Cesta do hlubin vědcovy duše

Řecká abeceda má plno zajímavých písmenek. A jedním z nich je i písmenko chí. Taková pokroucená hůlčička a přes ni napříč rovná čára. Radost pohledět.

Na druhou stranu, z krásného písmenka se může rázem stát noční můra - stačí, když se za ono písmenko přidá druhá mocnina, takže vznikne komplex zvaný chí-kvadrát, ze kterého nejeden vědec má komplexy. Totiž, to se má takto: onen chí-kvadrát je bezrozměrná veličina popisující, jak dobře souhlasí dvě řady čísel - kupříkladu měření a model. (Ten, kdo tomu rozumí, ještě poznamená, že k tomu, aby to fungovalo, je zapotřebí ještě třetí řady čísel a tou je chyba měření.) A čím menší je toto číslo, tak víc ty dvě posuzované řady čísel souhlasí. No, a vzhledem k tomu, že jsem se ještě v pátek (a celý předešlý týden) pohyboval na hodnotách kolem 150 a nyní jsem na 81, mám důvod k mírným oslavám. (Stejně pochybuju, že se dostaneme pod padesát...) A když si k tomu připočtu, že už jsem asi našel způsob, jak zkrotit křivku zvanou SED (spectral energy distribution - prostě jak moc ta prachová obálka svítí v nejrůznějších - zejména infračervených - barvách), tak mi z toho vychází, že se vlastně nemám až tak špatně. (Rychle, kde je nějaké dřevo, ať na něj můžu zaklepat...) (Teda, jsem si jistý, že hnedka v úterý, možná i dřív, přijde nějaké vystřízlivění - ale to už je život.)

Což mi připomíná dobrou otázku "Proč vlastně chodíte po horách?". A jednou z možných odpovědí je, že na horách pracuju. - Věc se má totiž takto: když si vyjdu na nějaký ten výlet, tak se poměrně snadno dostanu do stavu, kdy trpím - slunko pálí, jsem zpocený, horko mi je, dostávám úpal i úžeh, navíc pořád fouká studený vítr, který v kombinaci s propoceným (i když funkčním) prádlem způsobuje, že je mi zima, navíc boty zase jednou tlačí a nevím proč zase cítím každičký kamínek pod podrážkou. Prostě fakt utrpení. Po nějaké době, co člověk takto trpí, se ale stane něco zvláštního: člověk (nebo alespoň já) si srovná chůzi a dech a najednou všechno to, co mě tížilo přestane být problém a člověk začne tak nějak na volnoběh přemýšlet o všech možných i nemožných problémech, které za ten týden / rok / měsíc potkal. A kupodivu, občas se i stane, že přijdu na něco, co mi v šeru a komfortu kanceláře nedocházelo. Nevím, jestli je to nadhledem nějakého toho výškového kilometru nebo odstupem nějakých kilometrů šedesáti, ale občas to zafunguje. Nu, a vzhledem k tomu, že jedním z mých největších "soužení" tady jsou ty zapeklité křivky viditelností a spektrum, tak i moje výletíky by se daly nazvat takovými skoro pracovními cestami.

(Ale nebojte, není všechno tak optimistické, jak by se mohlo zdát - s nějvětší pravděpodobností se totiž i po případné publikaci našich výsledků dobereme toho, co v Ondřejově pronesl jeden velice zkušený astronom: "Musíme si přiznat, že o tom nevíme vůbec nic.")

Le Brec d'Utelle (1604m)

"Jen malí lidé si dávají malé cíle. A jen blbci si dávají velké cíle."

Tak něco takového se mi honilo hlavou když jsem se ještě relativně nízko nad údolím šplhal od řeky Vésubie k vápencovým vrškům Přímořských předalp. Ale k tomu, abych sem došel, jsem musel ještě hodně vytrpět..

Třeba vstávání. Fakt se mi nechtělo. Budík natažený na něco po páté mi opravdu nepřišel vhod. Ale zvedl jsem se, i když v tu chvíli bych si spíš vsadil na to, že znovu zalehnu do postele a pěkně se dospím... No, nezalehl jsem. Místo toho jsem se sbalil a pěkně vyběhl na autobus. Na letišti jsem měl něco přes hodinku času - já blbec nechtěl improvizovat, a tak jsem nechal ujet autobus, který jel do údolí o pár desítek kilometrů dál. Stejně bych potom musel stopovat.

Cesta od moře do hor je zážitek sám o sobě. Teda, pravda, mohl by být plynulejší (ten zážitek). Nicmně kolem desáté už jsem pěkně byl v vesnicí Le Suquet a tak mi nezbývalo nic jiného, než začít šlapat. Zpočátku to šlo dobře i přes akční vložku s názvem "tady to přebroďte", ale potom se cesta trošku narovnala a já měl projít vesnicí Le Figaret, tak mi nějak ztěžkly nohy a následující kopeček k samotě L'Ibac jsem si opravdu protrpěl (a odtud pochází i úvodní citát).


Odtud jsem vyšel...

Cesta se potom vinula podél jedné "polňačky" (ne že by ta cesta vedla mezi poli, ale kvalitou povrchu), až jsem si říkal, jestli to zas nebude jedna z těch cestiček, které člověka vedou všema zmolama a rigolama aby nakonec skončili na téže cestě, kterou před dvěma kilometry opustily. No, nebyl to ten případ, sice na mapě to tak vypadá, ale ke konci jsem byl dobrých 50 metrů nad silničkou. Alespoň že tak. Postupně jsem nabíral výšku a kupodivu to nebylo až tak bolestivé, dokonce poté, co se cesta docela odvážně začala vinout v jednom spíš skále než svahu, jsem si to i začal užívat. Traverz suťoviskem, který následoval poté už méně (ale zato jsem viděl muflony (nebo co to bylo)).


Klikni a najdi zvěř

Po opravdu dlouhém traverzu sutí jsem toho už začínal mít dost a tak jsem si pod jednou borovicí udělal obědovou přestávku. Jablko a hořká čokoláda zabraly a tak jsem si za chvíli mohl vychutnat krásné louky. Jen na nich postavit stan. Chvíli před rozcestníkem 154 (tam, kde se GR510 stýka s GR5) se začal i objevovat první sníh. Naštěstí docela nosný, i když jsem se jednou probořil a trochu si nabral do boty. Tak jsem u rozcestníku dal pauzu a nasadil návleky. Trošku zbytečně, protože cesta odsud byla i docela prošláplá a mnohá sněhoviska se dala obejít. Když jsem ale vyšel z lesa, tak se kousek přede mnou objevily docela strmé skály bez náznaku cesty. Teda, jedna vysněžená římsa tam byla, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to je snad jen nějaký optický klam...


Sníh v nejvhodnějším místě

Nebyl. Co teď. Na jednu stranu skála, na druhou stranu sráz. Mezi tím tvrdý sníh. No, nakonec jsem i byl rád, že jsem si ten cepín vzal. A tak jsem navlekl rukavice a začal si hrát na opravdového horolezce. Naštěstí to nebylo tak zlé, jak to zdola vypadalo a za chvíli jsem už byl v sedýlku pod Brec d'Utelle.

Tady byla moje velká neznámá. V mapě totiž cesta na vrchol není značená, ale v knížce, kterou jsem si dovezl z domů, o nějakém lezení není ani zmínka. Nicméně tady se konalo překvapení příjemné - dokonce i rozcestník tady je!


Na vrchol už je to jenom kousek (exponovaný)

A i vyšlapaná cestička! Teda, mohla by být výraznější... Na jednom místě jsem dokonce i mezi skalama zabloudil, ale nakonec jsem po pár minutách stál na vršku a mohl se obdivovat výhledem do kraje. Fakt pěkný! Jen toho sněhu je na hlavním hřebeni ještě pořád docela dost, což znamená, že se do krásných krystalických hor dostanu nejdřív na konci mého pobytu a že budu muset trpět na vápně (vápenci).


Takhle chutná vrchol (k jihu)


... a takhle někam k Cime du Gelas, nejvyšší hoře francouzských Přímořských Alp...

Na sestupu jsem dokonce i trefil tu správnou cestu, ale bylo tam jedno subjektivně nepříjemnější místo, než na té variantě, kterou jsem šel nahoru. Nevadí.


To je on - Le Brec d'Utelle

A potom už byl jen sestup velice dlouhým traverzem dolů. Nožky už trošku bolely, sluníčka na mě bylo docela dost, ale nějak jsem si to přetrpěl. Ve vesničce Utelle jsem se zašel podívat do kostela a potom hnedka na náměstíčku jsem si stopl jednu paní - sice jen do vesnice hnedka v údolí, ale tam už něco chytnu snáz. Komunikace opět ve francouzštině - a nešetřila mě. ;-)



A tohle je už vesnička Utelle

...a potom už jen cesta domů. Jedinou zajímavostí byl snad jen autobus, který jsem poprvé viděl narvaný tak, že lidi museli stát. Holt jízdné za jedno Euro je populární...

Teď už jsem doma, píšu zápisek a čekám, jestli se někdo neobjeví na ICQ - a ono nic. Tak se asi půjdu schoulit pod deku, páč jsem si dneska opravdu dal do těla. (Kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopen vyběhnout 1.5km převýšení s lehkostí a elegancí?)

S postupujícím večerem...

...se ukazuje, že vzít si s sebou do Francie hudbu své puberty byl víc než dobrý nápad. (Jen doufám, že z toho Marcelo nebude mít druhé vánoce.) A když mi Hanka nepovolila čokoládu, tak si alespoň uvařím dobrý čaj s medem. (Sice jsem si předsevzal, že čaje s medem razantně omezím - to aby na mě zase u paní zubařky nečekala katastrofa - ale občas snad můžu, ne?)

Začala sezóna

Turistická. To znamená, že z relativně klidného (pomineme-li jižanský temperament) městečka se stává městečko turistů, akcí a atrakcí. Jako například kolotoč. Už zase premává. Navíc tady budou nějaké motorkářské závody a tak je tady víc než dost španělů a angličanů. Víc národností jsem si na SPZkách nevšiml.

Cestou z práce mě u jednoho domu, kde dřív bydleli dva nervózní psi, začala doprovázet koza. Hnědá. Ráno mě jen tak okukovala, nicméně teď, odpoledne, když jsem se vracel dolů do města, za mnou seběhla a poctivě mě doprovázela podél celé délky plotu. I zamečela - asi čekala, že dostane něco dobrého. Nedostala, chudinka. Asi bych si ji měl víc předcházet, ti uřvaní psi se mi pranic nelíbili.

Jinak se vrátili oba manželé z Bruselu. Přiletěli asi před hodinou, Marcelo (ale jak se to vyslovuje, to vám nepovím -prostě nějakou velice podivnou portugalskou výslovností) zná Ondřejov i mého vedoucího a vypadá jako velice příjemný chlapík.

Cestou z práce jsem váhal, jestli si nemám jít něco koupit na nervy a zlepšení nálady. Třeba čokoládu. Ale nevím, myslíte, že si můžu dovolit tolik utrácet, zvlášť, když mám pozastavené stipendium a ještě mi nedošla záloha na pracovní cestu?

Zmrzlina (to jako já)

Ráno jdu vynést koš - a ejhle, prší. Takže jsem se pěkně převlekl, protože sedět v kanceláři ve zpoceném a ještě k tomu mokrém nemusím. Samozřejmě, že než jsem vyšel, tak přestalo a tak jsem bundu táhl zbytečně. Nicméně Meteo France, které věřím čím dál míň hlásí na večer i nějaké bouřky, tak ji třeba ještě využiji.

V kanceláři pořád topím a mám z toho takový divný pocit - je to přesně tak, jak zněl minulý nadpis. Když se pohybuju, tak je mi teplo snad i na tričko, ale jak sednu, tak na sebe musím soukat košile a svetry a k tomu ještě zapínat to topení. Nevím, jestli to dělá vyšší vlhkost v posledních dnech (díky za ni!) nebo co. Nicméně doma pořád spím s otevřeným oknem, občas sice musím zalézt do spacáku, protože pod těma několika dekama to není ono.

Což nevím, jestli jsem zmiňoval, nicméně: pokud tady budete někdy spát, tak nečekejte žádnou peřinu. Maximálně polštář a i s tím na mě tentokráte šetřili. Místo peřiny dostanete několik dek a je jen na vás, abyste to na sebe nějak navrstvili a nezmrzli. Teda, můj problém není až tak to zmrznutí, můj problém je udržet všechny ty vrstvy na sobě. Myslím, že se to většinou řeší tak, že se okraje dek dají pod matraci, jenže to se zase člověk nemůže pořádně zachumlat. Dlužno podotknout, že podobný systém na mě zkoušeli aplikovat i v Portugalsku.

Nevýhodou spaní při otevřeném okně je poměrně velký hluk z ulice. Tentokráte totiž bydlím v přízemí a moje jediné okno je obráceno do ulice, takže mám všechno z první ruky. Asi tak do půlnoci to jsou chodci a pejskaři, nicméně největší ocenění si zaslouží popeláři, kteří jezdí pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Naštěstí potom ještě většinou zaspím.

A krom toho přemýšlím, že bych někoho z vás zkusil přemluvit na poslání balíčku. Zatím jsem si vzpomněl na sluneční brýle, nějakou lehčí pokrývku hlavy (nejlépe tak, aby šla přes uši (HAD?)), B-komplex, hořčík, meduňku a možná ještě nějaký bylinkový čaj. Co vy na to?

Daniel mi stále neposílá slíbený článek (resp. kdo ví, kam mi to posílá), tak už se asi pomalu začnu chystat na oběd. Dneska máme steak a hranolky, takže bych si měl nacvičit správnou výslovnost "bien cuit".

Smrádek, ale teploučko

Na přivítanou v kanceláři mě kopla zásuvka, když jsem přetahoval počítač. Ale jinak v pohodě. Ráno dokonce i pracuju, hned je ta pracovní morálka jiná, když mám vypnutý internetový prohlížeč a ICQ. Asi to budu muset praktikovat častěji. K obědu piza, dle očekávání je to jedno z těch slabších jídel, zítra mě čeká steak a ve čtvrtek nejspíš bude nějaká specialitka. Ale co by člověk nechtěl za 3 Eura... Odpoledne jsem v rámci odpočinku dočetl Přípluvův cestopis z Laponska, asi to tam bylo docela drsné. Ale alespoň si užil trošku zimy a polární záře.

... a právě mi zavolal Olivier, že prý je něco blbě v mém skriptu. A taky že bylo, sice jen taková malá drobnůstka, ale řeší to docela dost divných věcí. I z toho mám radost, resp. ulevilo se mi, že to nenapáchalo větší škody.

Jsem dneska nějaký unavený (že by to bylo tím, že jsem opravdu něco dělal?), a tak asi brzo zalehnu. Dobrou noc!

Marketing

Vážení zákazníci,

vzhledem k tomu, že se v poslední době rozmohla obliba značkového zboží s názvy odvozenými od chemických sloučenin (jmenujme například O₂, H₂O), rozhodli jsme se uvést na trh zcela nový a jedinečný label:

C₂H₅OH

Jsme blízko a nevíme kudy kam

Tak mi začal další pracovní týden. Postupně jsem dostal kancelář a funkční připojení k internetu a tak jsem se mohl vrhnout do díla. No, ehm. Poslední výsledky (ke kterým jsme přišli jen tak náhodou) se už zdají být přiměřeně dobré. Samozřejmě, chtělo by to ještě trochu vylepšit - otázka, na kterou zatím nikdo neumí odpovědět, je "jak to vylepšit tak, aby se výsledek nezhoršil". A tak tápu, tápeš, tápeme a víceméně nazdařbůh zkoušíme co nás napadne.

Jak říkám, mám kancelář. Velkou, slouží jako místnost pro stážisty. Akorát je v ní docela zima, kolem poledne jsem oknem pouštěl teplý vzduch dovnitř, abych se alespoň trošku zahřál. Holt na košili s krátkým rukávem to tady asi ještě není. Po čase, kdy už ani svetr nepomáhal a začal jsem cíti něco podezřelého v krku, mě napadlo prohledat všechny stěny, jestli tam náhodou není topení. Kupodivu bylo a kupodivu se mi ho podarilo i zprovoznit. Tak teď už je tady kosa jenom mírná. Zítra holt přijdu ve flanelce a bude!

Puy de Tourrettes (1268m), Pic de Courmettes (1248m)

Nu, tentokráte se rosničkáři nespletli a ráno mě skutečně probudilo sluníčko. A tak jsem přemýšlel, co a jak. Že bych konečně podnikl výšlap na dominantu kraje, horu, která mě uchvátila hned od první chvíle, co jsem tady byl? No, pěkně se to řekne, ale když já nemám moc rád stopování z Pré du Lac směr Gourdon. Tam je vždycky plno turistů nejevících zájem o nějaké vandráky. To už je lepší na tom samém místě stopovat směr Pont du Loup. Ale tak to zkusíme. Autobus 9:45 stíhám jen tak tak, protože jsem si uklidil klíče, které jsem potom nemohl najít. (Ale opravdu! Mám vedle okna v rožku zatlouklý hřebík, tak jsem si říkal, že tam budu dávat klíče, abych je nikdy nehledal. Ráno se probudím a samozřejmě obrátím celý pokoj naruby než mě napadne se tam podívat.)

Za chvíli jsem na Pré du Lac a tak začíná legrace se stopováním. Aut tady jezdí dost, o to depresivní je, že nikdo nejeví touhu mě svézt. Ale netrvá to ani deset minut (ale těch aut co projelo!) a zastavuje mi paní, co na Gourdonu pracuje. A tak mám první cvičení z francouzštiny. Kupodivu to docela jde, použiju asi 80% slovíček, co jsem se naučil. Před Gourdonem mě vyhazuje a já jdu chytit stopa na druhou část cesty. Chvíli nic, navíc docela fouká, tak přemýšlím, že než stepovat u cesty, že bych nakonec šel na druhou stranu na le Haut Montet, ale nakonec uhypnotizuju jednoho pána se psem. Taky komunikujeme, taky francouzsky. Pes mi leze na klín a pán mi vysvětluje, že sedím na jeho místě. Nakonec mě přehodí do auta jeho ženy, která mě hodí do východiska mé cesty, na samotu Bramafan v údolí řeky Loup.

A tak zapnu GPSku a šlapu. Jedné odbočky si tedy všimnu jen díky tomu, že jsem šel za keříček - značení je tady opravdu "nepřehlédnutelné". Ale už jdu v serpentýnkách nahoru, na to, že jsem toho včera docela dost ušel, mi to docela šlape. Za slabou půlhodinku se dostanu z prvního krpálu do méně strmých míst a tak se otevírají pohledy na Cime du Cherion, hory okolo hvězdárny na Plateau du Caussols. Obdivuju těch několik květinek, kterým se tady chce růst a zase jakoby omylem nacházím správnou cestu.

Pohled přes údolí řeky Loup k masivu Esterel

Docházím k jakési samotě, odkud je to na první vrcholek už jen nějakých 300 výškových metrů. Předbíhá mě jakýsi pán, který to bere jen tak nalehko běžecky, mě už se šlape docela ztuha, dělám pauzy co chvíli. Nakonec zkouším taktiku počítání kroků, kupodivu to zabírá a za chvilku jsem na vrcholku Puy de Tourrettes. Fouká tady ale šíleně moc, tak se ani moc nezastavuju a složím se až za takový malý keřík na jižní straně hory. Odbivuju výhledy, je to ještě lepší, než jsem čekal... O to víc jsem zvědavý, jaké to asi bude na Pic de Courmettes.

Záliv u Cannes

Téměř letecký pohled na mys mezi Antibes a Juan les Pins

Výšlapu z docela hlubokého sedla se docela bojím, ale naštěstí to není tak zlé, pár pauziček jsem dal, ale vcelku se mi zadařilo. Na vrchol PdC jsem ušel 10km a překonal převýšení přes 1400m! Výhledy odtud jsou ještě lepší než z PdT, vše je nádherně vidět, no sem by byla určitě škoda chodit, když se nad kopcem vznáší nízký mrak. Škoda, že se to nádherné panorama asi nedá nafotit. Nebo možná dobře, alespoň bude nějaká motivace pro ostatní se jít podívat...

Alpes Maritimes z vršku Puy de Tourettes

Pohled přes (docela hluboké) údolí

Ze sestupu mám docela respekt. Nechce se mi chodit zpátky přes sedlo a potom znovu zkoušet loterii autostopu, a tak jsem se rozhodl sejít do Pont du Loup, kde ale v mapě není značená cesta. Naštěstí ale asi po 100 metrech narážím na docela výrazného mužíka, kolem kterého vede docela výrazná stezka správným směrem. Až na jednu část, kde byl srmý štěrk, který já nerad, to byla docela fajn cesta, která ve mě probouzí touhy si to ještě někdy vyšlapat. Projdu lesem, potom pastvinami, na kterých se pasou ovečky které opravdu hlídají ovčáčtí psi až nakonec dojdu na samotu Domaine de Courmettes, kde je i malé parkoviště. A zrovna docházejí jedni manželé, tak se jich nadrzo zeptám, jestli nejedou tam, kam potřebuju. A že jo, dokonce mě i na Pré du Lac vezmou. Naštěstí! Když jsem potom viděl tu asfaltku, jak se vine v nekonečných serpentýnách, tak jsem byl moc rád, že to nemusím šlapat. A při jízdě opět cvičení z francouzštiny.

Na Pré du Lac chvíli čekám, jestli se náhodou nezjeví autobus z Vence, ale v neděli to asi nemívá v úmyslu a tak si jdu koupit bagetu, které půlku potom zbaštím na zastávce. Trošku mě bolí oči ze sluníčka, a tak se před ním schovávám v autobusové zastávce, naštěstí vykouknu včas, a tak se vezu a kolem čtvrt na pět už jsem doma, kde sedí u počítače žena mého kolegy. Ta ženská snad vůbec nechodí ven...

Col de Vence (962m)

Sobota, MeteoFrance hlásí dneska ještě pěkně, zítra škaredě, to je ten nejlepší čas pro výlet a zítra trošku práce. A rozhodl jsem se překonat svůj stín a podívat se do Vence, města, kde mě tolik vypekli s otevírací dobou kapličky Henryho Mattise. Tentokrát ale raději nebudu riskovat žádnou kulturu, půjdu pěkně po kopečkách, do země nikoho (alespoň v mapách to tak vypadá) - a pokud by to vyšlo, konečně bych mohl vyšlapat i na Pic de Courmettes, dominantu kraje, která mě zaujala už při první návštěvě.. No, uvidíme, budík na šestou, v sedm autobus do Cagnes, kde ještě aktivně šlapu na zdejší hrad, protože autobus do Vence mi jede až za půl hodiny. Ve Vence zapínám GPSku, jen tak z legrace.. A šlapu na "utes" Baou de Blancs, který se hrdě tyčí nad Vence - a pěkně ze mně leje. Holt je to znát, že už jsem delší dobu do nějakého pořádného kopce nešlapal.

Pohled z Baou de Blancs na západ

Nahoře jsem asi za půl hodinky, dávám svačinku a potkávám akční důchodkyni, která machruje s teleskopickýma holema a během. Když ji asi za hodinku znovu potkávám (z toho jsem půl hodinky seděl na skále), tak mi není jasné, kde celou tu dobu běhala. Ale asi se jí nezeptám, ona jde na Baou de Noirs a já směřuju do Col de Vence. A konečně odlovuju svoji 300. kešku...

Tak po těchto kopečkách jsem šel (kousek pod sedlem Col de Vence)

Cesta do Col de Vence je pořád monotónně pomalu do kopce, několikrát křižuje silnici D2, na které se prohání spousta silničkářů a jeden jediný horák, který to zpátky bere po turistické cestě. Nahoře v sedle se dozvídám, že ta parta cyklistů je odkudsi z Velké Británie. Že by populární cyklistická destinace?

Malované kameny v Col de Vence

V sedle si dávám zase svačinku a přemýšlím, co dál. Nějak mě překvapuje údaj o 11 ujitých kilometrech, to by znamenalo, že přes Pic de Courmettes to bude alespoň 25, spíš 30... A odpálit se hned první výlet, to nechci... Rozhodování urychluje nízký mrak, který hodně rychle přišel od moře a všechno zahalil bílou mlhou. Citelně se ochladilo, oblékám si bundu a jdu zpátky s tím, že odbočím do Tourettes. Nicméně mlha a velká vlhkost je příjemná (a rozhodně nezvyklá) a tak si to docela užívám...

Pozůstatky terasovitých políček na cestě do Tourretes s/Loup

Cestička vede opuštěným údolím, které bylo pravděpodobně dřív obdělávané. Alespoň o tom svědčí zbytky terasovitých políček - někde sotva viditelné, jinde ještě zelené - a také několik rozpadlých políček. Přicházím ke kapličce, u které svačí nějaká rodinka. Tak se taky na chvili zastavil a udělal pár fotek, efektní byly zejména břečťanem porostlé stromy, pravděpodobně pozůstatky po nějakém požáru... Inu, příroda si poradí. Akorát už mě začínají bolet nožičky - ještěže jsem nešel dál do kopečků...

Pohled přes mříže kapličky svatého Rafaela

A stromy (některé mrtvé) porostlé břečťanem (živým)

V Tourrettes jsem už jednou byl a nevím, co jsem o tomto místě říkal tenkrát, ale tentokrát se mi to moc líbilo - i když mi ujel asi o 10 minut autobus. Tak se tady porozhlížím, dávám se do řeči s jedním kanaďanem, který chválí moji angličtinu (spíš si myslím, že je rád, že se s ním vůbec někdo baví anglicky). A protože se mi nechce čekat tři hodiny na další autobus, tak jdu zkusit štěstí na stop. A hned za chvíli mám štěstí, zastavuje mi dodávka. Řidič má puštěné nějaké techno a kouří nějakou podezřelou hand-made cigaretu. Bere mě jen do Pont du Loup, což je asi půl cesty do Grasse. Chvíli se bavíme, on si otevírá pivo (ve Francii jsou nějaké malé promile povolené). Ale dobře jsem dojel, v Pont du Loup mám po chvíli taky štěstí, řidič tvrdí, že jede jen na Pré du Lac, ale když se zakecáme o tom, jaké to je v Česku, co Euro, co ústava a co ekologie, tak mě nakonec hodí až do Grasse. Tomu se říká stopování!

Baou de Blancs (první kopec výletu)

Bílá a hnědá (koníci v Tourretes s/Loup)

Zajmavé struktury vápence v Tourretes s/Loup

A doma jsem si dal sprchu a na lačno jedno pivo, jejda, to je úleva... Akorát mi změnili předpověď počasí, takže hezky má být až zítra.. No, uvidím, jak moc budu použitelný..

Ženská ruka se pozná

Tak zase bydlím v Mirasolu. Tentokrát tady se mnou bydlí nějaký manželský pár - alespoň co jsem pochopil. Teda zatím jsem viděl jen tu paní, ta vypadá docela sympaticky - a umí anglicky (což tady vůbec není samozřejmé). A koupil jsem si čaj Lipton Nuit tranquille, což se dá přeložit jako "pokojná noc". Tak jsem zvědav. Krom toho jsem si koupil ústní vodu, šampon a sprchové mléko, což je asi chyba, páč pokud tomu dobře rozumím, tak sprchové mléko není tekuté mýdlo ale je to spíš něco jako mléko poté, co sprchu opustíte. Kdo poradí, prosím?!?

---

V noci trošku pršelo, i když předpověď hlásila jasnou noc. Takže nakonec dobře, že jsem si nehrál na tvrďáka a nešel spát na nějakou tu vyhlídku. Ráno jsem dorazil poslední rohlíky a vyrazil do práce. Tradiční paranoia, jestli jsem zavřel vchodové dveře se opět konala, ale nevyměkl jsem, a pokračoval pěšky do práce (tentokrát tady není Manuel, takže to budu - doufám - vždycky šlapat). Ovšem to, že jsem se nevrátil, zřejmě nebylo dobře - zapomněl jsem dole šňůru k počítači. No, nevadí. A kupodivu se mi nešlo až tak špatně, i když je to docela nahoru. Dopodlední porada, co a jak byla taková poměrně rozpačitá, pořádně jsme nevěděli, od čeho se odpíchnout. Ale nakonec jsme se na něčem dohodli, legrace byla, že hnedka první model, co jsme spočítali, dal docela sympatické výsledky. Když neobjevíme nic jiného, tak bychom mohli publikovat tohleto. Dokonce i ten prach, se kterým počítáme, ne nám moc nevypařuje. A kupodivu se to zdá být i kompatibilní s polarimetrickými měřeními, takže co víc si přát. (Snad jen mít napsaný článek a mít napsanou disertaci. To první se ale taky blíží, Daniel něco sepsal, což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu jsem se s tím chtěl poprat sám. No, nevadí, však já si ještě nejspíš užiju s psi Persei.)

Dokonce jsem si i koupil stravenky - příjemně překvapila cena, zatímco jsem na podzim platil něco přes 4 Eura, teď mi je sekretářka prodala za rovné 4. A oběd jsem docela vychytal, byly nějaké mořské plody v těstíčku s zelenými fazulovými lusky, já k tomu samozřejmě baštil bagetu, navíc se zadařilo i jablečné pyré, česnekový sýr a tuňákový salát. Nu, tentokrát jsem to vychytal.

Odpoledne je už takové spíš oddechové, sedím u počítače a čekám, až se spočítají modely a mezitím si čtu články a tisknu aktuální jízdní řády. To jsem zvědav, kde zítra skončím...

---

Jinak "doma", tím myslím v Mirasolu, je docela poznat, že je zde přítomna nějaká dospělá žena. Všechny hrnce jsou naleštěné, utěrky vzorně poskládané, je tam zavedený nový (fungující) systém odkapávání... Prostě docela pokrok, kterého nebyl Manuel schopen za půl roku (a já za dva měsíce).

... a za trest stokrát napíšu "Mám rád Frankfurt!".

Na Černém mostě jsem spal jak už dlouho ne. Dokonce jsem myslím usnul už tehdy, když Kolja Jarce předčítal katechetizmus, takže jsem se ani nestačil zeptat, jestli se nějak liší ten řeckokatolický od římskokatolického. A spal jsem bez přestávky až do rána, kdy jsem se vzbudil asi 5:52. Jarka měla budík nařízený na 5:55. Jarka mě nakrmila a potom jsme s Koljou jeli na letiště a do školy. Já na letiště, on na písemku z anatomie. Zajímavé bylo to, že mi pořád ukazoval stránku s anatomií ženských pohlavních orgánů a že mi vysvětloval, jak neumí kreslit a že to po něm chtějí. Tak jsem mu navrhl, ať si nezme nějakou ženskou s tím, že to na ní ukáže. Jinak se ráno obešlo bez větších incidentů, pominu-li to, že jsem v autobuse pěkně ztratil balanc a málem jsem sejmul jednu maminku s dítětem. I Kolja obdivoval můj let napříč autobusem.

Na letišti trochu zklamání, Quick Check-inová mašinka nefungovala, tak jsem si musel stoupnot klasicky do fronty. U přepážky mi pán trvrdil, že jsem se už odbavil pomocí počíátače, tak jsem mu vysvětlil, že jsem se o to snažil, ale že to opravdu nefungovalo a že jsem kvůli tomu i volal do pobočky Lufthansy. Ale v pohodě, dokonce jsem si i vymínil sedadlo u okýnka při letu z Frankfurtu, zavazadlo jsem měl 18.5kg včetně cepínu, velkou flašku Rajca jsem vypil v docela dobrém čase, což mi připomíná, že bych měl ještě před vstupem na palubu letadla najít nějaký záchod. (Sedím teď totiž u brány na pražském letišti, a čekám až nám přistaví letadlo. Za pět minut je boarding time, ale letadlo tady ještě není. Vůbec nevím, proč ty termíny tak předimenzovávají - člověka to jen znervózní).

Jinak ve Frankfurtu mám hodinu a půl čas, tak doufám, že si tam stihnu odlovit jednu virtuální kešku (nafotit se s bránou A42). Bude to moje jubilejní 300. najitá keška.

---

Tak do Frankfurtu jsme přiletěli s půlhodinovým zpožděním - jako obvykle, takže z hodiny a půl se stalo rázem nějakých padesát minut, což je na Frankfurt docela o ústa. Navíc jsme přijeli úplně k jakémusi pofidérnímu vchodu někde v B-čkové části terminálu, takže probít se ke správné bráně bude docela zážitek. A tak spěchám labyrintem chodeb až přijdu k obávanému bodu - další rentgen a před ním opravdu velice dlouhý had. Vydržím to tak do půlky a potom už začnu personálu vysvětlovat, že můj boarding time je už docela blízko. A stane se to, co jsem fakt nečekal: ženská mě posílá kamsi za roh, že to tam budu mít rychlejší. Grr... Tak se probíjím zpátky, ve změti obchodů hledám další rentgeny a opravdu je nacházím. Neznačené. Nakonec se tedy dostávám i ke správné bráně, kde se dozvídám, že máme čtvrt hodiny zpoždění, které se protáhne na půl hodiny. A kešku jsem si samozřejmě neodlovil. Nikdy více Frankfurt.

---

Nice. Přílet v pohodě, v košili se šíleně potím. I přes zpoždění chytám předpokládaný autobus a tak jsem ve čtyři opravdu na grasském autobusovém nádraží, kde mě čeká Olivier. Při jízdě autem k Mirasolu mě naznačuje, že bychom měli mít do konce měsíce ramcovou představu o výsledcích. Inu, bude to hukot, alespoň ze začátku. Ubytovávám se, tentokráte do místnosti č. 3 a a jdu si číst e-maily, ve kterých se dozvídám, že milá Lufthansa mi změnila zpáteční let, takže místo Dusseldorfu pojedu přes velice oblíbené Frankfurt am Main. Sakra!

Zase smer jihozapad

Zivot je jen nahoda. Teda ten muj, vetsinou. Hodne casto totiz nevim, co budu delat za hodinu, udalosti pristiho dne jsou na mile vzdalene a odhadnout, co kde a jak budu za tyden se podoba vesteni z kavove sedliny. Ale cas od casu ziska muj harmonogram neprijemne konkretni obrysy a ja se s nimi musim nalezite popasovat. Jako treba ted. Strucne receno, dneska jsem se mel presunout z Brna do Prahy, prespat u sestrenky, jejiho manzela, sestry jejiho manzela a manzela sestry jejiho manzela, zitra se nejak dokodrcat na letiste a pres Frankfurt dorazit do Nice, tam pockat na autobus do Grasse a zavolat Olivierovi, aby mi donesl klice od Mirasolu. Coz je docela fajn plan, akorat ma nekolik mist, ktera pracovne oznacuji jako "hradla", proste nejaka kontrolni stanoviste, kam se musim dostat v cas a v pouzitelnem stavu a pokud bych to nezvladl, asi bych to nejak neukecal. Zajimave je, ze tyto pomerne trivialni veci jsou v mem chaotickem svete tak nepredstavitelne, ze se pokazde uprimne podivuju, ze jsem opet to letadlo nezmeskal a se mi skutecne podarilo dorazit na misto urceni vcas a ve vhodnem stavu.

Nu, na ceste do Prahy snad netreba nic rozebirat. Snad jen, ze jsem jel Svitavou (Ex 576) a ze v Pardubicich nastoupila horda akcnich duchodkyn leticich do Egypta se plavit po Nilu. Mezi reci jsem se dozvedel, ze mile spolucestujici maji procestovanou vetsinu Evropy a blizkeho vychodu, takze jsem si mezi nimi pripadal jako docela zabar. Ale zase mi docela pekne podekovaly, kdyz jsem jim pomahal s jejich kufriky...

Jo, moje krosna. Vubec nevim, co v ni mam zabalene. Jisty jsem si jenom esusem, spacakem a ponozkama. Dle vahy na Klimove ma 18kg. Kazdopadne tentokrat jsem se zabalil tak uzadne, ze mam krosnu skutecne az nad hlavu, coz se mi vymstilo uz v tramvaji, kdy jsem malem sejmul tramvajovy reproduktor a v metru, kdy jsem se nevesel do dveri.

Ted jsem tedy nekde na Cernem moste, prisel uz i pan indicky manzel sestry manzela sestrenky a tak jsem mel zase jednou moznost zjistit, jak je moje anglictina nepouzitelna. (To vazne clovek za tri mesice v domovine tolik zapomene?). Sestrenka s Koljou sli nakupovat, akorat me uz pomalu dochazi baterka v notebooku, takze uz radeji budu koncit.

...

Tak tedy zase jednou na jihozapad. Nu, musim priznat, ze se tesim. Na rozdil od posledni cesty, kdy jsem uz v autobuse do Prahy odpocitaval, kolik dni zbyva do navratu, se tesim. Tak jsem zvedav, co mi to prinese.

Jak se dělá věda...

Tak jsem zase jednou začal bádat... Připravil jsem si program, navrhl síť modelů, do které budu chytat prachovou obálku mé oblíbené dvojhvězdy, nakopíroval jsem skripty a spustil docela tučnou dávku příkazů.

První problém přešel hned. Nejelo to. Po hodině a půl čtení manuálů a konzultace s odborníky jsem našel řešení - sice ne úplně takové, jaké bych si představoval, ale fungovalo to.

Další problém vyvstal po třech hodinách výpočtu. Neseděla mi teplota na krajích mřížky. Hm, to je jistě zajímavá závislost. Tak změním rozměry a pustím dávku znovu. Po pár hodinách se dívám na výsledky a teplota na krajích nové mřížky už zhruba sedí. Je asi jedna ráno, jdu spát.

Ve tři se budím. Chvíli se převaluju, přemýšlím, a dochází mi, že chyba nebyla ve mřížce, ale že jsem použil zastaralé vstupní parametry. Chvíli přemýšlím, co s tím, když si uvědomím, že by mi to stejně nedalo spát, oblékám se a jdu stopnout výpočet, přeprogramovat vstupy, znovu spustit dávku. V pět jak na koni jdu spát.

Ráno se budím kolem osmé. Příjemné ráno, jdu kontrolovat první výsledky. Skript mi hází nějakou chybu. Raději to stopnu a zoptimalizuju to na rychlost. Nové vstupy, nový skript, nové spuštění.

Je jedenáct. Dochází mi, že ten program bůhvíproč požaduje natvrdo 8miznakové názvy souborů. Zkouším experimentovat s lomítkama a rázem mám polovinu chybových hlášek pryč. No, názvy souborů teď předělávat nebudu... Podívám se na výstup - sakra, to vypadá divně... Ale třeba je to jen blbou kombinací parametrů. Oběd.

Po obědě se vracím zpátky. Zkouším se podívat na dalších pár modelů. Do háje, ono vypadá všechno stejně divně, to asi nebude blbá kombinace parametrů. Tak se v tom trošku hrabu... Aha, prohodil jsem alphu a betu. Sakra.

Mažu všechny staré modely. Nová dávka. Nový skript. Opravuju i názvy souboru. Snad už to bude teď v pořádku...

.....

A teď zbývá otázka: opravdu se tak dělá věda, nebo jsem úplně blbej a měl bych si stoupnout ke krumpáči a lopatě?

... a zítra bude středa a Olivier zase půjde obědvat domů za svou ženou a synem, aby se zase kolem druhé hodiny vrátil do kanceláře pracovat. Ale já uz tam nebudu. Budu nekde na cestě z Ondřejova do Prahy, budu asi klepat kosu, jak ještě nejsem zvyklý na středoevropské klima. A Olivier bude pracovat až pozdě do noci, protože ve středu nemusí vyzvedávat syna ze školy. Kdyby nebyla středa, tak skončí o třičtvrtě na šest a pojede pro syna a potom domů, připravit večeři. A já bych u Boulevard du Jeu de Ballon vysedl a šel si do Monoprixu koupit sýr Comté, čekanku a plátek lososa. Možná taky plechovku piva a bagetu. Neodolal bych, a kousek bagety bych uloupl cestou na náměstí u staré fontány. Na vyhlídce bych zkontroloval letiště Cannes - Mandelieu. Losos by skončil na másle, máslo na křivé pánvičce a křivá pánvička na elektrické plotýnce. A větrací systém autogyre by se točil šíleně rychle, protože by foukal mistrál. A elektrická plotýnka by rozehřála máslo a máslo by pronikalo do lososa a losos by zbledl a zrůžověl, aby se potom začal rozpadávat. Rozpadlé kousky lososa by skončily na talíři, pivo ve skleničce. Byl by večer a měsíc by mi svítil do oken, přezářen lampou na baráku naproti.

Jak se létá z Francie

Nu, normálně to bývá tak, že si koupíte zpáteční letenku, letíte tam a potom po zpáteční cestě zpátky. Ale občas to není tak jednoduché. A o tom, jak to zase jednou nebylo jednoduché, bych teď chtěl sepsat pár řádků.

Před svým odletem do Francie jsem si na zpáteční cestu zarezervoval letenku s přestupem v Hamburku. Je to sice trošku zajížďka, ale dvě hodiny na přestup slibovaly, že to nebude takový nervák jak posledně v Frankfurtu. Jenže ouha, chci provést on-line check-in a webová stránka Lufthansy mi nabízí jen let Nice - Düsseldorf - Praha. Chvíli na to hledím, nicméně čas i místo doručení sedí, tak neváhám a bookuji. Trošku mě ještě zarazí, že mi to nenabídne výběr místa pro let z Düsseldorfu, ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu spát.

Ráno se probudím, zapomenu si svačinu v ledničce a rozdávám po kancelářích bonbóny. Lidt Chaanse Elyseé mléčná se neukázala být špatnou volbou, v duchu jsem si blahopřál k tomu, že jsem raději vzal tu větší. Dokonce i Nassima byla ve svém kamrlíku a docela pěkně se na mě usmála. A já z hlavy zplodil větu že dnes odlétím do ČR.

Potom cesta do Nice, klasika autobusem, sice bych to po Olivierovi nechtěl, ale myslím, že byl i rád. Autobus řídil onen "ital", z jehož stylu jízdy je mi vždy blbě. Ani tentokrát to nebylo jiné.

Nice aéroport. Tak už je jasné, proč mě to nepustilo přes Hamburk - let je zrušen. Snažím se Quick Check-inovat, ale nemilosrdně mě to posílá k přepážce, kde mi váha nemilosrdně ukáže skoro 23 kilo, nicméně slečna na Check-inu mávne rukou a já můžu pokračovat dál.

Let do Düsseldorfu probíhá bez problémů, v letadle nás není o moc víc než pět a půl, čtu si Vonneguta a pomalu se těším na let do Prahy. Ono to totiž, alespoň z mých boarding pasů, vypadá, že budu sedět v Bussiness class - alespoň sedadlo 5D naznačuje spoustu nepoznaných možností.

Düsseldorf. Mokro a zima, kupodivu si to užívám. To sucho azurového pobřeží mi moc nesvědčí. Z vedlejší gate se právě provokativně nalodují směr Arlanda, já si sedám k baru a dávám si ein gross weissbier. Účinek to má naštěstí mírný a tak se přesunuju k té správné bráně, procházím přes celnice až přímo k vlastní gate. Už už je boarding time, už je i autobus přistavený, už si i paní odškrtla můj boarding pass (mám ho vytištěný normálně na A4), už jsem v autobusu, už už se dveře zavírají.. A nic. Už je skoro čas odletu a pořád nic. Ach jo, zase zpoždění, nicméně na plánované Eurolines mám docela rezervu, tak v pohodě. A najednou jdeme zpátky do budovy. Prý nějaký problém s letadlem. A další informace za půl hodiny. A k "naší" gate už se sunou lidi kamsi do Ženevy! A ještě k tomu SMSka od Lufthansy, že můj let byl zrušen. Tak jdu ke gate a ptám se, co a jak, tak mi paní vysvětluje, že musím si vyzvednout zavazadlo a jít na servis letenek Lufthansy... No, pěkná legrace. Beru to s humorem, momentálně předpokládám, že se v pohodě vyspím v Düsseldorfu. Alespoň se někam podívám. Vyzvedávám zavazadlo u pásu, moudře si beru vozík a jedné paní z letiště se ptám, kdeže je ten Ticket Sevice. Vysvětlí mi, já najdu a zařadím se do fronty. No, bohužel jsem inteligentní a k Ticket Service jsem dorazil jako jeden z prvních, tak jsem přišel o Bussiness class a noc v Düsseldorfu, protože poletím v 19:10 s ČSA.

Dobře. Je to sice tak trochu nakrátko, ale i přes zdržení u rentgenů (samozřejmě jsem musel vše zase znovu odbavit) jsem se ke gate dostal včas. Sice tady ještě není nic napsané, ale však mají ještě 40 minut času, že... V duchu si nadávám, že jsem nevyužil 10E šek na večeři, ale ve chvíli, když jsem přišel k rtg frontě jsem měl do boarding time tak 6 minut... Když v tom si všimnu malé červené poznámečky u letu do Prahy. Prý 20:05! Neveřícně zamrkám a jdu se zeptat. Tak prý skutečně 20:05. Tak se snažím propasovat nazpátky celnicí (prý protentokrát mě zpátky pustí - holt to jsou ti průkopníci, ostatní zjistili to zpoždění až z hlášení rozhlasu) a kupuju si malé pivo a velkou minerálku. Potom ještě sháním nějaký neobsazený a slušně čistý záchod, až mě zachraňuje ten, který je u naší gate.

A tak čekáme a čekáme, už nás dokonce i vylistovali, takže to vypadá, že i odletíme. Dokonce i do letadla nás pustí, když v tom letuška říká, že nemají volnou odletovou frekvenci, že budeme odlítat tak v 21:00. Pchúúú... Navíc se personál letadla snaží být děsně akční, ale moc jim to nejde, takže mi to přijde spíš trapné. Proč se alespoň tu angličtinu nenaučí plynule? Navíc tady mají vymoženosti jako sklapovací televizky, což mě teda hodně netěší a hodně ruší. Nicméně Mr. Bean nakonec potěšil, to zase jo.

Do Prahy dosedáme těsně před desátou. Konečně "doma". Nicméně abych se probojoval do dalšího kola nazvaného "České dráhy", tak potřebuju zavazadlo. A zavazadla (všechna z našeho letu) nikde. Deset minut normál, dvacet minut standard, třicet minut - už by opravdu mohli, čtyřicet minut, třičtvrtě hodiny... No sláva. Naštěstí můj batoh (trochu vlhký, ještě nevím od čeho) je jako jeden z prvních a tak docela těsně chytám autobus na Dejvickou a v duchu si blahopřeju k nápadu koupit si lístek předem.

V metru pomalu upadám do sladkého deliria, když v tom někde snad na Staroměstské nastoupí člověk a v ruce drží bichli Horolezecké abecedy. Nevěřícně na to zírám, vždyť ta knížka se má rozesílat až v podnělí! No jasně, Tomík z outdoorfora a zároveň jeden z autorů knížky, právě ji prý dovezli z tiskárny... A tak kecáme o tom (on mi vysvětluje), co a proč v Procházkovi nebylo a proč za dvacet let je učebnice horolezení třikrát tak tlustá. No, takové setkání potěší... Akorát já málem přejel Muzeum.

Hlavní nádraží. Nějak nemůžu najít to správné okýnko, tak jdu k prvnímu otevřenému. Mezinárodní pokladna. Milá paní baba Jaga mi vysvětlí, že tady opravdu ne. Tak vnitrostátní. Prstíčkem škemrám o jízdenku, paní mi ji vydává a když se ptám na místenku, tak prý v mezinárodní pokladně... Grrr... Bankomat mi sděluje nemilý zůstatek (či spíše nezůstatek) a když si kupuju minerálku, tak se mě prodavač snaží ošidit o stovku. Nedám se. Akorát v té mezinárodní pokladně už nikdo není.

Tak tedy Galileo Galiei. Obsazuji kupéčko a zjišťuji, že ten vlhký batoh je od toho, jak se mi rozlila kolínkská. No potěš koště! Navíc přicházím o kupéčko, naproti mě si sedá jedna černovláska s takovým sympatickým starším pánem s docela příjemným kulatým obličejem. V zápětí se přiřítil kulk s holkou a dvěma Gambrinusy - no toho jsem se bál. Navíc - bože! - mluví francouzsky. Kluk je ale Čech a tak se ho ptám, odkud je slečna - prý z Métz. Nicméně kluk zná Grasse a tak nadhodí parfémy - no jasně. Akorát tady neusnu, protože kvůli tomu milému pánovi si nenatáhnu nohy, tak alespoň slečně vysvětlím, že dm znamená Drogerie Markt. Slečna se chlubí novou sukní, kabátem a botama a pán si ji dobírá, že chodí celá v černém. A ze prý i ty cingrlátka na sukni jsou černé. Slečna je z toho mírně nešťastná.

Pán se potřebuje dostat do Kolína. Slečna je taky z Kolína, ale jede do Pardubic za přítelem, který studuje religionistiku. Tak si pán kupuje zpáteční lístek Kolín - Pardubice, aby ve pěti sekundách, kdy vlak zastavil na hradle vyskočil z vlaku. Docela dlouho tipujeme, jestli se mu to povedlo nebo ne, nicméně pán se nevrací.

Kluk vedle mě se snaží navázat kontakt se slečnou, tak se ptá na práci a tak. Já jsem jetý, tak se jen tak usmívám a dívám se z okna. Jo, slečna je sympatická a zadaná. Nicméně občas mám pocit, že po mě tak koukne. A těsně před Pardubkama si mě myslím i vyfotila mobilem. Tak jsem jí popřál pěkný večer a řekl jsem jí, že jí ta černá moc sluší. Usmála se a na nástupišti mi zamávala. Ach jo.

U Týniště nad Orlicí stáhnu okýnko a pozoruju Geminidy. Než se zatáhne, slavím alespoň jeden, symbolický úspěch.

Tož, ve vlaku jsem neusnul a tak jsem raději začal sepisovat tohle povídání. Právě projíždíme tunely u Svitavy, tak bych pomalu měl notebook zavřít a zavolat soukromé taxi... Tak dobrou noc, či spíše ráno...

Koupil jsem si robertka...

...a je krásný, modro-bílý. Když jsem ho tam strčil poprvé, tak jsem měl takový zvláštní pocit - ale poměrně rychle jsme se zkamarádili...

No, dobře, necháme perverzností a vybalím to na vás rovnou: pod tíhou důkazů a toho, že jsem se rozmlsal na čajíčcích s medem a citrónem jsem zblbl a koupil jsem si kartáček na baterky. Ale musím říct, že to funguje.

Když jsem se předevčírem ráno podíval na moje zuby, musel jsem uznat, že to není nic moc. A to přesto, že si zuby čistím minimálně dvakrát, spíš 3x denně, že mám kartáček z lékárny, že dbám rad švédských zubařů a cpu se zeleninou... Prostě, nic moc. A tak jsem zašel do Monoprixu a tak se dívám, že zkusím nový kartáček - a cenově mě zaujal zrovna onen zmíněný. Díval jsem se na to trochu skepticky, u pokladny jsem sám sobě říkal "no jo, chlapče, na stará kolena blbneš", jenže když jsem srovnal efekt čištění bez vibrací a s vibracemi, bylo to jasné na první pohled. Jen by mě zajímalo, jestli netrpí dásně...

Každopádně, zajímavá zkušenost. Možná bych občas mohl zkusit být méně konzervativní.

Zabít...

... den, samozřejmě.

Vzhledem k tomu, že můj pobyt se chýlí ke konci, tak by se dalo očekávat, že bude vrcholit i moje pracovní aktivita. Jenže houby, už od rána se horko těžko překecávám k nějaké aktivitě - a nejsem sám s tímto problémem. Co s tím?

Za okny zuří mistral a já udělal chybu, že jsem si dneska vzal jen košili. Dokonce i topení jsem si v práci zapl! Všechna má přání se smrskla do svetru a postele... Aaach, jak sladké by bylo natáhnout se! (Tady je vidět, jak je můj part-time-job vybaven.)

Ukončovací sekvence

Tak dneska jsem se začal vracet domů. (A kde je vlastně moje doma? Sám nevím...) Naladil jsem si na internetu Radiožurnál, zabalil jsem Kamilovi balík papírů, který mi doufám vezme domů (Lukášova učebnice francouzštiny přibalena).

Pro Kamila

Takže, konečně jsem se dostal k tomu, jak to chodí v Nice na příletech...

Přiletíš. Buď po schůdkách do autobusu, který tě doveze k budově terminálu, nebo tubusem vejdeš přímo do terminálu (spíš).


... a půjdeš po šipkách k výdeji zavazadel ...


... pořád půjdeš po šipkách ...


... stále půjdeš po šipkách (pozorný čtenář si všimne, že východ se francouzsky řekne "sortie") ...


... stále půjdeš po šipkách (mimochodem, to " baggage service (okýnko vzadu) budeš potřebovat jen v případě, že ti zavazadlo nevyjede na pásu) ...


... až uvidíš monitor s Tvým letem (ty tam budeš mít místo Lufthansy Sky Europe, místo LH4136 NE3484 a místo !Francofort nějakou francouzskou parodii na "Vienna") ...

... a pod tímto monitorem budeš čekat (klidně i půl hodiny), než ti vyjede zavazadlo...

...potom se otočíš, projdeš celnicí (dost možná, že tě ani nebudou kontrolovat) a tam Tě budu čekat.

Jasné? Dotazy?

Refuge de Rabuons (1)

Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko.

No, tak můj víkendový výlet by se dal popsat i těmito slovy. Ale pěkně popořádku.

Francouzská část Alpes Maritimes se dá rozdělit na 4 oblasti podle řek, které jimi protékají: od východu to jsou Roya, Vesubie, Tinee a Verdon. Já jsem zatím byl jen v údolích Roya (tam jezdí vlak Nice - Torino) a Vésubie (tam jezdí autobus, ale jen v létě). Vésubie se mi teda líbí o dost víc než Roya (navíc je tam městeško St. Martin), ale přece jen, bez autobusového spojení je tam cesta docela nejistá. A tak letos většinou končím někde v údolí řeky Roya.

Jenže tento víkend to mělo být jinak - železničáři stávkovali a tak jsem přemýšlel, že bych stávkoval s výlety i já... Jenže předpověď počasí hlásila, že tohle by mohl být poslední podzimní výlet, tak co s tím? Nakonec jsem z jízdních řádů vyčetl, že to údolí řeky Tineé jezdí použitelný autobus každý den a i když tam cesta trvá docela dlouho, tak že na nějakou rozumnou tůru zbyde docela dost času i přes to, že listopadové dny nejsou nejdelší. A navíc - v údolí Tineé jsou tři chaty s winterraumy! Zbýval jeden problém - překonat svou lenost.

Jenže já jaksi docela dost zlenivěl. A tak jsem si večer řekl - třeba se neprobudím. Jenže ejhle, já se probudil. Tak potom jsem si řekl, že mi třeba ujede autobus do Nice. No, neujel. Tak jsem potom tajně doufal, že ten autobus do St. Etiénne de Tineé nějak nepojede či co... No, jel. Tak jsem o pár hodin později vystoupil pod horama a nezbývalo mi než šlapat. Naštěstí po sněhu zatím nebyly ani památky. Překvapilo mě, jak všude bylo vše zmrzlé - subjektivně jsem chlad necítil a šlapalo se mi pohodlně ve flísce a tričku. Po docela stmém prvním výšvihu z údolí cesta potom traverzuje do údolí Rabuons. Když jsem se dostal na "dno" údolí, byl jsem už v příjemné výšce 1650m, tak jsem si dal na posilněnou trochu čokolády a vyrazil vzhůru směr chata. Nějaká budova na mne už koukala na skalním prahu, byla zoufale daleko a vysoko, navíc se později ukázalo, že to není chata ale jen nějaký pozůstatek z první světové války. Cestou mě očumovali kamzíci, já očumoval ledopády a jak jsem se pomalu blížil k nadmořské výšce dvou kilometrů, tak se mi už začínalo nechtít ťapat do kopce. Co s tím? Naštěstí čas jsem měl docela výborný, takže jsem se postupně nějak vytáhl až k rozcestí s chodníkem Energie (který jsem zavrhl, páč jsem měl strach, že bych musel traverzovat nějaká sněhová pole - nakonec se ukázalo, že tam nebyla po sněhu ani stopa), od kterého to bylo na chatu už jen pár serpentinek a potom kličkování na prahu (no, jak se to jmenuje...). Na chatu jsem dorazil přiměřeně jetý (kupodivu jsem ani necítil docela těžký batoh, spíš si myslím, že začínám nějak hůř snášet prudké změny nadmořské výšky).

Začal jsem se dobývat do chaty, kupodivu mě pustila na první pokus. Teď jsem byl ale opravdu zvědavý na to, co mě čeká uvnitř. Když jsem totiž Manuela poprosil, aby zavolal správci chaty, tak mu tento odpověděl, že chata sice je otevřená, ale že tam není vůbec nic, ať tam raději nechodím a tak... No, po tomto entreé jsem se děsil nejhoršího, nicméně už jsem byl tady, tak nezbývalo než vstoupit. První pohled: nafoukaný sníh (za zavřenými dveřmi), po levé ruce pár polínek, kuchyňka. No, to by se dalo přežít, ale na webu slibovali 12 míst k noclehu a to by se sem určitě nevlezlo. Takže další místnost - jídelna. Stoly, lavice, teploměr. A na něm mínus deset. Ty jo, ani se nezdá. A ejhle, tam v rohu kamínka. Sice s návodem ve francouzštině, ale to nějak dám (nakonec jsem to dal i bez slovníku). Schody nahoru a tam místnost s dvanácti palandami, všude deky, polštáře... Prostě luxus. Nakonec ještě zjistím, že v chatě je fungující plynový vařič... Prostě luxus. Až na těch mínus deset.

Takže se dát do díla: zatopit a pro vodu - teda pro sníh. Zatopení se daří na druhý pokus, začínám ohřívat vodu na čaj. Vzhledem k tomu, že moje spotřeba vody je obvykle docela vysoká, je mi jasné, že budu muset pro sníh. A tak jdu, nejdřív s ešusem, potom s velkým asi 15 litrovým hrncem. A s překvapením zjišťuju, že i těch 20 výškových metrů od sněhoviska k chatě pro mě představuje docela velký výkon. Naštěstí plný hrnec sněhu se zdá být dostatečný, tak se zakutám v chatě a nahřívám se u kamen. Nakonec neodolám a začnu testovat zdejší vařič, který je umístěn v předsíňce - kupodivu funguje a tak, abych si neubíral kyslíku v jídelně vařím na něm.

Rozhodl jsem se, že budu spát v kuchyni na lavicích, a tak zavírám poklop do noclehárny. Důvod? Nechce se mi vytápět celá chata, doufám, že to takto bude rychlejší. Ale nějak se nedaří, po třech hodinách topení je v místnosti stále pod nulou, tak žmoulám nějaké jídlo, piju vařící čaj, který rázem schládne, jen co ho naleju do skleničky. Kolem deváté už teplota v místnosti dosáhla kladných hodnost, tak se jdu ještě podívat na nádhernou hvězdnou oblohu a potom se kutám do sapacáku a jdu spát... (TBC = to be continued, nikoli tuberkulóza)

Můj výlet podle Google Earth

Col de la Bonette 2802m.

Pranostiky a jejich důsledky

Není každý týden posvícení. A není každý den svátek. Tudíž, když minulou neděli byly svatomartinské hody a včera státní svátek, je jasné, že dneska utřu ústa.

Zkrátka: nevyvrcholil jsem. Nedala mi. (Kdo? Mont Tenibre, 3031m n. m.)

(No, chtěl bych toho napsat mnohem víc, ale teď jsem docela jetý a od zítřka do minimálně středy se nejspíš nezastavím, tak kdo ví, co z toho bude...)

Snídaně šampionů, večeře poražených?

Asi už jsem se zmínil, jak se změnili ve vězeňské kantýně. Pokud ne, tak vězte, že místo zdravé středomořské stravy servírované před dvěma roky, proložené tu a tam nějakou tou rybkou či mořskou potvorou nám tady servírují samé stejky s hranolkama, kuřecí stehna a podobné věci. Prostě jak doma, stejně jak v Garchingu i ve Vídni (ano, i řízek jsme tu měli). Takže narozdíl od minule tu nejspíš pěkně přiberu a v zimních Nízkých Tatrách potom nezmrznu, páč mne bude chránit tuková vrstva.

Ale vraťme se k té stravě. Jak jsem si tak pozoroval ta jídla, co nám servírují v kantýně a jak jsem tak očumoval jeden koutek vyložený ledem v supermarketu, napadla mě ďábelská myšlenka, že bych si někdy něco i sám uklohnil. No jo, problém je jak? - přece jen, postup aplikovaný na vánočního kapra nemusí být tím nejlepším způsobem, jak pohřbít lososa. A i když opravdu nepatřím k příznivcům greenpeace a vegetariánů, jsem zásadně pro důstojné zacházení se všemi živými tvory. I když jsou už po smrti. A tak jsem něco málo okoukal od Manuela a dnes přišel den D, odpoledne O, okamžil O' а já se pustil do díla.

Startujeme (nikoli ze San Francisca)

Přistáváme

No, jako večeře za 5,29Eur to celkem jde, ne? Teď je jen otázka, kdo umyje to nádobí...

Tak jde čas...

... a já slavím první úspěchy s francouzštinou. Když jsme čekali na odvoz na oběd, tak jsem ze sebe dokázal bez přípravy vypotit větu, že Olivier jel do města Sophia Antipolis za svojí ženou do práce. No, bez chyby to nebylo, docela dost ještě lítám v předložkách a časech, ale Daniel mi rozuměl.

Další zážitek byl, když jsem si kupoval bagetu. Tak jsem se soustředil na to, abych ze sebe vykoktal to, co vlastně chci, že jsem zapomněl na kouzelné slůvko. Takže jsem řekl něco jako "Dobrý den, chci bagetu.". Úspěch byl v tom, že jsem rozuměl, co mi ten pán v pekárně říká. (Ano, řekl mi očekáváné "A já chci sedmdesát centů.") Ale i tak úspěch. (Totiž, on není takový problém ze sebe něco vykoktat, problém je rozumět odpovědi...)

Dneska jsme jeli na oběd jednou sympatickou kolgyní na ústavu. Je to docela pěknýá černovláska, akorát má jedinou chybu: skoro vůbec se neusmívá. Přemýšlím, že bych jí něco provokativního řekl - ve francouzštině samozřejmě - nicméně riziko trapasu je docela veliké. Nicméně po návratu si dala i jmenovku na dveře - jak se jen jmenuje... Nassima?

Což mi připomíná, že když jsem jel autobusem z Cannes, tak část cesty se mnou jela jedna holka, podle které by se mohly dělat sochy antických bohyň. Což bohužel ale také implikuje, že antické bohyně byly nejspíš pěkné mrchy.

(Mohlo by se zdát, že se tady jen dívám po ženských, ale opak je pravdou... Teda, ne, že bych se po ženských nedíval, přece jen, jsem jen chlap, ale ono jich tady zas tolik sympatických není.)

O víkendu se nejspíš odhodlám jít zase jednou na výlet - opravdu to potřebuju. Srdce sice úpí po přechodu Nízkých Tater, ale to bude až po Vánocích.. Nicméně doufám, že nevyměknu a bivak mě nemine. Jémine.

Dilema

Myslíte, že je velký prohřešek dávat si English Breakfast Tea ve Francii k večeři?

Přijely k nám z dálky, intelektuálky....

...bohužel ani já, ani Pepa, ani Manuel z pokoje č. 1 neměl žádnou. Ale sympatický holky to jsou, to zase jo, skoro bych řekl, že to jsou první francouzky, co tady potkávám, co by stály za hřích a možná i dva... Mě holt ty středomořské typy moc nesedí a včera prijedší (no dobře, přeborník na přechodníky ze mě taky nebude) noví obyvatelé Mirasolu jsou bůhvíodkud, každopádně studují v Paříži a teď se rozhodují, kde stráví svoje PhD. Žial, zdrží se jen dva dny (nebo dvě noci? - sám nevím).

Co jinak? Úplně první den byl strašný, strávil jsem ho na univerzitě v Nice na jakési šílené schůzi, vedené ve francouzštině (a pak mám mít ten jazyk rád!) . Nicméně ani univerzita v Nice nenadchla, pomalu polorozbořené baráky, omítka nebo obložení sotva drží a vše bylo jen takové provizorium. No, přežil jsem.

Úterý, to byl náraz. Hnedka bez jakéhokoli úvodu jsem dostal data - a pracuj!, což vzhledem k tomu, že jsem mid-infračervenou oblast viděl podruhé v životě a data z MIDI poprvé, bylo kruté. Ve středu to samé, pocit jako naprostý idiot a jistota, že možná dodělám PhD a potom konec, pohodlný život státního zaměstnance - ať už programátora nebo učitele. Navíc - skoro jsem neměl žádný čas pro sebe, což mi vadilo tak nějak nejvíc. Ve čtvrtek pokračování předchozího až do odpoledne, kdy jsme nějak zašli s Olivierem na čaj a on mi řekl, že se mi velice omlouvá, ale že nemá teď moc čas, takže mě prostě s Danielem hodili do vody, že prý to zvládnu. Nu, a od té doby to docela ujde. Zvlášť v pátek, kdy Olivier i Daniel byli v Nice, jsem si udělal trošku pohodovější den, takže jsem potom sobotu strávil doděláváním restů. A potom výlet do Nice, Breil-sur-Roya a překrásný ranní výšlap na L'Arpette, jak jsem mnohým z vás referoval.

V pondělí jsme měli brainstorming. Tak jsem přednesl svůj report-v1 a potom jsem nestačil divit, co Olivier začal provádět. Ono mu totiž stačilo jen naznačit pár faktů a on z toho byl schopen odvodit pomalu všechno... Toto jsem teda ještě nezažil, zanechalo to na mě obrovský dojem. Nu, a potom jsem začal pracovat na reportu-v2, už svým vlastním tempem, které je teď trošku rozvolněné, protože čekáme na ještě jedna data... Což ale znamená, že bych měl napsat úvod k článku, taky věc, které se děsím, ale - kterou se musím naučit...

D62: PRG - FRA - NCE

4:30 budíček; nakonec jsem se sbalil obyčejně do batohu. To jsem zvědav, co vše jsem zapomněl.
do 5:30 probouzení, čaj, zjištění, že ještě pořád chrchlu, nastavení budíku na odchod 6:10
6:10 odchod? A kde mám klíče?
6:12 odchod. Klíče jsem si přepočlivě uklidil do zavazadel. Nějak mi nedošlo, že je budu ještě potřebovat. Já prostě nesmím uklízet.
6:20 stíhám tramvaj, ani nemusím utíkat
6:40 Grand. Autobus tu už je. Zjištění, že kdybych jel eurolines, tak že můžu ještě dvě hodiny spát. Proč mi to jen ten IDOS nevyhodil?
6:45 opravdu přichází. Sovička. Teda, že se opravdu přijde rozloučit, to jsem nečekal - zvlášť když ona je... sovička.
7:00 odjezd
7:15 D1
7:20 počítám dny, za jak dlouho se budu vracet. Nechce se mi, nechce. Proč?
9:15 Praha. Sakra, dneska ani žádný zpoždění
9:30 Delvita. Snažím se nakoupit si alespoň základní potraviny, akorát nějak nemám fantazii.
9:41 Metro C, směr Háje. Akorát já nejedu do háje, tentokráte bohužel.
10:30 Ruzyně. Přestože do odletu víc než 3 hodiny, Quick check-inuju se, zbavuju se zavazadla a jdu hledat wifi. Marně. Nakonec si dávám čaj za 50Kč. Ale zato velký hrnek.
12:20 Po delší době volá Anja. Přestože nepadne žádná zásadní informace, přestože se náš hovor mojí cesty ani netýká, tak najednou ta moje cesta začíná dávat smysl.
13:00 celnice, kupodivu ani nejdělám striptýz v ponožkách
13:25 boarding time. Čtu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
14:10 asi máme zpoždění... V letadle dostávám jenom malou bagetku a Twix. Snad to bude v dalším letu lepší.
14:30 dívám se na účtenku a vidím tam napsané FRANCE. Že bych letěl do Francie? Ale ne, to je jenom zkratka letu z FRAnkfurtu do NiCE.14:40 počítám čas na přestup, vychází mi 50 minut...
14:50 stále kroužíme nad Frankfurtem
15:00 stále nad Frankfurtem. Na přestup mám 35 minut.
15:10 konečně dole, 25 minut by snad mělo stačit
15:20 konečně v hale...
15:21 kurva! Proč? Proč musím zase skrz celnici? A fronta jako na pomeranče. No, nedá se svítit, předbíhám celou frontu, celník jen mávne.
15:24 doprdele, proč? Rentgeny. Zase předbíhám frontu. A to jsem si tady chtěl něco koupit. A samozřejmě do ponožek.
15:30 tý krávě nebeský se něco nelíbí na mém Approved hand luggage. Vždyť to bylo už jednou zkontrolovaný v Praze! Jsem sprostej jak zedník, kurvy a debilové lítají na všechny strany, trošku se bojím, aby mě nezavřeli za urážku veřejného činitele nebo tak něco. Tohle teda Lufthanse nedaruju!
15:33 Po několikanásobném projití rentgenem můžu konečně jít dál... Teda utíkat.
15:36 u brány... fuj.
16:10 boarding complete
16:20 vzlétáme, s 10min zpožděním. Nikdy více Frankfurt.
16:30 Dostáváme se nad Švýcarsko, dole je mírný opar, který dělá vše neskutečně plastické... Teda, poslední dobou mám docela štěstí na výhledy...17:00 A tam, ty krávo, to není možný...17:05 zase malá bagetka, no jo, economy class V, budu muset zjistit, co znamená economy class W, kterou letím záptky
17:10 postupně identifikuji důležité kopce ve Walisskách, Mt. Blanc není třeba komentovat... a potom už jen opar, moře, jak facka jednoduché letiště v Nice, Daniel, cesta na Mirasol a jdu spát, jsem nějaký unavený

Před odjezdem

Mám mantru. Takovou osobní.

Stále nejsem sbalen. V kufru je krosna, spacák a karimatka, doufám, že váha zavazadla bude o hodně menší než sestřiných 32kg do EUYO. Alespoň doufám, že hustotu karimatky nepodceňuju.

Už mě nebaví tanečky okolo a tak jdu přímo k věci. Prostě potřebuju čistý vzduch. V přírodě se bouřek bojím, ale mezi lidma si i nějakou risknu - to aby bylo jasno a všichni zúčastnění se mohli chovat normálně.

Snad tu hozenou rukavici zvednou.

Zase jednou...

Motto: Když už nejsem atraktivní, budu aspoň aktivní.

… a tak vařím. Česnečku a filé. Docela zajímavá změna, být zase jednou doma tak nějak přirozeně.

Po nějakém tom pátku (několika desítkách) obnovuji svůj zápisníček. Důvod? Zase se jedu podívat do Francie a rodinka a celý širý svět si přeje býti informován o tom, co páchám. Nevím sice, jestli moje zápisky budou tak časté, jako byly při mé poslední návštěvě Azurového pobřeží, ale budu se snažit.

České Švýcarsko trošku jinak

...
Pracující člověk tehdejší doby si nemohl dovolit přepych cestování a turistiky. Byli to boháči, šlechta, továrníci a obchodníci, na které ostatní pracovali a jim sloužili. Bylo proto potupné instituce nosičů, průvodců, dopravy potravin v nůších na zádech apod.
Hřensko bylo stále vyhledávanějším turistickým střediskem a příjmy několika podnikavých jedinců, mezi nimiž vynikal hlavně majitel panství hrabě Clary, se množily. Tito lidé v zimě odjížděli do ciziny, zatímco pracující z Hřenska a okolí těžce sháněli obživu v malé továrně na nitě nebo v lese. Bylo to charakteristické pro tehdejší dobu: na jedné straně několik kapitalistů, na druhé straně zástupy pracujících, kteří na ně dřou. ...

--- Naučná stezka přátelství ČSSR - NDR, 1975, MNV Hřensko, 64 stran

Co se stalo v nedávné minulosti: Podzimní toulání po severních Čechách

Už jsme dlouho se Sovičkou nikde nebyli, už jsem začal cítit abstinenční příznaky po přírodě, nohy svrběly, mysl utíkala daleko od reality. A tak nezbylo nic jiného, než vydat se za myslí do... severních Čech.

Vlastně tomu chtěla náhoda, původně byly v plánu Nízké Tatry, ale jednak můj mírný zdravotní handicap, druhak možnost zpátečního odvozu našima vracejími se z Liberce rozhodly pro noční rychlík Děvín/Excelsior (R376, R420) přímý vůz ve směru Brno - Ústí nad Labem. V práci i ve škole jsem si vzal dovolenou, kolegům na fakultě ve středu popřál hezký víkend, se Sovičkou nakoupili nějaké potraviny a zašli na nádraží, že si koupíme místenku. Ejhle, zádrhel. Paní má vlak v počítači, i přímý místenkový vůz vidí, ale místenku počítač odmítá vydat. Se slovy ,,zkuste to večer" odcházíme s nepořízenou domů, kde ještě pereme a díváme se na film (Crazy, Beautiful) a proto nestíháme pověsit pračku a i tak na autobus vycházíme tak na poslední chvíli. Na nádraží dorážíme podle plánu půlnočním rozjezdem, kupujeme jízdenku (na místenku kašleme), v noční čekárně čekáme na vlak, který kupodivu přijíždí o deset minut dřív. Hledáme správný vagón, naštěstí noc ze středy na čtvrtek nepatří mezi frekventované a tak na nás vyzbylo i celé kupéčko. Sovička rozbaluje spacák, já se ukládám jen tak na sedadla a oba zabíráme. První kontrola jízdenek, za Českou Třebovou druhá (tady průvodčí aktivně rozsvítila v kupéčku - jako jediná), za Prahou třetí. A už jsme v Lovosicích, pomalu vstávat, Ústí nad Labem - hlavní nádraží, vystupovat! Sovička se tváří, jakože pět hodin spánku je málo, já navrhuji podívat se na kácející se mariánský kostel, ale jsem nemilosrdně poslán pro jídlo, zatímco se druhá část výpravy ukládá k odpočinku v rekonstruované nádražní hale. Za chvíli jsem zpátky, za další chvíli nám jede osobáček směr Děčín. Půlhodina v něm stačí Sovičce, aby propadla dalšímu spánku, v Dečíně mě napadá šílený nápad - abychom nemuseli čekat hodinu v Děčíně, tak pojedeme do Schöny a tam se přes Labe dostaneme přívozem. Pěkné, jen koupit jízdenky do Schöny. Nikde nám nechtějí dát jednosměrné, tak kupujeme jakousi zpáteční slevu, i když ji nevyužijeme. Ach ty, České dráhy. Osobáček jede tmou, pod ním se v Labi odážejí poslední pouliční světla Děčína a už je tady celní a pasová kontrola (pouze česká) a za chvilku i zastávka Schöna. Na lavičce na vlakové zastávce kdosi spí, jdeme zkontrolovat, kdy jede přívoz a po zjištění, že až v 8:45 jdeme na zastávku, kde se spáč už probudil a nastupuje do vlaku směr Drážďany. Navrhuju výlet směr Zirkelstein, ale Sovička se cítí být spíš upoutána nikoli postupujícím svítáním, ale volnými lavečkami, na které by se dal dát spacák i s karimatkou. Nakonec podléhám taky a kupodivu na hodinku zabírám i já. Poté se už cítím i docela vyspaný a tak prozkoumávám nejbližší okolí. Přijíždí jakýsi vlak od Drážďan, v něm asi tak deset turistů víceméně důchodcovského věku, také čekají na přívoz. Rozednilo se, Labe se probouzí, tedy spíš doprava na něm. A mezi nákladními loďmi i taková menší loď, která zamířila k našemu molu. Pomalu tedy Sovičku probouzím, scházíme k přívozu a po pasové kontrole přejíždíme do Hřenska.

Hřensko. Soutok Kamenice a Labe. Němečtí turisté. A vietnamské stánky. Trpaslíci, dřevěné pseudovýtvory. Sovička je sice upoutána dřevěným krmítkem pro vrabčáky, ale nakonec se s tím nechce tahat a tak pokračujeme pouze s našima krosnama. Jdeme nejdřív po cestě kolem starého mlýna, potom kolem úpravny pitné vody (co vše se vejde do národního parku!), poté odbočujeme po široké upravené cestě směr Pravčická brána. Cesta se nějak zvláštně klikatí, rozhodně ne podle mé mapy Aktualizovaný dotisk 1999. Tady se ale zabloudit nedá, po nějaké té hodince docházíme k rozcestí u jeskyně českých bratří a po dalsí chvíli i k samotné Pravčické bráně. Sovička chrlí moudrosti, kdysi totiž viděla jakýsi dokument o těchto přírodních zajímavostech a evidentně na ni zanechal dojem. Já raději platím vstupné a jdeme se podívat na vyhlídku pod Pravičckou bránu. Sovičce se nějak nezdá profukující vítr a tak se mnou raději nejde na další vyhlídky, nicméně pohledy a následnou klobásou a teplým čajem v hospůdce neopovrhuje. Píšeme pohledy, kdo ví, jestli na to ještě budeme mít čas. Po obědě pokračujeme kolem Velkého Pravčického kužele, Sovička vypadá spokojeně, všude je zábradlí a tak se může kochat výhledy (které bohužel nejsou úplně úžasné kvůli oparu), aniž by vyluzovala zvuky, kterými v jiných částech Evropy poutá pozornost všech spoluturistů. Kolem druhé hodiny docházíme na Mezní louku, váháme mezi hospodou a pozdním obědem v trávě, nakonec se rozhodujeme pro oběd v trávě, ke dostávám vyhubováno, že jsem nevybral místo, kam svítí sluníčko. Uvažujeme co dál, Sovičce se začíná ozývat zub, já váhám, jestli to nesejít někam do civilizace, kde mají stomatologickou pohotovost, Sovička to zamítá a nějak podezřele se dívá na můj plán spát pod převisem. Jdu jen tak orientačně se podívat, kolik stojí ubytování v chatkách, ale už sezóna skončila a tak je zavřeno. Navrhuju alternativu přespat na terase, ale Sovička nějak drsní a tak pokračujeme dál k Malé pravčické bráně. Potom se dozvídám, že tak bylo jen proto, že si Sovička myslela, že už to bude z kopce. No, skoro bylo, vystoupali jsme na Větrovec a za ním se vyvalili do podzimní trávy a užívaly slábnoucí sluneční paprsky a výhled na nepřéhlednutelný Růžovský vrch. Potom už zmíněná Malá pravčická brána, cesta dolů (schůdky, zábradlí) ke zřícenině hradu Šaunštajn. Před ním vidíme jeden převis, kde (na rozdíl od spousty dalších) není halda utržků toaletních papírů (turisté, proč jste taková prasata?) a tak se zde uvelebujeme. Protože je ještě dost brzo, lezeme (ano, i Sovička) na Šaunštajn, zvažujeme i variantu přespat nahoře, ale hovínko na plošince na vrcholu usnadňuje naše rozhodování. Vracíme se k našemu převisu, který mezitím někdo stačil označkovat. Naštvu se a vyházím dostatečnou vrstvu písku ven zespod převisu a poté prohlašuji náš úkryt za zkolaudovaný. Nakonec ještě jednou vylézáme na zříceninu kvůli západu slunce, Sovička skáče jak jelen i přes to, že kolem ní jsou alespoň takové 40m srázy. Holt zábradlí dělá svoje. Na večer přichází ještě jeden pár, který asi nocoval v hradní jeskyni. My se uvelebujeme docela brzo, už o půl sedmé si nic nepamatuju. Je teplá noc, když se probouzím, hodinky ukazují 12 stupňů, což je na konec října více než dobré. Ráno se probouzím až po osmé, všude světlo, no jo, asi jsme měli opravdu spánkový deficit.

Snídaně, potom pokračujeme po staré známé červené značce, jak se vzdalujeme od Pravčické brány, tak lidí i pohozených kousků toaletních papírů ubývá. Jdeme směrem na Rudolfův kámen a dál, kde by měly být turistické přístřešky. Cestou obdivujeme výhled na skály pod náma a Jetřichovické louky, dohadujeme se o pořízení běžek a vášnivě diskutujeme o nějaké prkotině. Zub se trošku uklidnil, zato na Rudolfově kamenu zapomněli dát podél celé cesty zábradlí, takže Sovička zůstává na předskalí. Když se vrátím z vrcholku, tak nacházím Sovičku v jakési pohroužené náladě a až k rozcestí v Purkartickém lese se se mnou moc nebaví. Tam si vyměníme názory a potom se pro změnu až k Vilemině stěně se Sovičkou nebavím já. Vilemina stěna je naštěstí už dobře zajištěná, takže vyhlídky užívá i Sovička, já zkouším přeskočit na předskalí kvůli lepšímu výhledu. Je to skok asi přes propast půl metru na šířku, pět metrů do hloubky. Úplná pohoda, já se však na to musím pořádně vydýchat. Uf, uf, na to, že mám za sebou Přepadovou na Babách mě to docela bere. Nakonec s myšlenkou, že přece nemůžu žít věčně to zkouším přeskočit a ona je to docela pohoda. Dělám záběr, teď jen vyřešit cestu nazpátky, protože ta samá vzdálenost je tady ,,mírně dokopce", navíc se zdá, že stupy jsou tady vrstveny o trošku hůř. No uvidíme, s myšlenkou ,,přece to neobejdu" to zkouším i nazpět. A vida, jde to bez problémů, takové triviálnosti bych dal klidně desetkrát. Nakonec se nějak usmiřujeme se Sovičkou, diskutujeme černou komoru a přes jakýsi převis jdeme k Mariině vyhlídce. Před ní je sice vývěska, že cesta je zavřená, kdosi na náš volá, že už to neplatí, a tak to zkoušíme. Cestička je celá zajištěná, takže opět pohodička i pro Sovičku. Nakonec scházíme do Jetřichovic, už nemáme žádnou vodu a navíc netušíme, kde přespíme. Po vzoru Chocha uvažujeme o Falkenštejnu, ale tím si sám nejsem moc jistý, protože v mapě, kterou kupujeme v informačním středisku objevuji větičku o ,,těžším přístupu". Jdeme zkusit si dát něco k jídlu, chceme nějakou obyčejnou hospodu, nakonec končíme ve Švýcarském dvoře, kde si dáváme dobré a docela velké jídlo - žádný guláš za pade. Nakonec padá rozhodnutí, že pokud stihneme autobus do Děčína, tak že ho využijeme a dojedeme buď do Ústí za Petrou nebo do Liberce za tetou. Autobus stíháme, takže se nekoná Falkenštejn ani ubytování na Špičáku, 650Kč za osobu, prosím. Do Liberce dojíždíme večer, oba uvítáváme sprchu a polévku a docela pozdě jdeme spát.

Sobota, poslední celý den našeho výletu. Večer jsme se domluvili, že program přizpůsobíme počasí. Když se v 7 ráno probouzím, tak to moc optimisticky nevypadá, nakonec než se vyhrabeme, tak se to vybírá a my jedeme do Hanychova s tím, že vyšlapeme na Ještěd. Volíme Televizní cestu, kterou hnedka ze začátku ztrácíme a tak bludíme kolem staré sáňkařské dráhy. Nakonec nalézáme cestu a na ní i spoustu turistů. Kupodivu se Němci i Poláci chovají slušněji než domácí a s touto myšlenkou vylézáme i na vrcholek k vysílači. Už se trochu horší počasí, ale Ralsko i Bezděz je vidět, na druhou stranu tvoří viditelný horizont vrcholky západních Krkonoš. Váháme, kde si dát polévku, nakonec se nepodléháme restauraci na vrcholu a i vzhledem k tomu, že lanovka nepremává, tak scházíme k Ještědce, která je totálně plná. S nadějí jdeme Na pláně, ale ani tam to není o moc lepší. Nakonec si přisedáme k už poloobsazenému stolu, dáváme čaj a čokoládu a potom scházíme po červené zpátky na tramvaj. Ještě malá rozepře kvůli tomu, že jsem si dovolil jít dopředu svou vlastní cestou a nedát na soviččin geniální orientační smysl (TM), nicméně pizza ve vyhlášené restauraci po celém Liberci to spraví a tak k tetě docházíme přecpaní, ale s dobrou náladou - já i s trochu náladou, protože procházka po Liberci nějak nesnížila hladinu alkoholu způsobenou dvěma dvanáctkama ještě na lačno. Večer strávíme před televizí, kdy se Sovička seznamuje s klasikou českého porevolučního filmu, s Akumulátorem 1.

A neděle? Cesta domů. Mamku neukecáme na procházku Prachovem, tak se alespoň stavíme pro trubičky v Hořicích. Cestou ukazuju Sovičce krásy české vlasti, ale ona beznadějně vytuhne. Před Brnem jsou nějaké bouračky a kolony, tak jedeme přes Blansko, ale nakonec domů dorazíme v pořádku s myšlenkou, že konec letní sezóny se docela povedl.