Cesta na kraj světa...

...nebo alespoň departmentu. Bauroux (1644), hora, která na první pohled vypadá, jako kdyby ji projektoval pan Kaplický.

Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.

Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.

Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.

Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...

Vyšlo slunce nad mraky...

... otázka je, na jak dlouho, protože rosničkáři tvrdí, že zítra bude zase pršet, čož by mne nepotěšilo, protože jsem se chystal na výlet na horokopec Bauroux, který se tyčí nad obcí Seranon a tam jezdí autobus jen v sobotu.

Marcelo, můj spolubydlící z Brazílie, při obědě překvapil. Nějak jsme řešili to, jak je těžké / lehké se učit cizí jazyky a nějak jsme došli i na to, jak se česky řekne "děkuji". Když jsem mu toto kouzelné slůvko prozradit, tak se hodně zarazil - že prý mu Michaela (mimochodem, němka, která už asi druhým rokem pracuje v Ondřejově) řekla, že správně to je "děkuju" a že je z toho zmatený. Uf, co bych já za to dal, kdybych si byl schopen všímat takových detailů v cizích jazycích...

Můj život v Grasse...

... je překvapivě pravidelný, skoro by se dalo říct až monotónní. Ráno se probudím, vyčistím se, sním jeden jogurt a tři plátky briošky, vypiju čaj (koupit citrón!) a někdy mezi 8:00 a 8:30 vyrazím do kopce směr kancelář. Potom hledím do počítače, v 12:30 jdu na oběd, potom zase hledím do počítače, někdy mezi čtvrtou a šestou mě to přestane bavit, tak jdu dolů, nakoupím, uvařím večeři a zase hledím do počítače než mě to definitivně přestane bavit a jdu spát. A z víkendu většinou padne jeden den na takové ty servisní práce, případně věci, které jsem chtěl stihnout v týdnu a jeden den se většinou urvu na nějaký výlet. C'est la vie, řekli by kolegové. Jen mi to nějak podezřele připomíná některé pasáže z animace k písničky I love death od finských Lodger (Movies > I love death; akorát bych asi měl přidat varování typu "explicit lyrics & pictures"; no, raději se na to nedívejte :-) ). Ale já si nestěžuju - asi holt stárnu...

Každý den ale není úplně stejný. Dneska jsem třeba potkal hada. Nebo hadici?

... a stále prší

pohled do dvorku

mlha jde

Kde jsem byl v neděli...

Les montagnes de Cheiron

Tak to je prosím pěkně část hřebenu, kterou jsem přešel v neděli. Ten dvojvrchol vlevo je Cime du Cheiron, ten vrchol nejvíc vpravo je Sommet du Jérusalem. Vše ještě pokračuje pěkných pár kilometrů doprava (k východu). Pohled z Puy de Tourettes, kde jsem byl asi před třemi týdny.

Smutky z heřmánku, skandinávské sny a stále prší

Stále prší (teda spíš poprchává nebo mží) a je to pořád krásné. Zatažená obloha, vlhkost nad 90%, všude mokro - prostě krása. Trošku to uklidnilo moje skandinávské touhy - moc rád bych se zase někdy podíval do té drsné, studené, vlhké a mokré a hlavně žulové Skandinávie. (Dokonce jsem se i podíval, kolik by stála taková letenka a s překvapením zjistil, že zhruba srovnatelně jako vlakový lístek do asi 200km vzdálené Marseille.)

A ten heřmánek? Inu, v rámci rozšíření pitného jídelníčku jsem si koupil heřmánkový čaj, tak ho teď popíjím a nesnažím se moc myslet na to, že jsem po ránu kašlal jak starej tuberák.

Fakt prší!

... a hnedka je mi tady líp.

Když rosničkáři tvrdí, že bude pršet, většinou to skončí jen nějakou přeháněčkou, která pomalu ani nedopadne na zem. Ale tentokrát jak BBC, tak MeteoFrance předpovídali déšť na celý týden - a kupodivu jim to i vyšlo. Ráno sice ještě bylo docela teplo a jen zataženo, kolem jedenácté ale opravdu začalo s přestávkami pršet. Nyní se to zvrhlo v takové slabé mžení, každopádně silnice i půda je teď opravdu mokrá, což je víc než nezvyklé. A jak dobře se dýchá! Kéž by to opravdu vydrželo celý týden... (i když to bude znamenat, že zase na horách napadne plno bílých s****k, takže se nejspíš návštěva hlavního hřebene zase odkládá).

Cime du Cheiron (1780m), Sommet du Jérusalem (1768m), Sommet de Viériou (1395m)

V noci na dnešek se spalo docela dobře. Tak dobře, že jsem se probudil až kolem osmé, což vzhledem k tomu, že jsem chtěl stihnout autobus 8:10 nebylo moc praktické. Ale nevadí, další autobus jede sice až 9:45, ale zato je odzkoušené, že touto dobou se i dá chytit stop z Pré du Lac směrem na Gourdon. Nu, nezklamalo to ani tentokráte. Zastavilo asi desáté auto (z toho 5 byla Porsche Carrera), shodou okolností ten pán se psem, co mě před 14 dny vezl z Gourdonu. Tentokrát mě hodil na Gourdon, jako obvykle mě vlezl na klín ten jeho pes a tak jsme chvíli povídali o tom, jak máme Cézara a že s ním by to asi nešlo... Na Gourdonu byla frekvence aut o dost slabší, nicméně zastavilo hnedka první auto - s německou SPZkou - a že prý jede přesně tam, kam potřebuju. Nu, proč ne. A tak jsem oprášil němčinu (akorát se mi ty jazyky docela pletly) a asi za dvacet minut jsem byl v Gréoliéres. A bylo mi blbě - vůbec nevím proč, asi z toho auta. Ale když už jsem tady, tak to zkusím rozchodit.

Cestičku do hor jsem našel až podezřele snadno, chvilku jsem se pletl v serpentýnkách a ve chvíli, když už jsem byl docela vysoko nad městečkem, jsem se rozhodl, že si taky udělám nějakou fotku. Vytáhnu foťák a... NO CARD. Do prkýnka, to snad ne, karta zůstala v počítači (aneb to jsou ty nevýhody čteček karet). Nevadí, do hor přece nechodím kvůli fotkám (jen milí věrní čtenáři přijdou zkrátka).

Většinu cesty do sedla je to takové pozvolné štrikování mezi keři, v sedle je krásný borový lesík. A o kousek začínají výhledy na vápencové Alpy na pomezí Alpes Maritimes a Alpes de Haute Provence. Tedy, musím říct, že ten pohled má cosi do sebe - a to vápence moc nemusím... Postupně ztrácím a zase objevuju cestičku (nicméně pořád jdu podél mužíků) a za necelé hodinku čtyřicet jsem na vrcholku Cime du Cheiron, kde pěkně fouká. Tak se schovávám za sloupek s keramickou deskou s obrázkem hor, dokonce si musím i obléct bundu a přesto mi není nejtepleji. Baštím bagetu a čokoládu, na sýru objevuji živoucí hmotu a tak putuje do odpadové kapsičky. Pomocí obrázku identifikuju ten úžasný vápencový útes jako Bou Rous a taky alespoň část panoramatu hlavního hřebene Alp.

Sommet du Jérusalem by měl být vrcholek hnedka vedle. Jenže chyba lávky, mezi Cheironem a Jérusalemem jsou dobře tři vršolky a na každý je to 100 metrů dolů a nahoru. Ale potom už je to sice pořád houpačka, ale docela zvolna dolů, což je terén, který mi docela vyhovuje (i když se jedná o sestup). Nakonec si ještě dojdu pro kešku umístěnou kousek za Sommet de Viériou, kam konečně umísťuji Karma Geocoin. A potom dolů do Coursegoules, kde mě šíleně dlouho nechce nikdo vzít, až nakonec, když už to chci vzdát, mě jedna paní hází na křižovatku u řeky Loup. Tam už to jde docela snadno, bere mě jeden pán až do Grasse. A pořád mi povídá o Francii a o Paříži (umí anglicky), naštěstí držím jazyk za zuby a nezmiňuju se o tom, že nemám moc města rád a Paříž mě moc neláká. Když totiž vystupuju, tak si hnedka všimnu SPZky - department 75 - Paříž...

Únava

Dneska píšu z Windows a je to na mě poznat - jen v první větě jsem několikrát řešil problém z-y...

Vzpamatovat se ze čtvrtka mi trvalo déle, než jsem předpokládal. V noci na pátek jsem pořádně nespal a pořád něco počítal, v pátek jsem byl jak přejetý parním válcem a když mi po obědě Olivier poprosil jesli bych nemohl výpočty posunout až na večer, existovalo jen jediné možné řešení - do obchodu, domů, do postele a spát. Usnul jsem asi už kolem čtvrté a probudil se v sedm, udělal si (zase) játra na cibulce (promiň, Lio) a spustil dávku modelů, kterou jsem chtěl už mít dávno hotovou.

Modely se počítaly asi do desíti a potom přišel ten báječný okamžik vyhodnocování výsledků. Kupodivu ta čísla, která mi házel docela haluzácky vymyšlený koeficient ( abs(log(F_obs/F_teor)) se tvářila docela rozumně až na to, že ukázala potřebu rozšířit prostor parametrů o dalších pár sloupců a řádků. Tak jsem se s tím asi do jedné bastlil, potom jsem spustil noční dávku a šel spát.

Vzbudil jsem se v pět ráno a uvědomil jsem si, že už by výpočetní dávka mohla být hotová. Skoro byla. A zase se ukázalo, že je třeba pár řádků a sloupců přidat. Tak jsem zase připravil dávku a kolem šesté zase zalezl do postele. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem zabral a spal až do devíti, kdy následovala důkladná analýza výsledků a zjištění, že ty parametry, na kterých jsem teď pracoval, až zas tak velký vliv nemají. Co by ale člověk nedal za jistotu.

Kolem jedné se probouzí Marcelo se ženou a jdou obědvat. Chvíli se bavíme, já zmiňuji něco ve smyslu že "za dvě, tři hodiny mi možná začne víkend". Připravuju trošku větší balík výpočtů, jím Haribo medvídky, které mi Šárka doporučila jako zdravé, že prý obsahují želatinu a ne nějakou náhražku (ve středu mě trošku zlobilo koleno) a uvědomuju si, že dneska už asi nikam nevyrazím. A to byl v plánu přechod Montagne du Cherion!

Škoda. Však zítra je taky den. A třeba se má práce neztratí...



Taky zvonek

Život je (opět) krásný...

... i když jsme ztratili dva dny.

Jak jsem včera večer zmínil, podařilo se nám objevit jednu nesrovnalost, která mě docela trápila. Pro znalé: jednalo se o to, že výstup modelu dával asi desetkrát menší zářivý tok než jsme očekávali. A desetkrát menší zářivý tok, to už je sakra rozdíl. Jen si to představte - porovnejte si situaci, kdy v peněžence máte pětistovku a padesátikorunu.

Takže: nesrovnalost objevena. A teď otázka - kde se vzala? Dva dny pátrám. Postupně procházím stavem zlosti, naštvání, apatie, hromádka neštěstí, deprese. Postupně zkouším ověřovat vše různými metodami (např. Wienův zákon), občas se mi zdá, že jsem úplně blbej, občas ne. Odpoledne za mnou přijde Olivier s Danielem a říkají: "Dobře, nevíme, kde je chyba, ale upravíme parametry tak, aby nám model seděl." To znamená, že to, s čím jsem si dva měsíce hrál je k ničemu. Navíc tím zpochybnili moje výpočty, které jsem dělal v listopadu a lednu. Prostě deprese, smyčka, konec. Závěr našeho setkání prostojím s hlavou v dlaních a začínám uvažovat o konci dráhy vědce a smiřuji se s budoucností někde na pokladně.

Nakonec, ani nevím proč, začnu hledat soubory, které mi kdysi dávno poslal Daniel. Postupně je procházím a nakonec si všimnu jedné zprávy, kterou mi Daniel poslal, když jsme řešili problém mezihvězdného zčervenání. A málem mě trefí šlak: data, která mi poslal Daniel jako opravená o mezihvěznou extinkci jsou ve skutečnosti původními, neopravenými daty! Chvíli nemůžu uvěřit svým očím, potom to jdu rozchodit. To tedy znamená, že nejsem (úplně) blbej! Tříměsíční práce je zachráněna! Spěchám za Olivierem, tomu se taky hodně ulevilo (ale zas tolik jako mě určite ne). Nakonec si vykresluju graf s novými, opravenými daty a skutečně, sedí to o mnoho lépe, i když ještě ne úplně ideálně. Ale ten hlavní problém je vyřešen a ten "detailní" rozdíl nás třeba posune o kousek dál.

Chvála Monte Carla

Myslíte si, že Monte-Carlo je jen místo pro zhýralce, kteří neví, co s pěnězi? Potom jste pěkně na omylu. Metoda Monte-Carlo je sice slavným kasinem inspirována, ale ve skutečnosti je to zajímavý způsob, jak na něco přijít docela nevšedním způsobem. Prostě místo toho, abyste se nad něčím pracně přemýšleli, tak to necháte náhodě - však ono z toho něco vyleze.

Třeba takové pí - Ludolfovo číslo. Určitě víte, že to je číslo které nějako souvisí s kruhem. Jak ho zjistit? Jednou z metod, kterou si dobře pamatuju ze svého dětství, je ta, kdy s krejčovským metrem měříte obvod a průměr hrnců v kuchyni. Něco naměříte, dáte to do vzorečku a něco vám vypadne. Spousta práce a žádná legrace. To metoda Monte Carlo na to jde rafinovaně - vezmete čtverec papíru, narýsujete kružnici a potom vezmete krabičku párátek. Házíte jedno párátko za druhým a až vám žádné nezbyde, tak jen uděláte poměr těch párátek, které se vešly dovnitř kruhu. Po několika snadných matematických operacích by vám mělo vyjít Ludolfovo číslo.

Tuto metodu používám i já - ukrytou v programu, který mi počítá vlastnosti prachové obálky té mojí potvory (hvězdy). Prostě jen tak náhodně posílám jeden foton za druhým, počítám, co se s nima stane a co to udělá. Až mě to přestane bavit, tak s tím zkoncuju (ehm, počítač) a potom se podívám na výsledek. Nu, a dneska za mnou byl jeden kolega, který přišel s nápadem, že by se tato náhodná metoda dala uplatnit i pro docela pracné odhadování parametrů - se kterými se už mořím několikátý měsíc. Docela chytré, i když nestandardní.

Jinak dneska mi to v práci moc nešlo, objevil jsem jednu nesrovnalost a jsem zvědav, co to udělá s mým výsledkem. Tak mi držte palce, abych se zase neobjevil na úplném začátku...

Ale aby to nebylo jen o matematice - přikládám obrázek dalekohledu, se kterým jsem strávil poslední noc.

Noc ve spacáku byla příjemná, ...

...až na to, že jsem si uvědomil, jaké jsem pako. Nuže, vězte tedy, že ten nůž, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem si ho vzal, ten který tady už přes dva týdny hledám, přesně ten, který jste předevčírem hledali na Korejské, tak ten nůž byl zcela logicky uschován u ešusu a příslušenství k vaření, které jsem až do teďka nepotřeboval. Čili nůž ani manikůrové nůžky už nepotřebuji a omlouvám se všem přímo i nepřímo zataženým - jsem prostě pako.

A vlastní noc ve spacáku? Nu, byl jsem hodně zvědav, jaká bude, přece jen jsem přes čtvrt roku nic takového nepáchal a vzpomínky na některé předchozí noci nebyly zrovna příjemné... Ale tentokrát jsem se zakutal, uvařil čajík, usnul a až na jedno probuzení a jednu čůrací pauzu jsem sladce spal až do rána. Nad hlavou mi celou noc kroužila Velká medvědice, k ránu ji přišel doprovodit Jupiter, Štír a Měsíc a když už nebe vybledlo, zvedl jsem se, ohřál si čaj a přesunul se do kanceláře, kde teď klepu do počítače tento zápisek a marně hledám smysl v těch divných číslech, co se mi přes noc napočítaly.

A ještě jedna poznámka: momentálně se nacházím na 43. stupni severní šířky, což oproti Brnu je asi o 6 stupňů jižněji. Na obloze to je poznat - Štír je bez problémů vidět celý, večer bylo vidět i docela dost z Lodní zádi. Akorát budu muset nějak vymyslet, co s těmi světly civilizace...

Asi jsem tady nespal naposledy...

Noc (skoro) splněných přání

Aneb hned poté co jsem dopsal předešlý zápisek se ukázalo, že ten refraktor s malou světelností je ve skutečnosti jakýsi osmicentimetrový Helios se světelností 1:5, což je na refraktor docela úctyhodné číslo. A v tu chvíli bylo rozhodnuto: zamkl jsem kancelář, vyběhl před budovu, stopl jsem si Alaina, který právě odjížděl a vyrazil do Mirasolu pro spacák a karimatku. Cestou jsem ještě zvládl nakoupit v Monoprixu, kde jsem z euforie koupil i takové zbytečnosti jako je máslo a kousek salámu. Holt na mládí člověk nevzpomíná každý den. (A cestu nahoru jsem šel letos poprvé přes Traverse de Orangiers).

Zatímco se stmívalo, začal jsem hledat pozorovací stanoviště. Ale ejhle, ukázalo se, že to nebude až tak lehké, páč jsou Observatoire je doslova zamořena tím nejhorším typem pouličního osvětlení. (Jinak v okolí žádná jiná lampa není.) Nakonec jsem našel jeden jakž-takž plácek na trávníku kousek za předním parkovištěm, ale že bych si tam užíval tmy, to se říct nedalo. Ale nastavil jsem dalekohled, aby se natemperoval a šel se ještě na chvíli ohřát.

Nu, a kolem deváté to začalo. Připadal jsem si trošku nejistě, když jsem šel po hodně moc letech zase pracovat s hvězdnou oblohou. A hnedka na uvítanou se povedla ISS, pravděpodobně i s modulem Jules Verne. Protože bylo ještě docela světlo, tak jsem začal s objekty, které nepotřebují vysoký kontrast - Saturn (byl vidět i prstenec), Mars, chi a h v Perseovi a Plejády. Potom jsem neodolal a začal prozkoumávat zimní Mléčnou dráhu, která se pomalu začala sklánět nad západem...

Nu, musím říct, že s dalekohledem se mi pozorovalo opravdu fajn. Dokonce jsem si i tak nějak od oka nastavil paralaktickou montáž (i když nějak výrazný efekt jsem nepozoroval). Co se mi opravdu líbilo, byly jemné pohyby, u takto malého dalekohledu jsem s nimi snad ještě nepracoval. Horší to bylo s aretací polohy, ale také se dalo. Jinak obraz byl sice nikoli bezchybný, ale na velmi dobré úrovni a to jak při zvětšení 16x, tak při zvětšení 41x.

Co mě ale velice nepříjemně překvapilo, byla úroveň světelného znečištění. Ono když se podíváte na onu známou fotografii "Země v noci", tak vás ten jasný pásek francouzsko-italské Rivéry zaujme na první pohled - a ono to opravdu tak špatné je. Překvapilo mě, že obloha nad jihovýchodem (směr pobřeží) byla určitě do výšky skoro 90stupňů nepoužitelná. Možná něco dělal i fakt, že tím směrem byla zrovna docela chudá jarní část oblohy, ale čekal jsem to lepší.

Jako jeden z posledních objektů jsem se pokusil najít galaxii M51 v Honících psech. Skoro se mi to i podařilo, akorát ta moje nebeská paměť už není to, co bývala. Nicméně pole jsem skutečně našel - akorát jsem si to potom musel nechat potvrdit hledací mapkou na internetu. A když jsem se vrátil, tak už z oblohy nebylo skoro nic, páč se nasunul nějaký opar či co a hvězd bylo hodně poskromnu...

Tak tedy skončil můj první pozorovatelský pokus na Azurovém pobřeží. Teď nastává ale ta zajímavější část - podaří se mi přemluvit se, abych skutečně vytáhl spacák a spal venku?

Úterý, den nesplněných přání

Mebsuta byla mimo provoz celé dopoledne a ještě po obědě trošku zlobila a házela mi nesmyslná čísla. Jak tomu železu má potom člověk věřit? Nicméně chyba byla tentokráte trošku jinde - vyhořel zdroj. Bohužel vyhořel už včera brzo večer, což znamenalo, že na mě nečekaly spočítané modely. A tak jsem ji hnedka zčerstva zaúkoloval, nicméně zase jsem nabral určité zpoždění. Odpoledne jsem potom strávil v Marcelově kanceláři vysvětlováním, jak to s tím programem vlastně je. Teď už je pět odpoledne a já přemýšlím, jestli má vůbec ještě cenu něco začínat. Asi ne, ale mohl bych si vzít dolů pár článků a zkusit z nich vytvořit nějaký odstaveček do článku mého...

I když je jasno, tak dalekohledová seance se zatím odkládá. Yves mi sice může jeden dalekohled poskytnout už teď, ale je jen to refraktor s malou světelností. Nicméně slíbil mi nějaký Celestron, na který jsem upřímně hodně zvědav...

Apríl!

...to mám z toho, že si během noci pouštím notebook. (A je velice chabou omluvou, že jsem chtěl jen zkontrolovat moje výpočty běžící na serveru na hvězdárně - stejně zase nějak hapruje připojení.) Během dvou minut mě stihli vypéct aprílem. Zatraceně blbý zvyk.

Žehlení

.. činnost, kterou opravdu nemusím. Nicméně dneska ráno nebylo zbytí a tak jsem vytáhl prkno, žehličku s velice podezřelou žehlící plochou a začal jsem to šudlit. Výsledek byl, dle očekávání, nevalný.

Nechápu to. Teda vlastně - chápu to: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten špačkuje a adrenalin mu roste do nebeských výšek. Fakt obdivuju lidi, kteří jsou schopni jakýkoliv kousek oděvu vyžehlit dvěma tahy žehličkou za deset sekund a všechno vypadá dokonale a elegantně. Já se s jedním kouskem oblečení šudlím deset minut, sotva narovnám jeden záhyb, deset dalších vytvořím. Vrcholem je potom akce zvaná "skládání prádla", kdy se mi samozřejmě nepodaří složit všechny kusy oděvu na stejný rozměr a navíc při tom vyniknou všechny nedostatky žehlení (o tom, že mi občas kouká rukáv zpoza "těla" košile, o tom se raději ani nezmiňuju).

Jasně, domácí práce jsou otrava. Rozhodně v tom nevidím smysl života. Ale jsou nutné, o tom žádná. Kupříkladu vysávání, vytírání, péče o koupelnu - je to nuda, ale když se přemůžu, tak výsledek splňuje moje představy o tom, jak by to asi mělo vypadat. U žehlení se tomuto stavu ani vzdáleně neblížím.

Ale abych si jen nestěžoval - dneska ráno jsem mluvil s Yvem (Yvesem?) a dá do mé místnosti dalekohled, takže budu moct pozorovat hvězdičky. A slíbil mi, že mi možná donese ještě nějaký jiný, větší, z Plateau de Calern. Tak jsem zvědav - a už se těším! (A při té příležitosti alespoň otestuju, jestli jsem ještě nezapomněl spát venku.)

Osudové osmičky??? (jen taková politická poznámka)

Sotva vytáhnu paty z domů, už to začíná pěkně akcelerovat:

KSČM žádá návrat socialismu
KSČM: Společnost se změnila, nadešel čas pro socialismus
Paroubek zvažuje novinku: Hlasování o nedůvěře premiérovi
Paroubek je v Rusku. Natruc vládě

(vše titulky iHNed.cz)

Tak se tak sám sebe ptám, jestli se ještě vůbec vrátím domů. (Znáte to: hranica nie je korzo.)

Créte de Ferrier (1418m), Le Haut Montet (1335m)

Jojo, lákalo mě to do Saint Martin Vésubie, lákalo, dokonce ani vstát na autobus by nebyl problém, jenže když jsem si uvědomil, že bych na tůru vyrážel nejdřív kolem jedenácté, raději jsem změnil plán. A tak jsem se podíval do kopců, co mám za barákem...

... a zase se mi nechtělo. Proč jsem jen tak líný? Kde se ve mě ta lenost bere? Ale překonal jsem se a vyrazil jsem - pomalu nahoru směrem do sedla Col du Clapier...


Jedna z mála rozumných cedulek (na rozdíl od Soukromý pozemek, vstup zakázán)

O čem bych tak psal, když už jsem na těchto místech byl tolikrát? Třeba o tom, že někde mezi Plateau de la Malle a sedlem zuřil nejspíš docela nedávno požár. Na té fotce to ale není tak vidět.. Jo, a taky cestou do sedla jsem potkal osla (a jestli to nebyl osel, tak jsem osel já).


Fotka požáru

V sedle jsem poseděl, posvačil, natáhl nohy.. A překvapilo mě, že GPSka mi ukázala, že je to sem 11km! Vážně jsem jí nevěřil - musel jem si to odpočítat v mapě. Což ale znamenalo, že dneska mě čeká minimálně dvacítka...


Kytička

Na Créte du Ferrier jsem potkal nějaké starší turisty, docela by mě zajímalo, jak se sem dostali... Asi z planiny Caussols. Ale i tak je to víc jak 5km a zvlášť ta paní vůbec nevypadala na to, že by něco takového ušla. Ale má můj obdiv....


Paraglajdista

A z Créte du Ferrier zpátky do sedla, potom na kopeček Montet, kde mě překvapilo stádo ovcí - tak jsem je raději s repspektem obešel - a potom už přes pár žbrďolků mezi závrty k radaru na Le Haut Montet... Tuto cestu jsem taky znal, ani mapu jsem nepotřeboval. Zato s cestou dolů na Gourdon jsem ještě žádné zkušenosti neměl. Nejdřív vše začalo normálně, až k místu, kde startují paraglajdisti se cestička vinula docela přiměřeně. Ale právě ve chvíli, kdy jsem si přiznal, že už mě trochu začínají bolet nohy se cesta ztratila a s ní jsem se ztratil i já. Marná mi byla i GPSka, která ukazovala turistickou cestičku zhruba tam, kde bylo samé křoví a trní. Po chvíli jsem se vymotal u nějaké ohrádky s ovcema, měli tam spoustu jehňátek (jehněčího? :-)), ale když jsem se chtěl postavit tak, abych nefotil v protisvetle, tak na mě vyběhli tři hafani a zdvořile mě vyprovodili zpátky k cestičce, která se ovšem po dalších 100 metrech zase ztratila... A následovalo zase bloudění, pomocí GPSky jsem se alespoň trošku snažil držet míst, kde by teoreticky měla být cesta, ovšem tu jsem našel až po nějakém tom problouděném kilometru asi tak 200 metrů od míst, kde by měla být podle mapy a přístroje. Fuj tajxl.


Zvíře

... a potom už Gourdon, zase jedno z těch známějších míst. Stoupl jsem si na autobusovou zastávku a začal stopovat. Za mnou na parkovišti byl jakýsi polský autobus jehož obyvatelé mluvili ale rusky. Chtěl jsem se jich zeptat, odkud jsou, ale v tom mi už zastavovalo auto. A v něm takový sympatický mladý muž, chvíli nám trvalo, než jsme se domluvili, jakým jazykem se budeme bavit (tentokrát to vyhrála angličtina). Hodil mě až do Grasse, a já se dozvěděl, že je z Lyonu, studuje v Marseille nějakého zahradního architekta a že si po studiích chce založit nějakou firmu...


Takové nic moc panorama z Créte du Ferrier někam k údolí Tinée nebo Var

Faktor kompatibility

Stravování v cizině je vždycky sranda. Samozřejmě teď nemám na mysli situace, kdy se vydáte na výlet do Himalájí a půlku toho (doslova) proserete z jiné varianty bakterie Eschelichia Coli (nemám praktickou zkušenost) nebo si vezmete zásoby suché stravy s odvážným pojmenováním "Dobrý" hostinec. Mám na mysli situaci, kdy jste v zahraničí delší dobu a musíte si občas i něco uvařit. Ve chvíli (a zvláště, pokud nerozumíte místnímu nářečí) kdy vstoupíte do obchodu, totiž začíná opravdové dobrodružství. Většinou na vás sice hledí plné regály zboží, vaše oči ale marně tápou a hledají takové životní jistoty jako je třeba strouhanka nebo sójová omáčka. Člověk většinou tuší, ve kterém regálku má tu či onu položku hledat - ale jak poznat mezi tisíci a jedním olejem, jestli ten, co právě třímáte v ruce je vhodný na smažení? K tomu nastupuje ještě jeden faktor - a tím je cena. Ono je občas snadné nakoupit suroviny - ale potom zjistíte, že vás večeře vyšla srovnatelně jako menu o pěti chodech v nějaké noblesní restauraci.

Postupnbě se ale člověk otrká, občas i zaexperimentuje a časem některým jídlům a surovinám přidělí přívlastek "kompatibilní". Což neznamená nic jiného, že toto jídlo / surovina byla otestována a shledána poživatelným s tím, že občas se i výsledek podobal tomu, jak je na to zvyklý z domu. Dnes byla třeba za kompatibilní prohlášena vepřová játra na cibulce.

První světová válka

Bylo to už minulý týden (nebo dokonce předminulý?), co se Olivier náhle zvedl od počítače a najednou začal významně mlčet. Po chvíli přestal a na vysvětlenou dodal: "Včera zemřel poslední francouzský pamětník 1. světové války a náš prezident nás požádal o minutu ticha na uctění jeho památky." A já, kdybych byl ve Francii poprvé, asi bych byl hodně překvapený.

Pro Francouze je totiž první světová válka důležitější než ta druhá. Neznám přesně detaily, ale prý proto, že v ní zahynulo velmi mnoho Francouzů - ztráty Francie byly snad největší ze všech národů zúčastněných ve válce. Občas mi sem tam probleskne něco z dějepisu a tak si i já vybavuju zmínku o zákopové válce na hranicích s dnešní Belgií a Německem a první použití chemických zbraní jako je yperit. A je nutné dodat, že Francouzi si WW1 opravdu připomínají - třeba 11. listopadu vůbec v kalendáři nenajdete sv. Martina, ale pouze a jenom významný den - konec 1. světové války.

A jak to ve skutečnosti bylo s tou minutou ticha, jak ji držel Olivier? Nu, okomentoval to slovy: "Na tomto je vidět, jak jsem špatný vlastnec. Prezident nás žádal, abychom posledního veterána uctili minutou ticha přesně v jedenáct hodin. A já zapomněl - teď už je půl dvanácté." Odmlčel se a dodal: "A i na tomto je vidět, že nás angličané poráží: jejich pamětník první světové války ještě žije."

Spolubydlící

Jak už jsem zmínil, mám spolubydlící. Jsou to manželé, brazilci a bydlí v pokoji číslo osm. A jsou docela fajn, alespoň je s kým popovídat, třeba o tom, jak se portugalština liší od španělštiny (jako portugalsky mluvící na to samozřejmě mají úplně jiný názor než španělé, se kterými jsem bydlel na podzim). Marcelo je tady také na stáži (nebo snad na post-docu?) a jeho žena je momentálně ženou v domácnosti. Jinak je vystudovaná historička. Co celý den dělá, to nevím.

Naše soužití je vcelku klidné, akorát menší problém je v tom, že jako manželé mají občas takové tendence si z "veřejného" Mirasolu udělat svoje hnízdečko. Já to i chápu, ale.. je to takové divné. Co mě ale opravdu dostalo - oni si popsali skříňky v kuchyni, ve kterých mají svoje věci! A vzhledem k tomu, že to je skoro 50% kuchyňských úložných prostor opravdu netuším, co budou dělat, až se sem v květnu nahrne dvacet studentů z celých koutů Francie. Totéž se týká ledničky - já mám svoji přihrádku na zeleninu a jednu poličku, kam se s přehledem vlezu - a oni celý zbytek! (Jak říkám, mě to neomezuje, ale opravdu nevím, jak to budou dělat, až nás tady bude víc...)

Jedna věc mě ale opravdu dostala. Dneska jsem se zeptal, jestli je nějaký zvláštní důvod, proč skladují odpadky v kuchyni. Oni totiž ve chvíli, kdy je koš plný, tak vytáhnou pytel a položí ho vedle koše. Odpověď: zítra je přece středa a to přijde paní na úklid a ona to přece udělá! Možná jsem citlivka, ale tohle mě tedy opravdu dostalo. Týden skladovat v kuchyni odpadky, to je na mě příliš!

---

Odpoledne jsem vylezl na parkoviště při hlavní silnici na Castellane a jen tak jsem se chvíli kochal pohledem na pobřeží a modré moře. Nádhera! Až mě napadlo, že bych mohl na samé místo vylézt někdy brzo ráno a zkusit najít zodiakální světlo - jenže to bych musel vstávat už kolem čtvrté ráno...

Observatoire de la Cote d'Azur

Ještě jsem vám neřekl, na jaké to instituci vlastně pracuju...

Takže, Observatoire de la Cote d'Azur by se dala přeložit jako Hvězdárna azurového pobřeží (teda, označení hvězdárna se mi k tomu moc nehodí, slovo observatoř nemám rád, takže asi by byl vhodnější název Astronomický ústav; vlastně já ani moc nevím, jak přeložit to Cote d'Azur, protože "azurové pobřeží" mi taky trhá uši; ale popojedem). Ve logotypu OCA jsou tři hvězdičky - jedna odpovídá části, která sídlí v Nice, druhá Grasse a třetí na Plateau de Calern. První dvě místa jsou pouze kanceláře a počítače, vlastní dalekohledy jsou umístěny na Plateau de Calern, odkud je i následující obrázek (klik), ve kterém jsou dvěma červenými tečkami (ty tečky jsou kousek nad dalekohledy) označeny tzv. boulé dalekohledy - tzn. dalekohledy ve tvaru láhve na jakousi stylovou minerálku. Tyto dalekohledy dřív sloužily pro interferometr GI2T (Grand Interferometre de 2 Telescopes), který už dneska není funkční - zavřel se kvůli rostoucímu světelnému znečištění od pobřeží a taky kvůli finančním nákladům. Nicméně jeho výborná optická část slouží dál - v USA na interferometru CHARA. (Obrázek interferometru v detailu třeba tady.)


Jak to vidí webcamera na Plateau de Calern. (c) OCA, www.oca.eu

Dalekohledy na Plateau de Calern jsou asi v nadmořské výšce 1300m a je tam tedy (občas o dost) chladněji než dole na pobřeží. Krásně si to můžete prohlédlout na animaci na těchto stránkách (zvolit 20 mars 2008 (Valider) a potom spustít animaci (tlačítko Animation de la journée entière) - během noci napadl sníh, který ale velice brzo slunko roztopilo.

I když na Plateau de Calern interferometr nefunguje, tak jiné dalekohledy jsou stále v provozu. Třeba takový měsíční laser, který "odstřeluje" Měsíc. Na vysvětlenou (ze široka): když postavíme tři zrcadla k sobě tak, že budou tvořit pravoúhlý roh, získáme tzv. koutový odražeč. Ten má tu zajímavou vlastnost, že když do něj "vletí" paprsek, tak se zase vrátí ze směru, ze kterého přišel. Na stejném principu fungují třeba odrazky, když se na ně díváme z jiného směru, než na ně svítíme, nevidíme nic - ale ze směru, ze kterého na ně svítíme nám pěkně svítí. Nu, a během cest na Měsíc se několik takovýchto koutových odražečů nainstalovalo i na Měsíci. To znamená, že když na ně posvítíme (velice výkonným laserem), tak se nám po nějaké době (asi po dvou a půl sekundách) část světla vrátí (jedná se tedy jen o několik fotonů z asi 100 000 000 000 000 000 000 vyslaných. A z rozdílu času, kdy jsme tento světelný puls k Měsíci vyslali a kdy jsme přijali zpátky odražený signál můžeme velice přesně vypočítat vzdálenost Měsíce. K čemu je to dobré? Například se tak zjistilo, že Měsíc se od nás (velice pomalu) vzdaluje... Jak to asi vypadá, se můžete podívat na této fotce.

Jinak, budoucnost "tříhvězdičkového" astronomického ústavu je, zdá se, napsána. Pracoviště v Grasse se během asi čtyř let zruší a lidé tam zaměstnaní se přesunou do Nice. Prý to ušetří peníze - ale lidi z toho moc nadšení nejsou, zejména kvůli tomu, že bydlení v Nice je ještě dražší (cca o 40 - 50%) než bydlení v Grasse. Olivier mi k tomu a k výsledku voleb řekl tohle: "Nikdy bych neřekl, že s platem přes 2000 Eur si budu připadat jako chudý člověk." Holt Azurové pobřeží je fakt pěkné, ale taky pěkně drahé.

Velikonoční pondělí

Jak jsem včera chválil francouzské rosničkáře, že jim ta předpověď docela vyšla (dokonce i bouřku jsme měli), tak dneska hrubě zklamali. Je zase hezky - a já se tak těšil, že budu pracovat! Navíc se mi ani nejde připojit k počítači, na kterém běží moje výpočty a na kterém jsou uloženy všechny moje výsledky, takže ani nic produktivního tvořit nemůžu. Merde!

Notre-Dame de bon Port (78m)

Ráno mě vzbudilo slunko. Sakra, a to dneska mělo být škaredě! A nožky po včerejšu bolí. Ale když je tak hezky, tak to bych je mohl rozhýbat, nejlépe něčím jednoduchým. A když si pohnu, tak ještě stihnu autobus 8:30 do Cannes.

A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Řidič v autobusu mi vrátil finskou dvoueurovku, kterou jsem ještě neviděl a které to docela sluší. V Cannes jsem nejdřív nevěděl, kde mám hledat zastávku autobusu směr Antibes, ale nakonec se to nějak stalo, že jsme se všichni sešli v jednom bodě časoprostoru. Těmi "všichni" myslím sebe, autobus a zastávku.

Vystoupil jsem v Golf Juan a nejdřív se podíval do přístavu. Pěkný byl, i některé lodičky se mi líbily. Asi to může být i pěkné - teda když si člověk odmyslí ty olejové svrny všudě kolem. Došel jsem až k majáku na úplném konci mola a s překvapením jsem zjistil, že všechny ty majáky jsou zaznačené v GPSce. A díky tomu, že jeden můj kolega si udělal kapitánské zkoušky a o tuto svoji zkušenost se podělil na svém zápisníku, tak jsem i dekódoval ty znaky, kterým je každý maják označen.

Po návštěvě přístavu jsem pokračoval podél pláže (a silnice a trati) až do Juan les Pins a dál, směr Cap d'Antibes. Pěkné pláže, i docela dost lidí (zatím nikdo ve vodě), na jednom místě jsem viděl i nějakého umělce, jak s písku staví sochu lva. Pěkné to bylo.

Vlastní Cap d'Antibes je ale docela skalnatý - je to takový větší útes vybíhající do moře. Co mě trošku zklamalo, je to, že docela velká jeho část je soukomý pozemek - a tak je veřejnosti přístupný jen uzoučký pás těsně u moře, ve kterém se vine kamenitý chodníček ověnčený cedulemi, jak je tady nebezpečno za vysokých vln. Ale pěkné to je - a taky docela navštěvované - což v kombinaci s tím uzoučkým chodníčkem není zrovna nejpříjemnější.

Potom jsem se ještě podíval na nejvyšší bod Cap d'Antibes. Slibovali Point de vue - bod rozhledu; no, mě to tak super nepřišlo, ale stejně mě to potěšilo - když jsem se totiž podíval k horám, bylo jasné, že tentokrát předpověď vyšla - nad horama se válely těžké mraky a kdesi za Nice už dokonce pršelo. Uspokojen tím, jak jsem se moudře rozhodl jsem se ještě podíval do staré části Antibes (Antibes jsou takový třetí k mariáši - spolu s Nice a Cannes je to významné turistické místo), kde jsem potkal dva řidiče autobusu ze Šumperka a potom už hurá domů - za několika dopočítanými modely, česnečkou a rizotem.

Jo a fotky byste chtěli? Smůla - zapomněl jsem foťák doma. I když Cap d'Antibes by si nějakou nejspíš zasloužil...

Cesta do hlubin vědcovy duše

Řecká abeceda má plno zajímavých písmenek. A jedním z nich je i písmenko chí. Taková pokroucená hůlčička a přes ni napříč rovná čára. Radost pohledět.

Na druhou stranu, z krásného písmenka se může rázem stát noční můra - stačí, když se za ono písmenko přidá druhá mocnina, takže vznikne komplex zvaný chí-kvadrát, ze kterého nejeden vědec má komplexy. Totiž, to se má takto: onen chí-kvadrát je bezrozměrná veličina popisující, jak dobře souhlasí dvě řady čísel - kupříkladu měření a model. (Ten, kdo tomu rozumí, ještě poznamená, že k tomu, aby to fungovalo, je zapotřebí ještě třetí řady čísel a tou je chyba měření.) A čím menší je toto číslo, tak víc ty dvě posuzované řady čísel souhlasí. No, a vzhledem k tomu, že jsem se ještě v pátek (a celý předešlý týden) pohyboval na hodnotách kolem 150 a nyní jsem na 81, mám důvod k mírným oslavám. (Stejně pochybuju, že se dostaneme pod padesát...) A když si k tomu připočtu, že už jsem asi našel způsob, jak zkrotit křivku zvanou SED (spectral energy distribution - prostě jak moc ta prachová obálka svítí v nejrůznějších - zejména infračervených - barvách), tak mi z toho vychází, že se vlastně nemám až tak špatně. (Rychle, kde je nějaké dřevo, ať na něj můžu zaklepat...) (Teda, jsem si jistý, že hnedka v úterý, možná i dřív, přijde nějaké vystřízlivění - ale to už je život.)

Což mi připomíná dobrou otázku "Proč vlastně chodíte po horách?". A jednou z možných odpovědí je, že na horách pracuju. - Věc se má totiž takto: když si vyjdu na nějaký ten výlet, tak se poměrně snadno dostanu do stavu, kdy trpím - slunko pálí, jsem zpocený, horko mi je, dostávám úpal i úžeh, navíc pořád fouká studený vítr, který v kombinaci s propoceným (i když funkčním) prádlem způsobuje, že je mi zima, navíc boty zase jednou tlačí a nevím proč zase cítím každičký kamínek pod podrážkou. Prostě fakt utrpení. Po nějaké době, co člověk takto trpí, se ale stane něco zvláštního: člověk (nebo alespoň já) si srovná chůzi a dech a najednou všechno to, co mě tížilo přestane být problém a člověk začne tak nějak na volnoběh přemýšlet o všech možných i nemožných problémech, které za ten týden / rok / měsíc potkal. A kupodivu, občas se i stane, že přijdu na něco, co mi v šeru a komfortu kanceláře nedocházelo. Nevím, jestli je to nadhledem nějakého toho výškového kilometru nebo odstupem nějakých kilometrů šedesáti, ale občas to zafunguje. Nu, a vzhledem k tomu, že jedním z mých největších "soužení" tady jsou ty zapeklité křivky viditelností a spektrum, tak i moje výletíky by se daly nazvat takovými skoro pracovními cestami.

(Ale nebojte, není všechno tak optimistické, jak by se mohlo zdát - s nějvětší pravděpodobností se totiž i po případné publikaci našich výsledků dobereme toho, co v Ondřejově pronesl jeden velice zkušený astronom: "Musíme si přiznat, že o tom nevíme vůbec nic.")

Le Brec d'Utelle (1604m)

"Jen malí lidé si dávají malé cíle. A jen blbci si dávají velké cíle."

Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsem se ještě relativně nízko nad údolím šplhal od řeky Vésubie k vápencovým vrškům Přímořských předalp. Ale k tomu, abych sem došel, jsem musel ještě hodně vytrpět..

Třeba vstávání. Fakt se mi nechtělo. Budík natažený na něco po páté mi opravdu nepřišel vhod. Ale zvedl jsem se, i když v tu chvíli bych si spíš vsadil na to, že znovu zalehnu do postele a pěkně se dospím... No, nezalehl jsem. Místo toho jsem se sbalil a pěkně vyběhl na autobus. Na letišti jsem měl něco přes hodinku času - já blbec nechtěl improvizovat, a tak jsem nechal ujet autobus, který jel do údolí o pár desítek kilometrů dál. Stejně bych potom musel stopovat.

Cesta od moře do hor je zážitek sám o sobě. Teda, pravda, mohl by být plynulejší (ten zážitek). Nicmně kolem desáté už jsem pěkně byl v vesnicí Le Suquet a tak mi nezbývalo nic jiného, než začít šlapat. Zpočátku to šlo dobře i přes akční vložku s názvem "tady to přebroďte", ale potom se cesta trošku narovnala a já měl projít vesnicí Le Figaret, tak mi nějak ztěžkly nohy a následující kopeček k samotě L'Ibac jsem si opravdu protrpěl (a odtud pochází i úvodní citát).


Odtud jsem vyšel...

Cesta se potom vinula podél jedné "polňačky" (ne že by ta cesta vedla mezi poli, ale kvalitou povrchu), až jsem si říkal, jestli to zas nebude jedna z těch cestiček, které člověka vedou všema zmolama a rigolama aby nakonec skončili na téže cestě, kterou před dvěma kilometry opustily. No, nebyl to ten případ, sice na mapě to tak vypadá, ale ke konci jsem byl dobrých 50 metrů nad silničkou. Alespoň že tak. Postupně jsem nabíral výšku a kupodivu to nebylo až tak bolestivé, dokonce poté, co se cesta docela odvážně začala vinout v jednom spíš skále než svahu, jsem si to i začal užívat. Traverz suťoviskem, který následoval poté už méně (ale zato jsem viděl muflony (nebo co to bylo)).


Klikni a najdi zvěř

Po opravdu dlouhém traverzu sutí jsem toho už začínal mít dost a tak jsem si pod jednou borovicí udělal obědovou přestávku. Jablko a hořká čokoláda zabraly a tak jsem si za chvíli mohl vychutnat krásné louky. Jen na nich postavit stan. Chvíli před rozcestníkem 154 (tam, kde se GR510 stýka s GR5) se začal i objevovat první sníh. Naštěstí docela nosný, i když jsem se jednou probořil a trochu si nabral do boty. Tak jsem u rozcestníku dal pauzu a nasadil návleky. Trošku zbytečně, protože cesta odsud byla i docela prošláplá a mnohá sněhoviska se dala obejít. Když jsem ale vyšel z lesa, tak se kousek přede mnou objevily docela strmé skály bez náznaku cesty. Teda, jedna vysněžená římsa tam byla, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to je snad jen nějaký optický klam...


Sníh v nejvhodnějším místě

Nebyl. Co teď. Na jednu stranu skála, na druhou stranu sráz. Mezi tím tvrdý sníh. No, nakonec jsem i byl rád, že jsem si ten cepín vzal. A tak jsem navlekl rukavice a začal si hrát na opravdového horolezce. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak to zdola vypadalo a za chvíli jsem už byl v sedýlku pod Brec d'Utelle.

Tady byla moje velká neznámá. V mapě totiž cesta na vrchol není značená, ale v knížce, kterou jsem si dovezl z domů, o nějakém lezení není ani zmínka. Nicméně tady se konalo překvapení příjemné - dokonce i rozcestník tady je!


Na vrchol už je to jenom kousek (exponovaný)

A i vyšlapaná cestička! Teda, mohla by být výraznější... Na jednom místě jsem dokonce i mezi skalama zabloudil, ale nakonec jsem po pár minutách stál na vršku a mohl se obdivovat výhledem do kraje. Fakt pěkný! Jen toho sněhu je na hlavním hřebeni ještě pořád docela dost, což znamená, že se do krásných krystalických hor dostanu nejdřív na konci mého pobytu a že budu muset trpět na vápně (vápenci).


Takhle chutná vrchol (k jihu)


... a takhle někam k Cime du Gelas, nejvyšší hoře francouzských Přímořských Alp...

Na sestupu jsem dokonce i trefil tu správnou cestu, ale bylo tam jedno subjektivně nepříjemnější místo, než na té variantě, kterou jsem šel nahoru. Nevadí.


To je on - Le Brec d'Utelle

A potom už byl jen sestup velice dlouhým traverzem dolů. Nožky už trošku bolely, sluníčka na mě bylo docela dost, ale nějak jsem si to přetrpěl. Ve vesničce Utelle jsem se zašel podívat do kostela a potom hnedka na náměstíčku jsem si stopl jednu paní - sice jen do vesnice hnedka v údolí, ale tam už něco chytnu snáz. Komunikace opět ve francouzštině - a nešetřila mě. ;-)



A tohle je už vesnička Utelle

...a potom už jen cesta domů. Jedinou zajímavostí byl snad jen autobus, který jsem poprvé viděl narvaný tak, že lidi museli stát. Holt jízdné za jedno Euro je populární...

Teď už jsem doma, píšu zápisek a čekám, jestli se někdo neobjeví na ICQ - a ono nic. Tak se asi půjdu schoulit pod deku, páč jsem si dneska opravdu dal do těla. (Kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopen vyběhnout 1.5km převýšení s lehkostí a elegancí?)

S postupujícím večerem...

...se ukazuje, že vzít si s sebou do Francie hudbu své puberty byl víc než dobrý nápad. (Jen doufám, že z toho Marcelo nebude mít druhé vánoce.) A když mi Hanka nepovolila čokoládu, tak si alespoň uvařím dobrý čaj s medem. (Sice jsem si předsevzal, že čaje s medem razantně omezím - to aby na mě zase u paní zubařky nečekala katastrofa - ale občas snad můžu, ne?)

Začala sezóna

Turistická. To znamená, že z relativně klidného (pomineme-li jižanský temperament) městečka se stává městečko turistů, akcí a atrakcí. Jako například kolotoč. Už zase premává. Navíc tady budou nějaké motorkářské závody a tak je tady víc než dost španělů a angličanů. Víc národností jsem si na SPZkách nevšiml.

Cestou z práce mě u jednoho domu, kde dřív bydleli dva nervózní psi, začala doprovázet koza. Hnědá. Ráno mě jen tak okukovala, nicméně teď, odpoledne, když jsem se vracel dolů do města, za mnou seběhla a poctivě mě doprovázela podél celé délky plotu. I zamečela - asi čekala, že dostane něco dobrého. Nedostala, chudinka. Asi bych si ji měl víc předcházet, ti uřvaní psi se mi pranic nelíbili.

Jinak se vrátili oba manželé z Bruselu. Přiletěli asi před hodinou, Marcelo (ale jak se to vyslovuje, to vám nepovím -prostě nějakou velice podivnou portugalskou výslovností) zná Ondřejov i mého vedoucího a vypadá jako velice příjemný chlapík.

Cestou z práce jsem váhal, jestli si nemám jít něco koupit na nervy a zlepšení nálady. Třeba čokoládu. Ale nevím, myslíte, že si můžu dovolit tolik utrácet, zvlášť, když mám pozastavené stipendium a ještě mi nedošla záloha na pracovní cestu?

Zmrzlina (to jako já)

Ráno jdu vynést koš - a ejhle, prší. Takže jsem se pěkně převlekl, protože sedět v kanceláři ve zpoceném a ještě k tomu mokrém nemusím. Samozřejmě, že než jsem vyšel, tak přestalo a tak jsem bundu táhl zbytečně. Nicméně Meteo France, které věřím čím dál míň hlásí na večer i nějaké bouřky, tak ji třeba ještě využiji.

V kanceláři pořád topím a mám z toho takový divný pocit - je to přesně tak, jak zněl minulý nadpis. Když se pohybuju, tak je mi teplo snad i na tričko, ale jak sednu, tak na sebe musím soukat košile a svetry a k tomu ještě zapínat to topení. Nevím, jestli to dělá vyšší vlhkost v posledních dnech (díky za ni!) nebo co. Nicméně doma pořád spím s otevřeným oknem, občas sice musím zalézt do spacáku, protože pod těma několika dekama to není ono.

Což nevím, jestli jsem zmiňoval, nicméně: pokud tady budete někdy spát, tak nečekejte žádnou peřinu. Maximálně polštář a i s tím na mě tentokráte šetřili. Místo peřiny dostanete několik dek a je jen na vás, abyste to na sebe nějak navrstvili a nezmrzli. Teda, můj problém není až tak to zmrznutí, můj problém je udržet všechny ty vrstvy na sobě. Myslím, že se to většinou řeší tak, že se okraje dek dají pod matraci, jenže to se zase člověk nemůže pořádně zachumlat. Dlužno podotknout, že podobný systém na mě zkoušeli aplikovat i v Portugalsku.

Nevýhodou spaní při otevřeném okně je poměrně velký hluk z ulice. Tentokráte totiž bydlím v přízemí a moje jediné okno je obráceno do ulice, takže mám všechno z první ruky. Asi tak do půlnoci to jsou chodci a pejskaři, nicméně největší ocenění si zaslouží popeláři, kteří jezdí pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Naštěstí potom ještě většinou zaspím.

A krom toho přemýšlím, že bych někoho z vás zkusil přemluvit na poslání balíčku. Zatím jsem si vzpomněl na sluneční brýle, nějakou lehčí pokrývku hlavy (nejlépe tak, aby šla přes uši (HAD?)), B-komplex, hořčík, meduňku a možná ještě nějaký bylinkový čaj. Co vy na to?

Daniel mi stále neposílá slíbený článek (resp. kdo ví, kam mi to posílá), tak už se asi pomalu začnu chystat na oběd. Dneska máme steak a hranolky, takže bych si měl nacvičit správnou výslovnost "bien cuit".

Smrádek, ale teploučko

Na přivítanou v kanceláři mě kopla zásuvka, když jsem přetahoval počítač. Ale jinak v pohodě. Ráno dokonce i pracuju, hned je ta pracovní morálka jiná, když mám vypnutý internetový prohlížeč a ICQ. Asi to budu muset praktikovat častěji. K obědu piza, dle očekávání je to jedno z těch slabších jídel, zítra mě čeká steak a ve čtvrtek nejspíš bude nějaká specialitka. Ale co by člověk nechtěl za 3 Eura... Odpoledne jsem v rámci odpočinku dočetl Přípluvův cestopis z Laponska, asi to tam bylo docela drsné. Ale alespoň si užil trošku zimy a polární záře.

... a právě mi zavolal Olivier, že prý je něco blbě v mém skriptu. A taky že bylo, sice jen taková malá drobnůstka, ale řeší to docela dost divných věcí. I z toho mám radost, resp. ulevilo se mi, že to nenapáchalo větší škody.

Jsem dneska nějaký unavený (že by to bylo tím, že jsem opravdu něco dělal?), a tak asi brzo zalehnu. Dobrou noc!

Marketing

Vážení zákazníci,

vzhledem k tomu, že se v poslední době rozmohla obliba značkového zboží s názvy odvozenými od chemických sloučenin (jmenujme například O₂, H₂O), rozhodli jsme se uvést na trh zcela nový a jedinečný label:

C₂H₅OH

Jsme blízko a nevíme kudy kam

Tak mi začal další pracovní týden. Postupně jsem dostal kancelář a funkční připojení k internetu a tak jsem se mohl vrhnout do díla. No, ehm. Poslední výsledky (ke kterým jsme přišli jen tak náhodou) se už zdají být přiměřeně dobré. Samozřejmě, chtělo by to ještě trochu vylepšit - otázka, na kterou zatím nikdo neumí odpovědět, je "jak to vylepšit tak, aby se výsledek nezhoršil". A tak tápu, tápeš, tápeme a víceméně nazdařbůh zkoušíme co nás napadne.

Jak říkám, mám kancelář. Velkou, slouží jako místnost pro stážisty. Akorát je v ní docela zima, kolem poledne jsem oknem pouštěl teplý vzduch dovnitř, abych se alespoň trošku zahřál. Holt na košili s krátkým rukávem to tady asi ještě není. Po čase, kdy už ani svetr nepomáhal a začal jsem cíti něco podezřelého v krku, mě napadlo prohledat všechny stěny, jestli tam náhodou není topení. Kupodivu bylo a kupodivu se mi ho podarilo i zprovoznit. Tak teď už je tady kosa jenom mírná. Zítra holt přijdu ve flanelce a bude!

Puy de Tourrettes (1268m), Pic de Courmettes (1248m)

Nu, tentokráte se rosničkáři nespletli a ráno mě skutečně probudilo sluníčko. A tak jsem přemýšlel, co a jak. Že bych konečně podnikl výšlap na dominantu kraje, horu, která mě uchvátila hned od první chvíle, co jsem tady byl? No, pěkně se to řekne, ale když já nemám moc rád stopování z Pré du Lac směr Gourdon. Tam je vždycky plno turistů nejevících zájem o nějaké vandráky. To už je lepší na tom samém místě stopovat směr Pont du Loup. Ale tak to zkusíme. Autobus 9:45 stíhám jen tak tak, protože jsem si uklidil klíče, které jsem potom nemohl najít. (Ale opravdu! Mám vedle okna v rožku zatlouklý hřebík, tak jsem si říkal, že tam budu dávat klíče, abych je nikdy nehledal. Ráno se probudím a samozřejmě obrátím celý pokoj naruby než mě napadne se tam podívat.)

Za chvíli jsem na Pré du Lac a tak začíná legrace se stopováním. Aut tady jezdí dost, o to depresivní je, že nikdo nejeví touhu mě svézt. Ale netrvá to ani deset minut (ale těch aut co projelo!) a zastavuje mi paní, co na Gourdonu pracuje. A tak mám první cvičení z francouzštiny. Kupodivu to docela jde, použiju asi 80% slovíček, co jsem se naučil. Před Gourdonem mě vyhazuje a já jdu chytit stopa na druhou část cesty. Chvíli nic, navíc docela fouká, tak přemýšlím, že než stepovat u cesty, že bych nakonec šel na druhou stranu na le Haut Montet, ale nakonec uhypnotizuju jednoho pána se psem. Taky komunikujeme, taky francouzsky. Pes mi leze na klín a pán mi vysvětluje, že sedím na jeho místě. Nakonec mě přehodí do auta jeho ženy, která mě hodí do východiska mé cesty, na samotu Bramafan v údolí řeky Loup.

A tak zapnu GPSku a šlapu. Jedné odbočky si tedy všimnu jen díky tomu, že jsem šel za keříček - značení je tady opravdu "nepřehlédnutelné". Ale už jdu v serpentýnkách nahoru, na to, že jsem toho včera docela dost ušel, mi to docela šlape. Za slabou půlhodinku se dostanu z prvního krpálu do méně strmých míst a tak se otevírají pohledy na Cime du Cherion, hory okolo hvězdárny na Plateau du Caussols. Obdivuju těch několik květinek, kterým se tady chce růst a zase jakoby omylem nacházím správnou cestu.

Pohled přes údolí řeky Loup k masivu Esterel

Docházím k jakési samotě, odkud je to na první vrcholek už jen nějakých 300 výškových metrů. Předbíhá mě jakýsi pán, který to bere jen tak nalehko běžecky, mě už se šlape docela ztuha, dělám pauzy co chvíli. Nakonec zkouším taktiku počítání kroků, kupodivu to zabírá a za chvilku jsem na vrcholku Puy de Tourrettes. Fouká tady ale šíleně moc, tak se ani moc nezastavuju a složím se až za takový malý keřík na jižní straně hory. Odbivuju výhledy, je to ještě lepší, než jsem čekal... O to víc jsem zvědavý, jaké to asi bude na Pic de Courmettes.

Záliv u Cannes

Téměř letecký pohled na mys mezi Antibes a Juan les Pins

Výšlapu z docela hlubokého sedla se docela bojím, ale naštěstí to není tak zlé, pár pauziček jsem dal, ale vcelku se mi zadařilo. Na vrchol PdC jsem ušel 10km a překonal převýšení přes 1400m! Výhledy odtud jsou ještě lepší než z PdT, vše je nádherně vidět, no sem by byla určitě škoda chodit, když se nad kopcem vznáší nízký mrak. Škoda, že se to nádherné panorama asi nedá nafotit. Nebo možná dobře, alespoň bude nějaká motivace pro ostatní se jít podívat...

Alpes Maritimes z vršku Puy de Tourettes

Pohled přes (docela hluboké) údolí

Ze sestupu mám docela respekt. Nechce se mi chodit zpátky přes sedlo a potom znovu zkoušet loterii autostopu, a tak jsem se rozhodl sejít do Pont du Loup, kde ale v mapě není značená cesta. Naštěstí ale asi po 100 metrech narážím na docela výrazného mužíka, kolem kterého vede docela výrazná stezka správným směrem. Až na jednu část, kde byl srmý štěrk, který já nerad, to byla docela fajn cesta, která ve mě probouzí touhy si to ještě někdy vyšlapat. Projdu lesem, potom pastvinami, na kterých se pasou ovečky které opravdu hlídají ovčáčtí psi až nakonec dojdu na samotu Domaine de Courmettes, kde je i malé parkoviště. A zrovna docházejí jedni manželé, tak se jich nadrzo zeptám, jestli nejedou tam, kam potřebuju. A že jo, dokonce mě i na Pré du Lac vezmou. Naštěstí! Když jsem potom viděl tu asfaltku, jak se vine v nekonečných serpentýnách, tak jsem byl moc rád, že to nemusím šlapat. A při jízdě opět cvičení z francouzštiny.

Na Pré du Lac chvíli čekám, jestli se náhodou nezjeví autobus z Vence, ale v neděli to asi nemívá v úmyslu a tak si jdu koupit bagetu, které půlku potom zbaštím na zastávce. Trošku mě bolí oči ze sluníčka, a tak se před ním schovávám v autobusové zastávce, naštěstí vykouknu včas, a tak se vezu a kolem čtvrt na pět už jsem doma, kde sedí u počítače žena mého kolegy. Ta ženská snad vůbec nechodí ven...

Col de Vence (962m)

Sobota, MeteoFrance hlásí dneska ještě pěkně, zítra škaredě, to je ten nejlepší čas pro výlet a zítra trošku práce. A rozhodl jsem se překonat svůj stín a podívat se do Vence, města, kde mě tolik vypekli s otevírací dobou kapličky Henryho Mattise. Tentokrát ale raději nebudu riskovat žádnou kulturu, půjdu pěkně po kopečkách, do země nikoho (alespoň v mapách to tak vypadá) - a pokud by to vyšlo, konečně bych mohl vyšlapat i na Pic de Courmettes, dominantu kraje, která mě zaujala už při první návštěvě.. No, uvidíme, budík na šestou, v sedm autobus do Cagnes, kde ještě aktivně šlapu na zdejší hrad, protože autobus do Vence mi jede až za půl hodiny. Ve Vence zapínám GPSku, jen tak z legrace.. A šlapu na "utes" Baou de Blancs, který se hrdě tyčí nad Vence - a pěkně ze mně leje. Holt je to znát, že už jsem delší dobu do nějakého pořádného kopce nešlapal.

Pohled z Baou de Blancs na západ

Nahoře jsem asi za půl hodinky, dávám svačinku a potkávám akční důchodkyni, která machruje s teleskopickýma holema a během. Když ji asi za hodinku znovu potkávám (z toho jsem půl hodinky seděl na skále), tak mi není jasné, kde celou tu dobu běhala. Ale asi se jí nezeptám, ona jde na Baou de Noirs a já směřuju do Col de Vence. A konečně odlovuju svoji 300. kešku...

Tak po těchto kopečkách jsem šel (kousek pod sedlem Col de Vence)

Cesta do Col de Vence je pořád monotónně pomalu do kopce, několikrát křižuje silnici D2, na které se prohání spousta silničkářů a jeden jediný horák, který to zpátky bere po turistické cestě. Nahoře v sedle se dozvídám, že ta parta cyklistů je odkudsi z Velké Británie. Že by populární cyklistická destinace?

Malované kameny v Col de Vence

V sedle si dávám zase svačinku a přemýšlím, co dál. Nějak mě překvapuje údaj o 11 ujitých kilometrech, to by znamenalo, že přes Pic de Courmettes to bude alespoň 25, spíš 30... A odpálit se hned první výlet, to nechci... Rozhodování urychluje nízký mrak, který hodně rychle přišel od moře a všechno zahalil bílou mlhou. Citelně se ochladilo, oblékám si bundu a jdu zpátky s tím, že odbočím do Tourettes. Nicméně mlha a velká vlhkost je příjemná (a rozhodně nezvyklá) a tak si to docela užívám...

Pozůstatky terasovitých políček na cestě do Tourretes s/Loup

Cestička vede opuštěným údolím, které bylo pravděpodobně dřív obdělávané. Alespoň o tom svědčí zbytky terasovitých políček - někde sotva viditelné, jinde ještě zelené - a také několik rozpadlých políček. Přicházím ke kapličce, u které svačí nějaká rodinka. Tak se taky na chvili zastavil a udělal pár fotek, efektní byly zejména břečťanem porostlé stromy, pravděpodobně pozůstatky po nějakém požáru... Inu, příroda si poradí. Akorát už mě začínají bolet nožičky - ještěže jsem nešel dál do kopečků...

Pohled přes mříže kapličky svatého Rafaela

A stromy (některé mrtvé) porostlé břečťanem (živým)

V Tourrettes jsem už jednou byl a nevím, co jsem o tomto místě říkal tenkrát, ale tentokrát se mi to moc líbilo - i když mi ujel asi o 10 minut autobus. Tak se tady porozhlížím, dávám se do řeči s jedním kanaďanem, který chválí moji angličtinu (spíš si myslím, že je rád, že se s ním vůbec někdo baví anglicky). A protože se mi nechce čekat tři hodiny na další autobus, tak jdu zkusit štěstí na stop. A hned za chvíli mám štěstí, zastavuje mi dodávka. Řidič má puštěné nějaké techno a kouří nějakou podezřelou hand-made cigaretu. Bere mě jen do Pont du Loup, což je asi půl cesty do Grasse. Chvíli se bavíme, on si otevírá pivo (ve Francii jsou nějaké malé promile povolené). Ale dobře jsem dojel, v Pont du Loup mám po chvíli taky štěstí, řidič tvrdí, že jede jen na Pré du Lac, ale když se zakecáme o tom, jaké to je v Česku, co Euro, co ústava a co ekologie, tak mě nakonec hodí až do Grasse. Tomu se říká stopování!

Baou de Blancs (první kopec výletu)

Bílá a hnědá (koníci v Tourretes s/Loup)

Zajmavé struktury vápence v Tourretes s/Loup

A doma jsem si dal sprchu a na lačno jedno pivo, jejda, to je úleva... Akorát mi změnili předpověď počasí, takže hezky má být až zítra.. No, uvidím, jak moc budu použitelný..

Ženská ruka se pozná

Tak zase bydlím v Mirasolu. Tentokrát tady se mnou bydlí nějaký manželský pár - alespoň co jsem pochopil. Teda zatím jsem viděl jen tu paní, ta vypadá docela sympaticky - a umí anglicky (což tady vůbec není samozřejmé). A koupil jsem si čaj Lipton Nuit tranquille, což se dá přeložit jako "pokojná noc". Tak jsem zvědav. Krom toho jsem si koupil ústní vodu, šampon a sprchové mléko, což je asi chyba, páč pokud tomu dobře rozumím, tak sprchové mléko není tekuté mýdlo ale je to spíš něco jako mléko poté, co sprchu opustíte. Kdo poradí, prosím?!?

---

V noci trošku pršelo, i když předpověď hlásila jasnou noc. Takže nakonec dobře, že jsem si nehrál na tvrďáka a nešel spát na nějakou tu vyhlídku. Ráno jsem dorazil poslední rohlíky a vyrazil do práce. Tradiční paranoia, jestli jsem zavřel vchodové dveře se opět konala, ale nevyměkl jsem, a pokračoval pěšky do práce (tentokrát tady není Manuel, takže to budu - doufám - vždycky šlapat). Ovšem to, že jsem se nevrátil, zřejmě nebylo dobře - zapomněl jsem dole šňůru k počítači. No, nevadí. A kupodivu se mi nešlo až tak špatně, i když je to docela nahoru. Dopodlední porada, co a jak byla taková poměrně rozpačitá, pořádně jsme nevěděli, od čeho se odpíchnout. Ale nakonec jsme se na něčem dohodli, legrace byla, že hnedka první model, co jsme spočítali, dal docela sympatické výsledky. Když neobjevíme nic jiného, tak bychom mohli publikovat tohleto. Dokonce i ten prach, se kterým počítáme, ne nám moc nevypařuje. A kupodivu se to zdá být i kompatibilní s polarimetrickými měřeními, takže co víc si přát. (Snad jen mít napsaný článek a mít napsanou disertaci. To první se ale taky blíží, Daniel něco sepsal, což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu jsem se s tím chtěl poprat sám. No, nevadí, však já si ještě nejspíš užiju s psi Persei.)

Dokonce jsem si i koupil stravenky - příjemně překvapila cena, zatímco jsem na podzim platil něco přes 4 Eura, teď mi je sekretářka prodala za rovné 4. A oběd jsem docela vychytal, byly nějaké mořské plody v těstíčku s zelenými fazulovými lusky, já k tomu samozřejmě baštil bagetu, navíc se zadařilo i jablečné pyré, česnekový sýr a tuňákový salát. Nu, tentokrát jsem to vychytal.

Odpoledne je už takové spíš oddechové, sedím u počítače a čekám, až se spočítají modely a mezitím si čtu články a tisknu aktuální jízdní řády. To jsem zvědav, kde zítra skončím...

---

Jinak "doma", tím myslím v Mirasolu, je docela poznat, že je zde přítomna nějaká dospělá žena. Všechny hrnce jsou naleštěné, utěrky vzorně poskládané, je tam zavedený nový (fungující) systém odkapávání... Prostě docela pokrok, kterého nebyl Manuel schopen za půl roku (a já za dva měsíce).

... a za trest stokrát napíšu "Mám rád Frankfurt!".

Na Černém mostě jsem spal jak už dlouho ne. Dokonce jsem myslím usnul už tehdy, když Kolja Jarce předčítal katechetizmus, takže jsem se ani nestačil zeptat, jestli se nějak liší ten řeckokatolický od římskokatolického. A spal jsem bez přestávky až do rána, kdy jsem se vzbudil asi 5:52. Jarka měla budík nařízený na 5:55. Jarka mě nakrmila a potom jsme s Koljou jeli na letiště a do školy. Já na letiště, on na písemku z anatomie. Zajímavé bylo to, že mi pořád ukazoval stránku s anatomií ženských pohlavních orgánů a že mi vysvětloval, jak neumí kreslit a že to po něm chtějí. Tak jsem mu navrhl, ať si nezme nějakou ženskou s tím, že to na ní ukáže. Jinak se ráno obešlo bez větších incidentů, pominu-li to, že jsem v autobuse pěkně ztratil balanc a málem jsem sejmul jednu maminku s dítětem. I Kolja obdivoval můj let napříč autobusem.

Na letišti trochu zklamání, Quick Check-inová mašinka nefungovala, tak jsem si musel stoupnot klasicky do fronty. U přepážky mi pán trvrdil, že jsem se už odbavil pomocí počíátače, tak jsem mu vysvětlil, že jsem se o to snažil, ale že to opravdu nefungovalo a že jsem kvůli tomu i volal do pobočky Lufthansy. Ale v pohodě, dokonce jsem si i vymínil sedadlo u okýnka při letu z Frankfurtu, zavazadlo jsem měl 18.5kg včetně cepínu, velkou flašku Rajca jsem vypil v docela dobrém čase, což mi připomíná, že bych měl ještě před vstupem na palubu letadla najít nějaký záchod. (Sedím teď totiž u brány na pražském letišti, a čekám až nám přistaví letadlo. Za pět minut je boarding time, ale letadlo tady ještě není. Vůbec nevím, proč ty termíny tak předimenzovávají - člověka to jen znervózní).

Jinak ve Frankfurtu mám hodinu a půl čas, tak doufám, že si tam stihnu odlovit jednu virtuální kešku (nafotit se s bránou A42). Bude to moje jubilejní 300. najitá keška.

---

Tak do Frankfurtu jsme přiletěli s půlhodinovým zpožděním - jako obvykle, takže z hodiny a půl se stalo rázem nějakých padesát minut, což je na Frankfurt docela o ústa. Navíc jsme přijeli úplně k jakémusi pofidérnímu vchodu někde v B-čkové části terminálu, takže probít se ke správné bráně bude docela zážitek. A tak spěchám labyrintem chodeb až přijdu k obávanému bodu - další rentgen a před ním opravdu velice dlouhý had. Vydržím to tak do půlky a potom už začnu personálu vysvětlovat, že můj boarding time je už docela blízko. A stane se to, co jsem fakt nečekal: ženská mě posílá kamsi za roh, že to tam budu mít rychlejší. Grr... Tak se probíjím zpátky, ve změti obchodů hledám další rentgeny a opravdu je nacházím. Neznačené. Nakonec se tedy dostávám i ke správné bráně, kde se dozvídám, že máme čtvrt hodiny zpoždění, které se protáhne na půl hodiny. A kešku jsem si samozřejmě neodlovil. Nikdy více Frankfurt.

---

Nice. Přílet v pohodě, v košili se šíleně potím. I přes zpoždění chytám předpokládaný autobus a tak jsem ve čtyři opravdu na grasském autobusovém nádraží, kde mě čeká Olivier. Při jízdě autem k Mirasolu mě naznačuje, že bychom měli mít do konce měsíce ramcovou představu o výsledcích. Inu, bude to hukot, alespoň ze začátku. Ubytovávám se, tentokráte do místnosti č. 3 a a jdu si číst e-maily, ve kterých se dozvídám, že milá Lufthansa mi změnila zpáteční let, takže místo Dusseldorfu pojedu přes velice oblíbené Frankfurt am Main. Sakra!

Zase smer jihozapad

Zivot je jen nahoda. Teda ten muj, vetsinou. Hodne casto totiz nevim, co budu delat za hodinu, udalosti pristiho dne jsou na mile vzdalene a odhadnout, co kde a jak budu za tyden se podoba vesteni z kavove sedliny. Ale cas od casu ziska muj harmonogram neprijemne konkretni obrysy a ja se s nimi musim nalezite popasovat. Jako treba ted. Strucne receno, dneska jsem se mel presunout z Brna do Prahy, prespat u sestrenky, jejiho manzela, sestry jejiho manzela a manzela sestry jejiho manzela, zitra se nejak dokodrcat na letiste a pres Frankfurt dorazit do Nice, tam pockat na autobus do Grasse a zavolat Olivierovi, aby mi donesl klice od Mirasolu. Coz je docela fajn plan, akorat ma nekolik mist, ktera pracovne oznacuji jako "hradla", proste nejaka kontrolni stanoviste, kam se musim dostat v cas a v pouzitelnem stavu a pokud bych to nezvladl, asi bych to nejak neukecal. Zajimave je, ze tyto pomerne trivialni veci jsou v mem chaotickem svete tak nepredstavitelne, ze se pokazde uprimne podivuju, ze jsem opet to letadlo nezmeskal a se mi skutecne podarilo dorazit na misto urceni vcas a ve vhodnem stavu.

Nu, na ceste do Prahy snad netreba nic rozebirat. Snad jen, ze jsem jel Svitavou (Ex 576) a ze v Pardubicich nastoupila horda akcnich duchodkyn leticich do Egypta se plavit po Nilu. Mezi reci jsem se dozvedel, ze mile spolucestujici maji procestovanou vetsinu Evropy a blizkeho vychodu, takze jsem si mezi nimi pripadal jako docela zabar. Ale zase mi docela pekne podekovaly, kdyz jsem jim pomahal s jejich kufriky...

Jo, moje krosna. Vubec nevim, co v ni mam zabalene. Jisty jsem si jenom esusem, spacakem a ponozkama. Dle vahy na Klimove ma 18kg. Kazdopadne tentokrat jsem se zabalil tak uzadne, ze mam krosnu skutecne az nad hlavu, coz se mi vymstilo uz v tramvaji, kdy jsem malem sejmul tramvajovy reproduktor a v metru, kdy jsem se nevesel do dveri.

Ted jsem tedy nekde na Cernem moste, prisel uz i pan indicky manzel sestry manzela sestrenky a tak jsem mel zase jednou moznost zjistit, jak je moje anglictina nepouzitelna. (To vazne clovek za tri mesice v domovine tolik zapomene?). Sestrenka s Koljou sli nakupovat, akorat me uz pomalu dochazi baterka v notebooku, takze uz radeji budu koncit.

...

Tak tedy zase jednou na jihozapad. Nu, musim priznat, ze se tesim. Na rozdil od posledni cesty, kdy jsem uz v autobuse do Prahy odpocitaval, kolik dni zbyva do navratu, se tesim. Tak jsem zvedav, co mi to prinese.

Jak se dělá věda...

Tak jsem zase jednou začal bádat... Připravil jsem si program, navrhl síť modelů, do které budu chytat prachovou obálku mé oblíbené dvojhvězdy, nakopíroval jsem skripty a spustil docela tučnou dávku příkazů.

První problém přešel hned. Nejelo to. Po hodině a půl čtení manuálů a konzultace s odborníky jsem našel řešení - sice ne úplně takové, jaké bych si představoval, ale fungovalo to.

Další problém vyvstal po třech hodinách výpočtu. Neseděla mi teplota na krajích mřížky. Hm, to je jistě zajímavá závislost. Tak změním rozměry a pustím dávku znovu. Po pár hodinách se dívám na výsledky a teplota na krajích nové mřížky už zhruba sedí. Je asi jedna ráno, jdu spát.

Ve tři se budím. Chvíli se převaluju, přemýšlím, a dochází mi, že chyba nebyla ve mřížce, ale že jsem použil zastaralé vstupní parametry. Chvíli přemýšlím, co s tím, když si uvědomím, že by mi to stejně nedalo spát, oblékám se a jdu stopnout výpočet, přeprogramovat vstupy, znovu spustit dávku. V pět jak na koni jdu spát.

Ráno se budím kolem osmé. Příjemné ráno, jdu kontrolovat první výsledky. Skript mi hází nějakou chybu. Raději to stopnu a zoptimalizuju to na rychlost. Nové vstupy, nový skript, nové spuštění.

Je jedenáct. Dochází mi, že ten program bůhvíproč požaduje natvrdo 8miznakové názvy souborů. Zkouším experimentovat s lomítkama a rázem mám polovinu chybových hlášek pryč. No, názvy souborů teď předělávat nebudu... Podívám se na výstup - sakra, to vypadá divně... Ale třeba je to jen blbou kombinací parametrů. Oběd.

Po obědě se vracím zpátky. Zkouším se podívat na dalších pár modelů. Do háje, ono vypadá všechno stejně divně, to asi nebude blbá kombinace parametrů. Tak se v tom trošku hrabu... Aha, prohodil jsem alphu a betu. Sakra.

Mažu všechny staré modely. Nová dávka. Nový skript. Opravuju i názvy souboru. Snad už to bude teď v pořádku...

.....

A teď zbývá otázka: opravdu se tak dělá věda, nebo jsem úplně blbej a měl bych si stoupnout ke krumpáči a lopatě?