Věda - nejlepší last minute vašeho života

Asi jsem se narodil na šťastné planetě. Rozumné výsledky ke mně vždycky přijdou těsně před uzávěrkou, zhruba v okamžiku, kdy se situace přehoupne ze statusu zavání průšvihem na kritická. Jen by mě zajímalo, jak dlouho mi to ještě vydrží.

- - - - - -

A pro ty, co vědí...

Mám jen svůj plán
že postavím vzducholoď...

- Kryšof, Plán

Kryštof pro Kociánku na Zelňáku

Předznamenání: moje myšlenky jsou velice horizontální - mnohovrstevné, takže nevím, co z tohoto příspěvku nakonec bude. Faktem je, že jsem dneska strávil asi hodinku na Zelňáku, kde hrála skupina Kryštof koncert na podporu Kociánky.

Paradoxně jsme tento týden s matesem a [pracovníkem na mé bývalé pozici]++ (neprogramátoři prominou) pomlouvali všechny ty možné (dle našeho názoru pseudo-)charitativní sbírky a nadace počínaje Přispějtenaděti? až po Máterádipřírodu?. A bác ho, hnedka jdu na koncert pro Kociánku. Je pravda, že z části náhodou (Sovička poblíž právě končila u zubaře), nicméně přiznávám, že jsem tuto akci měl i zaznamenanou v mobilu. A samozřejmě jsem si ji tam dal hlavně kvůli tomu, že jsem si chtěl poslechnout Kryštofy a ne kvůli tomu, že by mi na srdci tolik leželo blaho postižených dětí. Takový já jsem. Nicméně akce se mi líbila, dokonce jsem i něco přispěl do kasičky doufajíc, že alespoň u této akce je zachovaný nějaký rozumný poměr účel / režie + soukromé kapsy (to bylo teda před tím, než jsem objevil stánek, kde se prodávají věci vyrobené přímo postiženými - tam bych ty peníze dal raději (a i víc)). Samozřejmě, otázky ohledně nákladů, režií zůstávají, nicméně podobné (snad skromnější - jde to?) akce snad mají nějaký smysl... A ano, nejspíš je tu i souvislost s koncertem, který se na stejném místě uskuteční zítra (tam mne rozhodně nenajdete) - celé to bylo pod záštitou primátora, který je zvolen za stranu, která organizuje ten zítřejší politický koncert... Ach jo. V nevolebním roce by asi něco takového nebylo...

A potom samotní Kryštofové s panem Krajčem v čele - musím říct, že k málokteré hudební skupině mám tak rozporuplný pocit. Na jednu stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak okamžitě vypínám/přelaďuji, na druhou stranu, když slyším některé jejich písničky v rádiu, tak si pobrukuju a občas i zesiluju. Některé refrény mě dokážou uvést do rozpaků nad nesmyslností / úchylnou kombinací slov a zase některé refrény se mi líbí i docela dost. A to samé i o jejich videoklipech - i když tady je to spíš na tu pozitivní strunu. Ale celkově mám z nich docela dobrý pocit, zejména pan Krajčo mi přijde jako docela sympaťák a i docela fajn chlap. Já ho teda moc neznám, jen vím, že je i docela dobrý v divadle a možná to mu právě umožňuje dělat i tu hudbu tak jak ho baví a jak chce on, i když to možná nezapadá do toho nejlíbivějšího formátu. Vůbec - z české popové scény (já ji samozřejmě moc neznám, ale tedy z toho, co se vleze do rádia) je hodnotím jako kapelu, která sice dělá ten mainstramový popík, ale na to, že to je mainstramový popík, to má i nějakého ducha. Takových kapel znám jen pár - za všechny snad alespoň Ready Kirken. (Uf, strašné kraviny tady plácám.)

No a jinak ve zkratce: odpískal jsem asi poslední naději na výlet do hor, moje budoucnost je jako na houpačce a přišel mi zase jeden mail z Francie, který mne vyděsil - nicméně dá se to asi vzít jako čelendž, čili výzva. Nic jiného mi taky nezbývá.

O co se to vlastně snažím?

Věda je to, co vědci v daném oboru za vědu považují.

Ranoc

Jojo... Jsou ctyri rano, sedim v kopuli, CT2 opravdu prekvapila a prinesla Crescendo s Psim vojskem a Uzjsmedomaky. A protoze mi odesel technik, tak si to muzu pusit docela nahlas...

Moje droga...

Asi jsem přišel na to, co je mojí drogou, na čem jsem nejspíš závislý...

Je to toulání se o samotě v pustině, nejlépe horách. Jen já a vítr.

Za duhou

Tam někde za duhou
vysoko, vysoko nahoře
tam někde je země
o které jsem slyšel
v jedné písničce.

Tam někde za duhou,
tam kde je obloha modrá,
se tvoje odvážné sny
opravdu splní.

Někdy si přeju,
když padá hvězda,
ať se vzbudím tam,
kde mraky budou daleko za mnou
kde starosti mizí jak kyselé kapky stékající střechou,
a tam mě najdete.

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

Tam někde za duhou
modří ptáčci létají
a když ptáčci můžou
letět za duhou
proč jen,
proč nemůžu já?

A šťastní modří ptáčci
letí na druhou stranu duhy
proč jen,
proč nemůžu já?

(Ano, volný, amatérský překlad písně století Over the Rainbow. Díky Lie, že mě přenesla přes jednu řádku.)

Mám toho dost!

Jsem otrokem své práce. Pořád. Neustále. I o víkendu, i v noci. I teď ,,běžím" u počítače, abych stihl ještě před odjezdem na akademii spočítat ještě alespoň jednu várku modelů. A plány, ty velkolepý plány v hlavě zatím chřadnou pod náporem slůvek "ještě ne". Sakra! Vymyslel jsem si úžasný plán, jak se dostat na Zugspitzi a finančně nevykrvácet, kupodivu vycházelo úplně na pohodu jak z hlediska časového, tak z hlediska prostorového i finančního. A zazpívat si můžu akorát Rédlovo "Zase nic...". A proč tohle vlastně píšu? Abych se vyvztekal a zase se zapřáhl do toho nekonečného chomoutu...

Ale otázky zůstávají... Proč já to vlastně dělám? Co z toho mám?

Ve zkratce

Znáte takové to pořekadlo: jsou lži, velké lži, nestydaté lži a statistika? Nu, tak přesně na tu statistiku teď ve své práci spoléhám. Pro jistotu jsem do ní zamíchal ještě trošku náhody a tak se modlím...

Vrátil jsem se z Rumunska, kde jsem byl se Sovičkou. Velké jihovýchodní dobrodružství se nekonalo, všechno bylo úplně napohodu, možná až příliš na pohodu :) Ale jo, užil jsem si to, bylo to moc fajn - škoda jen, že ta cesta tam je tak dlouhá. Ale rumunská lehátka i vlaky byly moc pohodlné, až jsem litoval, že jsme nejeli nějakým normálním odrbaným osobákem (jediným osobák, kterým jsme jeli, byla také pěkná souprava Siemens).

Byl jsem v Górách Stolowych. Sám. Původně si jen tak zafotit, no, baterka ve foťáku vypověděla službu u druhého snímku. Co s tím? Asi bych měl popřemýšlet na téma nový fotoaparát, ale kde vzít peníze? Navíc mě i láká nějaká ta digizrcadlovka, jak jsem byl šíleně dlouho proti ní, tak mě reklamy a okolí docela udolává... (Ale nic nebude, teda, možná bude autoškola a nájem, takže na foťák jednoduše nezbydou peníze.)

Což mi připomíná, že jsem chtěl i fotit Perseidy. Půjčil jsem si na to taťkův foťák, vylezl jsem na kopec, našteloval stativ, na něj foťák, zapnul jsem ho - a ejhle, chyběla datová karta. Tak nic, na kopci jsem vydržel do plusmínus půl druhé, viděl jsem pěkných pár kousků a šel jsem spát. Nicméně toto byly snad první Perseidy, které nezklamaly - ale na Geminidy to prostě nemá.

Byl jsem taky v Totes Gebirge. Vylezl jsem na Grosser Priel normálkou a na Spitzmauer ferratou. Počasí vyšlo úplně nádherně a když jsem potom viděl předpověď na další týden, tak jsem ani nelitoval, že jsem tak trošku zdrhl ze školy. Pár fotek je na Picase...

A ještě jsme byli se Sovičkou v Javorníkách, odkud jsme zdrhli před deštěm. I tam bylo pěkně.

Facebook

Stav:

• svobodný
• zadaný
• ženatý
• je to složité
• ve volném vztahu

Koukám, že pánové z Facebooku mysleli na všechno.

Malé domácí radosti

Vrátil jsem se domů. Na skok. A tak si užívám svých malých domácích radostí, těch, kterých si běžně nevšimnu. Jako například širkých ulic a širokých chodníků, po kterých nemám strach utíkat, kombinovaného sporáku, toho, jak můžu škrtat zápalkou a jak se rozhoří plynový hořák (že by starodávná fascinace ohněm?), užasně fungující veřejné dopravy, která člověka dopraví téměř kamkoliv, všeho toho zeleného a kvetoucího kolem, co ve mě určitě vyvolá nějakou alergii, protože takový náhlý nával všech možných pylů a posečených trav se musí někde projevit.

Trošku paradoxně jsem rozečetl knížky o Provence od Petera Mayle a prožívám menší uspokojení nad tím, že vím, o čem mluví. A to nejen z pohledu turisty - jakoby mi už celkem půlroční pobyt dával tak trošku mandát k tomu cítit se jako domácí.

Jméno projektu: Návrat domů

LH4131 11:05 NCE - FRA 32A
LH3264 17:45 FRA - PRG 12F

Co víc dodat?

- = - = -

,,...vína jen tak s mírou / a lásky o mnoho víc..."

--- Veselá Zubatá, Na Brněnský přehradě

(a poděkování Kakamilce)

Jsem Slovan?

...aneb Olivierův komentář, když jsem při pátečním obědě tak trošku meditoval nad svou budoucností:

"Podívejte se na Slovana. Vzpomíná na minulost - deprese. Přemýšlí o budoucnosti - deprese. Tak vezme tužku a kytaru a složí o tom nějakou píseň."

Dobrá zpráva je, že nemám kytaru. :-)

Konvalinka

Dostal jsem k narozeninám konvalinku. Od pana šéfkuchaře, vytrženou z květináče - i s kořeny.

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina.

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.

- česká Wikipedie

(A jinak celý den přemýšlím nad tím, kdo jsem, kam jdu a co se svým životem.)

Samé štěstí

...alespoň pokud jde o střepy. Účet za včerejšek je 2 skleničky a 1 hrnek (bohužel můj jediný opravdový půllitrák). Copak mě asi čeká?

Už jsme doma

Nic se nezmění, nezmění, nezmění,
nepřebolí,
že chci co není, co není, co není,
co sám sobě
nedovolím.

- Už jsme doma: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Hollywood)

P.S. Vzpomínám si, že přesně tuto část jsem kdysi (16. 4. 2004) citoval i na mém původním zápisníčku. Nu, dneska jsem si zase vzpomněl.

It's not a bug, it's a feature

...aneb co se stalo dneska ráno v kuchyni:

Marcelo: Good morning, how are you? (Dobré ráno, jak se máš?)
já: Fine. Well, lazy Sunday... (Dobře. Teda, jde na mě nedělní lenost.)
Marcelo: Well, it's Sunday! (Vždyť je neděle!)

No, a v tom mě napadlo ono okřídlené - It's not a bug, it's a feature (To není chyba, to tak má být.) Ono je asi opravdu normální být v neděli pasivní. Ale, pravda, pro mně je to nezvyk.

(Teda, od rána jsem už uklidil, zametl, vysál a vytřel pokojík, umyl boty a připravuju si obědovečeři a snad i na nějakou práci dojde - ale i tak je můj program takový, řekl bych, strašně nevýbojný.)

Bezejmenné hory (alespoň podle mapy IGN 61)

5:30 - budíček. Zbytečně brzo. Posnídám, přetočím budík na 6:30 a spím dál.
6:40 - nechce se mi. Přemýšlím, že bych se dneska normálně jen tak vyválel v posteli, prostě den bez velkých plánů, nicméně už jsem vzbuzen a vím, že teď už by mě válení v posteli nebavilo. A tak balím.
7:20 - zapomínám mapu. Naneštěstí si to uvědomím pár kroků po vyjití z baráku.
9:00 - vycházím ze St. Auban do bezejmenných kopců. A jde to ztuha.
10:15 - konečně na hřebeni - a to to bylo jen nějakých 700m převýšení!
10:50 - cestička se ztrácí, poslední kopec jdu cestou necestou, vždycky 100m dopředu, slepá ulička, 50m zpátky...
13:30 - že mám ten vařič, tak vařím čaj, ohřívám jakousi konzervu - prostě piknik. Na to, abych vyšplhal na Créte du Teillon už dneska nemám - i bez něj dnes ujdu 19km a nastoupám 1300 výškových metrů.
15:30 - La Foux: stopuju. Zastavuje ženská se strašně akčním psem. Umí i trošku anglicky, nicméně kecáme spíš francouzsky. Stěhuje se na Reunion, neumí kreolsky a říká, že v Provence není lehké sehnat práci. Než mě vyhodí na hlavní silnici, tak se dozvídám, že má problémy s řízením auta.
17:00 - stopuju u hlavní silnice, autobus jede až za dvě hodiny a mě se nechce čekat. Kolem projíždí šíleně moc aut o jednom člověku a nic - možná bych se fakt měl nechat ostříhat. Tak si sednu k cestě, vytáhnu vařič a jdu si udělat čaj. Druhý pokus vypadá velice podobně, nakonec mi staví rodinka - rodiče se dvěma dětmi v sedačkách - je mi trošku blbě se tam tlačit, ale nedají jinak... A za půl hodiny jsem doma.

První vrcholek - podle GPS Pensier Oriental (1612m)

Zas nějaké petrklíče

První panorama - ten žbrďolek nalevo je vrchol Pensier Oriental

Pohled k hlavnímu hřebeni Alp. Zoufale mnoho sněhu, lavinovka 3 (o víkendu byla 4). Takže se tam asi letos nepodívám.

A pohled dolů do údolí. Za kopcem je Castellane a slavný Grand Cañon du Verdon.

Smutný, nicméně pravdivý příběh jedné čokolády

Ahoj! Jmenuji se Florentýna, patřím do rodu Lindt&Sprüngli, narodila jsem se před pár měsíci do rodiny Lait extra fin (Mléčná extra jemná) a hned po narození mě stejně jako mé dvě sestřičky zabalili do alobalu a lesklého papíru a všechny nás ještě pro jistotu zabalili do průhledné fólie - to abychom se neztratili. A potom jsme cestovaly po celé Francii, až jsme skončili v jednom supermarketu, úplně ve spodním regálku, takže na nás ani moc nebylo vidět. Tak jsme si tam v poklidu žily.

Až dneska. Ruka šmátrá a najednou nás vezme a položí do košíku vedle čekanky, briošky a jablek. Člověk, kterému ta ruka patří potom došel k pokladně, donesl nás domů, položil do poličky v kuchyni a začal přemýšled nad tím, kam nás vezme na výlet do hor a že nás pro jistotu nebude ještě tahat z té průhledné fólie. Začne si připravovat večeři - rizoto ze včerejška - potom umyje nádobí, otevře skříňku a potom se na nás zadívá. Odhodlání s ním cloumá, bojuje - a nakonec se rozhodne vzít si jeden čtvereček. Ale co to! Ulamuje si celou řádku a zatím co utírá nádobí, tak cumlá jeden čtvereček za druhým! A teď - POMOC! - bere si celý zbytek čokolády k sobě dolů do pokoje!

. . . / - - - / . . .

Přetahovaná

Zasekl jsem se. Pracovně. Posunul jsem se k snad předposlednímu kroku a nějak jsem ztratil tu nit, která mne doposavad vedla tím nekonečným labyrintem všech možných kombinací všech možných parametrů. Za cenu toho, že jsem posunul hmotnost prachové obálky o řád výš, aby mi vycházela teoretická spektra jsem ztratil povšechnou představu o tom, jak asi vypadají ostatní rozměry prostoru parametrů. A navíc si nejspíš nemůžu dovolit zahltit mebsutu - počítač určený pro modelování - protože teď modeluje Claire nějakou svoji krásnou planetárku.

,,To jsem si dovolil na ukázku, ze své zahrádky, pár citrónků, jestli se neurazíte..."

Úterý

Vrátil jsem se z výletu.

Přijela Claire. Teda, ona se jmenuje jinak, ale všichni ji říkají Claire. Přijela taxíkem a bydlí ob jeden pokoj, mluví anglicky, francouzsky, řecky, asi i německy a možná ještě jinak, takže moje jazykové (ne-)sebevědomí dostalo další ránu.

Přes den jsem skoro nic neudělal, nějak chybělo soustředění.

Byl jsem přijat na letní školu v Maďarsku, mám trošku obavy z toho se zase vypařit na dva týdny jen co přijedu z Francie, ale to už je život.

S Alainem jsme diskutovali o tom, proč mostotunel Kodaň - Malmö je zpola most a zpola tunel. To nejlepší, co mně napadlo, bylo, že je to kvůli lodím, které proplouvají ze Severního moře do Balského. Nebo taky kvůli kodaňskému letišti.

Lia mi dala odkaz na zápisník Čarodějky. Přes počáteční nedůvěru mi přečtení třinácti dílů jejího sci-fi trvalo necelou hodinku. Teď trpím akutní zvědavostí, jenže čtrnáctý díl vyjde nejspíš až někdy o víkendu.
A z práce dolů do města mi zastavila Nassima, která taky jede do Maďarska. Jak to tak vypadá, interferometrická škola bude nejspíš rodinný podnik.