Malé domácí radosti

Vrátil jsem se domů. Na skok. A tak si užívám svých malých domácích radostí, těch, kterých si běžně nevšimnu. Jako například širkých ulic a širokých chodníků, po kterých nemám strach utíkat, kombinovaného sporáku, toho, jak můžu škrtat zápalkou a jak se rozhoří plynový hořák (že by starodávná fascinace ohněm?), užasně fungující veřejné dopravy, která člověka dopraví téměř kamkoliv, všeho toho zeleného a kvetoucího kolem, co ve mě určitě vyvolá nějakou alergii, protože takový náhlý nával všech možných pylů a posečených trav se musí někde projevit.

Trošku paradoxně jsem rozečetl knížky o Provence od Petera Mayle a prožívám menší uspokojení nad tím, že vím, o čem mluví. A to nejen z pohledu turisty - jakoby mi už celkem půlroční pobyt dával tak trošku mandát k tomu cítit se jako domácí.

Jméno projektu: Návrat domů

LH4131 11:05 NCE - FRA 32A
LH3264 17:45 FRA - PRG 12F

Co víc dodat?

- = - = -

,,...vína jen tak s mírou / a lásky o mnoho víc..."

--- Veselá Zubatá, Na Brněnský přehradě

(a poděkování Kakamilce)

Jsem Slovan?

...aneb Olivierův komentář, když jsem při pátečním obědě tak trošku meditoval nad svou budoucností:

"Podívejte se na Slovana. Vzpomíná na minulost - deprese. Přemýšlí o budoucnosti - deprese. Tak vezme tužku a kytaru a složí o tom nějakou píseň."

Dobrá zpráva je, že nemám kytaru. :-)

Konvalinka

Dostal jsem k narozeninám konvalinku. Od pana šéfkuchaře, vytrženou z květináče - i s kořeny.

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina.

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.

- česká Wikipedie

(A jinak celý den přemýšlím nad tím, kdo jsem, kam jdu a co se svým životem.)

Samé štěstí

...alespoň pokud jde o střepy. Účet za včerejšek je 2 skleničky a 1 hrnek (bohužel můj jediný opravdový půllitrák). Copak mě asi čeká?

Už jsme doma

Nic se nezmění, nezmění, nezmění,
nepřebolí,
že chci co není, co není, co není,
co sám sobě
nedovolím.

- Už jsme doma: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Hollywood)

P.S. Vzpomínám si, že přesně tuto část jsem kdysi (16. 4. 2004) citoval i na mém původním zápisníčku. Nu, dneska jsem si zase vzpomněl.

It's not a bug, it's a feature

...aneb co se stalo dneska ráno v kuchyni:

Marcelo: Good morning, how are you? (Dobré ráno, jak se máš?)
já: Fine. Well, lazy Sunday... (Dobře. Teda, jde na mě nedělní lenost.)
Marcelo: Well, it's Sunday! (Vždyť je neděle!)

No, a v tom mě napadlo ono okřídlené - It's not a bug, it's a feature (To není chyba, to tak má být.) Ono je asi opravdu normální být v neděli pasivní. Ale, pravda, pro mně je to nezvyk.

(Teda, od rána jsem už uklidil, zametl, vysál a vytřel pokojík, umyl boty a připravuju si obědovečeři a snad i na nějakou práci dojde - ale i tak je můj program takový, řekl bych, strašně nevýbojný.)

Bezejmenné hory (alespoň podle mapy IGN 61)

5:30 - budíček. Zbytečně brzo. Posnídám, přetočím budík na 6:30 a spím dál.
6:40 - nechce se mi. Přemýšlím, že bych se dneska normálně jen tak vyválel v posteli, prostě den bez velkých plánů, nicméně už jsem vzbuzen a vím, že teď už by mě válení v posteli nebavilo. A tak balím.
7:20 - zapomínám mapu. Naneštěstí si to uvědomím pár kroků po vyjití z baráku.
9:00 - vycházím ze St. Auban do bezejmenných kopců. A jde to ztuha.
10:15 - konečně na hřebeni - a to to bylo jen nějakých 700m převýšení!
10:50 - cestička se ztrácí, poslední kopec jdu cestou necestou, vždycky 100m dopředu, slepá ulička, 50m zpátky...
13:30 - že mám ten vařič, tak vařím čaj, ohřívám jakousi konzervu - prostě piknik. Na to, abych vyšplhal na Créte du Teillon už dneska nemám - i bez něj dnes ujdu 19km a nastoupám 1300 výškových metrů.
15:30 - La Foux: stopuju. Zastavuje ženská se strašně akčním psem. Umí i trošku anglicky, nicméně kecáme spíš francouzsky. Stěhuje se na Reunion, neumí kreolsky a říká, že v Provence není lehké sehnat práci. Než mě vyhodí na hlavní silnici, tak se dozvídám, že má problémy s řízením auta.
17:00 - stopuju u hlavní silnice, autobus jede až za dvě hodiny a mě se nechce čekat. Kolem projíždí šíleně moc aut o jednom člověku a nic - možná bych se fakt měl nechat ostříhat. Tak si sednu k cestě, vytáhnu vařič a jdu si udělat čaj. Druhý pokus vypadá velice podobně, nakonec mi staví rodinka - rodiče se dvěma dětmi v sedačkách - je mi trošku blbě se tam tlačit, ale nedají jinak... A za půl hodiny jsem doma.

První vrcholek - podle GPS Pensier Oriental (1612m)

Zas nějaké petrklíče

První panorama - ten žbrďolek nalevo je vrchol Pensier Oriental

Pohled k hlavnímu hřebeni Alp. Zoufale mnoho sněhu, lavinovka 3 (o víkendu byla 4). Takže se tam asi letos nepodívám.

A pohled dolů do údolí. Za kopcem je Castellane a slavný Grand Cañon du Verdon.

Smutný, nicméně pravdivý příběh jedné čokolády

Ahoj! Jmenuji se Florentýna, patřím do rodu Lindt&Sprüngli, narodila jsem se před pár měsíci do rodiny Lait extra fin (Mléčná extra jemná) a hned po narození mě stejně jako mé dvě sestřičky zabalili do alobalu a lesklého papíru a všechny nás ještě pro jistotu zabalili do průhledné fólie - to abychom se neztratili. A potom jsme cestovaly po celé Francii, až jsme skončili v jednom supermarketu, úplně ve spodním regálku, takže na nás ani moc nebylo vidět. Tak jsme si tam v poklidu žily.

Až dneska. Ruka šmátrá a najednou nás vezme a položí do košíku vedle čekanky, briošky a jablek. Člověk, kterému ta ruka patří potom došel k pokladně, donesl nás domů, položil do poličky v kuchyni a začal přemýšled nad tím, kam nás vezme na výlet do hor a že nás pro jistotu nebude ještě tahat z té průhledné fólie. Začne si připravovat večeři - rizoto ze včerejška - potom umyje nádobí, otevře skříňku a potom se na nás zadívá. Odhodlání s ním cloumá, bojuje - a nakonec se rozhodne vzít si jeden čtvereček. Ale co to! Ulamuje si celou řádku a zatím co utírá nádobí, tak cumlá jeden čtvereček za druhým! A teď - POMOC! - bere si celý zbytek čokolády k sobě dolů do pokoje!

. . . / - - - / . . .

Přetahovaná

Zasekl jsem se. Pracovně. Posunul jsem se k snad předposlednímu kroku a nějak jsem ztratil tu nit, která mne doposavad vedla tím nekonečným labyrintem všech možných kombinací všech možných parametrů. Za cenu toho, že jsem posunul hmotnost prachové obálky o řád výš, aby mi vycházela teoretická spektra jsem ztratil povšechnou představu o tom, jak asi vypadají ostatní rozměry prostoru parametrů. A navíc si nejspíš nemůžu dovolit zahltit mebsutu - počítač určený pro modelování - protože teď modeluje Claire nějakou svoji krásnou planetárku.

,,To jsem si dovolil na ukázku, ze své zahrádky, pár citrónků, jestli se neurazíte..."

Úterý

Vrátil jsem se z výletu.

Přijela Claire. Teda, ona se jmenuje jinak, ale všichni ji říkají Claire. Přijela taxíkem a bydlí ob jeden pokoj, mluví anglicky, francouzsky, řecky, asi i německy a možná ještě jinak, takže moje jazykové (ne-)sebevědomí dostalo další ránu.

Přes den jsem skoro nic neudělal, nějak chybělo soustředění.

Byl jsem přijat na letní školu v Maďarsku, mám trošku obavy z toho se zase vypařit na dva týdny jen co přijedu z Francie, ale to už je život.

S Alainem jsme diskutovali o tom, proč mostotunel Kodaň - Malmö je zpola most a zpola tunel. To nejlepší, co mně napadlo, bylo, že je to kvůli lodím, které proplouvají ze Severního moře do Balského. Nebo taky kvůli kodaňskému letišti.

Lia mi dala odkaz na zápisník Čarodějky. Přes počáteční nedůvěru mi přečtení třinácti dílů jejího sci-fi trvalo necelou hodinku. Teď trpím akutní zvědavostí, jenže čtrnáctý díl vyjde nejspíš až někdy o víkendu.
A z práce dolů do města mi zastavila Nassima, která taky jede do Maďarska. Jak to tak vypadá, interferometrická škola bude nejspíš rodinný podnik.

Tornberget (110,9m)

dopolední Långsjön poprvé

nic-moc panoramatický večerní Långsjön

dopolední Långsjön podruhé

Bonus: mostotunel Kodaň - Malmö

Všehochuť

Je to strašné, když už čtenáře znevažuji takovými úchylnými fotkami, jako jsou šmouhy na podlaze v mé kanceláři, což?

Onehdá jsem přemýšlel nad názvy svých fotek. Tedy, názvy souborů fotek. Kdysi jsem si vymyslel systém zkratek, podle kterého jsem poznal, co jsem s dotyčnou fotkou prováděl za cavyky a kupodivu mi to i fungovalo. Až teď, po nějaké době jsem se snažil rozpomenout, co jednotlivá písmenka znamenají. A jak na potvoru nic. A protože mám teď lepší chvilku (alespoň, co se týče paměti, tak se můžu pochlubit (všechny to zajímá), že: a = adjust levels (nastavení úrovní jasu), b = border (okraj obrázku), c = cut (ořez) a s = small (zmenšení).

Jedno deštivé období končí, mraky se už drží jen nad horami někde za Nice. Aneb takto vypadají moje GIMPovské hrátky s vrstvami a jejich kombinováním. Ten světlý obdélník, to je původní obrázek (pro srovnání), zbytek obrázku byl zkombinován s červeným kanálem původního obrázku pro ztmavení oblohy a zvýraznění mraků - což se myslím povedlo. Akorát by to ještě chtělo nějak oživit ty barvy na zemi, připadá mi to nějaké mdlé (ale originál nebyl lepší).

A jak jde život? Pracuju. Jsem dostal jsem se do další úrovně fitování, opět se ukázalo, že Olivier je nemístný optimista. Otevřel se přede mnou ohromný dvourozměrný prostor nových parametrů, který sice může vyřešit problém s ohromnou degenerací, na druhou stranu to znamená docela dost práce - a čas se krátí. Jinak jsem Danielovi dal svoji rozpracovanou verzi článku, tak mi to trošku poškrtal - když mi to říkal, tak jsem z toho dvakrát na větvi nebyl, ale nakonec jsem si uvědomil, že v zásadě s tím souhlasil a že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Tato fotka si snad ani komentář (a rámeček) nezaslouží. Prostě nám teče do Mirasolu a to tak, že nám padají dlaždice "plovoucího" stropu. Jedna díra je už dírou pamětnicí, nicméně ta blíž vám se zřítila někdy v úterý odpoledne. Ve středu jsem se domlouval s opravářem Michelem (ve francouzštině - a bylo to na mně, protože Marcelo je totiž po operaci palce u nohy), který konstatoval, že problém je zřejmě závažnější, než se zdá. Výborný prostřeh!

Pracuji

...a to doopravdy! A proto se tady už delší dobu nic neobjevilo. V pondělí jsem sice chtěl napsat jednu peprnou politickou úvahu (za kterou si stále stojím), ale nechtěl jsem kazit náladu mým milým čtenářům, takže máte smůlu.

Nafotil jsem několik fotek, leč mi stále v linuxu nejede čtečka xD karet (a ani internetová fóra řešení nenabízejí). Zatracený Olympus - to by mě zajímalo, proč si tak chrání systém zápisu na ty jejich slavné karty. A já jsem líný se přihlašovat do Windows, navíc ty fotky potřebují trošku netriviálních úprav (možná se i jednou naučím laborovat s GIMPem a ne jen znásilňovat Levels a Curves), aby vynikl fotografův záměr.

Zítra přijede Daniel, tak mu snad dám nějaké to povídání, které jsem vypotil během jeho dovolené. A potom další iterace, opravy a pokračování práce. Čas se krátí, už jsem v druhé půli pobytu a práce stále jak na kostele.

Konzum

Díky mému téměř pravidelnému dennímu rytmu jsem získal i některé stravovací návyky. Nepříjemným důsledkem toho jsou enormní kvanta některých potravin. Posuďte sami: za svůj pobyt zde zvládnu sníst asi 5,5 kila briošky, 8 kilo jogurtu, 10 kilo čekankových puků a vypít asi 22 litrů piva. Hrůza, co?

(Jinak dnešní den byl ve znamení úklidu, psaní a spaní. Překvapivě se mi podařilo vytuhnout i při denním světle, ještě překvapivěji jsem opravdu napsal pár dalších odstavečků do článku, přidal několik grafů a referencí a pro Marcelovu ženu nepříjemně překvapivě jsem ráno vypral a zabral tím jediný sušák na prádlo.

Přes moře jak přes potok...

... a možná ještě dál
Kdosi dneska dal na OutdoorForum odkaz na stánky Kingy Baranowskej, holky, která to dopracovala až na Dhaulagiri, Nanga Parbat a možná ještě dál či výš. Pěkná ženská, fakt že jo. Žádná modelka, ale hory ji zdrsněly do krásy (chtěl jsem sem dát nějaký odkaz na nějakou větrem ošlehanou fotku, ale nějak jsem si nevybral). A v té souvislosti mě napadá, jestli ona určitá míra utrpení nezkrášluje a nepomáhá člověku růst. Ale o tom jsem nechtěl.

Jó, Himaláje. Everest, Annapurna, Island Peak, Mera Peak. A taky Ťan-Šan, Pik Kommunizma, Pik Lenina, Pik Koržněvské. Jó, Andy - Huascarán, Aconcagua. Anebo i ty Alpy - Matterhorn, Mont Blanc, Weisshorn. Hezky se to sní. A člověk spřádá plány, jak se k těm kopečkům a nejen kopečkům dostane, těší se na poznávání exotiky. Jenže ouha, dva měsíce ve Francii a exotika rázem dostane jméno Babí lom, Česko-saské Švýcarsko, Žďárské vrchy nebo Malá Skála. A dobře si pamatuju ten pocit, jak je naprosto důležité vylézt na Lysou horu a znovu se podívat na ty "domácí" kopce.

(Chybí tomu pointa, bolí mě hlava, tak jdu spát. Nezlobte se. Ale snad tušíte, co jsem tím chtěl říct, ne?)

Cesta na kraj světa...

...nebo alespoň departmentu. Bauroux (1644), hora, která na první pohled vypadá, jako kdyby ji projektoval pan Kaplický.

Jelikož se znám, nařídil jsem si budík. Na 6:30. A šel spát. Budík zazvoni, já ho zaklapnul - a spal dál. 6:40. Budík znovu zvoní... No tak teda dobře. Kouknu na předpověď počasí - od včerejška žádná změna, tzn. proměnlivé s přeháňkami, na hřebenu Alp s bouřkami. Nu, pěkné. Co s tím? Ale když ten Bauroux je taková oddechovka, navíc naprostou většinu cesty se jde lesem... A tak balím a vyrážím. Cestou na autobusák mě čeká ještě jedno zaváhání - to když vidím Pic de Courmettes obalený v mracích - ale nakonec mi autobus neujede a tak musím.

Autobusák je fajn, akorát mi moc nerozumí, kamže to vlastně chci. No jo, já zapomněl, že ve francouzštině se dvojhláska -ll- čte jako j. Ale domluvíme se, já získám lístek a on jedno euro za asi 40km cestu. A už jedeme po serpentýnkách do Col du Pillon (782m), přes St. Vallier do Pas de la Faye (981m) a přes Escragnolles do Col de Valferriére (1169). Tam si řidič dělá pauzu, doručí nějaké balíky do zdejšího motorestu a pokračuje do mého cíle, vesničky Caille. Nu, tady mě čeká další boj - hora, na kterou se chystám vylézt vůbec není vidět, jediné, co vidím je bílá mlha sotva pár metrů nademnou. Ale když už jsem tady, musím bojovat. A tak jdu po silnici do Col Bas (1199), kde je velice vtipný rozcestník, který mě poslal přes hromadu hlíny na lesňačku, která ze silnice odbočovala o nějakých 50 metrů dřív.Cesta za chvíli končí a potom pokračuje chodníček, naštěstí značený. Protože jsem držgrešle, tak jsem totiž neutrácel 10Euro za mapu pětadvacítku a jdu to jen podle přehledovky mapy stovky a průvodce Randoxygéne. Ale stačí to. Jdu lesem, stezka pomalu stoupá a díky vysoké vzdušné vlhkosti se mi rosí brýle. Teda, skoro bych neřekl, že jsem na jihu Francie. Říkám si, jaká to bude dneska procházka, jenže ona i ta procházka něco námahy stojí. Ale postupně se probojovávám lesem a za chvíli už jsem ve vrcholové části, kde se stezka vine po okraji útesu.

Tak přece procházka. Jen hodinku do kopce a už jsem na vršku! A tak se rozhlížím po tom širém kraji, tam pod těmi horami by měl být slavný verdonský kaňon, tam někde v mracích jsou Cheironské hory, kde jsem byl minulý týden. A postupně se mi honí hlavnou podivné myšlenky a tak se raději uchýlím dál a níž do lesa, kde se snažím nasát trošku pozitivní energie. Nejslavnější důchodce Vysočiny hadra. Sestup je delší, ale já nespěchám, i kdyby náhodou přišla nějaká ta bouřka, tak tady jsem v relativním bezpečí. Navíc se i trošku protrhávají mraky - a tamhle dokonce svítí slunko!
Ale i když se docela flákám, za chvíli jsem v sedle, kde se mám rozhodnout, kterým směrem sejdu do civilizace. Vyhrává to dle očekávání vesnice Séranon. A tak pomalu sestupuju, nejdřív kolem ruien Vieux Séranon (Staré Séranon) a potom podél kapličky St. Brigitte. Kaplička je pěkná a překvapivě prostě zařízená - jen bílé zdi, pár lavic, kamenný stůl místo oltáře, na něm dvě svíčky a před ním ve váze nějaké usušené kvítí. Krása.
A potom už Séranon, jdu se podívat do vesnice, kde očekávám alespoň nějaký obchod - jenže jediný (a kupodivu otevřený) krámek je holičství - kadeřnictví. Chvíli váhám, že bych? Nakonec ale pud sebezáchovy zvítězí a já pokračuji se svojí bujnou hřívou směrem k hlavní silnici. Nad horami se mračí a já přemýšlím, jestli se vrátit domů nebo jestli ujet někam daleko.
Na hlavní silnici nejdřív zkouším ujet někam daleko. Ale nedaří se. Stojím, mávám, vysílám pozitivní úsměvy, ale nic. A tak se přesouvám na druhý okraj silnice a zkouším to směrem domů. A nic. Pořád nic. Tak přemýšlím, kde je chyba, tady je to docela přehledný úsek, zastavit je taky kde (stojím na autobusové zastávce).. Snad možná jsem měl jít k tomu holiči. Kdo ví. Každopádně mi trvá víc než půl hodiny, než mi zastaví takový jeden klučina - a kupodivu jede do Grasse. Tak se naložím, chvíli povídáme i anglicky. Klučina je překvapivě šikovný, během jízdy v serptentýnkách nad propastí si i ubalit cigaretu zvládne. Poslední kilometry k mému překvapení bere přes městečko Cabris, takže poznávám další kousek zdejšího kraje. A navíc si pouští i docela přijatelnou muziku, takže se ve mně probouzí touha se opít - a to ne jen zoufale bezpečnou třetinkou piva mého denního přídělu. Naštěstí domů dorazím tak vymrzlý z toho stopování, že si raději vařím čaj s medem a citrónem a jdu si alespoň trošku nahřát ruce do umyvadla.

Ze tří panoramat se kvůli špatným světelným podmínkám povedlo jen jedno...

Vyšlo slunce nad mraky...

... otázka je, na jak dlouho, protože rosničkáři tvrdí, že zítra bude zase pršet, čož by mne nepotěšilo, protože jsem se chystal na výlet na horokopec Bauroux, který se tyčí nad obcí Seranon a tam jezdí autobus jen v sobotu.

Marcelo, můj spolubydlící z Brazílie, při obědě překvapil. Nějak jsme řešili to, jak je těžké / lehké se učit cizí jazyky a nějak jsme došli i na to, jak se česky řekne "děkuji". Když jsem mu toto kouzelné slůvko prozradit, tak se hodně zarazil - že prý mu Michaela (mimochodem, němka, která už asi druhým rokem pracuje v Ondřejově) řekla, že správně to je "děkuju" a že je z toho zmatený. Uf, co bych já za to dal, kdybych si byl schopen všímat takových detailů v cizích jazycích...

Můj život v Grasse...

... je překvapivě pravidelný, skoro by se dalo říct až monotónní. Ráno se probudím, vyčistím se, sním jeden jogurt a tři plátky briošky, vypiju čaj (koupit citrón!) a někdy mezi 8:00 a 8:30 vyrazím do kopce směr kancelář. Potom hledím do počítače, v 12:30 jdu na oběd, potom zase hledím do počítače, někdy mezi čtvrtou a šestou mě to přestane bavit, tak jdu dolů, nakoupím, uvařím večeři a zase hledím do počítače než mě to definitivně přestane bavit a jdu spát. A z víkendu většinou padne jeden den na takové ty servisní práce, případně věci, které jsem chtěl stihnout v týdnu a jeden den se většinou urvu na nějaký výlet. C'est la vie, řekli by kolegové. Jen mi to nějak podezřele připomíná některé pasáže z animace k písničky I love death od finských Lodger (Movies > I love death; akorát bych asi měl přidat varování typu "explicit lyrics & pictures"; no, raději se na to nedívejte :-) ). Ale já si nestěžuju - asi holt stárnu...

Každý den ale není úplně stejný. Dneska jsem třeba potkal hada. Nebo hadici?

... a stále prší

pohled do dvorku

mlha jde