Tentokráte na téma "co hýbe internetosférou": Jak sociální stát zničil Švédsko (originál).
Per Bylund to jistě vidí hodně černě, viděno z české kotlinky (moravského úvalu) bych si chtěl povzdechnout něco ve smyslu "kéž bychom na tom byli tak, jako jsou na tom ve Švédsku". Nemyslím ekonomicky - ale spíš "výchovou"; něco ve smyslu povzdechu jednoho ze členů původního NERVu (Národní ekonomické rady vlády; tuším snad Tomáše Sedáčka?) - volně cituji - "Na to, abychom aplikovali úspěšná finská opatření má Česká republika jeden velký handicap: žije tady příliš málo Finů." A z tohoto pohledu potom jakýkoli žebříček postrádá smysl.
Ale zpátky k článku: stojí za to si ho přečíst a zkusit převést do místních reálií. Minimálně kvůli tomu, že sociálnímu státu dochází dech, tedy (ehm) peníze.
čtvrtek, září 30, 2010
středa, září 22, 2010
Výběr z tisku (9)
Titulek na idnes.cz: Přestaňme tu onanovat, vyzval Ratha ministr Bárta.
A čtenář josefm v diskuzi: Mirku Macku, vrať se a nafackuj jim oběma!
A čtenář josefm v diskuzi: Mirku Macku, vrať se a nafackuj jim oběma!
pondělí, září 20, 2010
pátek, září 17, 2010
O snížení platů státních zaměstnanců
(Potrefené husy kejhaj...)
Se zájmem jsem si přečetl návrh kteréhosi ministra na redukci platů ve státní správě a byl jsem nepotěšen. Jednak proto, že se můj tabulkový plat nesníží o 10%, ale spíš o 20-30%, druhak proto, že si myslím, že se jedná o krok špatným směrem, kterým se akorát urychlí odchod schopných lidí ze státní správy a zůstanou jen ti neschopní, takže nejspíš budeme na naše úředníky zase nadávat o chlup víc (a to nemluvím o zdravotnických profesích). Stejně tak nevidím důvod, proč by měli mít učitelé vyjímku, nemluvě o "náborovém" příspěvku (který je naštěstí nejspíš pasé).
Myslím si, že správná cesta vede jinudy. Stát, zákonodárci a vedoucí jednotlivých úřadů by si měli rozmyslet, co ze státní správy (a nejen státní správy!) je nezbytně nutné - a zbytek zrušit. Možná se jedná o klamný pocit nižšího úředníčka státní správy, ale jsem přesvědčen o tom, že spousta věcí, co úřady po občanech a podnicích chtějí, je jednoduše zbytečných - získané informace k ničemu neslouží. Kdyby se toto množství zredukovalo o polovinu, mohl by se v podobném poměru zredukovat počet zaměstnanců toho kterého úřadu. Samozřejmě, že pro tento krok je nezbytná i příslušná změna (=zjednodušení) právních norem (o kterém se už mluví hodně dlouho).
Je o stejné jako s vědou (kterou také z velké části financuje stát) - v minulosti zaznělo hodně hlasů na téma, jak je finančně neúnosné, aby se u nás dělala věda a výzkum v mnoha oborech a že je nutné, aby se vybralo několik skutečně perspektivních směrů, kde budeme skutečně špičkoví a zbytek aby se zrušil (a vybavení se prodalo výzkumákům v zahraničí; schopní vědci se jistě uplatní v zahraničí a těch neschopných škoda nebude). Jakkoli se o tom mluví už pár let, tak jediné, co se realizuje, je ono postupné přiškrcování a přidušování redukovanými rozpočty. (Výše uvedené píšu i přes to, že je mi jasné, že můj "rodný obor" bude nejspíš jeden z prvních "na odstřel".
Se zájmem jsem si přečetl návrh kteréhosi ministra na redukci platů ve státní správě a byl jsem nepotěšen. Jednak proto, že se můj tabulkový plat nesníží o 10%, ale spíš o 20-30%, druhak proto, že si myslím, že se jedná o krok špatným směrem, kterým se akorát urychlí odchod schopných lidí ze státní správy a zůstanou jen ti neschopní, takže nejspíš budeme na naše úředníky zase nadávat o chlup víc (a to nemluvím o zdravotnických profesích). Stejně tak nevidím důvod, proč by měli mít učitelé vyjímku, nemluvě o "náborovém" příspěvku (který je naštěstí nejspíš pasé).
Myslím si, že správná cesta vede jinudy. Stát, zákonodárci a vedoucí jednotlivých úřadů by si měli rozmyslet, co ze státní správy (a nejen státní správy!) je nezbytně nutné - a zbytek zrušit. Možná se jedná o klamný pocit nižšího úředníčka státní správy, ale jsem přesvědčen o tom, že spousta věcí, co úřady po občanech a podnicích chtějí, je jednoduše zbytečných - získané informace k ničemu neslouží. Kdyby se toto množství zredukovalo o polovinu, mohl by se v podobném poměru zredukovat počet zaměstnanců toho kterého úřadu. Samozřejmě, že pro tento krok je nezbytná i příslušná změna (=zjednodušení) právních norem (o kterém se už mluví hodně dlouho).
Je o stejné jako s vědou (kterou také z velké části financuje stát) - v minulosti zaznělo hodně hlasů na téma, jak je finančně neúnosné, aby se u nás dělala věda a výzkum v mnoha oborech a že je nutné, aby se vybralo několik skutečně perspektivních směrů, kde budeme skutečně špičkoví a zbytek aby se zrušil (a vybavení se prodalo výzkumákům v zahraničí; schopní vědci se jistě uplatní v zahraničí a těch neschopných škoda nebude). Jakkoli se o tom mluví už pár let, tak jediné, co se realizuje, je ono postupné přiškrcování a přidušování redukovanými rozpočty. (Výše uvedené píšu i přes to, že je mi jasné, že můj "rodný obor" bude nejspíš jeden z prvních "na odstřel".
úterý, září 14, 2010
Jedeš!
Medvědi... Několik malofatranských setkání bylo velice podobných tomuto videu, nicméně kdybych potkal medvědici s mladými, asi bych trošku znervózněl... :)
úterý, září 07, 2010
Jak se chodí na Ortler (3)
Zatímco pod bivakem Lombardi má ledovec víceméně pořád stejný sklon, ledovec nad bivakem začíná skoro "na rovince", pomalu se zvedá až ke zlomu v nadmořské výšce cca 3650m, aby se poté zase trošku narovnal a postupně přivedl turisty na podvrcholovou rovinku.
Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.
Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.
Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!
Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.
Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...
Jsme tedy u bivaku Lombardi, máme po svačině, nasazujeme mačky a začínáme stoupat - a jde nám to skvěle. Pomalu už začínáme pociťovat výšku - zejména výdrž s dechem: taťka tak cca od 3450m n. m., já kupodivu až kolem 3700m n. m. To ale ještě musíme překonat zlom ledovce (s pár trhlinama, kolem kterých je i uvázáno pomocné lano - pravda, napadlo mě, jestli to lano tam nezůstalo po nějakých nešťastnících, kteří skončili v té zlomové trhlině) a jeden úsek, kde je čistý led. Taťka ho obchází, já bych ho klidně směrem nahoru přešel, ale pravda, obejít to bude bezpečnější.
Podcházíme žbrďolek severně od vrcholu Ortleru, pomalu stoupáme na další ledovcový práh a v tom vidíme, že už máme skoro vyhráno. Na vrchol je to tak 20 minut skoro po rovince. Proti nám sestupuje první dvojka, jen se krátce pozdravíme a pokračujeme v cestě. Vrcholová rovinka je docela otevřená větrům ze západu, a tak tady docela profukuje. Bundu už mám dávno na sobě, uvažuju dokonce o uzavření lechtacích / větracích otvorů. Pro jistotu si oblékám i rukavice - to ale ne kvůli větru, ale kvůli slunci, které tady opravdu žhne.
Stoupáme vzhůru a na konci podvrcholové rovinky potkáváme českou trojku, která už také sestupuje. Docela dlouho povídáme, ukazujeme si hory. Nakonec se s nimi loučíme se slovy, že tady "máme ještě nějakou práci". A jdeme si užít posledních pár metrů k vrcholovému kříži. Je 9:55 a já i taťka máme nový výškový rekord!
Na vrcholu dost profukuje a jak se nepohybujeme, tak hnedka cítíme chlad - a tak zalézáme za hřebínek do závětří; jen občas vykoukneme, nafotíme pár fotek a potom zase zalezeme. Je parádní počasí (až na ten vítr) - a já jen trošku zalituju, že zdejší hory (krom těch na druhé straně Soldenu) moc neznám a tak je pro mně vrcholové panorama tak trochu cizí.
Po asi půl hodince začínáme sestupovat. Na vrcholovém plató potkáváme další trojku, pod žbrďolkem českou čtyřku, kousek za nimi ještě německou dvojku - a tak máme radost, jak krásně časově jsme to zvládli. Za pod výrazným ledovcovým zlomem ale potkáváme další českou dvojku - otce se synem odkudsi ze severních Čech, kterým to opravdu moc nejde... Nu, snad ví, co dělají. Kolem bivaku zase dáváme přestávku a občerstvení, ohlédneme se zpátky k vrcholu, kolem kterého se vaří mraky - naštěstí jen lehoučké...
pondělí, září 06, 2010
Strýčkem
Synovec František je doma a moc se mu tam líbí. Se Sovičkou jsme byli včera na návštěvě, zkoukli jsme, jak malý Išek krásně spinká a tento zážitek jsme doma ještě umocnili instruktážním videem, jak přebalit novorozeně (v hlavních rolích malý Išek a maminka Jana). Nicméně večer, před usnutím, mi to nedalo: mám na to být otcem? Dokážu se postarat o novorozeně? Což o to, manipulace v zavinovačce nebo přebalení na stole, to si dokážu představit, ale jak se takové dítko koupe - zvlášť, když ještě nedrží hlavičku? A vůbec, všechno to přenášení - při mé vrozené (ne-)šikovnosti... On sice Honza tvrdil, že miminka jsou trvanlivá, ale při představě, kolik průšvihů se může na těch několika metrech čtverečních doma stát mi není zrovna nejlépe...
neděle, září 05, 2010
Fotka z první třídy
Našel jsem fotku z první třídy - poznal jsem na ni sebe i spoustu spolužáků, které jsem od doby prvního stupně neviděl. Zajímavé je, že už tenkrát jsem to byl já: měl jsem oblečenou kostkovanou flanelovou košili.
sobota, září 04, 2010
Jak se chodí na Ortler (2)
Je asi něco mezi čtvrtou a pátou ranní a už nějakou dobu se převalujeme na palandě v Matrazenlageru na Payerhütte. Jedna skupina už odešla, další se chystá ve vedlejší místnosti. Chvíli se převalujeme, poté vylézáme ze spacáků a chystáme se taky. Batohy máme nachystané, nicméně taťka se rozhodne ho ještě přebalit. Kolem půl šesté se vloupeme do kuchyně a objednáme si litr čaje a nějak nepochopíme poznámku o pěti minutách - takže potom ho narychlo ve stoje dopíjíme. Potom ještě snídaně v botárně a chvíli před šestou už je tolik světla, že můžeme vyrazit.
První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)
První úsek vede v suti traverzem okolo Tabarettaspitze. Z chaty tento úsek vypadal docela nechutně, ale není to tak strašné. Mám trošku strach z toho, že ve spleti vyšlapaných cestiček zabloudíme (resp. sejdeme někam jinam) a tak se zezačátku držíme za jednou skupinou; moc dlouho nám to ale nevydrží a hnedka za přelezem do západního svahu Tabarettaspitze je předbíháme a potom už hledáme tu správnou cestu sami. Naštěstí to není až tak těžké, občas se na skále mihne červený proužek nebo zelená tečka. Terén nějakou dobu osciluje mezi rozlámaným choďákem a občasným přidržením se skály. Po asi dvaceti minutách docházíme jednu dvojici rakouského otce a pubertální dcery, za kterou se chvíli držíme. Slézáme do sedýlka, před kterým se vypíná pěkná skála: prvních asi 20 metrů je nejištěných, potom nastupují řetězy. Chvíli váháme, jestli se jistit (v úvazcích už jsme nasoukaní z chaty), nakonec se rozhodneme, že to nějak dáme. Nejdřív mám trošku obavy, jakmile ale nastoupí lehké lezení, najednou se cítím jako ryba ve vodě a hodně úseků nejdu podél řetězů (kde je to oklouzané), ale raději lezu kousek vedle, kde jsou i lepší chyty. Po tomto zajištěném úseku jsme si začali říkat, že jestli toto bylo to lezecké místo, tak že to bylo úplně na pohodu - až jsme přešli odbočku k tomu opravdovému klíčovému místu a místo toho jsme se dostali kamsi do rozlámaného terénu, dobrých 50 výškových metrů pod vyšlapanou stezkou. A cesta k ní vede pouze tím rozlámaným terénem, kde nedrží kámen na kameni. Taťka to vezme kamzičím stylem a brzo je na cestě, já upustím pár sprostých slůvek, pošlu několik šutrů dolů a raději lezu kousek zpátky, abych s nějakým šutrem neposlal do údolí i sám sebe. Taťka mi nabízí lano, nakonec to ale zvládnu bez něj. Potom ještě chvíli traverzem - a už jsme na ledovci: to znamená, že skončil úsek, kterého jsem se obával já a naopak začíná úsek, ze kterého měl respekt taťka. Navazjeme se na lano, já dělám uzlíky - protože jsme dva, tak raději sedm místo standardníh pěti - a vyrážíme po ledovci vzhůru k bivaku Lombardi. Cesta je vyšlapaná, na ledovci je nosný sníh, takže postupujeme docela rychle. Brzy míjíme první větší trhliny, chvíli poté už jsme pod skalami pod bivakem. Skalní úsek se rozhodujeme lézt bez maček (a je to dobrý nápad) a po jeho překonání už stojíme před bivakem. (Podle čeho se pozná, že jsme u bivaku? No přece podle pozůstatků exkrementů těch, co se v něm schovávali.)
sobota, srpna 28, 2010
Jak se chodí na Ortler (1)
Ortler - můj první (a na delší dobu asi poslední) větší kopec. Ani před odjezdem na tuto dovolenou jsem netušil, že se nám s taťkou něco takového podaří - a tak se prostě musím pochlubit...
---
První krok? Jednoznačně Jof Fuart. Když jsem asi před třemi týdny na něj lezl, došla mi energie už v asi 2100m, dobrých 500Hm před vrcholem. Ale nevzdal jsem to - i když jsem o tom hodně přemýšlel a ten poslední půlkilometr jsem lezl/šel přes dvě hodinky. Krom toho, že jsem se takto "přemohl", jsem si i po dlouhé době vyzkoušel lezení po skále: když jsem k ní přišel, tak jsem nejdřív asi pět minut hledal způsob, jak se jí chytnout - ale potom, když jsem se přitáhl a pokračoval, už šlo všechno automaticky.
Druhý krok? Vallüla. Tady jsem taky nemohl :) (vlastně všechny kopce až po Lenzerhorn byly o větším či menším bojování sám se sebou), ale to hlavní, proč byl tento výstup důležitý, je asi stometrový suťový žlábek vedoucí do sedla v hřebínku mezi od Bielerhöhe - byl jsem hodně rád, že jsem v něm byl sám, protože tam nebyl problém shodit nějaký šutr. Další část výstupu potom byla po skále, kde jsem si vyzkoušel i mírnou variantu... :)
A potom? Lenzerhorn. Měl jsem z toho kopce pořádný respekt. Večer, když jsme přijeli do Lenze, tak jsem si ho očima měřil a uvažoval o těch 1600Hm, které mě dělily od jeho vrcholu. Větší jistotě ani nepřidalo zjištění, že se autobusem nepřiblížím k sedlu v Lenzerheide, protože první jede až po osmé a to mi přišlo pozdě. O půl sedmé jsem vyrazil - a za necelé 4 hodinky jsem už byl na vrcholu. Byl to první letošní kopec, kde jsem netrpěl - a pro mě signál k tomu, že bych mohl přemýšlet i nad vážnějšími výstupy. Příjemné potvrzení toho, že už jsem rozchozený, mi potom poskytl Flüela Schwarzhorn.
A tak jsme s taťkou v sedle Ofenpass a diskutujeme, kde přespíme. Taťkovi se Ofenpass moc nelíbí, navrhuje přejet na Stelvio, které se zase nezdá mě - a tak nakonec volíme Sulden, se kterým už máme nějaké menší zkušenosti. V úterý ráno ještě s taťkou debatujeme na téma co dělat, já jsem přesvědčen o tom, že si dám odpočinkový den, taťka si chce vyjet Stelvio, z čehož ho zrazuju s tím, že zítra bude lepší počasí - nicméně taťka má svoji hlavu a přesto jede (a asi po hodině se vrací s tím, že mu to po závodě moc nejede). A tak přemýšlíme, co s načatým dnem a rozhodujeme se, že půjdeme na nějakou chatu nad Suldenem. Taťka má na mysli Düsseldorfer hütte, kde jsme byli před čtyřmi roky, já nadhazuju chatu na druhé straně údolí - Payerhütte. Taťka je trochu překvapený, ale souhlasí. Přesouváme se na druhé parkoviště, balíme batohy a první odpolední lanovkou vyjíždíme o asi 400Hm výš, k bufetu K2, odkud pokračujeme traversem pod Tabarettahütte. Potom serpentinky k chatě, další traverz vápencovým suťoviskem pod sedlo v severním hřebeni Ortleru, serpentinky na sedlo, kde vidím, to co vidět nechci - na druhé straně hřebenu se "pěkně" mračí. Schovávám se na závětrnou stranu a čekám na taťku a doufám, že to ještě chvíli vydrží. V údolí Vinschgau plave hodně podezřelý mrak a na chatu zbývá ještě něco přes kilometr a 150Hm. Za chvíli pokračujeme po hřebeni k chatě, chvíli je nataženo i kovové lano (přestože terén byl čistě chodecký) a přemýšlím o tom, jestli ten dunivý zvuk, který jsem před chvílí slyšel, patřil bouřce nebo padajícím serákům. Než dojdeme na chatu, zvládne nás osvěžit lehká přeháňka spojená s krupobitím - a proto, že jsme se na ten poslední kilometr nepřevlékali, máme oblečení z jedné strany pěkně mokré. Ubytováváme se a první činnost je jasná - sušení věcí, kdy jediným zdrojem tepla je to, co si vlastním metabolismem vyrobíme. Večer potom ještě diskutujeme s ostatními Čechy na chatě o tom, kdy vyrážet a kdy si oblékat úvazky. Jdeme spát - usneme docela rychle, ale potom se většinu noci jen tak převalujeme na vrzající palandě.
(pokračování příště)
---
První krok? Jednoznačně Jof Fuart. Když jsem asi před třemi týdny na něj lezl, došla mi energie už v asi 2100m, dobrých 500Hm před vrcholem. Ale nevzdal jsem to - i když jsem o tom hodně přemýšlel a ten poslední půlkilometr jsem lezl/šel přes dvě hodinky. Krom toho, že jsem se takto "přemohl", jsem si i po dlouhé době vyzkoušel lezení po skále: když jsem k ní přišel, tak jsem nejdřív asi pět minut hledal způsob, jak se jí chytnout - ale potom, když jsem se přitáhl a pokračoval, už šlo všechno automaticky.
Druhý krok? Vallüla. Tady jsem taky nemohl :) (vlastně všechny kopce až po Lenzerhorn byly o větším či menším bojování sám se sebou), ale to hlavní, proč byl tento výstup důležitý, je asi stometrový suťový žlábek vedoucí do sedla v hřebínku mezi od Bielerhöhe - byl jsem hodně rád, že jsem v něm byl sám, protože tam nebyl problém shodit nějaký šutr. Další část výstupu potom byla po skále, kde jsem si vyzkoušel i mírnou variantu... :)
A potom? Lenzerhorn. Měl jsem z toho kopce pořádný respekt. Večer, když jsme přijeli do Lenze, tak jsem si ho očima měřil a uvažoval o těch 1600Hm, které mě dělily od jeho vrcholu. Větší jistotě ani nepřidalo zjištění, že se autobusem nepřiblížím k sedlu v Lenzerheide, protože první jede až po osmé a to mi přišlo pozdě. O půl sedmé jsem vyrazil - a za necelé 4 hodinky jsem už byl na vrcholu. Byl to první letošní kopec, kde jsem netrpěl - a pro mě signál k tomu, že bych mohl přemýšlet i nad vážnějšími výstupy. Příjemné potvrzení toho, že už jsem rozchozený, mi potom poskytl Flüela Schwarzhorn.
A tak jsme s taťkou v sedle Ofenpass a diskutujeme, kde přespíme. Taťkovi se Ofenpass moc nelíbí, navrhuje přejet na Stelvio, které se zase nezdá mě - a tak nakonec volíme Sulden, se kterým už máme nějaké menší zkušenosti. V úterý ráno ještě s taťkou debatujeme na téma co dělat, já jsem přesvědčen o tom, že si dám odpočinkový den, taťka si chce vyjet Stelvio, z čehož ho zrazuju s tím, že zítra bude lepší počasí - nicméně taťka má svoji hlavu a přesto jede (a asi po hodině se vrací s tím, že mu to po závodě moc nejede). A tak přemýšlíme, co s načatým dnem a rozhodujeme se, že půjdeme na nějakou chatu nad Suldenem. Taťka má na mysli Düsseldorfer hütte, kde jsme byli před čtyřmi roky, já nadhazuju chatu na druhé straně údolí - Payerhütte. Taťka je trochu překvapený, ale souhlasí. Přesouváme se na druhé parkoviště, balíme batohy a první odpolední lanovkou vyjíždíme o asi 400Hm výš, k bufetu K2, odkud pokračujeme traversem pod Tabarettahütte. Potom serpentinky k chatě, další traverz vápencovým suťoviskem pod sedlo v severním hřebeni Ortleru, serpentinky na sedlo, kde vidím, to co vidět nechci - na druhé straně hřebenu se "pěkně" mračí. Schovávám se na závětrnou stranu a čekám na taťku a doufám, že to ještě chvíli vydrží. V údolí Vinschgau plave hodně podezřelý mrak a na chatu zbývá ještě něco přes kilometr a 150Hm. Za chvíli pokračujeme po hřebeni k chatě, chvíli je nataženo i kovové lano (přestože terén byl čistě chodecký) a přemýšlím o tom, jestli ten dunivý zvuk, který jsem před chvílí slyšel, patřil bouřce nebo padajícím serákům. Než dojdeme na chatu, zvládne nás osvěžit lehká přeháňka spojená s krupobitím - a proto, že jsme se na ten poslední kilometr nepřevlékali, máme oblečení z jedné strany pěkně mokré. Ubytováváme se a první činnost je jasná - sušení věcí, kdy jediným zdrojem tepla je to, co si vlastním metabolismem vyrobíme. Večer potom ještě diskutujeme s ostatními Čechy na chatě o tom, kdy vyrážet a kdy si oblékat úvazky. Jdeme spát - usneme docela rychle, ale potom se většinu noci jen tak převalujeme na vrzající palandě.
(pokračování příště)
pátek, srpna 27, 2010
Ortler (3905m n. m.)
s taťkou, 25. srpna 2010 09:55
--
19. 8. - Vallüla (2813m, Silvretta)
20. 8. - Hohes Rad (2934m, Silvretta)
22. 8. - Lenzerhorn (2906m, Rhätische Alpen/Plessur Alpen)
22. 8. - Flüela Schwarzhorn (3147m, Rhätische Alpen/Albula)
(Podrobnosti a fotky později.)
--
19. 8. - Vallüla (2813m, Silvretta)
20. 8. - Hohes Rad (2934m, Silvretta)
22. 8. - Lenzerhorn (2906m, Rhätische Alpen/Plessur Alpen)
22. 8. - Flüela Schwarzhorn (3147m, Rhätische Alpen/Albula)
(Podrobnosti a fotky později.)
pondělí, srpna 09, 2010
Po dovolené
Uáááááááááááá..... :)
4. 8. - Jof Fuart (2666m)
6. 8. - Bila Pec (2146m)
7. 8. - Scharnik (2657m)
8. 8. - Hochtristen (2536m)
(Nejsou to sice kopce první, ba ani druhé ligy, ale po hodně dlouhém období, kdy jsem si na skálu nesáhl a ani pořádně nezafuněl do kopce, jsem nechtěl moc riskovat. Navíc, ona předpověď taky nebyla nic moc, tak jsem ty kopečky zvolil podle předpovědi počasí.)
Zážitek 1 - aneb pro všechny dětné nebo děti plánující: Jdu takhle od chaty Hugo Gerbers Hütte k Weneberger Alm a proti mně rodinka - otec almaru na zádech, matka almaru na zádech, kolem dvě poskakují dvě ratolesti. A jestli jsem prý neviděl ještě jedno dítko. Zarazím se, no, nějaký kluk s aktovkou kolem mě prošel, ale to bylo tak dva kilometry zpátky. ,,Jo, to by sedělo" povídá otec. Takhle bych chtěl jednou dopadnout.
Zážitek 2 - hory moje: Až poslední den, v sedle pod vrcholem Hochtristen, mi počasí dopřálo vidět hlavní alpský hřeben. Hochalmspitze - proletělo mi hlavou, jen co jsem zahlídl první špičku ozdobenou ledovcem. Žádné zaváhání, automatická reakce - a to přes to, že jsem pod Hochalmspitzí byl jen jednou, před šesti lety. Identifikace zbylých hor už byla jasná - jen jsem trochu váhal u Grossglockneru (byl v mracích a ten hřeben od Hocharnu se mi zdál nějaký dlouhý), nicméně Grosses Burgstall nad Pasterkees je tak charakteristický, že záměna není možná. :)
I cesta může být cíl:
1353km - o dobré dvě stovky víc, než jsem předpokládal
Brno - Sella Nevea: 540km; v pět z Brna, kolem deváté na odpočívadle St. Marein/Mur, před půlnocí na místě
Emberger Alm - Brno: 571km; 12:15 odjezd, 12:45 v údolí Drau, 14:30 Wolfsberg, 16:30 Seebenstein (A2xS6), potom jsem si omylem zajel do Vídně :), kolem sedmé nakupuju v Tescu, o půl osmé doma
Cesta tam mi přišla strašně dlouhá - a cesta zpátky strašně krátká. Cestou tam jsem se modlil, abych nemusel "auf Punkten beachten" - docela lilo a před Klagenfurtem se válely chuchvalce mlhy. Cestou zpátky jsem na A10 chytl Němce valící se na jih a na A2 Čechy a Poláky valící se z jihu (vedou 3 ostravská auta, která chtěla jet mermomocí za sebou; zejména v tunelech to byl docela zážitek) - a tak jsem raději sjel na B78 a vzal to po poloprázdné S36 a S6. Myslím, že je lepší sjíždět už na Wolfberg/Nord; sjezd Bad St. Leonhard už je docela vysoko, jak se A2 šplhá na Packsattel, takže sjedete hooodně nahoru a dolů.
P.S. O benzínu až někdy příště.
4. 8. - Jof Fuart (2666m)
6. 8. - Bila Pec (2146m)
7. 8. - Scharnik (2657m)
8. 8. - Hochtristen (2536m)
(Nejsou to sice kopce první, ba ani druhé ligy, ale po hodně dlouhém období, kdy jsem si na skálu nesáhl a ani pořádně nezafuněl do kopce, jsem nechtěl moc riskovat. Navíc, ona předpověď taky nebyla nic moc, tak jsem ty kopečky zvolil podle předpovědi počasí.)
Zážitek 1 - aneb pro všechny dětné nebo děti plánující: Jdu takhle od chaty Hugo Gerbers Hütte k Weneberger Alm a proti mně rodinka - otec almaru na zádech, matka almaru na zádech, kolem dvě poskakují dvě ratolesti. A jestli jsem prý neviděl ještě jedno dítko. Zarazím se, no, nějaký kluk s aktovkou kolem mě prošel, ale to bylo tak dva kilometry zpátky. ,,Jo, to by sedělo" povídá otec. Takhle bych chtěl jednou dopadnout.
Zážitek 2 - hory moje: Až poslední den, v sedle pod vrcholem Hochtristen, mi počasí dopřálo vidět hlavní alpský hřeben. Hochalmspitze - proletělo mi hlavou, jen co jsem zahlídl první špičku ozdobenou ledovcem. Žádné zaváhání, automatická reakce - a to přes to, že jsem pod Hochalmspitzí byl jen jednou, před šesti lety. Identifikace zbylých hor už byla jasná - jen jsem trochu váhal u Grossglockneru (byl v mracích a ten hřeben od Hocharnu se mi zdál nějaký dlouhý), nicméně Grosses Burgstall nad Pasterkees je tak charakteristický, že záměna není možná. :)
I cesta může být cíl:
1353km - o dobré dvě stovky víc, než jsem předpokládal
Brno - Sella Nevea: 540km; v pět z Brna, kolem deváté na odpočívadle St. Marein/Mur, před půlnocí na místě
Emberger Alm - Brno: 571km; 12:15 odjezd, 12:45 v údolí Drau, 14:30 Wolfsberg, 16:30 Seebenstein (A2xS6), potom jsem si omylem zajel do Vídně :), kolem sedmé nakupuju v Tescu, o půl osmé doma
Cesta tam mi přišla strašně dlouhá - a cesta zpátky strašně krátká. Cestou tam jsem se modlil, abych nemusel "auf Punkten beachten" - docela lilo a před Klagenfurtem se válely chuchvalce mlhy. Cestou zpátky jsem na A10 chytl Němce valící se na jih a na A2 Čechy a Poláky valící se z jihu (vedou 3 ostravská auta, která chtěla jet mermomocí za sebou; zejména v tunelech to byl docela zážitek) - a tak jsem raději sjel na B78 a vzal to po poloprázdné S36 a S6. Myslím, že je lepší sjíždět už na Wolfberg/Nord; sjezd Bad St. Leonhard už je docela vysoko, jak se A2 šplhá na Packsattel, takže sjedete hooodně nahoru a dolů.
P.S. O benzínu až někdy příště.
neděle, srpna 01, 2010
IKEA: Návod na výpočet ceny
1. Vezmi cenu v rakouském obchodě.
2. Převeď ji na českou měnu.
3. Zaokrouhli na nejbližší vyšší stovku / tisícovku / desetitisícovku dle řádu ceny.
4. Odečti korunu / desetikorunu.
Konkrétní příklad:
psací stůl ALVE (cz, at, sk): 249EUR -> 6174 CZK -> 7000 CZK -> 6990CZK (+13%)
dětské křeslo AGEN (cz, at, sk): 13,99EUR -> 347 CZK -> 400 CZK -> 399CZK (+15%)
závěsy AINA (cz, at, sk): 54,90EUR -> 1361 CZK -> 1400 CZK -> 1390CZK (+2% - OK, tohle jsem schopen tolerovat, dokonce i na Slovensku jsou levnější než v Rakousku!)
OK, cesta do Vídně velkým autem (10l/100km) vyjde na tisícovku. Pokud jsou ceny u nás nadsazeny o - řekněme - 7%, tak se vyplatí do Vídně zajet při nákupu nad 14300CZK (a při tom natankovat levnější a kvalitnější benzín). I když - kdo by v IKEA utratil tolik peněz?
2. Převeď ji na českou měnu.
3. Zaokrouhli na nejbližší vyšší stovku / tisícovku / desetitisícovku dle řádu ceny.
4. Odečti korunu / desetikorunu.
Konkrétní příklad:
psací stůl ALVE (cz, at, sk): 249EUR -> 6174 CZK -> 7000 CZK -> 6990CZK (+13%)
dětské křeslo AGEN (cz, at, sk): 13,99EUR -> 347 CZK -> 400 CZK -> 399CZK (+15%)
závěsy AINA (cz, at, sk): 54,90EUR -> 1361 CZK -> 1400 CZK -> 1390CZK (+2% - OK, tohle jsem schopen tolerovat, dokonce i na Slovensku jsou levnější než v Rakousku!)
OK, cesta do Vídně velkým autem (10l/100km) vyjde na tisícovku. Pokud jsou ceny u nás nadsazeny o - řekněme - 7%, tak se vyplatí do Vídně zajet při nákupu nad 14300CZK (a při tom natankovat levnější a kvalitnější benzín). I když - kdo by v IKEA utratil tolik peněz?
pátek, července 30, 2010
Úpadek
Tak jsem zase hudebně klesl. Nebojte, k Závišovi mi ještě pár stupínků chybí, nicméně přiznávám, že mi Tři sestry (konkrétně Modlitba pro partu a Homosexuál (na tom zejména ta předehra až k 1:05) vůbec nevadí.
A tak se žumpa blíží a já si s hrůzou uvědomuju, že už dlouho jsem neudělal nějakou drobnou blbůstku, kterou bych se mohl i pochlubit.
A tak se žumpa blíží a já si s hrůzou uvědomuju, že už dlouho jsem neudělal nějakou drobnou blbůstku, kterou bych se mohl i pochlubit.
čtvrtek, července 29, 2010
Asi bych to měl vzdát
Zastávám názor, že člověk by se do některých věcí neměl pouštět bez důkladné přípravy. A když vezmu v úvahu, že od letošního jara jsem byl akorát na Dürrensteinu (1878m) a Zbojandě (1960m), tak mi zvolna dochází, že si o nějakém pěkném vrcholku nad 3 kilometry můžu akorát tak nechat zdát.
pondělí, července 19, 2010
O důchodech
... Očekávaný důchod v 65 letech: necelých 13 tisíc korun.**...
... ** V době odchodu do důchodu bude tato částka odpovídat zhruba tomu, jako kdyby dnes žil z pěti tisíc korun.
Zdroj: idnes.cz
Pomiňme taková fakta, že nikdo neví, jak bude za dva roky. Nicméně znáte lepší argument proti spoření na důchod?
neděle, července 18, 2010
Změny teploty
Venkovní teploměr ukazuje 22°C a mě je vedro. Nějak si nedokážu představit, jak jsem mohl existovat minulých 14 dní, kdy bylo víc než 10 stupňů tepleji. Asi bych se vážně měl přestěhovat někam do Skandinávie...
sobota, července 17, 2010
Nemůžu spát
...a není to kvůli bouřce venku. Jsem přetažený a unavený, ani ne tak z práce, jako z té ranní projížďky na kole. No jo, kyselina mléčná - kam s ní?
A tak alespoň jedno video - teda spíš film: Sám napříč Femundsmarkou (54min!)
A tak alespoň jedno video - teda spíš film: Sám napříč Femundsmarkou (54min!)
SÁM NAPŘÍČ FEMUNDSMARKOU - mrazivý film o cestě jednoho kluka za svými sny... 54 minut from BERNARTWOOD on Vimeo.
V práci jako doma
A tenhle znáte:
Nu, doby mé vědecké kariéry dávno minuly a ač jsem tenkrát ještě nebyl ženat, tak potvrzuji, že uvedená anekdota je (smutnou?) pravdou. A nemusí jít jen o vědu, ono to může být i o normální práci. A je spíš s podivem, že se nad tímto lidi pozastavují, protože:
- kdy jindy máte v práci / na práci takový klid? (V pracovní době v práci těžko, doma už vůbec ne.)
- kdy jindy si můžete v práci pustit muziku na celou kancelář? Přece jen, sluchátka nejsou úplně ono...
- kdy jindy můžete vypadnou z kanceláře (momentálně 33stC) a vzít si notebook do kuchyňky a užívat si o trochu chladnějšího klimatu?
Jednou o víkendu si vědec říká: ,,Manželka si myslí, že jsem u milenky. Milenka si myslí, že jsem u manželky. A já si zatím spokojeně pracuju v laboratoři."
Nu, doby mé vědecké kariéry dávno minuly a ač jsem tenkrát ještě nebyl ženat, tak potvrzuji, že uvedená anekdota je (smutnou?) pravdou. A nemusí jít jen o vědu, ono to může být i o normální práci. A je spíš s podivem, že se nad tímto lidi pozastavují, protože:
- kdy jindy máte v práci / na práci takový klid? (V pracovní době v práci těžko, doma už vůbec ne.)
- kdy jindy si můžete v práci pustit muziku na celou kancelář? Přece jen, sluchátka nejsou úplně ono...
- kdy jindy můžete vypadnou z kanceláře (momentálně 33stC) a vzít si notebook do kuchyňky a užívat si o trochu chladnějšího klimatu?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
