

A krom toho začal podzim, nejkrásnější období, úžasné počasí, kdy oblaka vertikální vystřídají ty horizontální a pro které jel bych světa kraj.

Šťastný nový rok!

... studijní

Věda - nejlepší last minute vašeho života

Asi jsem se narodil na šťastné planetě. Rozumné výsledky ke mně vždycky přijdou těsně před uzávěrkou, zhruba v okamžiku, kdy se situace přehoupne ze statusu zavání průšvihem na kritická. Jen by mě zajímalo, jak dlouho mi to ještě vydrží.

- - - - - -

A pro ty, co vědí...

Mám jen svůj plán
že postavím vzducholoď...

- Kryšof, Plán

Kryštof pro Kociánku na Zelňáku

Předznamenání: moje myšlenky jsou velice horizontální - mnohovrstevné, takže nevím, co z tohoto příspěvku nakonec bude. Faktem je, že jsem dneska strávil asi hodinku na Zelňáku, kde hrála skupina Kryštof koncert na podporu Kociánky.

Paradoxně jsme tento týden s matesem a [pracovníkem na mé bývalé pozici]++ (neprogramátoři prominou) pomlouvali všechny ty možné (dle našeho názoru pseudo-)charitativní sbírky a nadace počínaje Přispějtenaděti? až po Máterádipřírodu?. A bác ho, hnedka jdu na koncert pro Kociánku. Je pravda, že z části náhodou (Sovička poblíž právě končila u zubaře), nicméně přiznávám, že jsem tuto akci měl i zaznamenanou v mobilu. A samozřejmě jsem si ji tam dal hlavně kvůli tomu, že jsem si chtěl poslechnout Kryštofy a ne kvůli tomu, že by mi na srdci tolik leželo blaho postižených dětí. Takový já jsem. Nicméně akce se mi líbila, dokonce jsem i něco přispěl do kasičky doufajíc, že alespoň u této akce je zachovaný nějaký rozumný poměr účel / režie + soukromé kapsy (to bylo teda před tím, než jsem objevil stánek, kde se prodávají věci vyrobené přímo postiženými - tam bych ty peníze dal raději (a i víc)). Samozřejmě, otázky ohledně nákladů, režií zůstávají, nicméně podobné (snad skromnější - jde to?) akce snad mají nějaký smysl... A ano, nejspíš je tu i souvislost s koncertem, který se na stejném místě uskuteční zítra (tam mne rozhodně nenajdete) - celé to bylo pod záštitou primátora, který je zvolen za stranu, která organizuje ten zítřejší politický koncert... Ach jo. V nevolebním roce by asi něco takového nebylo...

A potom samotní Kryštofové s panem Krajčem v čele - musím říct, že k málokteré hudební skupině mám tak rozporuplný pocit. Na jednu stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak okamžitě vypínám/přelaďuji, na druhou stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak si pobrukuju a občas i zesiluju. Některé refrény mě dokážou uvést do rozpaků nad nesmyslností / úchylnou kombinací slov a zase některé refrény se mi líbí i docela dost. A to samé i o jejich videoklipech - i když tady je to spíš na tu pozitivní strunu. Ale celkově mám z nich docela dobrý pocit, zejména pan Krajčo mi přijde jako docela sympaťák a i docela fajn chlap. Já ho teda moc neznám, jen vím, že je i docela dobrý v divadle a možná to mu právě umožňuje dělat i tu hudbu tak jak ho baví a jak chce on, i když to možná nezapadá do toho nejlíbivějšího formátu. Vůbec - z české popové scény (já ji samozřejmě moc neznám, ale tedy z toho, co se vleze do rádia) je hodnotím jako kapelu, která sice dělá ten mainstramový popík, ale na to, že to je mainstramový popík, to má i nějakého ducha. Takových kapel znám jen pár - za všechny snad alespoň Ready Kirken. (Uf, strašné kraviny tady plácám.)

No a jinak ve zkratce: odpískal jsem asi poslední naději na výlet do hor, moje budoucnost je jako na houpačce a přišel mi zase jeden mail z Francie, který mne vyděsil - nicméně dá se to asi vzít jako čelendž, čili výzva. Nic jiného mi taky nezbývá.

O co se to vlastně snažím?

Věda je to, co vědci v daném oboru za vědu považují.

Ranoc

Jojo... Jsou ctyri rano, sedim v kopuli, CT2 opravdu prekvapila a prinesla Crescendo s Psim vojskem a Uzjsmedomaky. A protoze mi odesel technik, tak si to muzu pusit docela nahlas...

Moje droga...

Asi jsem přišel na to, co je mojí drogou, na čem jsem nejspíš závislý...

Je to toulání se o samotě v pustině, nejlépe horách. Jen já a vítr.

Za duhou

Tam někde za duhou
vysoko, vysoko nahoře
tam někde je země
o které jsem slyšel
v jedné písničce.

Tam někde za duhou,
tam kde je obloha modrá,
se tvoje odvážné sny
opravdu splní.

Někdy si přeju,
když padá hvězda,
ať se vzbudím tam,
kde mraky budou daleko za mnou
kde starosti mizí jak kyselé kapky stékající střechou,
a tam mě najdete.

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

A šťastní modří ptáčci
letí na druhou stranu duhy
proč jen,
proč nemůžu já?

(Ano, volný, amatérský překlad písně století Over the Rainbow. Díky Lie, že mě přenesla přes jednu řádku.)

Mám toho dost!

Jsem otrokem své práce. Pořád. Neustále. I o víkendu, i v noci. I teď ,,běžím" u počítače, abych stihl ještě před odjezdem na akademii spočítat ještě alespoň jednu várku modelů. A plány, ty velkolepý plány v hlavě zatím chřadnou pod náporem slůvek "ještě ne". Sakra! Vymyslel jsem si úžasný plán, jak se dostat na Zugspitzi a finančně nevykrvácet, kupodivu vycházelo úplně na pohodu jak z hlediska časového, tak z hlediska prostorového i finančního. A zazpívat si můžu akorát Rédlovo "Zase nic...". A proč tohle vlastně píšu? Abych se vyvztekal a zase se zapřáhl do toho nekonečného chomoutu...

Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?

Ve zkratce

Znáte takové to pořekadlo: jsou lži, velké lži, nestydaté lži a statistika? Nu, tak přesně na tu statistiku teď ve své práci spoléhám. Pro jistotu jsem do ní zamíchal ještě trošku náhody a tak se modlím...

Vrátil jsem se z Rumunska, kde jsem byl se Sovičkou. Velké jihovýchodní dobrodružství se nekonalo, všechno bylo úplně napohodu, možná až příliš na pohodu :) Ale jo, užil jsem si to, bylo to moc fajn - škoda jen, že ta cesta tam je tak dlouhá. Ale rumunská lehátka i vlaky byly moc pohodlné, až jsem litoval, že jsme nejeli nějakým normálním odrbaným osobákem (jediným osobák, kterým jsme jeli, byla také pěkná souprava Siemens).

Byl jsem v Górách Stolowych. Sám. Původně si jen tak zafotit, no, baterka ve foťáku vypověděla službu u druhého snímku. Co s tím? Asi bych měl popřemýšlet na téma nový fotoaparát, ale kde vzít peníze? Navíc mě i láká nějaká ta digizrcadlovka, jak jsem byl šíleně dlouho proti ní, tak mě reklamy a okolí docela udolává... (Ale nic nebude, teda, možná bude autoškola a nájem, takže na foťák jednoduše nezbydou peníze.)

Což mi připomíná, že jsem chtěl i fotit Perseidy. Půjčil jsem si na to taťkův foťák, vylezl jsem na kopec, našteloval stativ, na něj foťák, zapnul jsem ho - a ejhle, chyběla datová karta. Tak nic, na kopci jsem vydržel do plusmínus půl druhé, viděl jsem pěkných pár kousků a šel jsem spát. Nicméně toto byly snad první Perseidy, které nezklamaly - ale na Geminidy to prostě nemá.

Byl jsem taky v Totes Gebirge. Vylezl jsem na Grosser Priel normálkou a na Spitzmauer ferratou. Počasí vyšlo úplně nádherně a když jsem potom viděl předpověď na další týden, tak jsem ani nelitoval, že jsem tak trošku zdrhl ze školy. Pár fotek je na Picase...

A ještě jsme byli se Sovičkou v Javorníkách, odkud jsme zdrhli před deštěm. I tam bylo pěkně.

Facebook

Stav:

• svobodný
• zadaný
• ženatý
• je to složité
• ve volném vztahu

Koukám, že pánové z Facebooku mysleli na všechno.

Malé domácí radosti

Vrátil jsem se domů. Na skok. A tak si užívám svých malých domácích radostí, těch, kterých si běžně nevšimnu. Jako například širkých ulic a širokých chodníků, po kterých nemám strach utíkat, kombinovaného sporáku, toho, jak můžu škrtat zápalkou a jak se rozhoří plynový hořák (že by starodávná fascinace ohněm?), užasně fungující veřejné dopravy, která člověka dopraví téměř kamkoliv, všeho toho zeleného a kvetoucího kolem, co ve mě určitě vyvolá nějakou alergii, protože takový náhlý nával všech možných pylů a posečených trav se musí někde projevit.

Trošku paradoxně jsem rozečetl knížky o Provence od Petera Mayle a prožívám menší uspokojení nad tím, že vím, o čem mluví. A to nejen z pohledu turisty - jakoby mi už celkem půlroční pobyt dával tak trošku mandát k tomu cítit se jako domácí.

Jméno projektu: Návrat domů

LH4131 11:05 NCE - FRA 32A
LH3264 17:45 FRA - PRG 12F

Co víc dodat?

- = - = -

,,...vína jen tak s mírou / a lásky o mnoho víc..."

--- Veselá Zubatá, Na Brněnský přehradě

(a poděkování Kakamilce)

Jsem Slovan?

...aneb Olivierův komentář, když jsem při pátečním obědě tak trošku meditoval nad svou budoucností:

"Podívejte se na Slovana. Vzpomíná na minulost - deprese. Přemýšlí o budoucnosti - deprese. Tak vezme tužku a kytaru a složí o tom nějakou píseň."

Dobrá zpráva je, že nemám kytaru. :-)

Konvalinka

Dostal jsem k narozeninám konvalinku. Od pana šéfkuchaře, vytrženou z květináče - i s kořeny.

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina.

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.

- česká Wikipedie

(A jinak celý den přemýšlím nad tím, kdo jsem, kam jdu a co se svým životem.)

Samé štěstí

...alespoň pokud jde o střepy. Účet za včerejšek je 2 skleničky a 1 hrnek (bohužel můj jediný opravdový půllitrák). Copak mě asi čeká?

Už jsme doma

Nic se nezmění, nezmění, nezmění,
nepřebolí,
že chci co není, co není, co není,
co sám sobě
nedovolím.

- Už jsme doma: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Hollywood)

P.S. Vzpomínám si, že přesně tuto část jsem kdysi (16. 4. 2004) citoval i na mém původním zápisníčku. Nu, dneska jsem si zase vzpomněl.

It's not a bug, it's a feature

...aneb co se stalo dneska ráno v kuchyni:

Marcelo: Good morning, how are you? (Dobré ráno, jak se máš?)
já: Fine. Well, lazy Sunday... (Dobře. Teda, jde na mě nedělní lenost.)
Marcelo: Well, it's Sunday! (Vždyť je neděle!)

No, a v tom mě napadlo ono okřídlené - It's not a bug, it's a feature (To není chyba, to tak má být.) Ono je asi opravdu normální být v neděli pasivní. Ale, pravda, pro mně je to nezvyk.

(Teda, od rána jsem už uklidil, zametl, vysál a vytřel pokojík, umyl boty a připravuju si obědovečeři a snad i na nějakou práci dojde - ale i tak je můj program takový, řekl bych, strašně nevýbojný.)

Bezejmenné hory (alespoň podle mapy IGN 61)

5:30 - budíček. Zbytečně brzo. Posnídám, přetočím budík na 6:30 a spím dál.
6:40 - nechce se mi. Přemýšlím, že bych se dneska normálně jen tak vyválel v posteli, prostě den bez velkých plánů, nicméně už jsem vzbuzen a vím, že teď už by mě válení v posteli nebavilo. A tak balím.
7:20 - zapomínám mapu. Naneštěstí si to uvědomím pár kroků po vyjití z baráku.
9:00 - vycházím ze St. Auban do bezejmenných kopců. A jde to ztuha.
10:15 - konečně na hřebeni - a to to bylo jen nějakých 700m převýšení!
10:50 - cestička se ztrácí, poslední kopec jdu cestou necestou, vždycky 100m dopředu, slepá ulička, 50m zpátky...
13:30 - že mám ten vařič, tak vařím čaj, ohřívám jakousi konzervu - prostě piknik. Na to, abych vyšplhal na Créte du Teillon už dneska nemám - i bez něj dnes ujdu 19km a nastoupám 1300 výškových metrů.
15:30 - La Foux: stopuju. Zastavuje ženská se strašně akčním psem. Umí i trošku anglicky, nicméně kecáme spíš francouzsky. Stěhuje se na Reunion, neumí kreolsky a říká, že v Provence není lehké sehnat práci. Než mě vyhodí na hlavní silnici, tak se dozvídám, že má problémy s řízením auta.
17:00 - stopuju u hlavní silnice, autobus jede až za dvě hodiny a mě se nechce čekat. Kolem projíždí šíleně moc aut o jednom člověku a nic - možná bych se fakt měl nechat ostříhat. Tak si sednu k cestě, vytáhnu vařič a jdu si udělat čaj. Druhý pokus vypadá velice podobně, nakonec mi staví rodinka - rodiče se dvěma dětmi v sedačkách - je mi trošku blbě se tam tlačit, ale nedají jinak... A za půl hodiny jsem doma.

První vrcholek - podle GPS Pensier Oriental (1612m)

Zas nějaké petrklíče

První panorama - ten žbrďolek nalevo je vrchol Pensier Oriental

Pohled k hlavnímu hřebeni Alp. Zoufale mnoho sněhu, lavinovka 3 (o víkendu byla 4). Takže se tam asi letos nepodívám.

A pohled dolů do údolí. Za kopcem je Castellane a slavný Grand Cañon du Verdon.

Smutný, nicméně pravdivý příběh jedné čokolády

Ahoj! Jmenuji se Florentýna, patřím do rodu Lindt&Sprüngli, narodila jsem se před pár měsíci do rodiny Lait extra fin (Mléčná extra jemná) a hned po narození mě stejně jako mé dvě sestřičky zabalili do alobalu a lesklého papíru a všechny nás ještě pro jistotu zabalili do průhledné fólie - to abychom se neztratili. A potom jsme cestovaly po celé Francii, až jsme skončili v jednom supermarketu, úplně ve spodním regálku, takže na nás ani moc nebylo vidět. Tak jsme si tam v poklidu žily.

Až dneska. Ruka šmátrá a najednou nás vezme a položí do košíku vedle čekanky, briošky a jablek. Člověk, kterému ta ruka patří potom došel k pokladně, donesl nás domů, položil do poličky v kuchyni a začal přemýšled nad tím, kam nás vezme na výlet do hor a že nás pro jistotu nebude ještě tahat z té průhledné fólie. Začne si připravovat večeři - rizoto ze včerejška - potom umyje nádobí, otevře skříňku a potom se na nás zadívá. Odhodlání s ním cloumá, bojuje - a nakonec se rozhodne vzít si jeden čtvereček. Ale co to! Ulamuje si celou řádku a zatím co utírá nádobí, tak cumlá jeden čtvereček za druhým! A teď - POMOC! - bere si celý zbytek čokolády k sobě dolů do pokoje!

. . . / - - - / . . .

Přetahovaná

Zasekl jsem se. Pracovně. Posunul jsem se k snad předposlednímu kroku a nějak jsem ztratil tu nit, která mne doposavad vedla tím nekonečným labyrintem všech možných kombinací všech možných parametrů. Za cenu toho, že jsem posunul hmotnost prachové obálky o řád výš, aby mi vycházela teoretická spektra jsem ztratil povšechnou představu o tom, jak asi vypadají ostatní rozměry prostoru parametrů. A navíc si nejspíš nemůžu dovolit zahltit mebsutu - počítač určený pro modelování - protože teď modeluje Claire nějakou svoji krásnou planetárku.

,,To jsem si dovolil na ukázku, ze své zahrádky, pár citrónků, jestli se neurazíte..."

Úterý

Vrátil jsem se z výletu.

Přijela Claire. Teda, ona se jmenuje jinak, ale všichni ji říkají Claire. Přijela taxíkem a bydlí ob jeden pokoj, mluví anglicky, francouzsky, řecky, asi i německy a možná ještě jinak, takže moje jazykové (ne-)sebevědomí dostalo další ránu.

Přes den jsem skoro nic neudělal, nějak chybělo soustředění.

Byl jsem přijat na letní školu v Maďarsku, mám trošku obavy z toho se zase vypařit na dva týdny jen co přijedu z Francie, ale to už je život.

S Alainem jsme diskutovali o tom, proč mostotunel Kodaň - Malmö je zpola most a zpola tunel. To nejlepší, co mně napadlo, bylo, že je to kvůli lodím, které proplouvají ze Severního moře do Balského. Nebo taky kvůli kodaňskému letišti.

Lia mi dala odkaz na zápisník Čarodějky. Přes počáteční nedůvěru mi přečtení třinácti dílů jejího sci-fi trvalo necelou hodinku. Teď trpím akutní zvědavostí, jenže čtrnáctý díl vyjde nejspíš až někdy o víkendu.
A z práce dolů do města mi zastavila Nassima, která taky jede do Maďarska. Jak to tak vypadá, interferometrická škola bude nejspíš rodinný podnik.

Tornberget (110,9m)

dopolední Långsjön poprvé

nic-moc panoramatický večerní Långsjön

dopolední Långsjön podruhé

Bonus: mostotunel Kodaň - Malmö

Všehochuť

Je to strašné, když už čtenáře znevažuji takovými úchylnými fotkami, jako jsou šmouhy na podlaze v mé kanceláři, což?

Onehdá jsem přemýšlel nad názvy svých fotek. Tedy, názvy souborů fotek. Kdysi jsem si vymyslel systém zkratek, podle kterého jsem poznal, co jsem s dotyčnou fotkou prováděl za cavyky a kupodivu mi to i fungovalo. Až teď, po nějaké době jsem se snažil rozpomenout, co jednotlivá písmenka znamenají. A jak na potvoru nic. A protože mám teď lepší chvilku (alespoň, co se týče paměti, tak se můžu pochlubit (všechny to zajímá), že: a = adjust levels (nastavení úrovní jasu), b = border (okraj obrázku), c = cut (ořez) a s = small (zmenšení).

Jedno deštivé období končí, mraky se už drží jen nad horami někde za Nice. Aneb takto vypadají moje GIMPovské hrátky s vrstvami a jejich kombinováním. Ten světlý obdélník, to je původní obrázek (pro srovnání), zbytek obrázku byl zkombinován s červeným kanálem původního obrázku pro ztmavení oblohy a zvýraznění mraků - což se myslím povedlo. Akorát by to ještě chtělo nějak oživit ty barvy na zemi, připadá mi to nějaké mdlé (ale originál nebyl lepší).

A jak jde život? Pracuju. Jsem dostal jsem se do další úrovně fitování, opět se ukázalo, že Olivier je nemístný optimista. Otevřel se přede mnou ohromný dvourozměrný prostor nových parametrů, který sice může vyřešit problém s ohromnou degenerací, na druhou stranu to znamená docela dost práce - a čas se krátí. Jinak jsem Danielovi dal svoji rozpracovanou verzi článku, tak mi to trošku poškrtal - když mi to říkal, tak jsem z toho dvakrát na větvi nebyl, ale nakonec jsem si uvědomil, že v zásadě s tím souhlasil a že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Tato fotka si snad ani komentář (a rámeček) nezaslouží. Prostě nám teče do Mirasolu a to tak, že nám padají dlaždice "plovoucího" stropu. Jedna díra je už dírou pamětnicí, nicméně ta blíž vám se zřítila někdy v úterý odpoledne. Ve středu jsem se domlouval s opravářem Michelem (ve francouzštině - a bylo to na mně, protože Marcelo je totiž po operaci palce u nohy), který konstatoval, že problém je zřejmě závažnější, než se zdá. Výborný prostřeh!

Pracuji

...a to doopravdy! A proto se tady už delší dobu nic neobjevilo. V pondělí jsem sice chtěl napsat jednu peprnou politickou úvahu (za kterou si stále stojím), ale nechtěl jsem kazit náladu mým milým čtenářům, takže máte smůlu.

Nafotil jsem několik fotek, leč mi stále v linuxu nejede čtečka xD karet (a ani internetová fóra řešení nenabízejí). Zatracený Olympus - to by mě zajímalo, proč si tak chrání systém zápisu na ty jejich slavné karty. A já jsem líný se přihlašovat do Windows, navíc ty fotky potřebují trošku netriviálních úprav (možná se i jednou naučím laborovat s GIMPem a ne jen znásilňovat Levels a Curves), aby vynikl fotografův záměr.

Zítra přijede Daniel, tak mu snad dám nějaké to povídání, které jsem vypotil během jeho dovolené. A potom další iterace, opravy a pokračování práce. Čas se krátí, už jsem v druhé půli pobytu a práce stále jak na kostele.

Konzum

Díky mému téměř pravidelnému dennímu rytmu jsem získal i některé stravovací návyky. Nepříjemným důsledkem toho jsou enormní kvanta některých potravin. Posuďte sami: za svůj pobyt zde zvládnu sníst asi 5,5 kila briošky, 8 kilo jogurtu, 10 kilo čekankových puků a vypít asi 22 litrů piva. Hrůza, co?

(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.

Přes moře jak přes potok...

... a možná ještě dál
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.

Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.

(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)

Cesta na kraj světa...

...nebo alespoň departmentu. Bauroux (1644), hora, která na první pohled vypadá, jako kdyby ji projektoval pan Kaplický.

Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.

Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.

Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.

Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...

Vyšlo slunce nad mraky...

... otázka je, na jak dlouho, protože rosničkáři tvrdí, že zítra bude zase pršet, čož by mne nepotěšilo, protože jsem se chystal na výlet na horokopec Bauroux, který se tyčí nad obcí Seranon a tam jezdí autobus jen v sobotu.

Marcelo, můj spolubydlící z Brazílie, při obědě překvapil. Nějak jsme řešili to, jak je těžké / lehké se učit cizí jazyky a nějak jsme došli i na to, jak se česky řekne "děkuji". Když jsem mu toto kouzelné slůvko prozradit, tak se hodně zarazil - že prý mu Michaela (mimochodem, němka, která už asi druhým rokem pracuje v Ondřejově) řekla, že správně to je "děkuju" a že je z toho zmatený. Uf, co bych já za to dal, kdybych si byl schopen všímat takových detailů v cizích jazycích...

Můj život v Grasse...

... je překvapivě pravidelný, skoro by se dalo říct až monotónní. Ráno se probudím, vyčistím se, sním jeden jogurt a tři plátky briošky, vypiju čaj (koupit citrón!) a někdy mezi 8:00 a 8:30 vyrazím do kopce směr kancelář. Potom hledím do počítače, v 12:30 jdu na oběd, potom zase hledím do počítače, někdy mezi čtvrtou a šestou mě to přestane bavit, tak jdu dolů, nakoupím, uvařím večeři a zase hledím do počítače než mě to definitivně přestane bavit a jdu spát. A z víkendu většinou padne jeden den na takové ty servisní práce, případně věci, které jsem chtěl stihnout v týdnu a jeden den se většinou urvu na nějaký výlet. C'est la vie, řekli by kolegové. Jen mi to nějak podezřele připomíná některé pasáže z animace k písničky I love death od finských Lodger (Movies > I love death; akorát bych asi měl přidat varování typu "explicit lyrics & pictures"; no, raději se na to nedívejte :-) ). Ale já si nestěžuju - asi holt stárnu...

Každý den ale není úplně stejný. Dneska jsem třeba potkal hada. Nebo hadici?

... a stále prší

pohled do dvorku

mlha jde

Kde jsem byl v neděli...

Les montagnes de Cheiron

Tak to je prosím pěkně část hřebenu, kterou jsem přešel v neděli. Ten dvojvrchol vlevo je Cime du Cheiron, ten vrchol nejvíc vpravo je Sommet du Jérusalem. Vše ještě pokračuje pěkných pár kilometrů doprava (k východu). Pohled z Puy de Tourettes, kde jsem byl asi před třemi týdny.

Smutky z heřmánku, skandinávské sny a stále prší

Stále prší (teda spíš poprchává nebo mží) a je to pořád krásné. Zatažená obloha, vlhkost nad 90%, všude mokro - prostě krása. Trošku to uklidnilo moje skandinávské touhy - moc rád bych se zase někdy podíval do té drsné, studené, vlhké a mokré a hlavně žulové Skandinávie. (Dokonce jsem se i podíval, kolik by stála taková letenka a s překvapením zjistil, že zhruba srovnatelně jako vlakový lístek do asi 200km vzdálené Marseille.)

A ten heřmánek? Inu, v rámci rozšíření pitného jídelníčku jsem si koupil heřmánkový čaj, tak ho teď popíjím a nesnažím se moc myslet na to, že jsem po ránu kašlal jak starej tuberák.

Fakt prší!

... a hnedka je mi tady líp.

Když rosničkáři tvrdí, že bude pršet, většinou to skončí jen nějakou přeháněčkou, která pomalu ani nedopadne na zem. Ale tentokrát jak BBC, tak MeteoFrance předpovídali déšť na celý týden - a kupodivu jim to i vyšlo. Ráno sice ještě bylo docela teplo a jen zataženo, kolem jedenácté ale opravdu začalo s přestávkami pršet. Nyní se to zvrhlo v takové slabé mžení, každopádně silnice i půda je teď opravdu mokrá, což je víc než nezvyklé. A jak dobře se dýchá! Kéž by to opravdu vydrželo celý týden... (i když to bude znamenat, že zase na horách napadne plno bílých s****k, takže se nejspíš návštěva hlavního hřebene zase odkládá).

Cime du Cheiron (1780m), Sommet du Jérusalem (1768m), Sommet de Viériou (1395m)

V noci na dnešek se spalo docela dobře. Tak dobře, že jsem se probudil až kolem osmé, což vzhledem k tomu, že jsem chtěl stihnout autobus 8:10 nebylo moc praktické. Ale nevadí, další autobus jede sice až 9:45, ale zato je odzkoušené, že touto dobou se i dá chytit stop z Pré du Lac směrem na Gourdon. Nu, nezklamalo to ani tentokráte. Zastavilo asi desáté auto (z toho 5 byla Porsche Carrera), shodou okolností ten pán se psem, co mě před 14 dny vezl z Gourdonu. Tentokrát mě hodil na Gourdon, jako obvykle mě vlezl na klín ten jeho pes a tak jsme chvíli povídali o tom, jak máme Cézara a že s ním by to asi nešlo... Na Gourdonu byla frekvence aut o dost slabší, nicméně zastavilo hnedka první auto - s německou SPZkou - a že prý jede přesně tam, kam potřebuju. Nu, proč ne. A tak jsem oprášil němčinu (akorát se mi ty jazyky docela pletly) a asi za dvacet minut jsem byl v Gréoliéres. A bylo mi blbě - vůbec nevím proč, asi z toho auta. Ale když už jsem tady, tak to zkusím rozchodit.

Cestičku do hor jsem našel až podezřele snadno, chvilku jsem se pletl v serpentýnkách a ve chvíli, když už jsem byl docela vysoko nad městečkem, jsem se rozhodl, že si taky udělám nějakou fotku. Vytáhnu foťák a... NO CARD. Do prkýnka, to snad ne, karta zůstala v počítači (aneb to jsou ty nevýhody čteček karet). Nevadí, do hor přece nechodím kvůli fotkám (jen milí věrní čtenáři přijdou zkrátka).

Většinu cesty do sedla je to takové pozvolné štrikování mezi keři, v sedle je krásný borový lesík. A o kousek začínají výhledy na vápencové Alpy na pomezí Alpes Maritimes a Alpes de Haute Provence. Tedy, musím říct, že ten pohled má cosi do sebe - a to vápence moc nemusím... Postupně ztrácím a zase objevuju cestičku (nicméně pořád jdu podél mužíků) a za necelé hodinku čtyřicet jsem na vrcholku Cime du Cheiron, kde pěkně fouká. Tak se schovávám za sloupek s keramickou deskou s obrázkem hor, dokonce si musím i obléct bundu a přesto mi není nejtepleji. Baštím bagetu a čokoládu, na sýru objevuji živoucí hmotu a tak putuje do odpadové kapsičky. Pomocí obrázku identifikuju ten úžasný vápencový útes jako Bou Rous a taky alespoň část panoramatu hlavního hřebene Alp.

Sommet du Jérusalem by měl být vrcholek hnedka vedle. Jenže chyba lávky, mezi Cheironem a Jérusalemem jsou dobře tři vršolky a na každý je to 100 metrů dolů a nahoru. Ale potom už je to sice pořád houpačka, ale docela zvolna dolů, což je terén, který mi docela vyhovuje (i když se jedná o sestup). Nakonec si ještě dojdu pro kešku umístěnou kousek za Sommet de Viériou, kam konečně umísťuji Karma Geocoin. A potom dolů do Coursegoules, kde mě šíleně dlouho nechce nikdo vzít, až nakonec, když už to chci vzdát, mě jedna paní hází na křižovatku u řeky Loup. Tam už to jde docela snadno, bere mě jeden pán až do Grasse. A pořád mi povídá o Francii a o Paříži (umí anglicky), naštěstí držím jazyk za zuby a nezmiňuju se o tom, že nemám moc města rád a Paříž mě moc neláká. Když totiž vystupuju, tak si hnedka všimnu SPZky - department 75 - Paříž...

Únava

Dneska píšu z Windows a je to na mě poznat - jen v první větě jsem několikrát řešil problém z-y...

Vzpamatovat se ze čtvrtka mi trvalo déle, než jsem předpokládal. V noci na pátek jsem pořádně nespal a pořád něco počítal, v pátek jsem byl jak přejetý parním válcem a když mi po obědě Olivier poprosil jesli bych nemohl výpočty posunout až na večer, existovalo jen jediné možné řešení - do obchodu, domů, do postele a spát. Usnul jsem asi už kolem čtvrté a probudil se v sedm, udělal si (zase) játra na cibulce (promiň, Lio) a spustil dávku modelů, kterou jsem chtěl už mít dávno hotovou.

Modely se počítaly asi do desíti a potom přišel ten báječný okamžik vyhodnocování výsledků. Kupodivu ta čísla, která mi házel docela haluzácky vymyšlený koeficient ( abs(log(F_obs/F_teor)) se tvářila docela rozumně až na to, že ukázala potřebu rozšířit prostor parametrů o dalších pár sloupců a řádků. Tak jsem se s tím asi do jedné bastlil, potom jsem spustil noční dávku a šel spát.

Vzbudil jsem se v pět ráno a uvědomil jsem si, že už by výpočetní dávka mohla být hotová. Skoro byla. A zase se ukázalo, že je třeba pár řádků a sloupců přidat. Tak jsem zase připravil dávku a kolem šesté zase zalezl do postele. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem zabral a spal až do devíti, kdy následovala důkladná analýza výsledků a zjištění, že ty parametry, na kterých jsem teď pracoval, až zas tak velký vliv nemají. Co by ale člověk nedal za jistotu.

Kolem jedné se probouzí Marcelo se ženou a jdou obědvat. Chvíli se bavíme, já zmiňuji něco ve smyslu že "za dvě, tři hodiny mi možná začne víkend". Připravuju trošku větší balík výpočtů, jím Haribo medvídky, které mi Šárka doporučila jako zdravé, že prý obsahují želatinu a ne nějakou náhražku (ve středu mě trošku zlobilo koleno) a uvědomuju si, že dneska už asi nikam nevyrazím. A to byl v plánu přechod Montagne du Cherion!

Škoda. Však zítra je taky den. A třeba se má práce neztratí...



Taky zvonek

Život je (opět) krásný...

... i když jsme ztratili dva dny.

Jak jsem včera večer zmínil, podařilo se nám objevit jednu nesrovnalost, která mě docela trápila. Pro znalé: jednalo se o to, že výstup modelu dával asi desetkrát menší zářivý tok než jsme očekávali. A desetkrát menší zářivý tok, to už je sakra rozdíl. Jen si to představte - porovnejte si situaci, kdy v peněžence máte pětistovku a padesátikorunu.

Takže: nesrovnalost objevena. A teď otázka - kde se vzala? Dva dny pátrám. Postupně procházím stavem zlosti, naštvání, apatie, hromádka neštěstí, deprese. Postupně zkouším ověřovat vše různými metodami (např. Wienův zákon), občas se mi zdá, že jsem úplně blbej, občas ne. Odpoledne za mnou přijde Olivier s Danielem a říkají: "Dobře, nevíme, kde je chyba, ale upravíme parametry tak, aby nám model seděl." To znamená, že to, s čím jsem si dva měsíce hrál je k ničemu. Navíc tím zpochybnili moje výpočty, které jsem dělal v listopadu a lednu. Prostě deprese, smyčka, konec. Závěr našeho setkání prostojím s hlavou v dlaních a začínám uvažovat o konci dráhy vědce a smiřuji se s budoucností někde na pokladně.

Nakonec, ani nevím proč, začnu hledat soubory, které mi kdysi dávno poslal Daniel. Postupně je procházím a nakonec si všimnu jedné zprávy, kterou mi Daniel poslal, když jsme řešili problém mezihvězdného zčervenání. A málem mě trefí šlak: data, která mi poslal Daniel jako opravená o mezihvěznou extinkci jsou ve skutečnosti původními, neopravenými daty! Chvíli nemůžu uvěřit svým očím, potom to jdu rozchodit. To tedy znamená, že nejsem (úplně) blbej! Tříměsíční práce je zachráněna! Spěchám za Olivierem, tomu se taky hodně ulevilo (ale zas tolik jako mě určite ne). Nakonec si vykresluju graf s novými, opravenými daty a skutečně, sedí to o mnoho lépe, i když ještě ne úplně ideálně. Ale ten hlavní problém je vyřešen a ten "detailní" rozdíl nás třeba posune o kousek dál.

Chvála Monte Carla

Myslíte si, že Monte-Carlo je jen místo pro zhýralce, kteří neví, co s pěnězi? Potom jste pěkně na omylu. Metoda Monte-Carlo je sice slavným kasinem inspirována, ale ve skutečnosti je to zajímavý způsob, jak na něco přijít docela nevšedním způsobem. Prostě místo toho, abyste se nad něčím pracně přemýšleli, tak to necháte náhodě - však ono z toho něco vyleze.

Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.

Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.

Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...

Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.

Noc ve spacáku byla příjemná, ...

...až na to, že jsem si uvědomil, jaké jsem pako. Nuže, vězte tedy, že ten nůž, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem si ho vzal, ten který tady už přes dva týdny hledám, přesně ten, který jste předevčírem hledali na Korejské, tak ten nůž byl zcela logicky uschován u ešusu a příslušenství k vaření, které jsem až do teďka nepotřeboval. Čili nůž ani manikůrové nůžky už nepotřebuji a omlouvám se všem přímo i nepřímo zataženým - jsem prostě pako.

A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.

A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...

Asi jsem tady nespal naposledy...

Noc (skoro) splněných přání

Aneb hned poté co jsem dopsal předešlý zápisek se ukázalo, že ten refraktor s malou světelností je ve skutečnosti jakýsi osmicentimetrový Helios se světelností 1:5, což je na refraktor docela úctyhodné číslo. A v tu chvíli bylo rozhodnuto: zamkl jsem kancelář, vyběhl před budovu, stopl jsem si Alaina, který právě odjížděl a vyrazil do Mirasolu pro spacák a karimatku. Cestou jsem ještě zvládl nakoupit v Monoprixu, kde jsem z euforie koupil i takové zbytečnosti jako je máslo a kousek salámu. Holt na mládí člověk nevzpomíná každý den. (A cestu nahoru jsem šel letos poprvé přes Traverse de Orangiers).

Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.

Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...

Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.

Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.

Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...

Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?

Úterý, den nesplněných přání

Mebsuta byla mimo provoz celé dopoledne a ještě po obědě trošku zlobila a házela mi nesmyslná čísla. Jak tomu železu má potom člověk věřit? Nicméně chyba byla tentokráte trošku jinde - vyhořel zdroj. Bohužel vyhořel už včera brzo večer, což znamenalo, že na mě nečekaly spočítané modely. A tak jsem ji hnedka zčerstva zaúkoloval, nicméně zase jsem nabral určité zpoždění. Odpoledne jsem potom strávil v Marcelově kanceláři vysvětlováním, jak to s tím programem vlastně je. Teď už je pět odpoledne a já přemýšlím, jestli má vůbec ještě cenu něco začínat. Asi ne, ale mohl bych si vzít dolů pár článků a zkusit z nich vytvořit nějaký odstaveček do článku mého...

I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...

Apríl!

...to mám z toho, že si během noci pouštím notebook. (A je velice chabou omluvou, že jsem chtěl jen zkontrolovat moje výpočty běžící na serveru na hvězdárně - stejně zase nějak hapruje připojení.) Během dvou minut mě stihli vypéct aprílem. Zatraceně blbý zvyk.

Žehlení

.. činnost, kterou opravdu nemusím. Nicméně dneska ráno nebylo zbytí a tak jsem vytáhl prkno, žehličku s velice podezřelou žehlící plochou a začal jsem to šudlit. Výsledek byl, dle očekávání, nevalný.

Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).

Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.

Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)

Osudové osmičky??? (jen taková politická poznámka)

Sotva vytáhnu paty z domů, už to začíná pěkně akcelerovat:

KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě

(vše titulky iHNed.cz)

Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)

Créte de Ferrier (1418m), Le Haut Montet (1335m)

Jojo, lákalo mě to do Saint Martin Vésubie, lákalo, dokonce ani vstát na autobus by nebyl problém, jenže když jsem si uvědomil, že bych na tůru vyrážel nejdřív kolem jedenácté, raději jsem změnil plán. A tak jsem se podíval do kopců, co mám za barákem...

... a zase se mi nechtělo. Proč jsem jen tak líný? Kde se ve mě ta lenost bere? Ale překonal jsem se a vyrazil jsem - pomalu nahoru směrem do sedla Col du Clapier...


Jedna z mála rozumných cedulek (na rozdíl od Soukromý pozemek, vstup zakázán)

O čem bych tak psal, když už jsem na těchto místech byl tolikrát? Třeba o tom, že někde mezi Plateau de la Malle a sedlem zuřil nejspíš docela nedávno požár. Na té fotce to ale není tak vidět.. Jo, a taky cestou do sedla jsem potkal osla (a jestli to nebyl osel, tak jsem osel já).


Fotka požáru

V sedle jsem poseděl, posvačil, natáhl nohy.. A překvapilo mě, že GPSka mi ukázala, že je to sem 11km! Vážně jsem jí nevěřil - musel jem si to odpočítat v mapě. Což ale znamenalo, že dneska mě čeká minimálně dvacítka...


Kytička

Na Créte du Ferrier jsem potkal nějaké starší turisty, docela by mě zajímalo, jak se sem dostali... Asi z planiny Caussols. Ale i tak je to víc jak 5km a zvlášť ta paní vůbec nevypadala na to, že by něco takového ušla. Ale má můj obdiv....


Paraglajdista

A z Créte du Ferrier zpátky do sedla, potom na kopeček Montet, kde mě překvapilo stádo ovcí - tak jsem je raději s repspektem obešel - a potom už přes pár žbrďolků mezi závrty k radaru na Le Haut Montet... Tuto cestu jsem taky znal, ani mapu jsem nepotřeboval. Zato s cestou dolů na Gourdon jsem ještě žádné zkušenosti neměl. Nejdřív vše začalo normálně, až k místu, kde startují paraglajdisti se cestička vinula docela přiměřeně. Ale právě ve chvíli, kdy jsem si přiznal, že už mě trochu začínají bolet nohy se cesta ztratila a s ní jsem se ztratil i já. Marná mi byla i GPSka, která ukazovala turistickou cestičku zhruba tam, kde bylo samé křoví a trní. Po chvíli jsem se vymotal u nějaké ohrádky s ovcema, měli tam spoustu jehňátek (jehněčího? :-)), ale když jsem se chtěl postavit tak, abych nefotil v protisvetle, tak na mě vyběhli tři hafani a zdvořile mě vyprovodili zpátky k cestičce, která se ovšem po dalších 100 metrech zase ztratila... A následovalo zase bloudění, pomocí GPSky jsem se alespoň trošku snažil držet míst, kde by teoreticky měla být cesta, ovšem tu jsem našel až po nějakém tom problouděném kilometru asi tak 200 metrů od míst, kde by měla být podle mapy a přístroje. Fuj tajxl.


Zvíře

... a potom už Gourdon, zase jedno z těch známějších míst. Stoupl jsem si na autobusovou zastávku a začal stopovat. Za mnou na parkovišti byl jakýsi polský autobus jehož obyvatelé mluvili ale rusky. Chtěl jsem se jich zeptat, odkud jsou, ale v tom mi už zastavovalo auto. A v něm takový sympatický mladý muž, chvíli nám trvalo, než jsme se domluvili, jakým jazykem se budeme bavit (tentokrát to vyhrála angličtina). Hodil mě až do Grasse, a já se dozvěděl, že je z Lyonu, studuje v Marseille nějakého zahradního architekta a že si po studiích chce založit nějakou firmu...


Takové nic moc panorama z Créte du Ferrier někam k údolí Tinée nebo Var

Faktor kompatibility

Stravování v cizině je vždycky sranda. Samozřejmě teď nemám na mysli situace, kdy se vydáte na výlet do Himalájí a půlku toho (doslova) proserete z jiné varianty bakterie Eschelichia Coli (nemám praktickou zkušenost) nebo si vezmete zásoby suché stravy s odvážným pojmenováním "Dobrý" hostinec. Mám na mysli situaci, kdy jste v zahraničí delší dobu a musíte si občas i něco uvařit. Ve chvíli (a zvláště, pokud nerozumíte místnímu nářečí) kdy vstoupíte do obchodu, totiž začíná opravdové dobrodružství. Většinou na vás sice hledí plné regály zboží, vaše oči ale marně tápou a hledají takové životní jistoty jako je třeba strouhanka nebo sójová omáčka. Člověk většinou tuší, ve kterém regálku má tu či onu položku hledat - ale jak poznat mezi tisíci a jedním olejem, jestli ten, co právě třímáte v ruce je vhodný na smažení? K tomu nastupuje ještě jeden faktor - a tím je cena. Ono je občas snadné nakoupit suroviny - ale potom zjistíte, že vás večeře vyšla srovnatelně jako menu o pěti chodech v nějaké noblesní restauraci.

Postupnbě se ale člověk otrká, občas i zaexperimentuje a časem některým jídlům a surovinám přidělí přívlastek "kompatibilní". Což neznamená nic jiného, že toto jídlo / surovina byla otestována a shledána poživatelným s tím, že občas se i výsledek podobal tomu, jak je na to zvyklý z domu. Dnes byla třeba za kompatibilní prohlášena vepřová játra na cibulce.

První světová válka

Bylo to už minulý týden (nebo dokonce předminulý?), co se Olivier náhle zvedl od počítače a najednou začal významně mlčet. Po chvíli přestal a na vysvětlenou dodal: "Včera zemřel poslední francouzský pamětník 1. světové války a náš prezident nás požádal o minutu ticha na uctění jeho památky." A já, kdybych byl ve Francii poprvé, asi bych byl hodně překvapený.

Pro Francouze je totiž první světová válka důležitější než ta druhá. Neznám přesně detaily, ale prý proto, že v ní zahynulo velmi mnoho Francouzů - ztráty Francie byly snad největší ze všech národů zúčastněných ve válce. Občas mi sem tam probleskne něco z dějepisu a tak si i já vybavuju zmínku o zákopové válce na hranicích s dnešní Belgií a Německem a první použití chemických zbraní jako je yperit. A je nutné dodat, že Francouzi si WW1 opravdu připomínají - třeba 11. listopadu vůbec v kalendáři nenajdete sv. Martina, ale pouze a jenom významný den - konec 1. světové války.

A jak to ve skutečnosti bylo s tou minutou ticha, jak ji držel Olivier? Nu, okomentoval to slovy: "Na tomto je vidět, jak jsem špatný vlastnec. Prezident nás žádal, abychom posledního veterána uctili minutou ticha přesně v jedenáct hodin. A já zapomněl - teď už je půl dvanácté." Odmlčel se a dodal: "A i na tomto je vidět, že nás angličané poráží: jejich pamětník první světové války ještě žije."

Spolubydlící

Jak už jsem zmínil, mám spolubydlící. Jsou to manželé, brazilci a bydlí v pokoji číslo osm. A jsou docela fajn, alespoň je s kým popovídat, třeba o tom, jak se portugalština liší od španělštiny (jako portugalsky mluvící na to samozřejmě mají úplně jiný názor než španělé, se kterými jsem bydlel na podzim). Marcelo je tady také na stáži (nebo snad na post-docu?) a jeho žena je momentálně ženou v domácnosti. Jinak je vystudovaná historička. Co celý den dělá, to nevím.

Naše soužití je vcelku klidné, akorát menší problém je v tom, že jako manželé mají občas takové tendence si z "veřejného" Mirasolu udělat svoje hnízdečko. Já to i chápu, ale.. je to takové divné. Co mě ale opravdu dostalo - oni si popsali skříňky v kuchyni, ve kterých mají svoje věci! A vzhledem k tomu, že to je skoro 50% kuchyňských úložných prostor opravdu netuším, co budou dělat, až se sem v květnu nahrne dvacet studentů z celých koutů Francie. Totéž se týká ledničky - já mám svoji přihrádku na zeleninu a jednu poličku, kam se s přehledem vlezu - a oni celý zbytek! (Jak říkám, mě to neomezuje, ale opravdu nevím, jak to budou dělat, až nás tady bude víc...)

Jedna věc mě ale opravdu dostala. Dneska jsem se zeptal, jestli je nějaký zvláštní důvod, proč skladují odpadky v kuchyni. Oni totiž ve chvíli, kdy je koš plný, tak vytáhnou pytel a položí ho vedle koše. Odpověď: zítra je přece středa a to přijde paní na úklid a ona to přece udělá! Možná jsem citlivka, ale tohle mě tedy opravdu dostalo. Týden skladovat v kuchyni odpadky, to je na mě příliš!

---

Odpoledne jsem vylezl na parkoviště při hlavní silnici na Castellane a jen tak jsem se chvíli kochal pohledem na pobřeží a modré moře. Nádhera! Až mě napadlo, že bych mohl na samé místo vylézt někdy brzo ráno a zkusit najít zodiakální světlo - jenže to bych musel vstávat už kolem čtvrté ráno...

Observatoire de la Cote d'Azur

Ještě jsem vám neřekl, na jaké to instituci vlastně pracuju...

Takže, Observatoire de la Cote d'Azur by se dala přeložit jako Hvězdárna azurového pobřeží (teda, označení hvězdárna se mi k tomu moc nehodí, slovo observatoř nemám rád, takže asi by byl vhodnější název Astronomický ústav; vlastně já ani moc nevím, jak přeložit to Cote d'Azur, protože "azurové pobřeží" mi taky trhá uši; ale popojedem). Ve logotypu OCA jsou tři hvězdičky - jedna odpovídá části, která sídlí v Nice, druhá Grasse a třetí na Plateau de Calern. První dvě místa jsou pouze kanceláře a počítače, vlastní dalekohledy jsou umístěny na Plateau de Calern, odkud je i následující obrázek (klik), ve kterém jsou dvěma červenými tečkami (ty tečky jsou kousek nad dalekohledy) označeny tzv. boulé dalekohledy - tzn. dalekohledy ve tvaru láhve na jakousi stylovou minerálku. Tyto dalekohledy dřív sloužily pro interferometr GI2T (Grand Interferometre de 2 Telescopes), který už dneska není funkční - zavřel se kvůli rostoucímu světelnému znečištění od pobřeží a taky kvůli finančním nákladům. Nicméně jeho výborná optická část slouží dál - v USA na interferometru CHARA. (Obrázek interferometru v detailu třeba tady.)


Jak to vidí webcamera na Plateau de Calern. (c) OCA, www.oca.eu

Dalekohledy na Plateau de Calern jsou asi v nadmořské výšce 1300m a je tam tedy (občas o dost) chladněji než dole na pobřeží. Krásně si to můžete prohlédlout na animaci na těchto stránkách (zvolit 20 mars 2008 (Valider) a potom spustít animaci (tlačítko Animation de la journée entière) - během noci napadl sníh, který ale velice brzo slunko roztopilo.

I když na Plateau de Calern interferometr nefunguje, tak jiné dalekohledy jsou stále v provozu. Třeba takový měsíční laser, který "odstřeluje" Měsíc. Na vysvětlenou (ze široka): když postavíme tři zrcadla k sobě tak, že budou tvořit pravoúhlý roh, získáme tzv. koutový odražeč. Ten má tu zajímavou vlastnost, že když do něj "vletí" paprsek, tak se zase vrátí ze směru, ze kterého přišel. Na stejném principu fungují třeba odrazky, když se na ně díváme z jiného směru, než na ně svítíme, nevidíme nic - ale ze směru, ze kterého na ně svítíme nám pěkně svítí. Nu, a během cest na Měsíc se několik takovýchto koutových odražečů nainstalovalo i na Měsíci. To znamená, že když na ně posvítíme (velice výkonným laserem), tak se nám po nějaké době (asi po dvou a půl sekundách) část světla vrátí (jedná se tedy jen o několik fotonů z asi 100 000 000 000 000 000 000 vyslaných. A z rozdílu času, kdy jsme tento světelný puls k Měsíci vyslali a kdy jsme přijali zpátky odražený signál můžeme velice přesně vypočítat vzdálenost Měsíce. K čemu je to dobré? Například se tak zjistilo, že Měsíc se od nás (velice pomalu) vzdaluje... Jak to asi vypadá, se můžete podívat na této fotce.

Jinak, budoucnost "tříhvězdičkového" astronomického ústavu je, zdá se, napsána. Pracoviště v Grasse se během asi čtyř let zruší a lidé tam zaměstnaní se přesunou do Nice. Prý to ušetří peníze - ale lidi z toho moc nadšení nejsou, zejména kvůli tomu, že bydlení v Nice je ještě dražší (cca o 40 - 50%) než bydlení v Grasse. Olivier mi k tomu a k výsledku voleb řekl tohle: "Nikdy bych neřekl, že s platem přes 2000 Eur si budu připadat jako chudý člověk." Holt Azurové pobřeží je fakt pěkné, ale taky pěkně drahé.

Velikonoční pondělí

Jak jsem včera chválil francouzské rosničkáře, že jim ta předpověď docela vyšla (dokonce i bouřku jsme měli), tak dneska hrubě zklamali. Je zase hezky - a já se tak těšil, že budu pracovat! Navíc se mi ani nejde připojit k počítači, na kterém běží moje výpočty a na kterém jsou uloženy všechny moje výsledky, takže ani nic produktivního tvořit nemůžu. Merde!

Notre-Dame de bon Port (78m)

Ráno mě vzbudilo slunko. Sakra, a to dneska mělo být škaredě! A nožky po včerejšu bolí. Ale když je tak hezky, tak to bych je mohl rozhýbat, nejlépe něčím jednoduchým. A když si pohnu, tak ještě stihnu autobus 8:30 do Cannes.

A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Řidič v autobusu mi vrátil finskou dvoueurovku, kterou jsem ještě neviděl a které to docela sluší. V Cannes jsem nejdřív nevěděl, kde mám hledat zastávku autobusu směr Antibes, ale nakonec se to nějak stalo, že jsme se všichni sešli v jednom bodě časoprostoru. Těmi "všichni" myslím sebe, autobus a zastávku.

Vystoupil jsem v Golf Juan a nejdřív se podíval do přístavu. Pěkný byl, i některé lodičky se mi líbily. Asi to může být i pěkné - teda když si člověk odmyslí ty olejové svrny všudě kolem. Došel jsem až k majáku na úplném konci mola a s překvapením jsem zjistil, že všechny ty majáky jsou zaznačené v GPSce. A díky tomu, že jeden můj kolega si udělal kapitánské zkoušky a o tuto svoji zkušenost se podělil na svém zápisníku, tak jsem i dekódoval ty znaky, kterým je každý maják označen.

Po návštěvě přístavu jsem pokračoval podél pláže (a silnice a trati) až do Juan les Pins a dál, směr Cap d'Antibes. Pěkné pláže, i docela dost lidí (zatím nikdo ve vodě), na jednom místě jsem viděl i nějakého umělce, jak s písku staví sochu lva. Pěkné to bylo.

Vlastní Cap d'Antibes je ale docela skalnatý - je to takový větší útes vybíhající do moře. Co mě trošku zklamalo, je to, že docela velká jeho část je soukomý pozemek - a tak je veřejnosti přístupný jen uzoučký pás těsně u moře, ve kterém se vine kamenitý chodníček ověnčený cedulemi, jak je tady nebezpečno za vysokých vln. Ale pěkné to je - a taky docela navštěvované - což v kombinaci s tím uzoučkým chodníčkem není zrovna nejpříjemnější.

Potom jsem se ještě podíval na nejvyšší bod Cap d'Antibes. Slibovali Point de vue - bod rozhledu; no, mě to tak super nepřišlo, ale stejně mě to potěšilo - když jsem se totiž podíval k horám, bylo jasné, že tentokrát předpověď vyšla - nad horama se válely těžké mraky a kdesi za Nice už dokonce pršelo. Uspokojen tím, jak jsem se moudře rozhodl jsem se ještě podíval do staré části Antibes (Antibes jsou takový třetí k mariáši - spolu s Nice a Cannes je to významné turistické místo), kde jsem potkal dva řidiče autobusu ze Šumperka a potom už hurá domů - za několika dopočítanými modely, česnečkou a rizotem.

Jo a fotky byste chtěli? Smůla - zapomněl jsem foťák doma. I když Cap d'Antibes by si nějakou nejspíš zasloužil...