Podzim s vůní zvratků

Uznávám, moc romantický nadpis to není. Ale ono se to má následovně: naše fakulta sídlí v blízkosti botanické zahrady, která nás po většinu roku oblažuje svou zelení, květy a vším, co se od takové botanické zahrady očekává. Na podzim ale jistý strom, který sídlí zrovna vedle naší budovy, shodí svoje plody na zem, resp. na trávník.. To by nebylo až tak neobvyklé, problém je ten, že ty plody voní... no, přesně jako zvratky. Bohužel si nepamatuji název toho stromu, ale podle vůně ho určitě najdete....

(O výletu na Ještěd a do Českého Švýcarska se snad brzy rozepíšu...)

Zlaté časy

Leitmotiv mé dnešní ranní cesty z Koryčan.

Je ráno. Vstávat v sedm ráno se moc nechce, ale realita jízdních řádů a povinností je neúprosná. Zvlněná okluzní fronta opustila během noci jižní Moravu a tak ač je ráno chladno, stačí na zahřátí jen svetr s mamutem. Při čekání na autobus podél cesty zevlují vrány oznamující, že zima už je za dveřmi. No jo, včera už zase chodily sýkorky kontrolovat domácí krmítko z kokosového ořechu. Den se prohřívá jen pomalu a tak raději v Bohuslavicích zalezu do čekárny. Ručně psaná jízdenka a deset minut zpoždění. Usedám do osobáčku, nejdřív čtu něco málo nové literatury, poté si užívám barev podzimu, ještě nesklizených kukuřičných lánů a ještě neopadaných listnáčů a myslím na to, že teď máme zlaté časy.

Někde kolem Bučovic přistupuje docela mladá babička s vnukem. Bunda Tilak Alpamayo, cíl cesty Šumperk. Nakonec neodolám a před Brnem vnoučkovi říkám, kde je jaká řeka a babička je ráda, že jí vnuk nedemoluje gore-texovou bundu.

Tento podzim je extrémně krásný.

Venku zuří krásný podzim...

a já se sám sebe ptám, proč se všechny dovolené a prázdniny kumulují do července a srpna, proč nepočkají právě na tyto krásné dny, kdy musím plnit své na jiných lidech závislé povinnosti a nemůžu se jen tak sbalit a vypadnout ven. Naštěstí mám teď přírodu nadosah, sedím u okna, do kterého mě nahlíží jeden impresionisticky vybarvený dub a za ním ještě jeden a ještě jeden a taky spousta buků a za tím možná ještě nějaké smrky, které ovšem nesledují módní trendy a tak zůstávají věrny své tmavě zelené.

Jen tak se rozčtvrtit...

Nějak se toho na dnešek sešlo povícero. Měl bych: učit, testovat, pozorovat, jít k doktorce. Už teď je jasné, že všechno rozhodně nestihnu, současné skóre znamená odložit paní doktorku ,,na jindy" (zn. už 14 dní) a testování nějak vměstnat mezi zbylé dva poměrně jasně časově definované okamžiky.

Ale člověk jako já nikdy neví, jak se den vyvrbí...

P.S. Sovička mě na svém deníčku pěkně pomluvila, asi jí bude muset impérium vrátit úder... :-) Jen bych dodal, že ten druhý hlas pro Vojtěcha rozhodně nepřišel ode mne...

Ráno s Faith No More

Přežít příští týden (seminář, výuka, pozorování, konzultace, volby) a snad už nastanou ty světlejší zítřky.

V pátek za mnou byla na konzultaci jedna slečna. Předmět Obecná astronomie. Na konci jsem se jí zeptal: ,,A máte nějakou představu, co byste chtěla dělat dál?" ,,No víte, já jsem se teď dostala na politologii, ona je asi přece jen užitečnější..." Aha.

A jinak? Docela pohoda, klid. Snad to vydrží.

Po pruletu turbulenci...

Tak co, myslíš, že přijedeš hladový, nebo to chceš nechat na večeři?

Tak takovými otázkami mě častuje Sovička... Jako kdyby nevěděla, že já jsem hladový skoro pořád..

Poslední dny byly opravdu náročné. Nevyspání, stres, ztráta dokladů. Snad poprvé jsem se cítil opravdu vyčerpaný. Ale je třeba věřit ve světlejší zítřky...

Začíná to být síla

... jsem prohlásil o vůni svých lehkých pohorek poté, co jsem se vrátil z takového minivýletu. Co na tom, že nedošlo na vytoužený Lovoš, 15 km potulka po lesech kolem Ondřejova mým nohám stačila. To jsem byl vždycky taková lemra? Po cestě jsem našel 41Kč, ve Zvánovicích voněly nedělní obědy a u cesty jsem našel pár ořechů a ostružin. Dnes je zase jeden pěkný podzim.

Tak někde v těch lesích se teď nacházím


V lese u potoka


Můj příspěvek k tématu ,,Česká krajina"

Sezóna končí

a i když se zpívá It ain't over till it's over, tak by se hodila alespoň taková malá rekapitulace.

Během zimy jsem se vlastně poprvé dostal do hor. Nejdřív na Martinské hole, potom na Velkou Fatru. Obojí se Sovičkou, bylo to moc fajn, zvlášť ta Fatra, protože se nám zadařilo ji přejít celou za naprosto krásného počasí. A potom začal hlavní sezón...

První větší horou byla Reither Spitze v Karwendelu. Pěkné, ještě víceméně zimní, trošku akční. Však jsem o tom psal. Potom neúspěšné toulání se v Brenneru. Potom se Sovičkou na Trisselwand a ještě do jakéhosi sedla. Výlet, behem kterého se ukázalo, že se strachem z výšek se dá bojovat. Potom ještě takové toulání po Julských Alpách (Picco di Mezodi) a Karavankách (Tromeja). Červnová pauza a potom výlet na Ukrajinu, na Svidovec. Rätikon a Stubaiky a potom s taťkou a bráchou útěk před počasím od Sextenských dolomit k Ortleru. Pár kopečků, mezi nimi i Tschenglser Hochwand alias Croda di Cengles, 3375m, můj výškový rekord. Zajímavé je, že tento výletík jsem nějak moc nerozdýchával, přesto, že o 14 dní před tím byly Stubaiky úplně v pohodě. Asi bych měl zajít na boreliózu. A potom zatím poslední výlet - Vyskoké Tatry a zejména Satan. A co se líbilo nejvíc? Těžko soudit, ale dobrým zážitkem v kategorii kopec byla Reither Spitze, v kategorii výlet Velká Fatra. Nejhorší zážitek? Nevím, byla spousta slabších chvil, nejvíc se nepovedl asi ten Brenner.

Jojo, stihlo se toho dost, ale většinou to byly jen takové útěky na pár dní. Asi bych se měl spíš orientovat na nějaké dlouhodobější akce...

Bukurešť, Praha, Řím

Tak jsem zase jednou v Ondřejově. Na víkend, na pozorování. A protože jsem líný chodit do vesnice do obchodu, tak budu celý víkend o chlebu a rýži. A sečuánské omáčce, která mne překvapila. Myslel jsem totiž, že sečuánská omáčka má něco společného s jihovýchodní Asií, leč podle chuti se zdá, že tuto specialitu navrhoval jakýsi zvrhlý Maďar. Je sice pravda, že stýček Ben na obalu uvádí 3 papričky jako míru ostrosti, taktéž je pravda, že mi na tyto symboly padl zrak už v obchodě při výběru, ale jaksi mi to nedocvaklo.

Během mého pobytu v Ondřejově se propadám do zvláštních stavů. Maminka by řekla ,,mimoň". No schválně: vařím takhle rýži na oběd, ehm, brzký oběd a ve chvíli, kdy vkládám sáček s rýží do vařící vody si důrazně říkám: ,,až přijdeš k počítači, musíš se podívat kolik je hodin". Přijdu k počítači, pracuju, pracuju, a po chvíli si vzpomenu na rýži. A teď babo raď. Nejhorší na tom je, že nemám vůbec žádnou představu o čase, který mezitím uplynul - mohlo to být jak pět, tak čtyřicet minut. Nakonec po chvíli přemítání jsem se vydal ke sporáku, pohledem jsem zhodnotil dílo a nakonec se rozhodl proces vaření ukončit. Rýže byla dobrá, možná ještě tak tři minutky chtěla.

Ještě je to dobré...

..ještě si dokážu porádně zanadávat. Na sebe.

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Střípku posledních dnů (xy) s podtitulem One day ending story, ale potom mi došlo, že si určitě nebudu pamatovat číslování a tak si raději vymyslel náhradní titulek.

Problémy vztahu po roce a čtvrt

- Doufám, že si na těch inlinech nerozbiješ čumáček...
- Doufám, že nespadneš do nějaké ledovcové trhliny...

Zase jedna noc...

19:55 - končím výuku Mechaniky
20:05 - zavírám učebnu
20:20 - balím na fakultě, jdu za Alešem a Aničkou
20:35 - odcházíme z fakulty, zjišťuji, že jsem nechal rožnuté
20:55 - zjišťuji, že jsem nechal věci na zítřejší cvičení na fakultě
21:05 - jsem doma
21:20 - dávám večeři
21:30 - zjišťuju, že jediné, co si můžu připravit na zítřek je úloha z angličtiny
21:50 - úloha z AJ udělána
22:00 - sprcha, vana, hygiena
22:30 - chystám si věci na zítra
22:50 - jdu do postele, listuju AJ slovníkem
23:10 - spím
00:20 - probouzím se, vařím čaj
00:40 - tak Sovička evidentně rozjezdem ve jednu nepřijde
00:50 - listuju mapou VKÚ122 Chopok
01:00 - shledávám jako blbost začít listovat průvodcem na Grossglockner
01:10 - převaluju se v posteli, pouštím AZ radio
01:20 - chytá mě paranoia
01:45 - podléhám paranoie a volám Sovičce, prý snad za hodinu
02:00 - vařím další čaj (bylinky)
02:20 - další session na AZ radiu
02:30 - ladím na BBC, snažím se rozumět
02:50 - vařím čaj pro Sovičku
03:00 - převaluju se v posteli
03:20 - příchod Sovičky
03:40 - končíme rozhovor ,,jak bylo v práci"
03:50 - asi pomalu mělce usínám
04:15 - probouzím se z mělkého spánku
04:30 - usínám tvrdě
05:20 - zvoní budík a fakt se mi nechce vstávat
05:32 - odchod z domu
05:50 - příchod na fakultu
06:15 - příprava na výuku
07:00 - výuka Obecné astronomie
07:30 - první trapas
07:45 - druhý trapas
07:55 - končím výuku
08:10 - jdu do práce
08:30 - stahuju pěkné topografické mapy Černé hory, objevuju zajímavý web o Rusku, sakra, ten Kodar vypadá fakt pěkně...

Stý příspěvek na blogspot.com aneb já jsem vás varoval!

...a po roce se vydal opět do nejmenších a nejkrásnějších velehor světa, do Tater. Suma sumárům: v sobotu Koprovský štít, v neděli Satan, obojího si cením, páč na obou jsem předtím nebyl. Pravda, Satan jakože neznačená cesta mě hřeje o trošku víc, navíc z jeho (dvoj-)vrcholu je opravdu velice krásný výhled, zejména směrem do Mengusovskej doliny. Potom pozdravit Mučenku a zase hurá zpátky k povinnostem, které (bohužel) čas neodnesl.

Pohled z Mengusovskej doliny do Satanie dolinky


Hang v závěru Mengusovskej doliny, v pozadí nejspíš dolinka pod sedlem Váha


Velké Hincovo pleso, v pozadí Čubrina


Velké Hincovo pleso, v pozadí Koprovský štít


Nejkrásnější pohled v Tatrách - ze Satana směrem k Rysům a Vysoké


Tudy se jde na hřeben Bášt a Satana


Vodopád Skok

Možná časem přidám i trošku detailnější popis...

Citace z konference

Bohužel mám zkušenost, že hmyz obzvláště v odlehlejší oblastech je naprosto zaostalý. Když se na něj vytasíš s repelentem nebo nedaj bože s takovýmto hájtekem, vůbec neví, o co se jedná. Což má za následek, že dotyčný vynález ignoruje. Možná pokud by výrobce provedl mezi těmi božími hovádky masivní osvětovou kampaň, mohlo by to časem fungovat.

--- Ryba@outdoorforum.cz (osobní odpuzovač komárů)

Ten správný poměr

Tak jsme přestěhovali nábytek a teď ještě musíme nastěhovat věci do něj. Ležíme takhle se Sovičkou na posteli a uvažujeme, co a jak a hlavně kam dáme, kolik skříní vyhradíme na oblečení, kolik na knihy, kolik na papíry, mapy, průvodce... A docela se shodujeme - až na to, že Sovička mluví o poměru oblečení/papíry a já naopak. Nu, co už.

Absolvoval jsem několik lékařských vyšetření, další budou následovat. Potěšující je, že ledviny mám v pořádku. Jinak jsem dostal růžové prášečky (nikoli Ibalgin), tak jsem zvědav, co to se mnou udělá.

Vánočnímu kaktusu se daří, doma mi přibyla Aloe Vera. Teda snad se tak jmenuje. Také jsme se ve škole bavili o pěstování konopí, ale k tomu, abych to prakticky realizoval, mi nejspíš chybí víc než jedna maličkost. Nicméně do pokoje bych si konečně něco zeleného mohl dát, už skoro rok staré jmelí se Šárce nějak nepozdává...

...berte to jako vtip, no dobrá, ať je po Vašem, tak jako špatný vtip...

Tak tohle je úryvek z dnešního býčího horoskopu. Pln optimismu se tedy vrhám do útrob nového týdne a doufám, ze mne na jeho konci vyvrhnou celého, neporušeného, nejlépe na nějakém pěkném, slunečném místě.

O víkendu jsme nenavštívili Toulovcovy maštale, ba ani na Květnici jsme nevyšlápli. Zato jsme se v sobotu přejedli guláše a v neděli pizzy. V neděli jsme též absolvovali přestavení pokojíku, šest hodin variací, kombinací a permutací na téma nábytek s univerzalu přineslo své ovoce a pokojík teď vypadá alespoň trošku k světu. Teda když člověk pomine ty vyskládané hromady prádla, papírů a vůbec všeho možného nepořádku.

Od čtvrtka, s páteční vyjímkou běhám. Výkon stagnuje, naneštěstí jsem našel v počítači soubor s časy z minulého roku, který praví, že tenkrát jsem dal kolečko za 12 minut. Dneska za 16:36,4 s tím, že myšlenky na druhé kolo jsem zavrhl velice brzy. Ale zase je pozitivní, že poslední dny se mi daří vybíhat ještě před snídaní.

Vzpomenu si ještě na něco na závěr, ať tomuhle svému deníčku dodám nějakou pointu? Těžko. Nebo snad přece? Konečně jsem si vzpomněl, na kterou kombinaci kláves jsem si namapoval přehazování klávesnice!

Roste jako z vody

Vánoční kaktus. A venku je stále pěkně, sluníčko svítí, ptáci cvrlikají a sbíječka pod okny sbíjí. Koupili jsme se Sovičkou nové peřiny, otestovali je a dneska možná půjdeme plavat a zítra možná na výlet. Samozřejmě se v mezičase zhorší počasí, ale co už nadělám. A v neděli se nejspíš bude stěhovat.

Tento týden se ke mě dostala zpráva, že se příští sobotu poběží nějaký pětikilometrový běh. Zpráva mě zaujala, už jen proto, že jsem pětku párkrát zaběhl i pod půl hodiny. A tak jsem se rozhodl, že zkusím, jak jsem na tom teď, když už mám těch 81kg. No, blbě, dal jsem jen necelé 3km za čas víceméně špatný. Takže dětské vesničky svým během nejspíš nepodpořím.

Tolik průběžná zpráva stavu vody na moravských tocích, třeba někdy přijde i nějaké ucelenější povídání.

Stav je vážný, voda stoupá

Ručička na váze se přehoupla přes 80kg. Není divu, po měsíci bez pohybu...

esta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (7)

Tak takhle vypada ESO z vesmiru. To jen, abyste meli predstavu, jak vypada chaoticka budova, o ktere jsem se zminil v jednom z prvnich nemeckych prispevku.

Toto je posledni nemecky prispevek. Jsem uz doma a asi nezvladnu dopsat zpetne vsechno, co se stalo. Duvod? Kdyz jsem odjizdel z Nemecka, byl jsem v pokuseni jeste se podivat do hor, bylo tak pekne... Ale velka unava z dnu stravenych pred pocitacem, ze spolecenskeho programu mi zavelela: domu! I pres to, ze v Mnichove uz zacinaly zmatky ohledne navstevy papeze.

Tak jsem tedy zpatky doma, v beznem dennim rytmu, skoda, ze jsem si nenaplanoval nejakou dovolenou, dny k ni ted primo vybizeji... Jak je asi v Tatrach? :) Nevadi. Stejne potrebuju zase neco udelat doma, ve skole... a tak vubec. Objednal jsem se ke kardiologovi, vytiskl prihlasky do autoskoly. Ted jeste zavolat k holici.

Cesta tam a snad i zpátky, tentokráte do Garchingu u Mnichova (6)

Tak máme víkend skoro za sebou. Ležím na posteli, něco kolem šesté, mám puštěnou televizi, konkrétně MTV a nějaké předávání cen, které mě potěšilo tím, že v něm dali jeden z mála hitů, které se mě v posledních letech líbili - a to Shakiru s nějakých chlápkem, Hips don't lie. Podruhé mě potěšilo to, že to evidentně zpívali naživo a nebylo to až tak špatné, z čehož vyvozuji, že Shakira nejspíš zpívat umí. Ale MTV můžu sledovat i doma, že?

Tak tedy víkend. Sobota ráno na ESO, klasika drbárna, vedoucí našeho projektu nás vyzvala, že se máme střídat u klávesice. Ehm, porozuměl jsem a tak jsem se spíš věnoval pomerančové štávě a občas jsem něco houknul na pana německého kolegu. Většinou něco ve smyslu ,,Ich habe keine Idee was mit dem Problem machen, fragen wir ihr!". A něco kolem třetí nastal hromadný útěk do Mnichova. Já si tedy nejdřív koupil sýr a mrkev (v obchodě jsem byl s jednou maďarkou, která se na to dívala docela podezřívavě), potom jsme se přesunuli k metru, zde zvaném U-Bahn, kde jsme si koupili hromadné jízdenky, na což jsem se díval pro změnu docela podezřívavě já. A hned směr Marienplatz, což je takové centrum Mnichova. Vystoupíme z metra a nyní nastalo hromadné dohadování se, co a jak. Což jsem očekával, nicméně půlhodinové domlouvání se s výsledkem ,,sejdeme se tady v šest" ještě nebylo to nejhorší. To horší přišlo za chvíli. Trhli jsme se skupina asi čtyř lidí s cílem ,,nakoupit nějaké potraviny a udělat malé kolečko". Horší bylo, že jednou z těch čtyř byla kolegyně z Řecka. Nejdřív vše v pohodě, šli jsme k Nationaltheater, potom k Maxmillianu (bo jak se to vlastně zove), když v tom najednou řecká kolegyně začala chrlit spoustu slov, že myslela, že jdeme jen pro pohledy, že si chce někde sednout a najíst. Když se její pusa nezavřela ani po deseti minutách, nevydržel jsem to a zavelel jsem ,,come with me" a ukázal jí nějaký stánek, kde prodávali nějaké pití. Jenže v tom z ní vylezlo, že potřebuje ,,bathroom", čili nejspíš na záchod. Dobře, zavelel jsem znovu a zavedl ji na záchod. Byl zadarmo, takže toho využili i ostatní. Myslel jsem, že teď už bude klid, ale to byl evidentně omyl. Po další chvilce chůze přišla otázka, ,,jestli už jdeme zpátky". Takticky jsem odpověděl, že se nevzdalujeme z centra. Tato odpověď se ukázala býti uspokojivou, bohužel jen na pět minut, než jsem musel přiznat, že právě centrum obcházíme. Kupodivu jsem neskončil v řece Isar, ale v Deutsches Museum, kde jsem si nekoupil otočnou mapku oblohy, ač jsem chtěl. Potom už moc času nezbývalo, nicméně kolovrátek ,,I am hungry" se nezastavil a tak jsme se zastavili mi v jakémsi bagetovém obchodu. Nastalo dohadování o tom, jestli ten či onen výrobek je sladký nebo slaný, při kterém vyšlo najevo, že prodávající je nejspíš ze Slovenska. Se mnou prohodila pár slov v českoslovenštině, s polskou kolegyní v nejspíš slovenskopolštině. Návštěvu jsem završil větou ,,s některými lidmi je těžké mluvit v jakémkoli jazyce" (proneseno v češtině), řecká kolegyně si koupila jakousi bagetu, aby ji po třiceti metrech upustila na zem. Na sraz na Marienplatz jsme přišli o pět minut pozdě, ostatní přišli pozdě o deset minut. A že jsme domluveni na sraz na Hackerbrücke o půl. Jenže ouha, v mezičase se zase někteří (ano, moje oblíbenkyně od Středozemního moře mezi nimi nechyběla) rozprchli po okolí. Suma sumárům, 18:50 jsme byli na Hackerbrücke a na otázku ,,How long are you waiting for us?" jsme dostali půlhodinovou odpověď. Nu, nevadí, pokračujeme tramvají 17 na Stuibenplatz a odtamtud do Hirschgarten, nejstarší nebo největší, teď už nevím, biergarten v Bavorsku, Německu a nejspíš i na světě. Naproti nám se klátí již opojené bavorské postavičky, my po delším dohadování zabíráme pár stolů, já s Petrem dáváme koleno napůl a samozřejmě nesmí chybět i Pretzl a pivo. Subjektivně vzato, v Garchingu bylo lepší. Nicméně - a to mě dost překvapilo - v biergarten se zavírá v devět, kdy začali ostatní řešit problém ,,co s načatým večerem". Já jsem se účastnil pouze větou ,,Do you really want to go dancing?", kteroužto jsem ovšem pronesl tak procítěně, že se rázem stala hitem večera. Nicméně karty, resp. jízdenky (skupinové) byly rozdány a já přemýšlel, jak to zaonačit. Naštěstí Melanie a ještě pár lidí se také trhlo, Petr mi půjčil svoji (přenosnou) šalinkartu (teda Isarkartu) a tak jsem mohl v jedenáct v klidu zalehnout do postýlky. Co vím, tak Sinan přišel kolem půlnoci, Petr kolem třetí ráno. Cestou mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Hirschgarten by se dala přeložit jako Jelení zahrada. Ona to opravdu zahrada je a jak jsme šli tmou na rychlodráhu (S-Bahn), tak dokonce i pár siluet jelenů bylo vidět. Nehýbali se a tak jsem předpokládal, že se jedná o nějakou větší variantu sádrových trpaslíků. Jaké však bylo moje překvapení, když se jeden ze stínů zvedl a začal se pást!

(Už jsem toho napsal dost, co? Tak neděli napíšu někdy jindy...)