Tak jsem zase jednou začal bádat... Připravil jsem si program, navrhl síť modelů, do které budu chytat prachovou obálku mé oblíbené dvojhvězdy, nakopíroval jsem skripty a spustil docela tučnou dávku příkazů.
První problém přešel hned. Nejelo to. Po hodině a půl čtení manuálů a konzultace s odborníky jsem našel řešení - sice ne úplně takové, jaké bych si představoval, ale fungovalo to.
Další problém vyvstal po třech hodinách výpočtu. Neseděla mi teplota na krajích mřížky. Hm, to je jistě zajímavá závislost. Tak změním rozměry a pustím dávku znovu. Po pár hodinách se dívám na výsledky a teplota na krajích nové mřížky už zhruba sedí. Je asi jedna ráno, jdu spát.
Ve tři se budím. Chvíli se převaluju, přemýšlím, a dochází mi, že chyba nebyla ve mřížce, ale že jsem použil zastaralé vstupní parametry. Chvíli přemýšlím, co s tím, když si uvědomím, že by mi to stejně nedalo spát, oblékám se a jdu stopnout výpočet, přeprogramovat vstupy, znovu spustit dávku. V pět jak na koni jdu spát.
Ráno se budím kolem osmé. Příjemné ráno, jdu kontrolovat první výsledky. Skript mi hází nějakou chybu. Raději to stopnu a zoptimalizuju to na rychlost. Nové vstupy, nový skript, nové spuštění.
Je jedenáct. Dochází mi, že ten program bůhvíproč požaduje natvrdo 8miznakové názvy souborů. Zkouším experimentovat s lomítkama a rázem mám polovinu chybových hlášek pryč. No, názvy souborů teď předělávat nebudu... Podívám se na výstup - sakra, to vypadá divně... Ale třeba je to jen blbou kombinací parametrů. Oběd.
Po obědě se vracím zpátky. Zkouším se podívat na dalších pár modelů. Do háje, ono vypadá všechno stejně divně, to asi nebude blbá kombinace parametrů. Tak se v tom trošku hrabu... Aha, prohodil jsem alphu a betu. Sakra.
Mažu všechny staré modely. Nová dávka. Nový skript. Opravuju i názvy souboru. Snad už to bude teď v pořádku...
.....
A teď zbývá otázka: opravdu se tak dělá věda, nebo jsem úplně blbej a měl bych si stoupnout ke krumpáči a lopatě?
pátek, února 22, 2008
úterý, prosince 18, 2007
... a zítra bude středa a Olivier zase půjde obědvat domů za svou ženou a synem, aby se zase kolem druhé hodiny vrátil do kanceláře pracovat. Ale já uz tam nebudu. Budu nekde na cestě z Ondřejova do Prahy, budu asi klepat kosu, jak ještě nejsem zvyklý na středoevropské klima. A Olivier bude pracovat až pozdě do noci, protože ve středu nemusí vyzvedávat syna ze školy. Kdyby nebyla středa, tak skončí o třičtvrtě na šest a pojede pro syna a potom domů, připravit večeři. A já bych u Boulevard du Jeu de Ballon vysedl a šel si do Monoprixu koupit sýr Comté, čekanku a plátek lososa. Možná taky plechovku piva a bagetu. Neodolal bych, a kousek bagety bych uloupl cestou na náměstí u staré fontány. Na vyhlídce bych zkontroloval letiště Cannes - Mandelieu. Losos by skončil na másle, máslo na křivé pánvičce a křivá pánvička na elektrické plotýnce. A větrací systém autogyre by se točil šíleně rychle, protože by foukal mistrál. A elektrická plotýnka by rozehřála máslo a máslo by pronikalo do lososa a losos by zbledl a zrůžověl, aby se potom začal rozpadávat. Rozpadlé kousky lososa by skončily na talíři, pivo ve skleničce. Byl by večer a měsíc by mi svítil do oken, přezářen lampou na baráku naproti.
sobota, prosince 15, 2007
Jak se létá z Francie
Nu, normálně to bývá tak, že si koupíte zpáteční letenku, letíte tam a potom po zpáteční cestě zpátky. Ale občas to není tak jednoduché. A o tom, jak to zase jednou nebylo jednoduché, bych teď chtěl sepsat pár řádků.
Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.
Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.
Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.
Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.
Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.
Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.
Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.
A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.
Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.
V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.
Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.
Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.
Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.
Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.
U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.
Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...
Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.
Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.
Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.
Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.
Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.
Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.
Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.
A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.
Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.
V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.
Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.
Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.
Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.
Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.
U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.
Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...
úterý, prosince 04, 2007
Koupil jsem si robertka...
...a je krásný, modro-bílý. Když jsem ho tam strčil poprvé, tak jsem měl takový zvláštní pocit - ale poměrně rychle jsme se zkamarádili...
No, dobře, necháme perverzností a vybalím to na vás rovnou: pod tíhou důkazů a toho, že jsem se rozmlsal na čajíčcích s medem a citrónem jsem zblbl a koupil jsem si kartáček na baterky. Ale musím říct, že to funguje.
Když jsem se předevčírem ráno podíval na moje zuby, musel jsem uznat, že to není nic moc. A to přesto, že si zuby čistím minimálně dvakrát, spíš 3x denně, že mám kartáček z lékárny, že dbám rad švédských zubařů a cpu se zeleninou... Prostě, nic moc. A tak jsem zašel do Monoprixu a tak se dívám, že zkusím nový kartáček - a cenově mě zaujal zrovna onen zmíněný. Díval jsem se na to trochu skepticky, u pokladny jsem sám sobě říkal "no jo, chlapče, na stará kolena blbneš", jenže když jsem srovnal efekt čištění bez vibrací a s vibracemi, bylo to jasné na první pohled. Jen by mě zajímalo, jestli netrpí dásně...
Každopádně, zajímavá zkušenost. Možná bych občas mohl zkusit být méně konzervativní.
No, dobře, necháme perverzností a vybalím to na vás rovnou: pod tíhou důkazů a toho, že jsem se rozmlsal na čajíčcích s medem a citrónem jsem zblbl a koupil jsem si kartáček na baterky. Ale musím říct, že to funguje.
Když jsem se předevčírem ráno podíval na moje zuby, musel jsem uznat, že to není nic moc. A to přesto, že si zuby čistím minimálně dvakrát, spíš 3x denně, že mám kartáček z lékárny, že dbám rad švédských zubařů a cpu se zeleninou... Prostě, nic moc. A tak jsem zašel do Monoprixu a tak se dívám, že zkusím nový kartáček - a cenově mě zaujal zrovna onen zmíněný. Díval jsem se na to trochu skepticky, u pokladny jsem sám sobě říkal "no jo, chlapče, na stará kolena blbneš", jenže když jsem srovnal efekt čištění bez vibrací a s vibracemi, bylo to jasné na první pohled. Jen by mě zajímalo, jestli netrpí dásně...
Každopádně, zajímavá zkušenost. Možná bych občas mohl zkusit být méně konzervativní.
pondělí, prosince 03, 2007
Zabít...
... den, samozřejmě.
Vzhledem k tomu, že můj pobyt se chýlí ke konci, tak by se dalo očekávat, že bude vrcholit i moje pracovní aktivita. Jenže houby, už od rána se horko těžko překecávám k nějaké aktivitě - a nejsem sám s tímto problémem. Co s tím?
Za okny zuří mistral a já udělal chybu, že jsem si dneska vzal jen košili. Dokonce i topení jsem si v práci zapl! Všechna má přání se smrskla do svetru a postele... Aaach, jak sladké by bylo natáhnout se! (Tady je vidět, jak je můj part-time-job vybaven.)
Vzhledem k tomu, že můj pobyt se chýlí ke konci, tak by se dalo očekávat, že bude vrcholit i moje pracovní aktivita. Jenže houby, už od rána se horko těžko překecávám k nějaké aktivitě - a nejsem sám s tímto problémem. Co s tím?
Za okny zuří mistral a já udělal chybu, že jsem si dneska vzal jen košili. Dokonce i topení jsem si v práci zapl! Všechna má přání se smrskla do svetru a postele... Aaach, jak sladké by bylo natáhnout se! (Tady je vidět, jak je můj part-time-job vybaven.)
neděle, prosince 02, 2007
Ukončovací sekvence
Tak dneska jsem se začal vracet domů. (A kde je vlastně moje doma? Sám nevím...) Naladil jsem si na internetu Radiožurnál, zabalil jsem Kamilovi balík papírů, který mi doufám vezme domů (Lukášova učebnice francouzštiny přibalena).
pondělí, listopadu 26, 2007
Pro Kamila
Takže, konečně jsem se dostal k tomu, jak to chodí v Nice na příletech...
Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).
... a půjdeš po šipkách k výdeji zavazadel ...
... pořád půjdeš po šipkách ...
... stále půjdeš po šipkách (pozorný čtenář si všimne, že východ se francouzsky řekne "sortie") ...
... stále půjdeš po šipkách (mimochodem, to " baggage service (okýnko vzadu) budeš potřebovat jen v případě, že ti zavazadlo nevyjede na pásu) ...
... až uvidíš monitor s Tvým letem (ty tam budeš mít místo Lufthansy Sky Europe, místo LH4136 NE3484 a místo !Francofort nějakou francouzskou parodii na "Vienna") ...
... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo...
...potom se otočíš, projdeš celnicí (dost možná, že tě ani nebudou kontrolovat) a tam Tě budu čekat.
Jasné? Dotazy?
Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).
... a půjdeš po šipkách k výdeji zavazadel ...
... pořád půjdeš po šipkách ...
... stále půjdeš po šipkách (pozorný čtenář si všimne, že východ se francouzsky řekne "sortie") ...
... stále půjdeš po šipkách (mimochodem, to " baggage service (okýnko vzadu) budeš potřebovat jen v případě, že ti zavazadlo nevyjede na pásu) ...
... až uvidíš monitor s Tvým letem (ty tam budeš mít místo Lufthansy Sky Europe, místo LH4136 NE3484 a místo !Francofort nějakou francouzskou parodii na "Vienna") ...
... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo......potom se otočíš, projdeš celnicí (dost možná, že tě ani nebudou kontrolovat) a tam Tě budu čekat.
Jasné? Dotazy?
čtvrtek, listopadu 22, 2007
Refuge de Rabuons (1)
Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.
No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.
Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.
Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.
Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).
Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.
Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.
Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)
No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.
Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.
Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.
Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).
Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.
Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.
Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)
úterý, listopadu 20, 2007
pondělí, listopadu 19, 2007
neděle, listopadu 18, 2007
Pranostiky a jejich důsledky
Není každý týden posvícení. A není každý den svátek. Tudíž, když minulou neděli byly svatomartinské hody a včera státní svátek, je jasné, že dneska utřu ústa.
Zkrátka: nevyvrcholil jsem. Nedala mi. (Kdo? Mont Tenibre, 3031m n. m.)
(No, chtěl bych toho napsat mnohem víc, ale teď jsem docela jetý a od zítřka do minimálně středy se nejspíš nezastavím, tak kdo ví, co z toho bude...)
Zkrátka: nevyvrcholil jsem. Nedala mi. (Kdo? Mont Tenibre, 3031m n. m.)
(No, chtěl bych toho napsat mnohem víc, ale teď jsem docela jetý a od zítřka do minimálně středy se nejspíš nezastavím, tak kdo ví, co z toho bude...)
čtvrtek, listopadu 15, 2007
Snídaně šampionů, večeře poražených?
Asi už jsem se zmínil, jak se změnili ve vězeňské kantýně. Pokud ne, tak vězte, že místo zdravé středomořské stravy servírované před dvěma roky, proložené tu a tam nějakou tou rybkou či mořskou potvorou nám tady servírují samé stejky s hranolkama, kuřecí stehna a podobné věci. Prostě jak doma, stejně jak v Garchingu i ve Vídni (ano, i řízek jsme tu měli). Takže narozdíl od minule tu nejspíš pěkně přiberu a v zimních Nízkých Tatrách potom nezmrznu, páč mne bude chránit tuková vrstva.
Ale vraťme se k té stravě. Jak jsem si tak pozoroval ta jídla, co nám servírují v kantýně a jak jsem tak očumoval jeden koutek vyložený ledem v supermarketu, napadla mě ďábelská myšlenka, že bych si někdy něco i sám uklohnil. No jo, problém je jak? - přece jen, postup aplikovaný na vánočního kapra nemusí být tím nejlepším způsobem, jak pohřbít lososa. A i když opravdu nepatřím k příznivcům greenpeace a vegetariánů, jsem zásadně pro důstojné zacházení se všemi živými tvory. I když jsou už po smrti. A tak jsem něco málo okoukal od Manuela a dnes přišel den D, odpoledne O, okamžil O' а já se pustil do díla.
Startujeme (nikoli ze San Francisca)
Přistáváme
No, jako večeře za 5,29Eur to celkem jde, ne? Teď je jen otázka, kdo umyje to nádobí...
Ale vraťme se k té stravě. Jak jsem si tak pozoroval ta jídla, co nám servírují v kantýně a jak jsem tak očumoval jeden koutek vyložený ledem v supermarketu, napadla mě ďábelská myšlenka, že bych si někdy něco i sám uklohnil. No jo, problém je jak? - přece jen, postup aplikovaný na vánočního kapra nemusí být tím nejlepším způsobem, jak pohřbít lososa. A i když opravdu nepatřím k příznivcům greenpeace a vegetariánů, jsem zásadně pro důstojné zacházení se všemi živými tvory. I když jsou už po smrti. A tak jsem něco málo okoukal od Manuela a dnes přišel den D, odpoledne O, okamžil O' а já se pustil do díla.
Startujeme (nikoli ze San Francisca)
PřistávámeNo, jako večeře za 5,29Eur to celkem jde, ne? Teď je jen otázka, kdo umyje to nádobí...
úterý, listopadu 13, 2007
Tak jde čas...
... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.
Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)
Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?
Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.
(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)
O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.
Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)
Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?
Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.
(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)
O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.
pátek, listopadu 09, 2007
čtvrtek, října 25, 2007
Přijely k nám z dálky, intelektuálky....
...bohužel ani já, ani Pepa, ani Manuel z pokoje č. 1 neměl žádnou. Ale sympatický holky to jsou, to zase jo, skoro bych řekl, že to jsou první francouzky, co tady potkávám, co by stály za hřích a možná i dva... Mě holt ty středomořské typy moc nesedí a včera prijedší (no dobře, přeborník na přechodníky ze mě taky nebude) noví obyvatelé Mirasolu jsou bůhvíodkud, každopádně studují v Paříži a teď se rozhodují, kde stráví svoje PhD. Žial, zdrží se jen dva dny (nebo dvě noci? - sám nevím).
Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.
Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.
V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...
Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.
Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.
V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...
pondělí, října 15, 2007
D62: PRG - FRA - NCE
4:30 budíček; nakonec jsem se sbalil obyčejně do batohu. To jsem zvědav, co vše jsem zapomněl.
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.
14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...
14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...
17:00 A tam, ty krávo, to není možný...
17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky
17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.
14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...
17:00 A tam, ty krávo, to není možný...
17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený
pátek, října 12, 2007
Před odjezdem
Mám mantru. Takovou osobní.
Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.
Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.
Snad tu hozenou rukavici zvednou.
Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.
Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.
Snad tu hozenou rukavici zvednou.
středa, října 10, 2007
Zase jednou...
Motto: Když už nejsem atraktivní, budu aspoň aktivní.
… a tak vařím. Česnečku a filé. Docela zajímavá změna, být zase jednou doma tak nějak přirozeně.
Po nějakém tom pátku (několika desítkách) obnovuji svůj zápisníček. Důvod? Zase se jedu podívat do Francie a rodinka a celý širý svět si přeje býti informován o tom, co páchám. Nevím sice, jestli moje zápisky budou tak časté, jako byly při mé poslední návštěvě Azurového pobřeží, ale budu se snažit.
pondělí, listopadu 06, 2006
České Švýcarsko trošku jinak
...
Pracující člověk tehdejší doby si nemohl dovolit přepych cestování a turistiky. Byli to boháči, šlechta, továrníci a obchodníci, na které ostatní pracovali a jim sloužili. Bylo proto potupné instituce nosičů, průvodců, dopravy potravin v nůších na zádech apod.
Hřensko bylo stále vyhledávanějším turistickým střediskem a příjmy několika podnikavých jedinců, mezi nimiž vynikal hlavně majitel panství hrabě Clary, se množily. Tito lidé v zimě odjížděli do ciziny, zatímco pracující z Hřenska a okolí těžce sháněli obživu v malé továrně na nitě nebo v lese. Bylo to charakteristické pro tehdejší dobu: na jedné straně několik kapitalistů, na druhé straně zástupy pracujících, kteří na ně dřou. ...
Pracující člověk tehdejší doby si nemohl dovolit přepych cestování a turistiky. Byli to boháči, šlechta, továrníci a obchodníci, na které ostatní pracovali a jim sloužili. Bylo proto potupné instituce nosičů, průvodců, dopravy potravin v nůších na zádech apod.
Hřensko bylo stále vyhledávanějším turistickým střediskem a příjmy několika podnikavých jedinců, mezi nimiž vynikal hlavně majitel panství hrabě Clary, se množily. Tito lidé v zimě odjížděli do ciziny, zatímco pracující z Hřenska a okolí těžce sháněli obživu v malé továrně na nitě nebo v lese. Bylo to charakteristické pro tehdejší dobu: na jedné straně několik kapitalistů, na druhé straně zástupy pracujících, kteří na ně dřou. ...
--- Naučná stezka přátelství ČSSR - NDR, 1975, MNV Hřensko, 64 stran
neděle, listopadu 05, 2006
Co se stalo v nedávné minulosti: Podzimní toulání po severních Čechách
Už jsme dlouho se Sovičkou nikde nebyli, už jsem začal cítit abstinenční příznaky po přírodě, nohy svrběly, mysl utíkala daleko od reality. A tak nezbylo nic jiného, než vydat se za myslí do... severních Čech.
Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.
Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.
Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.
Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.
A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.
Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.
Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.
Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.
Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.
A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
