Tak máme víkend skoro za sebou. Ležím na posteli, něco kolem šesté, mám puštěnou televizi, konkrétně MTV a nějaké předávání cen, které mě potěšilo tím, že v něm dali jeden z mála hitů, které se mě v posledních letech líbili - a to Shakiru s nějakých chlápkem, Hips don't lie. Podruhé mě potěšilo to, že to evidentně zpívali naživo a nebylo to až tak špatné, z čehož vyvozuji, že Shakira nejspíš zpívat umí. Ale MTV můžu sledovat i doma, že?
Tak tedy víkend. Sobota ráno na ESO, klasika drbárna, vedoucí našeho projektu nás vyzvala, že se máme střídat u klávesice. Ehm, porozuměl jsem a tak jsem se spíš věnoval pomerančové štávě a občas jsem něco houknul na pana německého kolegu. Většinou něco ve smyslu ,,Ich habe keine Idee was mit dem Problem machen, fragen wir ihr!". A něco kolem třetí nastal hromadný útěk do Mnichova. Já si tedy nejdřív koupil sýr a mrkev (v obchodě jsem byl s jednou maďarkou, která se na to dívala docela podezřívavě), potom jsme se přesunuli k metru, zde zvaném U-Bahn, kde jsme si koupili hromadné jízdenky, na což jsem se díval pro změnu docela podezřívavě já. A hned směr Marienplatz, což je takové centrum Mnichova. Vystoupíme z metra a nyní nastalo hromadné dohadování se, co a jak. Což jsem očekával, nicméně půlhodinové domlouvání se s výsledkem ,,sejdeme se tady v šest" ještě nebylo to nejhorší. To horší přišlo za chvíli. Trhli jsme se skupina asi čtyř lidí s cílem ,,nakoupit nějaké potraviny a udělat malé kolečko". Horší bylo, že jednou z těch čtyř byla kolegyně z Řecka. Nejdřív vše v pohodě, šli jsme k Nationaltheater, potom k Maxmillianu (bo jak se to vlastně zove), když v tom najednou řecká kolegyně začala chrlit spoustu slov, že myslela, že jdeme jen pro pohledy, že si chce někde sednout a najíst. Když se její pusa nezavřela ani po deseti minutách, nevydržel jsem to a zavelel jsem ,,come with me" a ukázal jí nějaký stánek, kde prodávali nějaké pití. Jenže v tom z ní vylezlo, že potřebuje ,,bathroom", čili nejspíš na záchod. Dobře, zavelel jsem znovu a zavedl ji na záchod. Byl zadarmo, takže toho využili i ostatní. Myslel jsem, že teď už bude klid, ale to byl evidentně omyl. Po další chvilce chůze přišla otázka, ,,jestli už jdeme zpátky". Takticky jsem odpověděl, že se nevzdalujeme z centra. Tato odpověď se ukázala býti uspokojivou, bohužel jen na pět minut, než jsem musel přiznat, že právě centrum obcházíme. Kupodivu jsem neskončil v řece Isar, ale v Deutsches Museum, kde jsem si nekoupil otočnou mapku oblohy, ač jsem chtěl. Potom už moc času nezbývalo, nicméně kolovrátek ,,I am hungry" se nezastavil a tak jsme se zastavili mi v jakémsi bagetovém obchodu. Nastalo dohadování o tom, jestli ten či onen výrobek je sladký nebo slaný, při kterém vyšlo najevo, že prodávající je nejspíš ze Slovenska. Se mnou prohodila pár slov v českoslovenštině, s polskou kolegyní v nejspíš slovenskopolštině. Návštěvu jsem završil větou ,,s některými lidmi je těžké mluvit v jakémkoli jazyce" (proneseno v češtině), řecká kolegyně si koupila jakousi bagetu, aby ji po třiceti metrech upustila na zem. Na sraz na Marienplatz jsme přišli o pět minut pozdě, ostatní přišli pozdě o deset minut. A že jsme domluveni na sraz na Hackerbrücke o půl. Jenže ouha, v mezičase se zase někteří (ano, moje oblíbenkyně od Středozemního moře mezi nimi nechyběla) rozprchli po okolí. Suma sumárům, 18:50 jsme byli na Hackerbrücke a na otázku ,,How long are you waiting for us?" jsme dostali půlhodinovou odpověď. Nu, nevadí, pokračujeme tramvají 17 na Stuibenplatz a odtamtud do Hirschgarten, nejstarší nebo největší, teď už nevím, biergarten v Bavorsku, Německu a nejspíš i na světě. Naproti nám se klátí již opojené bavorské postavičky, my po delším dohadování zabíráme pár stolů, já s Petrem dáváme koleno napůl a samozřejmě nesmí chybět i Pretzl a pivo. Subjektivně vzato, v Garchingu bylo lepší. Nicméně - a to mě dost překvapilo - v biergarten se zavírá v devět, kdy začali ostatní řešit problém ,,co s načatým večerem". Já jsem se účastnil pouze větou ,,Do you really want to go dancing?", kteroužto jsem ovšem pronesl tak procítěně, že se rázem stala hitem večera. Nicméně karty, resp. jízdenky (skupinové) byly rozdány a já přemýšlel, jak to zaonačit. Naštěstí Melanie a ještě pár lidí se také trhlo, Petr mi půjčil svoji (přenosnou) šalinkartu (teda Isarkartu) a tak jsem mohl v jedenáct v klidu zalehnout do postýlky. Co vím, tak Sinan přišel kolem půlnoci, Petr kolem třetí ráno. Cestou mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Hirschgarten by se dala přeložit jako Jelení zahrada. Ona to opravdu zahrada je a jak jsme šli tmou na rychlodráhu (S-Bahn), tak dokonce i pár siluet jelenů bylo vidět. Nehýbali se a tak jsem předpokládal, že se jedná o nějakou větší variantu sádrových trpaslíků. Jaké však bylo moje překvapení, když se jeden ze stínů zvedl a začal se pást!
(Už jsem toho napsal dost, co? Tak neděli napíšu někdy jindy...)
