
Včera jsem dal 40 délek. Dlouhých - čili dva kilometry. Poprvé v životě. A dal bych i víc, po překonání krize kolem 30. délky jsem se opravdu cítil docela v pohodě. Jenže se mě chtělo na záchod a poté už jsem se nepřekecal vlézt zpátky. Takže 2 kilometry - nebo možná i kousek víc, nejsem si jistý, jestli těch délek náhodou nebylo 42. Pocity euforie se nedostavily, ani nijaká zvláštní únava, ani hlad, ani žízeň. (Přemýšlel jsem, jestli si nemám koupit v bufetu něco sladkého, ale rozhodl jsem se neutrácet, že to vydržím domů, kde si dám něco normálního.)
A tak jsem jel domů. Euforie nepřišla ani doma, cestou jsem spíš chytl nějaký splín ve stylu vzpomínky mě klovou do mých ztuhlých jater, slzím z dýmu, jenž sem vane z vater kolem Tater (Karel Plíhal). A tak mi ani nepřišlo, že jsem se uchránil od střetu s docela rychle jedoucím autem, když jsem se rozhodl nepřecházet před na zastávce stojící šedesátsedmičkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat