Tak jde čas...

... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.

Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)

Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?

Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.

(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)

O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.

Dilema

Myslíte, že je velký prohřešek dávat si English Breakfast Tea ve Francii k večeři?

Přijely k nám z dálky, intelektuálky....

...bohužel ani já, ani Pepa, ani Manuel z pokoje č. 1 neměl žádnou. Ale sympatický holky to jsou, to zase jo, skoro bych řekl, že to jsou první francouzky, co tady potkávám, co by stály za hřích a možná i dva... Mě holt ty středomořské typy moc nesedí a včera prijedší (no dobře, přeborník na přechodníky ze mě taky nebude) noví obyvatelé Mirasolu jsou bůhvíodkud, každopádně studují v Paříži a teď se rozhodují, kde stráví svoje PhD. Žial, zdrží se jen dva dny (nebo dvě noci? - sám nevím).

Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.

Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.

V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...

D62: PRG - FRA - NCE

4:30 budíček; nakonec jsem se sbalil obyčejně do batohu. To jsem zvědav, co vše jsem zapomněl.
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...
14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...17:00 A tam, ty krávo, to není možný...17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky
17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený

Před odjezdem

Mám mantru. Takovou osobní.

Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.

Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.

Snad tu hozenou rukavici zvednou.

Zase jednou...

Motto: Když už nejsem atraktivní, budu aspoň aktivní.

… a tak vařím. Česnečku a filé. Docela zajímavá změna, být zase jednou doma tak nějak přirozeně.

Po nějakém tom pátku (několika desítkách) obnovuji svůj zápisníček. Důvod? Zase se jedu podívat do Francie a rodinka a celý širý svět si přeje býti informován o tom, co páchám. Nevím sice, jestli moje zápisky budou tak časté, jako byly při mé poslední návštěvě Azurového pobřeží, ale budu se snažit.

České Švýcarsko trošku jinak

...
Pracující člověk tehdejší doby si nemohl dovolit přepych cestování a turistiky. Byli to boháči, šlechta, továrníci a obchodníci, na které ostatní pracovali a jim sloužili. Bylo proto potupné instituce nosičů, průvodců, dopravy potravin v nůších na zádech apod.
Hřensko bylo stále vyhledávanějším turistickým střediskem a příjmy několika podnikavých jedinců, mezi nimiž vynikal hlavně majitel panství hrabě Clary, se množily. Tito lidé v zimě odjížděli do ciziny, zatímco pracující z Hřenska a okolí těžce sháněli obživu v malé továrně na nitě nebo v lese. Bylo to charakteristické pro tehdejší dobu: na jedné straně několik kapitalistů, na druhé straně zástupy pracujících, kteří na ně dřou. ...

--- Naučná stezka přátelství ČSSR - NDR, 1975, MNV Hřensko, 64 stran

Co se stalo v nedávné minulosti: Podzimní toulání po severních Čechách

Už jsme dlouho se Sovičkou nikde nebyli, už jsem začal cítit abstinenční příznaky po přírodě, nohy svrběly, mysl utíkala daleko od reality. A tak nezbylo nic jiného, než vydat se za myslí do... severních Čech.

Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.

Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.

Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.

Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.

A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.

Podzim s vůní zvratků

Uznávám, moc romantický nadpis to není. Ale ono se to má následovně: naše fakulta sídlí v blízkosti botanické zahrady, která nás po většinu roku oblažuje svou zelení, květy a vším, co se od takové botanické zahrady očekává. Na podzim ale jistý strom, který sídlí zrovna vedle naší budovy, shodí svoje plody na zem, resp. na trávník.. To by nebylo až tak neobvyklé, problém je ten, že ty plody voní... no, přesně jako zvratky. Bohužel si nepamatuji název toho stromu, ale podle vůně ho určitě najdete....

(O výletu na Ještěd a do Českého Švýcarska se snad brzy rozepíšu...)

Zlaté časy

Leitmotiv mé dnešní ranní cesty z Koryčan.

Je ráno. Vstávat v sedm ráno se moc nechce, ale realita jízdních řádů a povinností je neúprosná. Zvlněná okluzní fronta opustila během noci jižní Moravu a tak ač je ráno chladno, stačí na zahřátí jen svetr s mamutem. Při čekání na autobus podél cesty zevlují vrány oznamující, že zima už je za dveřmi. No jo, včera už zase chodily sýkorky kontrolovat domácí krmítko z kokosového ořechu. Den se prohřívá jen pomalu a tak raději v Bohuslavicích zalezu do čekárny. Ručně psaná jízdenka a deset minut zpoždění. Usedám do osobáčku, nejdřív čtu něco málo nové literatury, poté si užívám barev podzimu, ještě nesklizených kukuřičných lánů a ještě neopadaných listnáčů a myslím na to, že teď máme zlaté časy.

Někde kolem Bučovic přistupuje docela mladá babička s vnukem. Bunda Tilak Alpamayo, cíl cesty Šumperk. Nakonec neodolám a před Brnem vnoučkovi říkám, kde je jaká řeka a babička je ráda, že jí vnuk nedemoluje gore-texovou bundu.

Tento podzim je extrémně krásný.

Venku zuří krásný podzim...

a já se sám sebe ptám, proč se všechny dovolené a prázdniny kumulují do července a srpna, proč nepočkají právě na tyto krásné dny, kdy musím plnit své na jiných lidech závislé povinnosti a nemůžu se jen tak sbalit a vypadnout ven. Naštěstí mám teď přírodu nadosah, sedím u okna, do kterého mě nahlíží jeden impresionisticky vybarvený dub a za ním ještě jeden a ještě jeden a taky spousta buků a za tím možná ještě nějaké smrky, které ovšem nesledují módní trendy a tak zůstávají věrny své tmavě zelené.

Jen tak se rozčtvrtit...

Nějak se toho na dnešek sešlo povícero. Měl bych: učit, testovat, pozorovat, jít k doktorce. Už teď je jasné, že všechno rozhodně nestihnu, současné skóre znamená odložit paní doktorku ,,na jindy" (zn. už 14 dní) a testování nějak vměstnat mezi zbylé dva poměrně jasně časově definované okamžiky.

Ale člověk jako já nikdy neví, jak se den vyvrbí...

P.S. Sovička mě na svém deníčku pěkně pomluvila, asi jí bude muset impérium vrátit úder... :-) Jen bych dodal, že ten druhý hlas pro Vojtěcha rozhodně nepřišel ode mne...

Ráno s Faith No More

Přežít příští týden (seminář, výuka, pozorování, konzultace, volby) a snad už nastanou ty světlejší zítřky.

V pátek za mnou byla na konzultaci jedna slečna. Předmět Obecná astronomie. Na konci jsem se jí zeptal: ,,A máte nějakou představu, co byste chtěla dělat dál?" ,,No víte, já jsem se teď dostala na politologii, ona je asi přece jen užitečnější..." Aha.

A jinak? Docela pohoda, klid. Snad to vydrží.

Po pruletu turbulenci...

Tak co, myslíš, že přijedeš hladový, nebo to chceš nechat na večeři?

Tak takovými otázkami mě častuje Sovička... Jako kdyby nevěděla, že já jsem hladový skoro pořád..

Poslední dny byly opravdu náročné. Nevyspání, stres, ztráta dokladů. Snad poprvé jsem se cítil opravdu vyčerpaný. Ale je třeba věřit ve světlejší zítřky...

Začíná to být síla

... jsem prohlásil o vůni svých lehkých pohorek poté, co jsem se vrátil z takového minivýletu. Co na tom, že nedošlo na vytoužený Lovoš, 15 km potulka po lesech kolem Ondřejova mým nohám stačila. To jsem byl vždycky taková lemra? Po cestě jsem našel 41Kč, ve Zvánovicích voněly nedělní obědy a u cesty jsem našel pár ořechů a ostružin. Dnes je zase jeden pěkný podzim.

Tak někde v těch lesích se teď nacházím


V lese u potoka


Můj příspěvek k tématu ,,Česká krajina"

Sezóna končí

a i když se zpívá It ain't over till it's over, tak by se hodila alespoň taková malá rekapitulace.

Během zimy jsem se vlastně poprvé dostal do hor. Nejdřív na Martinské hole, potom na Velkou Fatru. Obojí se Sovičkou, bylo to moc fajn, zvlášť ta Fatra, protože se nám zadařilo ji přejít celou za naprosto krásného počasí. A potom začal hlavní sezón...

První větší horou byla Reither Spitze v Karwendelu. Pěkné, ještě víceméně zimní, trošku akční. Však jsem o tom psal. Potom neúspěšné toulání se v Brenneru. Potom se Sovičkou na Trisselwand a ještě do jakéhosi sedla. Výlet, behem kterého se ukázalo, že se strachem z výšek se dá bojovat. Potom ještě takové toulání po Julských Alpách (Picco di Mezodi) a Karavankách (Tromeja). Červnová pauza a potom výlet na Ukrajinu, na Svidovec. Rätikon a Stubaiky a potom s taťkou a bráchou útěk před počasím od Sextenských dolomit k Ortleru. Pár kopečků, mezi nimi i Tschenglser Hochwand alias Croda di Cengles, 3375m, můj výškový rekord. Zajímavé je, že tento výletík jsem nějak moc nerozdýchával, přesto, že o 14 dní před tím byly Stubaiky úplně v pohodě. Asi bych měl zajít na boreliózu. A potom zatím poslední výlet - Vyskoké Tatry a zejména Satan. A co se líbilo nejvíc? Těžko soudit, ale dobrým zážitkem v kategorii kopec byla Reither Spitze, v kategorii výlet Velká Fatra. Nejhorší zážitek? Nevím, byla spousta slabších chvil, nejvíc se nepovedl asi ten Brenner.

Jojo, stihlo se toho dost, ale většinou to byly jen takové útěky na pár dní. Asi bych se měl spíš orientovat na nějaké dlouhodobější akce...

Bukurešť, Praha, Řím

Tak jsem zase jednou v Ondřejově. Na víkend, na pozorování. A protože jsem líný chodit do vesnice do obchodu, tak budu celý víkend o chlebu a rýži. A sečuánské omáčce, která mne překvapila. Myslel jsem totiž, že sečuánská omáčka má něco společného s jihovýchodní Asií, leč podle chuti se zdá, že tuto specialitu navrhoval jakýsi zvrhlý Maďar. Je sice pravda, že stýček Ben na obalu uvádí 3 papričky jako míru ostrosti, taktéž je pravda, že mi na tyto symboly padl zrak už v obchodě při výběru, ale jaksi mi to nedocvaklo.

Během mého pobytu v Ondřejově se propadám do zvláštních stavů. Maminka by řekla ,,mimoň". No schválně: vařím takhle rýži na oběd, ehm, brzký oběd a ve chvíli, kdy vkládám sáček s rýží do vařící vody si důrazně říkám: ,,až přijdeš k počítači, musíš se podívat kolik je hodin". Přijdu k počítači, pracuju, pracuju, a po chvíli si vzpomenu na rýži. A teď babo raď. Nejhorší na tom je, že nemám vůbec žádnou představu o čase, který mezitím uplynul - mohlo to být jak pět, tak čtyřicet minut. Nakonec po chvíli přemítání jsem se vydal ke sporáku, pohledem jsem zhodnotil dílo a nakonec se rozhodl proces vaření ukončit. Rýže byla dobrá, možná ještě tak tři minutky chtěla.

Ještě je to dobré...

..ještě si dokážu porádně zanadávat. Na sebe.

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Střípku posledních dnů (xy) s podtitulem One day ending story, ale potom mi došlo, že si určitě nebudu pamatovat číslování a tak si raději vymyslel náhradní titulek.

Problémy vztahu po roce a čtvrt

- Doufám, že si na těch inlinech nerozbiješ čumáček...
- Doufám, že nespadneš do nějaké ledovcové trhliny...

Zase jedna noc...

19:55 - končím výuku Mechaniky
20:05 - zavírám učebnu
20:20 - balím na fakultě, jdu za Alešem a Aničkou
20:35 - odcházíme z fakulty, zjišťuji, že jsem nechal rožnuté
20:55 - zjišťuji, že jsem nechal věci na zítřejší cvičení na fakultě
21:05 - jsem doma
21:20 - dávám večeři
21:30 - zjišťuju, že jediné, co si můžu připravit na zítřek je úloha z angličtiny
21:50 - úloha z AJ udělána
22:00 - sprcha, vana, hygiena
22:30 - chystám si věci na zítra
22:50 - jdu do postele, listuju AJ slovníkem
23:10 - spím
00:20 - probouzím se, vařím čaj
00:40 - tak Sovička evidentně rozjezdem ve jednu nepřijde
00:50 - listuju mapou VKÚ122 Chopok
01:00 - shledávám jako blbost začít listovat průvodcem na Grossglockner
01:10 - převaluju se v posteli, pouštím AZ radio
01:20 - chytá mě paranoia
01:45 - podléhám paranoie a volám Sovičce, prý snad za hodinu
02:00 - vařím další čaj (bylinky)
02:20 - další session na AZ radiu
02:30 - ladím na BBC, snažím se rozumět
02:50 - vařím čaj pro Sovičku
03:00 - převaluju se v posteli
03:20 - příchod Sovičky
03:40 - končíme rozhovor ,,jak bylo v práci"
03:50 - asi pomalu mělce usínám
04:15 - probouzím se z mělkého spánku
04:30 - usínám tvrdě
05:20 - zvoní budík a fakt se mi nechce vstávat
05:32 - odchod z domu
05:50 - příchod na fakultu
06:15 - příprava na výuku
07:00 - výuka Obecné astronomie
07:30 - první trapas
07:45 - druhý trapas
07:55 - končím výuku
08:10 - jdu do práce
08:30 - stahuju pěkné topografické mapy Černé hory, objevuju zajímavý web o Rusku, sakra, ten Kodar vypadá fakt pěkně...