Zas jednou na blogspotu (po osmasedmdesate)

Vcera v noci se splin objevil az kolem pulnoci, dnes uz prichazi z vecera. A tak brouzdam po internetu, po harddisku a v jeho hlubinach nachazim...

,,Nekde si najdu malej byt
a tam si budu jen tak zit
a snit.

To je muj utajeny svet
jedna plus jedna tam a zpet
a zpet."
--- Ready Kirken, 1+1


Jednou z otazek je take to, co podniknout o nasledujicich dnech volna. Jestli se zvrhnout a risknout ze se vsechno podari domluvit anebo vsadit na jistotu (nikoli desetinasobku). Nebo alespon toho, ze se dostanu tam, kam chci.

Nightview

Nightview znamena v prekladu neco jako nocni pohled a je to nazev programu na jedne pozorovatelne, na ktere uz jsem par let nebyl. A vy jste mezitim pochopili, ze dneska si poctete bez diakritiky.

Je krasna, tepla, letni noc a ja sedim u pocitace, hvezdy na dosah. Ale presto jsem pred chvilkou vysel ven, abych je mel daleko a mohl po nich touzit. A objevovat pro mne poslednich par let neznamy pojem a to nespechat. A tak bych o vikendu mozna zajel ne pod chatu, ale pod sirak, spolehaje se na to, ze v noci neprijde bourka. Kam? Skoro kamkoli, kde budou svitit hvezdy. Co kdo na to? Nepredpokladany utek do Ondrejova s sebou prinasi mnoho krasneho. Krom hvezd treba i nejedouci vlaky, ujete autobusy a krasnou krajinu v plne sile. A taky stesky a touhy, ktere na naplneni budou muset jeste chvilku pockat. ...aby se bylo na co tesit.

Kulturni vyziti pomohla uspokojit Lia svym literarnim tipem. Nebe pod Berlinem zaujalo, zejmena zacatek byla pastva pro oci. Prvnich par stranek me dokonce napadaly takove kycove slogany jako poezie mesta v proze - a to se jeste hlavni postava neseznamila s postavou opacneho pohlavi. Behem cesty do Prahy a dale jsem se noril hloub a hloub a hloub... az jsem se vynoril. Jojo... (ale na Hrabeteho Horecku to stejne nema)

Co s nacatou noci? Nevim... Pozorovat a touzit?

Sobotní výlet

Vzpomněl jsem si na jednu z glos ještě ze starého zápisníku: ,,Silniční cylkista se od toho horského liší zejména tím, že nevypadá pokaždé jak prase." Sobotní výlet toho byl důkazem.

Tatry! Tatry? Tatry...

Tak nějak by se ve stručnosti dal charakterizovat můj vztah k nejkrásnějším a nejmenším velehorám na světě. Mimochodem, s těmi nejkrásnějšími - to nepřeháním, to je fakt. Nemůžu tedy srovnat, jak to vypadá třeba v Andách a v Himalájích, nicméně srovnání s východními Alpami vychází docela jednoznačně... Ale paradoxně to není dílo samotných Tater, to spíš široká a plochá Podtatranská brázda dává vyniknout kráse tatranských štítů. Oproti tomu většina alpských velikánů je chráněna před obdivnými pohledy věncem menších hor, případně je žádostivý fotograf schován v hlubokém údolí, takže k tomu, aby se člověk mohl pokochat krásou vrcholů musí vystoupat relativně vysoko, kde ztratí přehled o těch spodních patrech hor... Takže Tatry opravdu jsou nejkrásnější velehory.

Tatry! To je pojem! A navíc pár příběhů, o které se taťka rozdělil. A rozhodně ne nezajímavých příběhů... Těžko říct proč, ale přes to, že taťka je z těch lidí, kteří se rádi pochlubí, těch vzpomínek je opravdu jen pár. I přesto v mých očích udělal Tatrám jméno, před kterým Grossglockner (na který taky vylezl) bledne závistí. A tak jsem ve svých mladých letech jen tak zvolna brousil kolem Vysokých Tater, nejdřív ve Slovenském ráji, potom v Nízkých Tatrách, lačně se zrakem upřeným k severu. A potom, konečně, už docela pozdě (tuším rok 2003 (nebo 2002?)) jsme se odhodlali. Pro taťku velký návrat, pro mě a bráchu krok do neznáma, který přinesl několik příjemných i nepříjemných zážitků. Nepříjemný třeba fakt, že žlutá přes Strelecká polia je opravdů hodně dlouhá, že slunko ve vysokých horách opravdu svítí a že se vyplatí mít něco na hlavě. Ale ty příjemné skutečnosti zastínily ty nepříjemné, konfrontace s vysokými horami nedopadla nejhůř a rozhledy z Východné Vysoké opravdu stály za to.

Tatry? V následujících letech jsem se v Tatrách docela zabydlel, sice pořád zůstaly jen takovým bonbónkem na dortu, ale už jsem věděl, co a jak, kudy vede jaká značka, co se schovává za kterým sedlem a který štít je který. A začaly vyvstávat problémy - člověk věděl o spoustě cest, kam by se dalo jít, ale co když potká ochranáře? Vzpomínám si, jak ve mě při úžasném výletu na Baranie rohy hrklo, když najednou přede mnou vyskočilo pár lidí.. Naštěstí to byli jen nějací VHTáci z Prahy... Anebo kličkování mezi Spišskými plesy s asi paranoickým strachem, že z Téryho chaty vykoukne velmi známá tatranská postava a že bude zle. A tak jsem začal pochybovat o tom, jestli má smysl jezdit do Tater. Navíc v té době jsem začal tak trochu obejvovat Alpy a všechnu tu volnost, neomezenou žádnými vyšlapanými cestičkami. Jistě, i v Tatrách by se dalo, ale kdo má pořád trnout strachy z pokuty?

Tatry... Už jsem tam dlouho nebyl. Poslední roku se už courám jen po Alpách, ze slovenských hor jsem zavítal akorát na Fatry. Je to o kousek dražší, ale přesto se to myslím vyplatí. Ale i tak, když se řekne Tatry, tak pocítím příjemné mrazení v kolenech a vybavím si ten úžasný pocit, když stojím v chladivém ránu ve Smokovci u električky a rozhoduju se, kam jít. (A to je také jedna z výhod Tater - vyznám se v nich.)

Resumé? Asi žádné. Nebo jen jednou větou - Tatry jsou citovka, ale když si chci užít hor, tak raději do Alp.

Můj modrý život

Tak jsem na třetím dnu mého modrého života. Necvičím, neběhám, jen se snažím nevyužívat skutečnosti, že můj žaludek toho snese mnohem víc, než žaludek vetšiny kačen (nebo kachen? ...teď vážně nevím) Už dlouho jsem si říkal, že by nebylo špatné něco podniknout, poslední kapkou bylo prohlášení mamky, jestli jsem nějak nepřibral. Nu, nevím, zvážit se jsem se neodvážil. Nicméně pro jistotu jsem si řekl, že se budu alespoň trošku krotit a jíst pravidelně a v přiměřeném množství.

A tak jsem na třetím dnu a zatím je to pohoda. Uvidíme za měsíc.

Optimismus! (zn. asi ho bude třeba)

Snaha o pěstování bílého vánočního kaktusu zatím neskončila neúspěchem! Dnes jsem zjistil, že těch pár lístků, které jsem strčil do květináče ozdobilo několik malých výhonků kořenovitého typu... Stáj tůně! (Stay tuned - zůstaňte naladěni!)

Retro: Totes Gebirge aneb jak dvakrát nedojít na Albert Appel Haus - část 1

To jsme jednou jeli se Sovičkou do Totes Gebirge... Předpověď počasí slibovala první část prodlouženého víkendu škaredé počasí od Totes Gebirge na východ, na druhou část škaredé počasí od Totes Gebirge na západ. Co nám tedy zbylo než jet přímo do Totes Gebirge, nočním vláčkem přes Wien Westbahnhof a Attnang-Puchheim. Na Wien West jsme si dali opravdu pikantní dürüm, udělali chybu, že nejeli vlakem 22:20 a čekali až na ten 23:30, který měl ale půl hodiny zpoždění a ještě nás přehnali z rumunských do maďarských vagónů. Po několikahodinovém pokusu o spánek ve vlaku jsme byli v Attnangu a vydali se hledat čekárnu, ve které strávíme zbytek noci. Naštěstí mě ale zaujala jedna tabule na nástupišti, na které byl už (4 hodiny před odjezdem) nalistován náš vlak. Tak jsme to riskli a vlezli do něj. Sovička se rozložila přes sedadla, já jsem si natáhl karimatku do uličky, prostě skvělý homeless. Ráno se ukázalo, že vlak byl nalistovaný správně a kupodivu ani průvodčí na nás moc překvapeně nezíral.

Cesta kolem Grundlsee (zámecký hotel Orth jsme neviděli) a Millstätter See byla dlouhá a pohodlná, Sovička ještě pochrupkávala, nicméně když jsme kolem osmé hodinky zastavili v Bad Aussee, tak se spánkem byl konec a před námi úkol - dostat se do Altaussee, což je asi 7km po silnici. Autobus jel až někdy kolem poledne a tak jsem měl blbý nápad zkusit taxíka, za kolik by nás jako odvezl... Za 10 Euro. Tak jsme podlehli a za chvíli jsme se už procházeli kolem jezera Altaussee. Kupodivu jsme našli i správnou značku, cesta se nejdřív klikatila kolem jezera, potom začala zvolna nabírat směr vzhůru - nejdřív jen tak letmo, po čase přišlo na serpentýny v kleči a postupně se začaly otevírat pohledy na jezero necelý kilometr pod námi. Pár suťových úseků, jeden úsek se zábradlíčkem, kousek po sněhu a už jsme nahoře u rozcestí na Trisselberg. Sovičce nedělají výhledy dobře a tak jen tak nalehko jdeme na vrchol (1755) a poté se rozhodujeme, co dál. Trošku se kazí počasí, cesta dál k Albert Appel Haus není z tohoto místa až tak jednoznačná, tak váhám, co dál. Navíc jsem zapomněl kompas (ano, jsem blbec a diletant), naneštěstí si ani nevšimnu salaší v polovině cesty, které by se daly využít jako dobrý orientační bod. A tak padá rozhodnutí, ze kterého někteří členové nejsou dvakrát nadšeni - cesta zpět. Nicméně daří se, občas přidržím ručku, nicméně Sovička jako kdyby dostala křídla zvládá cestu zpět pomalu lépe něž já. V sedle už hodně dole jdeme odbočkou k jednomu penzionu, kde dáváme limču, nabíráme vodu a po chvíli zase pokračujeme k jezeru a jdeme dál na jeho druhý konec. Nocleh máme naplánovaný u salaše, která se ukazuje jako naprosto noclehu nepřispůsobitelná, spaní v krmelci raději nezkoušíme a tak u jednoho plotu rozděláváme pláštěnky a bivakujeme jako pod celtou. V noci neprší a tak (naštěstí) nemáme možnost vyzkoušet, jak moc voděodolné je naše přístřeší.

Na výletě jsem si koupil časopis...

...a tak už vím, že to jasné na ranní obloze je Venuše v roli Jitřenky.

Nemůžu dospat, z části jistě proto, že jsem šel spát už po osmé.

Nad Brnem létají vrtulníky, dnes začnou volby a mě je z toho všeho smutno.

A tak jsem si nad ránem pustil Led se zelím, v druhé fázi Dead Can Dance a jejich Within the Realm of Dying Sun. Zatím jsem na 1'43", ale už teď je jasné, že to bude velkolepé.

Evoluce vztahu?

,,Čím to je, čím to je?" ptá se ve své písničce skupina NoName. A já se ptám: čím to je, že o dost větší než malý vzorek vztahů napříč politickým i věkovým spektrem se nemůže nějak shodnout na takových těch věcech jako jsou láska, sex, něžnosti, erotika? Proč to vždycky dopadá tak, že většina mých známých (mužů) jde večer do postele (a ráno se probouzí) s tím, že na obejmutí, pohlazení - přiznávám, že většinou ve stylu Mňágy a Žďorpa ,,chtěl jsem Tě / jenom pohladit / na patřičných místech, pravda / trochu přitlačit" - dostanou odpověď stejnou jako v písničce (pro neznalé: Ref. ,,//:Ne, teď ne / až jindy ://" s dodatkem ,,a kdy? / Na svatýho Dindy!") ? Jasně, my (muži) chápeme, že balení svačin, praní záclon a čistá kuchyňská linka jsou naprosto nezbytné pro otáčení se zeměkoule, taktéž uznáváme, že migréna a menses nejsou skutečně příjemné záležitosti, nicméně vsadíme se s vámi (ženami), že s pravděpodobností 1 : (10^3 - 1) slunce zítra vyjde i bez naleštěných vodovodních kohoutků a chtěli bychom vám poradit, že pokud menses i migréna trvají 3 týdny z měsíce (tak, jak se občas zdá), tak to podle nás není důvod k ukázáným zádům, ale spíš k návštěvě odborného lékaře...

A tak se ptám: čím to je, čím to je?

A ještě mě v souvislostí s pohledem na jedna moooc krásná záda napadla krásná písnička Bare od skupiny The Cure (ano, ano, melancholicky rozevláté zvyšky mého dospívání) s komentářem ,,snad ještě ne".

P.S. Úplnou náhodou je tohle můj zdejší příspěvek číslo 69. Teda, ne, že bych tak vysoko myslel.

Co je lepsi: hudba nebo sex? Anebo hory?

Tak jsem si pustil Reiziger, desku Our kodo. Podruhé po hodně dlouhé době. A je to úplně super! Za tip zpětně děkuji neznámému lilaczovi, opravdu to nemá chybu!

Tento zapisek se původně měl jmenovat Kam se poděla včerejší podrážděnost a měl být o tom, jak občas vysvitne slunko, venku vítr ohýbá stromy přesně podle intenzity kytar, o prozářených čerstvých listech a neuvěřitelně modré obloze a úžasně plastických mracích.

Užívejte si to, pánové a dámy.

P.S. Napadlo mě, že už jsem sem hodně dlouho nedal žádnou fotku. Napadlo mě, vyfotit tu neuvěřitelnou zeleň, už jsem to párkrát zkoušel a tak vím jak na to. Jenže asi dnes nenajdu tolik času, abych se zklidnil natolik, aby fotografický výsledek za něco stál. Což mi připomíná, že to nejdůležitější na fotografii je fotograf, jeho uklidnění se, splynutí s fotografovaným objektem. Když chci fotit sluneční paprsky, jak se proplétají listím, musím se na chvilku stát fotonem, stromem i vzduchem. Jasně, že je to samozřejmé, to si jen já musím i ty nejzřejmější věci pořád ujasňovat.

P.P.S. Pokud máte pocit, že tento zápisek je o ničem, tak to není jen pocit.

Čtvrtek, čtvrtek, do sucha i do vodičky, co mám dělat se spektry?

Pokročilý stav na ústavě, značná otupělost, místy až agresivní, ani čaj už nechutná, sušenky se vzpříčily někde v trávícím traktu a produktivita klesla k nule. Hudba se sluchátek otravuje, jediné potěšení skýtá snad těšení se na výlet do hor, ze kterého nic nebude, protože předpověď už teď říká, že bude gewittrig. Co s tím?

Nakonec si začnu hrát s vyhlazováním spekter a ejhle, objevím chybu v datech. Co s tím? Znamená to, že celá moje práce minimálně posledního týdne byla k ničemu? Nejspíš ano. Ale co dál? Poradíte?

Zhřešil jsem...

...a tak se v mé poštovní schránce objevila tvrdá obálka formátu o něco většího než je A5 s razítkem Helvetia a v ní tři kousky mé krásné vášně...

Nebyla to čokoláda. (Ale tu mi můžete poslat...)

Ani hodinky... (Ty bych si dal taky líbit, mnohem víc než tu čokoládu.)

Ani trio Mönch, Jungfrau, Eiger... (Snad nemusím dodávat, že to bych si dal líbit ještě víc než nějaké pěkné hodinky.)

...i když vlastně trojice M+J+E není až tak daleko od pravdy. Ta obálka mi totiž přišla od Bundesamt für Landestopographie a byly v ní tři úúúžasné mapy.

Nevím, jak to ti švýcaři dělají, ale téměř vše, co dělají, má nějakým způsobem šťávu. Když jsem byl měsíc ve Francii, horko těžko jsem hledal dárky pro nejbližší. Stačila hodinka v Zurichu a bylo vše jasné. A švýcarské mapy jsou to samé, moje kartografické já se jen rochní. Samozřejmě, rakouské mapy BEV, potažmo AV, případně bavorské státovky jsou také na hoodně vysoké úrovni, ale k dokonalosti švýcarských se pouze limitně blíží.

Tentokrát jsem zhřešil i jednou speciálkou turistickou mapou - jen tak, na zkoušku, je to sice jen padesátka, ale s vyznačenými turistickými trasami. Nezklamala. I cesty na území jiných států byly vyznačeny (na rozdíl od rakouských BEV). Vysoká kartografická úroveň, nádherná čitelnost mapy, vše elegantně zarámované, z přehledovou mapkou, jednoduchou legendou... Jednoduché, geniální. Ale to by nebyli švýcaři, aby nečím nepřekvapili. Na zadní straně mapy je stručně popsán systém švýcarského značení turistických cest, i s vyfocenými příklady v terénu, se slovním rozlišením jednotlivých obtížností, nechybí přehled krizových telefonních čísel, pokyny, co dělat v případě nehody a základní pokyny pro plánování tůry. To vše ve 4 jazycích, precizně a elegantně provedeno.

Nevím, jak vás, ale mě to dostalo. Učůrávám blahem.

Cesta na ústav

Tentokrát to zase jednou stálo za to. Ráno se nějak nemůžu vyhoupat, navíc se stavím ještě na fakultě, takže jedu až autobusem 11:15. Ovšem dálnice nepřeje a tak cesta trvá místo inzerované dvou a půl hodiny o dobrou hodinku déle. Tímpádem nestíhám vlak a musím čekat na další - alespoň si nakoupím jídlo. Přicházím relativně včas na nádraží, usedám do vláčku, žmoulám bagetu - a v tom si uvědomím, že nemám cvaklou jízdenku. Samozřejmě, označovače jsou až v hlavní hale, koho by to napadlo je dát na nástupiště? Jsou tři minuty před odjezdem, vlak už hlásí nádražní rozhlas... Sprint 7. nástupiště -- hlavní hala a zpět asi nebude patřit k mým oblíbeným disciplínám. Nicméně zadařilo se. Přijedu do obce O., na západě se mračí, nicméně je zatím sucho a tak padá rozhodnutí vydat se na asi dvoukilometrovou procházku směr ústav. Prvních dvěstě metrů dobré. Potom vítr, prach do očí, fujtajxl. Potom zahřmění, první kapky, průtrž mračen. Už se nemá smysl vracet, na rozdíl od nedělní procházky po Chřibech mám deštník a tak jsem mokrý jen od pasu dolů (jak se točí vítr). Na ústav docházím spolu s posledními dešťovými kapkami, na západě začíná prosvítat sluníčko. Osuším se, zapnu počítač a nejde nastartovat síť.

Nicméně to hlavní, konzultace, nebo alespoň její první část, dopadla dobře. A dokonce i přístroje jsou opravené. Teď jen, aby přály vnější faktory.

Jsem mimoň...

Tak jsem dneska šel na úřad - a celou cestu z České až na místo určení jsem o čemsi přemýšlel - nejspíš nějaká bezvýznamná blbůstka. A najednou stojím přede dveřmi a jak se natahuji s čipem k čidlu, tak náhle procitám do reality a uvědomím si, že celou tu cestu jsem absolvoval jakoby ve snu, že si nejsem schopen vybavit ani jeden krok, možná tak přibližnou trasu - zůstalo jen jakési torzo myšlenek.

Bohužel se s největší pravděpodobností nejedná o záblesky geniality.

P.S. http://gkk.cz/vystava.php?vid=192&lng=cz (hlavní stránka http://www.gkk.cz/)

Včerejší Metro

,,Tento týden je opravdovým požehnáním pro milovníky oblohy. V noci lze spatřit záři planet Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, v sobotu navíc přijde úplněk. Jeho svit bude ale narušen kometou Schwassmann-Wachmann 3, která se blíží k zemi."

Pro neastronomy: za našich mladých let to bylo naopak - Měsíc rušil komety...

Rozděl a panuj?

Tak jsem si před časem v rámci optimalizace svých osobních věcí rozdělil klíče na dva svazky. Jednak nebyly tak velké, hmotné, kaspy deformující, druhak kvůli tomu, abych je náhodou někde nenechal. Prásk, vrátíme se z Totes Gebirge a klíče nikde. Převrátím byt - klíče nikde. Převrátím kancelář - klíče nikde. Převrátím byt po druhé, vědom si toho, že při úklidu se dá najít dosti věcí dokonce i vyluxuji ve všech možných koutech, sundám záclony a sovička dokonce i okna umyje. Stále nic. Zoufalství dosahuje vrcholu, hlavou tluču o zeď, hledám nejbližší smyčku.

Samozřejmě, jedná se o tu ,,správnou" polovinu klíčů, tj. klíče od fakulty, úřadu, ústavu i 2m dalekohledu.

Rezignovaně se vrhám do všech možných zákoutí bytu, vyháním pavouky, kteří tam desetiletí poklidně spí - nic. Nakonec, v rámci procházky za nákupem pracích prostředků dle hesla tonoucí se stébla chytá zkouším se optat na vrátnici fakulty. Na fyzice se prý nic nenašlo, jinde ale jo... Uf, jiskřička naděje... A jak ty klíče vypadaly, uf, uf, že by? Ještě nic nevím, ještě nevím, jestli jsou to ty ony klíče, ale začíná mi padat kámen ze srdce. A jo, jsou to ony. Hurá!

...jo a ten trapas!

No, když jinak nedáte....

To takhle doběhnu pěkně unavený ze svého zatím nejdelšího běhu, usednu k počítači - a ejhle, info o zajímavé výstavě. Tak do příchozího mailu dopíšu pár ryze soukromých slůvek a odešlu.

Pouze místo ,,předat dál" jsem dal "odpovědět všem".

No nic, v konferenci Montana mám už asi pěkné jméno.

Převrácený režim

Režim posledních dnů na mě začíná zanechávat následky. Nejen, že natáčení budíka na 5:30 je běžnou rutinou, dokonce se budím už po čtvrté hodině a cítím se příjemně odpočatý a užívám si toho, že se můžu v posteli slastně válet až do páté hodiny ranní! Úchylné, co?

Druhou stranou mince je to, že chodím spát o půl deváté s bolavou hlavou z nevyspání.

105 minut behu a trapas v konferenci

To snad ani nemusi mit komentar.

Ale tak jo, tak já to okomentuju...

Jsem v Ondřejově. Vedoucí tu není. Snažím se psát práci, leč většina mých znalostí je vejde na dvě stránky formátu A4, což není až zas tak moc. A protože je venku hezky a já tady mám běhací boty, tak jsem se rozhodl, že se proběhnu. A tak jsem vyběhl.

2m - rozc žl. x č. - (č) - Černé Voděrady - po poli k Zvánovickému potoku - (zel) - Mlecí kameny - (zel) - rozc zel. x žl. x m. - (m) - Zvánovice - (m) - (nezn.) - (žl) - 2m

Vzdálenost nevím, trvalo mi to bez sekundy 1h 45m. A to jsem až na pár technických lahůdek pořád běžel - občas tempem šnečím, pravda...

Podle taťkovy tepovky jsem spálil 1260kcal... Ještěže tak, ráno jsem snědl skoro celou Studentskou pečeť. A průměrný tep byl 145/min, 1:22:32 jsem se držel v jakémsi pásmu, kterému vůbec nerozumím.

Ale bylo krásně. Nejdřív jsem konečně viděl geodetickou observatoř Pecný. Potom jsem se svalil do údolí Zvánovického potoka, kde bylo blato a v něm spousta ještě nerozkvetlých kytek. A potom podél potoka Mlecí kameny, ve stráni možná i nějaká stěnka... A potom ta příjemná únava...

Prostě - stálo to za to! Doporučuju... (teda až na ty puchýře - to by jeden neřekl, co můžou způsobit měkké boty... Na pravém ukazováčku a prostředníčku mám puchýř průměrné velikosti na vrchní straně prstu, na levém ukazováčku krvavý megapuchýř zepředu... Vážně jsem se nestačil divit...)

Půst velkopáteční

Tedy ne, že bych se chystal do kostela, to ne. To jsem jen místo další cesty do Garmish-Patrenkirchenu absolvoval šestihodinovou střevní chřipku. Tedy doufám že šestihodinovou.